Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola čtvrtá

10.02.2011 (12:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4979×

kapitola čtvrtá

Ten mohutný tvor na mě vystrkoval pupek a dožadoval se pozornosti. Nevěřila jsem svým očím, to zvíře na mě doráží! Kdybych tu měla míček, tak ho určitě bude chtít hodit. Kus ode mě ležel klacek, roztřeseně jsem ho chytla do rukou a hodila do tmy.

„Přines,“ pokynula jsem mu a to zvíře se na mě zle podívalo. „Tak ne,“ snažila jsem se skrýt roztřesený hlas a nedat najevo svůj strach.

Tmavě šedivý vlk znovu dloubl čumákem do mých nohou. Pořád jsem z jednání tohoto zvířete byla otřesená. Vlk velký jako hřebec se tu nakrucoval, jako by něco chtěl a já nevěděla co, tak jen tam tak stála a čekala, kdy se mě vrhne. Nic takového se však nestalo. Pořád mi něco naznačoval a já netušila co. Pokrucoval se tu a máchal tlapami.

Tak fajn. Sebrala jsem odvahu a pohladila ho po vystrčeném hrudníku a hned ucukla zpět. Neuniklo mi jeho slastné zavrnění.

„Tak to se ti líbí?“ Pohladila jsem ho znovu. „Hodný pejsek.“

A než jsem se nadála, něco slizkého mi přejelo po tváři. Znechuceně jsem se otřela rukávem od mikiny a měla ho plný slin.

„No, fuj…“ Znechuceně jsem ohrnula nos. Bůh ví, co lízal předtím.

Šelma se postavila a já zase měla srdce v krku, zvíře se o mě hustou srstí otřelo a já si uvědomila, jaká je mi zima, i když jsem se momentálně klepala strachem. Nehnutě jsem tam stála a ostražitě ho pozorovala, zastavil se a opatrně do mě strčil, že jsem udělala krok vpřed a pak další a další… Chtěl, abych šla tím směrem. Fajn, neměla jsem na výběr, jen jsem doufala, že se mnou nechce nakrmit hladovou rodinku a nebo si ze mě udělat domácího mazlíčka.

Asi po deseti minutách jsme došli ke skále, vlk strčil do hustých větví opřených o ten chladný kus kamene a my vešli do jeskyně. Já už neviděla ani na krok, mohlo tam číhat jakékoliv nebezpečí a já bych ho netušila. Zastavila jsem a odmítla jít dál, bylo to jako v hororu, jen teď rozsvítit a přede mnou by se objevila horda ohlodaných lidských kostí. Zvíře pozorovalo každý můj pohyb a odmítalo mě spustit z očí. Napadlo mě, že teď možná bylo na čase, vyndat svůj věrný revolver a bránit se, ale byl v tom háček. Netušila jsem, zda bych byla schopná zabít zvíře, člověka ano, tím jsem si byla jistá, ale němou tvář?

„Já už dál nejdu,“ oznámila jsem mu, jako by mi měl rozumět a založila si ruce křížem.

Vlk mě nekompromisně strčil do útrob jeskyně, až jsem spadla na zem a rozplácla se. V ústech se mi usadila chuť hlíny a kamínků, dráždila můj jícen a já jí začala horlivě vykašlávat. Pokus otřít si jazyk prsty nebyl dobrý nápad, jen jsem si tam zanesla ještě víc špíny. Konečně se mi podařilo všechno vyplivat. Okolo byla tma jako v pytli, ani měsíc sem nezanesl své paprsky. Z kapsy jsem vytáhla zapalovač a za patrného plamínku se rozhlédla kolem sebe. To drzé psisko sedělo na zadku a s vyplazeným jazykem na straně mě pozorovalo.

„To se ti povedlo,“ zamručela jsem na jeho stranu naštvaně a taky se posadila. Nejraději bych po něm hodila kamenem.

Odněkud z dáli se ozval zvuk deště, rytmické bubnování na kamennou plochu. Tak proto chtěl jít sem, došlo mi a v další vteřině se lekla. Vlk se zvedl a odběhl. Zůstala jsem tu sama a začala se bát. Pocit, že slyším divné zvuky, zůstal, zase někde něco šustlo. Plamínek zapalovačem začal pálit prsty a já ho musela zhasnout. Přitáhla jsem si nohy k bradě a objala si je. Byla mi zima a já už měla halucinace, připadalo mi, jako by mi něco lezlo po boku směrem ke stehnu. Lechtavý pocit nepřecházel. Nedbala jsem přehřátého zapalovače a vykřesala kousek světla, které osvítilo dlouhonohou chlupatou stonožku.

Můj výkřik se rozlehl stěnami. Snažila jsem se ji ze sebe štítivě setřást a cítila ji na každém koutku svého těla. Popadala mě hysterie a já s pláčem máchala rukama okolo sebe. Zády jsem narazila do něčeho měkkého a chlupatého, strnula v pohybu a v tu chvíli nevěděla, zda se jedná o to samé zvíře, co mě sem zavedlo a nebo do jiné šelmy. Olíznutí tváře mi potvrdilo, že se jedná o mého vlka. S radostí jsem se k němu přitiskla, jako by mě dokázal ochránit a naplno se rozbrečela. Měla jsem chuť mu vynadat za to, že mě nechal samotnou, ale bylo to jen hloupé zvíře…

Ani nevím, jak k tomu došlo, únava na mě padla a já ležela mezi jeho tlapami natisknutá na hrudníku s hlavou opřenou o jeho krk a hřála se jeho teplem. Poslední, na co jsem před tím, než mě uchvátil spánek, myslela, bylo, jak toho svého hafánka pojmenuju…

. . .

Celou noc spala přitisknutá ke mně s prsty zabořenými do mého kožichu, tváře jí teplem zrudly a já nenáviděl ráno, které se se svítáním mermomocí blížilo – čas našeho rozloučení. Celá rezervace ji po lese hledala a pátrala po ní. Museli jsme kvůli tomu přesunout naše hlídky a dát pozor na naše utajení, stejně jako na jejich bezpečnost. Naštěstí se tu žádný ze studených už dlouho nevyskytl.

Členové smečky ve vlčích podobách se mi pravidelně hlásili a zároveň se mi snažili nechat soukromí. Byl jsem jim za to vděčný. Pocit, mít ji tak u sebe, mi dodával jisté uspokojení. Přítomnost Annie ve mně vyvolávala zvířecí pudy, které v mé lidské podobě nebyly zas tak silné. Vzrušovala mě její přítomnost, její tělo natisknuté na mé, její dech šimrající na mé srsti… Ocas se mi mihotal sem a tam.

Připadal jsem si jako ratlík, který co nevidět začne své paničce ojíždět nohu. Pořád jsem musel mít na vědomí, jak je křehká, stejně jako květina. Jediný můj nepatrný pohyb by jí mohl ublížit.

Překvapovalo mě, že se mě jako vlkodlaka přestala tak rychle bát. Myslel jsem si, že je to ustrašené káčátko, jak jí nazvala Emily, ale opak byl pravdou. Byla statečná, jen nevěřila lidem. A já se ptal, proč tomu tak je. Kdo jí mohl ublížit? Toužil jsem jí říct, že se mnou bude v bezpečí, jak ji miluji a nedovolím nikomu, aby se jí dotkl…

S mihotáním osmi nožek se k nám přiblížil zvědavý pavouk, nejspíš na lovu, odehnal jsem ho packou. Annie se v mých tlapách zachvěla, zamrkala víčky a zívla.

„Dobré ráno,“ zašeptala, když viděla, že k ní skláním svůj čumák a zírám na ni. „Doufám, že jsi ještě nedostal hlad a nesežereš mě. Ale já bych ti stejně moc nechutnala,“ snažila se mě nevinně ubezpečit a podplatit podrbáním na hlavě.

Kdybych mohl, smál bych se, byla tak strašně roztomilá, obzvlášť když jí samotné zakručelo v žaludku a dala tak najevo svůj hlad. Odtáhla se ode mě a já zaskučel zklamáním.

„Promiň, já musím,“ omluvila se a zamířila ven z jeskyně.

Venku bylo po dešti mokro, špatně stoupla a uklouzla. Skončila rozplácnutá na zemi jako žába. Měl jsem strach, že se jí něco stalo, když se chvíli nezvedala. Nakonec vedle sebe plácla rukou a ukázala na mě.

„Ne, že se mi budeš smát!“ zamračila se.

Neubránil jsem se před její sladkostí a přešel k ní. Toužil jsem ji políbit, postačilo mi v tom pouhé olíznutí jejího nosánku. Ale ona mi hbitě uhnula a můj jazyk skončil v jejím uchu, lesem se rozezněl její zvonivý smích. Nikdy jsem ji neviděl se pousmát, natož se tahle smát. Její radost mě činila šťastným jako nikdy předtím.

„No tak, přestaň!“ okřikla mě se smíchem a snažila se mě odehnat od okusování jejího ucha. „Já se počůrám!“

Odstoupil jsem od ní a ona se vyčerpaně položila na zem. Bude nemocná, blesklo mi hlavou při pohledu na mokrou trávu a začal do ní strkat čumákem, aby se zvedla.

„Vteřinku,“ požádala mě a zhluboka nabírala dech, uklidňovala tak svůj smích, ale já byl neodbytný. „No, dobře,“ rezignovala a spěšně odběhla do nejbližšího křoví.

Čas odvést ji bezpečně domů se nenávratně přiblížil, když bych si ji nejraději nechal pro sebe a nevracel ji do rukou toho muže. Rick pro ni nebyl vhodný partner. V tichosti jsem se spojil s hlídkou a ujistil se o umístění pátrací skupiny. Ta naštěstí byla v jiné části lesa.

Annie brzy pochopila, že ji odvádím do rezervace a cestou si se mnou povídala. Poznala, že jí nijak neublížím a stala se z ní otrkaná holka. Každou chvíli do mě drcla, zatahala za chlupy a pohladila mě… A já při každém jejím dotyku zamručel nebo zavrněl.

„Víš, že jsi docela hodný pejsek, když mě zrovna neděsíš? Jen nechápu, jak jsi dokázal takhle vyrůst. Připomínáš mi grizlyho svou velikostí. Máš smečku, nebo se tu touláš sám? Ty mi asi neodpovíš, co? Nevadí, já na to stejně přijdu,“ řekla sebejistě. „Jen nevím, jak ti mám říkat, přemýšlela jsem nad Alíkem až po Tesáka, ale nic z toho se pro tebe nehodí.“

Zastavil jsem se a zůstal na ní němě zírat. Co? Ona mě chce pojmenovat jako nějakého domácího pudla? Nebouchla se náhodou do hlavy, když padala?

Annie se zastavila se mnou. „Mně se tam také nechce, ale já na rozdíl od tebe potřebuju horkou sprchu. Možná, že ji i dostanu, až si tu moji procházku se mnou Rick vyřídí.“

Potlačil jsem zavrčení, jestli se jí jen nějak nevhodně dotkne… Nevyvázne z toho živý!

„Proč já si s tebou povídám? Když mi stejně nerozumíš ani slovo?“ zamyslela se a dál už nepromluvila ani slovo. Mlčela celou dobu, dokud jsme nedošli na kraj lesa, odkud už byly vidět první domky rezervace.

„Asi se s tebou musím rozloučit, viď?“ Smutně se na mě usmála a podrbala mě za uchem, pak se ke mně nečekaně vrhla a objala mě okolo krku. „Až se příště uvidíme, budu mít pro tebe jméno,“ slíbila mi a s osamocenou slzou na líčku se vydala do vesnice.

Koukal jsem, jak odchází a sevřelo se mi srdce. Toužil jsem jí říct pravdu, že ten vlk jsem já, Paul, ale zároveň jsem věděl, že by to nebyl moc dobrý nápad…

. . .

Nikdy bych neřekla, jaké pro mě bude opustit mého vlka. Dlouho jsem se necítila, tak v bezpečí, bez starostí, chráněná, už dlouho ne… Co to sakra je? Potlačovala jsem chuť se za ním rozběhnout. Otočila jsem se, ale on už byl pryč, přišlo mi to strašně líto, ale bylo to pro jeho bezpečí, kdyby se někdo o jeho existenci dozvěděl, sjeli by se lovci a on by se stal lovnou zvěří.

Došla jsem na kraj rezervace a míjela první domek, v odrazu okna jsem se lekla postavy, kterou jsem představovala já. Oblečení i vlasy jsem měla plné bláta a špíny z lesa. Jedna zatoulaná větvička mi trčela ze zátylku, nešla mi vyndat, tak jsem musela obětovat pár vlasů a vyškubnout ji, až jsem zaúpěla.

„Annie!“ volal na mě mužský hlas. Otočila jsem se a spatřila tři silné indiány jen v krátkých džínových kalhotách, jak vycházejí z lesa, jdou ke mně a volají na mě. Srdce se mi rozbušilo a já měla potřebu před nimi utéct, obzvlášť když jsem mezi nimi poznala Paula a Quila, tím třetím jsem si nebyla jistá.

„Annie! An!“ zvolal mě tentokrát, pro mě známý hlas, od vesnice.

„Ricku!“ vykřikla jsem, rozeběhla se k němu a šťastně se mu vrhla do náruče.

„Jsi v pořádku?“ Prohlížel si mě od hlavy k patě. „Já se o tebe tolik bál. Kde jsi byla? Všude jsme tě hledali,“ poukázal na skupinu za ním a dalších blížících se lidí.

„J-já se omlouvám, zabloudila jsem a nemohla najít cestu, ze které jsem sešla,“ vysvětlovala jsem rychle a snažila se vyhnout pozornosti všech těch lidí. Ti tři muži nás došli a přidali se ke skupince. Měla jsem špatný pocit z toho, jak se Paul díval na Ricka, jako by mu byl trnem v oku.

Odněkud z davu se přiřítila Emily a hned za ní Sam. Emily se ujistila, jestli jsem v pořádku, přesto jako by nic jiného nečekala. Mezitím se Sam otočil k lidem, poděkoval jim a rozpustil je.

„Vezmu tě k doktorovi,“ strachoval se Rick, „nevypadáš dobře.“

„Ty víš, že mě k žádnému felčarovi nedostaneš, ani kdybych měla zlámané obě nohy a z rukou jen pahýly…“ Couvla jsem před ním v odmítavém gestu, a zakopla o vlastní nohy, jako bych toho za dnešek neměla dost. Něčí ruce mě ze zadu zachytily za boky a já tak neskončila na zemi. Zvedla jsem hlavu ke svému zachránci a zjistila, že je to Paul. Mile se na mě usmál, tvářil se přátelsky, na rozdíl od minule. Přesto jsem se ho lekla, vymanila se z jeho velkých rukou a vrátila se k Rickovi.

„Děkujeme za pomoc,“ promluvil k nim Rick a ochranářsky mě objal okolo ramen, „jsem vám dlužníkem.“

„To teda jsi,“ zavrčel na něj Paul, až mi naskočila husí kůže a se svými společníky odešel.

„Pojď,“ pobídl mě Rick, „půjdeme domů a dáme tě dohromady,“ navrhl a já po hodině byla umytá a zalezlá v měkké posteli.

Spala jsem až do odpoledne, překvapilo mě, jaké je tu ticho. Chvíli jsem se převalovala z jedné strany matrace na druhou a pak se jen tak v pyžámku vydala hledat Ricka. Seděl v křesle v obývacím pokoji s hlavou unaveně opřenou o opěradlo a v dlani držel prázdnou koňakovou sklenku. Do nosu mě uhodilo aroma alkoholu.

„Ricku,“ oslovila jsem ho opatrně a on ke mně otočil svou tvář, „stalo se něco?“

„Bál jsem se. Tolik jsem se o tebe bál. Chvíli jsem si myslel, že jsi mrtvá… Že tě našli, nebo tě roztrhalo divé zvíře… Nikde jsi nebyla,“ vzlykl, byl opilý a naprosto vyčerpaný.

„Jsem v pořádku.“

„Ano, ale nemuselo to tak být. Měla jsi pravdu. Tady není nejvhodnější místo usadit se. Odjedeme…“ rozhodl se Rick.

<-- shrnutí -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola čtvrtá: