Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola pátá

11.02.2011 (18:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5122×

Kapitola pátá

„Odjedeme?“ zeptala jsem se Ricka, jako bych špatně slyšela.

„Ano.“

„Ale já nechci odjet. Líbí se mi tady,“ zoufala jsem si a chtěla znovu vidět svého vlka. Co když se mu něco stane a já tu nebudu?

„Ještě včera jsi chtěla co nejdřív odtud zmizet, pak jsi zmizela v lese a teď tu chceš zůstat?“ nevěřil.

Posadila jsem se do křesla naproti němu. „A ty ses tu chtěl na nějaký čas usadit. Z nové práce jsi byl nadšený a neříkal jsi, že to tam všechno dobře dopadlo? Chci říct, že chci zkusit tady žít, samozřejmě, že ne napořád, ale na pár týdnů, dokud by se nevědělo, co dál. Jen,“ odmlčela jsem se, „budeme muset koupit nový nábytek. Tenhle je příšerný.“ Poklepala jsem madlo svého oprýskaného křesílka.

Rick se tiše a úlevně zasmál, „Cokoliv si jen budeš přát…“

„A ještě něco,“ upozornila jsem ho, „budeme muset koupit ještě jedno auto, nehodlám tu zůstat bez dopravního prostředku, když budeš v práci.“

„Si, si, šéfová,“ pokusil se o přízvuk španělského přistěhovalce, ale moc mu to nešlo, jen mě rozesmál.

„Přestaň, Ricku,“ okřikla jsem ho, „musím jít ještě dnes do města, není tu nic k jídlu a musím do zverimexu.“

„Co tam chceš dělat?“ podivil se, „snad ne koupit králíka a udělat ho k večeři? Už vidím, jak ho stahuješ z kůže…“ smál se. „A víš co, pojedu s tebou a vybereme ti to auto,“ rozhodl se.

„Ok, ale já řídím, s tou tvou špičkou bychom najeli akorát do příkopu. Doufám, že během cesty vystřízlivíš.“

. . .

„Ne, to dřevo jsme objednali už před dvěma měsíci, a vy jste nám ho stále nedodali, i když dodávka měla proběhnout do čtrnácti dnů! Jestli to nenapravíte do dvou dnů, najdeme si jiného dodavatele!“ Praštil jsem telefonem. Ti mě ale vytočili!

„Neměl by ses takhle stresovat,“ ozvalo se ode dveří mé kanceláře. Rebeka Melonová stála opřená o rám dveří, černé vlasy se jí vlnily po ramenou a svůdně se na mě usmívala. Její ladné boky v minisukni se daly do pohybu a posadila se na roh mého stolu. Sundala si kabátek a odhalila tak své poprsí v odvážném tílku.

„Přišla jsi mě navštívit?“ otázal jsem se jí.

„Ano, i ne… Jak se to vezme. Dlouho jsme se neviděli. Nezavolal jsi mi,“ postěžovala si nevinně.

„Neměl jsem čas,“ odbyl jsem ji.

„Čekala jsem…“

„Ty nejsi žena, co čeká,“ upozornil jsem ji. Na to byla moc sebevědomá a měla své cíle, za kterými si stála.

„To máš pravdu,“ uznala, „když nejde Mohamed k hoře, jde hora k Mohamedovi,“ poznamenala. Naklonila se ke mně a otřela své rty o mé.

„Nemá to být naopak?“ Odtáhl jsem se od ní. „Promiň, teď nemám náladu.“

„A co dnes večer? Strávíme spolu krásnou noc, jako vždy,“ navrhla.

„Už něco mám a ty už bys měla jít.“

„T-ty mě vyhazuješ?“ zeptala se nevěřícně.

„Pochopilas dobře,“ potvrdil jsem jí, „tam máš dveře.“ Ukázal jsem na východ z mé kanceláře.

Rebeka se nasupeně sebrala na podpatku, pohodila vlasy a odešla. Tohle ještě bude mít dohru, napadlo mě. Vyhazovat ženu, jako je ona, se nevplácí… Ale mě to bylo fuk. Ona nemohla udělat nic, čím by vyrovnala dnešní noc a… Musel jsem se usmát. Annie…

„Zamyslel ses?“ Vstoupila do kanceláře Gwinet. „Mám pro tebe tu kytici, jak jsi chtěl.“ Položila na stůl puget rudých růží.

„Děkuju.“

„Povíš mi, pro koho jsou?“ zajímala se s neskrývavým zájmem a poposunula si brýle na nose. „Ještě jsem tě nikdy neviděla dát ženě květiny,“ podotkla.

Lišácky jsem se na ní uculil a zakroutil hlavou, „Nepovím.“

„Takhle starou ženskou napínat!“ kárala mě. „Tváříš se jako měsíček na hnoji a poslední dny jsi úplně mimo. Jen se na sebe podívej,“ poukázala na mé nové oblečení a oholenou tvář. „Chtěla bych ji poznat. Musí být úžasná, když jsi kvůli ní vyhodil slečnu Melonovou, a jsi jako vyměněný.“

„Jsem zamilovaný a to naprosto a neodvolatelně.“ Schoval jsem si obličej do dlaní a pořád tomu nedokázal uvěřit.

„Gratuluju!“ poblahopřála mi. „Konečně se usadíš a přestaneš blbnout holkám hlavy. Doufám, že tu za nedlouho bude pobíhat kupa malých capartů.“

„Tak moc daleko bych ještě nepředbíhal,“ poupravil jsem ji, „ona o mě nemá zájem, už je zadaná,“ řekl jsem nahlas tu krutou pravdu.

Gwinet zalapala po dechu, něco zabrblala, podrbala se na hlavě a podotkla, „Já ti říkala, že jednou narazíš a ono je to už tady.“

Čím víc se blížil večer, tím jsem byl netrpělivější. Sam mi měl zavolat, až u něj Rick bude na pivě a já budu mít volnou cestu k Annie. Ale trvalo to už nějak moc dlouho… Přičichl jsem k růžím a doufal, že je neodmítne a odpustí mi tu eskapádu u ohně, a ani nechtěl vědět, jaký si při tom musela udělat o mně obrázek. Noha mi nervózně podupávala po linu a já přemýšlel, jak to všechno zařídit. Dům, ve kterém jsem bydlel po rodičích, potřeboval renovaci, dlouho jsem ho zanedbával. Pořád se vyskytovalo něco, co bylo důležitější, než péče o dům, smečka, ochrana rezervace, pila…

Ale teď mě pohlcoval strach, zda se tam bude líbit Annie. Došlo mi, že ona na těžkou práci není zvyklá. Napovídaly mi o tom její prstíky s jemnou kůží a křehká stavba těla. Ale to mi bylo úplně jedno, když bude chtít, najmu někoho, kdo by jí pomohl s domácností. Sakra, vždyť já ani nevěděl, zda umí vařit. Byla to žena, kterou muž musí hýčkat a chránit…

V duchu jsem všechno připravoval na náš společný život. Jen, aby se to Annie líbilo, našel bych si zástupce na pilu, abych mohl doma být co nejčastěji. Omezil bych hlídky a ne je bral i za ostatní. Přistavil bych k domu pár místností, kde by mohly být dětské pokoje. Chtěl jsem nejméně tři děti, moje a Annie, a přál si, aby na tom ona byla stejně.

Najednou mi v mysli vyplynul Rick, jak objímá mou ženu. Vzteky jsem praštil do stolu, až někde křupl. Nejdřív se musím zbavit té otravné vši, lehce, nenápadně, aby si toho Annie nevšimla.

Místností se rozezněl telefon, hned jsem po něm sáhnul. „Same!“

„Ne, to jsem já Paule, Quil.“

„Teď na tebe nemám čas. Čekám, až mi zavolá Sam,“ chtěl jsem hovor ukončit, ale Quil mě zastavil.

„Ten teď nemá čas, mám ti od něj vzkázat, že Rick už přišel, ale dlouho se nezdrží. Prý je tu jen na jedno pivo, od včerejška nespal, jak hledal Annie, tak jde hned domů spát. Prý máš hned využít šance.“

Na nic víc jsem nečekal a rozběhl se. Jejich dům byl nedaleko a já tam byl během dvou minut. Rychle jsem zkontroloval květiny, od mého běhu, se celé pochroumaly a z jedné dokonce opadaly okvětní lístky. Zanadával jsem, něco jako květiny jsem držel poprvé v ruce a rychle puget poupravil do přijatelné formy, i když nevím, jestli se mi to povedlo.

Postavil jsem se před práh domu a říkal si, že se nemusím bát a zaťukal na dveře.

„Nechala jsem otevřeno!“ oznámil mi hlas Annie.

. . .

Nechápala jsem, jak si Rick dokázal zase zapomenout klíče. Hlavně, že už tu byl, ani jsem nečekala, že se vrátí tak rychle.

„Ricku, pomůžeš mi s tím obrazem?“ požádala jsem a málem se zabila na schodech. Vůbec jsem přes něj neviděla. Obraz mi zmizel z rukou a do nosu mě uhodila neznámá pánská kolínská. Došlo mi, že ta dotyčná osoba není Rick. Zvedla jsem hlavu a stěží poznala Paula – vypadal jinak, elegantně… Botasky vyměnil za polobotky a džíny za kalhoty s košilí. Límeček nechal do výstřihu rozepnutý, pod tenkou látkou se mu rýsovaly vypracované svaly.

„Kam to mám postavit,“ zeptal se a já chvatně ukázala na stěnu se zatlučeným hřebíkem. Bez sebemenší námahy ho pověsil.

„Rick se každou chvíli vrátí,“ upozornila jsem a ostražitě jsem ho pozorovala. Ani nevím, co mě to napadlo, ale v duchu jsem hledala něco, čím bych se mohla bránit. Zlozvyk.

„Nepřišel jsem za Rickem,“ přiznal a vzal odložené květiny a podal mi je, „přišel jsem se omluvit za ten můj výbuch, tenkrát. Měl jsem náročný týden.“

„To věřím.“ Udržovala jsem si od něho odstup. „Ty květiny jsou zbytečné, darujte je jedné ze svých přítelkyň,“ odmítla jsem je a v jeho tváři se objevil zmatek. Asi pán není zvyklý na odmítnutí, pomyslela jsem si. „A teď prosím odejděte,“ požádala jsem ho a on reagoval úplně opačně. Udělal krok ke mně a já se ho lekla. Narušil můj osobní prostor a srdce se mi strachem roztlouklo.

„Přišel jsem se jen omluvit,“ řekl znovu a nastavil ruce ve smířlivém gestu. Ten pohyb jsem moc dobře znala. Přesně tak nás chytali v nemocnici, když… Ne!

„Jděte pryč,“ křikla jsem na něj a dál od něj ustupovala. Možná jsem reagovala nepatřičně, ale já si nemohla pomoct, byl moc blízko…

Udělal jeden krok zpět, a pak další. Pozorovala jsem jeho pohyby, každý náznak, který by mi řekl, že jsem v nebezpečí, dokud se za ním nezavřely dveře. Pak jsem se posadila na schod, z kapsy rozechvěle vyndala potřebnou krabičku a začala žádostivě popotahovat z cigarety a rozplakala se.

. . .

„Paule, k čertu, vstávej! Je poledne a ty jsi měl ráno hlídku,“ budil mě otravný Embryho hlas.

„Nech mě,“ zavrčel jsem na něho.

„Co jsi tu vyváděl? Když jsem sem vešel, myslel jsem si, že tě vykradli, ty vole! Smrdíš, jakoby tě vymáchali v sudu s lihem.“

Matně jsem si vybavil včerejší večer u Annie. Ta její ostražitost vůči mně. To, jak mě vyhodila, jakoby se mě bála… Moje přítomnost jí nadevše vadila. Možná jsem si od toho neměl tolik slibovat, položilo mě to úplně na lopatky, nezvládl jsem to a rozbil snad každý kousek ve svém domě a zapil to pořádnou lahví burbonu a nebo dvěma? Nakonec jsem se dopočítal tří. Díky za vlčí regeneraci. Stejně by se jí tady nelíbilo. U ni to bylo nóbl, a u mě? Jako u starého mládence, chyběla tu ženská ruka. Vztekle jsem praštil do stolku, co po mém výpadu držel jen na třech nohách vedle gauče, na kterém jsem ležel, jak dlouhý, tak široký.

„Měl by ses dát do pucu, Annie tě hledá,“ upozornil mě.

„Annie?“ Její jméno mě okamžitě probralo a rychle jsem se posadil, tím pohybem se mi otočil žaludek a rozbolela mě hlava. Už dlouho jsem se tak neopil.

„Jo, už od rána chodí po lese a volá tě. Neboj, dáváme na ni pozor,“ snažil se mě uklidnit. Včerejší hlídka zachytila podél hranice stopu studeného a hrozilo, že se vrátí.

To už jsem nechápal. Její myšlenkové pochody byly pro mě nelogické. Ona vážně šla hledat do lesa krvelačnou šelmu v mé vlčí podobě?

Ale to mi v tu chvíli bylo jedno, vyběhl jsem z domu a na kraji lesa se hned přeměnil. Možná jsem neměl hned tak chvástat. Podvrkla se mi tlapka a já skončil čumákem zabořeným v hlíně. Po chvíli mi došlo, že to tak jednoduché nebude, než jsem k ní došel, stačil jsem to ještě nabořit do stromu a skončil v louži.

„Ty ale smrdíš,“ ohodnotil mě Seth a nakrčil čumák, když jsem ho míjel. „Tak my tě tu necháme o samotě,“ oznámil mi. Dál už jsem viděl jen dva vzdalující se ocasy.

Annie šla po jedné z vyšlapaných cestiček. „Vlčku!“ volala mě. Bylo vidět, že už je tu nějakou dobu. Unaveně se posadila na vyvrácený strom, z baťůžku si vyndala vodu a napila se.

Pomalu jsem se k ní přiblížil z boku, všimla si mě, až když jsem byl téměř u ní. Usmála se na mě a byla ráda, že mě vidí, i když se na chvíli zarazila, nejspíš nevěděla, zda si ji budu pamatovat já. Dřepnul jsem si na zadek vedle ní a prohlížel si ji. Tolik jí to slušelo, vlasy si svázala do culíku, oči si zvýraznila tužkou a rty si otřela leskem. Byl to takový rozdíl, od včerejšího večera. Teď byla uvolněná a naprosto šťastná, že mě našla.

Ve vteřině se její obličej postupně změnil z nadšeného ve vyděšený, a já nevěděl, co se stalo. Rychle ke mně přiklekla a chytla mě za tlapu.

„Co se ti to stalo?“ prohlížela si mou poraněnou tlapu, kterou jsem si musel poranit při jednom svých opileckých pádů. Ani jsem nic necítil, díky svému nízkému prahu bolesti, navíc se to stejně během pár minut zahojí, zakroutil jsem hlavou.

Přesto mě nenapadlo nic jiného, než pořádně bolestivě zakňučet a dělat, jak moc jsem zraněný. Annie se mě snažila ošetřit a já měl co dělat, abych nevrněl, jako kotě, když se jemně dotýkala mé srsti. Vodou mi polila tlapku a kouskem svého rukávu se snažila opatrně ránu vyčistit, nakonec ji svým kapesníčkem obvázala.

„Ty jsi ale šikulka,“ pochválila mě za to, jak jsem držel při ošetřování a podrbala mě na hlavě, „za to si zasloužíš odměnu…“

V duchu jsem výskal radostí a připravoval se na sladkou pusu. Annie se sehnula pro baťůžek a vyndala pár pytlíčků. Radost mě přešla, když jsem si uvědomil, že drží žrádlo pro psa.

„Dostaneš dobrůtku, ty můj bručounku,“ šišla na mě. A mně se při zápachu těch masových tyčinek sevřel žaludek. Zakoulel jsem očima, padl na bok a dělal mrtvého, snad si mě nevšimne...

„Ale, no tak.“ Mračila se nade mnou a pod nosem mi přejela tím hnusem. „Je to dobrůtka, kachní,“ nabádala mě, „pán, co to prodával, říkal, že prý pejskům chutná… No tak, dobře,“ rezignovala, schovala to a místo toho vyndala jinou. „Tahle je kuřecí,“ říkala už bezradně a já ten pohled na její zklamanou tvářičku nevydržel a s odporem to vzal do huby.

No, to byl hnus! To snad ani psi žrát nemohou, chutnalo to hůř, než smrdělo. Zkřivila se mi po tom ústa, chuť mi zakotvila v tesácích a s námahou to spolkl. To mé kocovině neudělalo dobře.

„No, tak vidíš, že ti to chutná,“ rozveselila se a cpala mi další kus. Dožral jsem pytlík a oddychl si, že to mám za sebou. Chyba! Vyndala další pytlík! Žaludek jsem měl až v krku, nevydržel to a musel si odběhnout za strom, kde jsem obsah svého žaludku poctivě vrátil přírodě a vychutnal si tu masovou chuť ještě jednou, s mnohem horší příchutí. Raději bych se zakousl nějakému upírovi do hlavy, to je aspoň bez chuti.

Vrátil jsem se zpět k Annie, vytrhl jsem jí pytlíček a šel ho jako správný pes poctivě a hluboko zahrabat.

„Už jsem si myslela, že se nevrátíš,“ postěžovala si.

Přešel jsem k ní a ošklivě dopadal na ovázanou tlapku. Svalil jsem se před ni a packu jí položil na klín, hned se mě ujala a začala na ni foukat, aby mě uchlácholila. Bylo to tak příjemné a uklidňující, zavřel jsem oči a užíval si ten pocit…

„Bručoune!“ křikl mi někdo do ucha a já ucítil pod sebou slabé škubání. Otevřel jsem oči a uvědomil si, že jsem usnul a můj opilecký opar je pryč.

„Bručoune!“ dobývala si mé pozornosti Annie a mě došlo, že volá na mě. Shlédl jsem pod sebe a všiml si, že na ní ležím a ona nemůže odvalit mé těžké tělo. Svou hlavu jsem měl položenou mezi jejími ňadry a objímal ji tlapou, aby mi nikam neutekla. Celé tričko měla oslintané od mých slin.

„Ty ale chrápeš, už ti to někdo řekl?“ obořila se na mě. Odsunul jsem se z ní a ona vstala. „Já myslela, že chceš podrbat za uchem. Ne, že mě svalíš a budeš na mě spát!“ Mračila se.

Teď babo raď, jak z toho ven… Svalil jsem se na záda a dělal nevinného. To ji však neobměkčilo a dál měla stažené obočí, nepomohlo to. Sakra Paule, přemýšlej, čím si ji udobříš? Už to mám! Ulovím jí zajíce, to by přeci udělal pes, ne?!

Odběhl jsem a dal se po čichu do honičky za tím malým mrštným zvířátkem. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je to náročné, to malé poskakující stvoření chytit. Proto, když jsem se konečně do jednoho zakousl a pyšně ho odnášel své vyvolené, by mě nenapadlo, že mě místo pochvaly začne mlátit…

<-- shrnutí -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola pátá: