Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola třetí

09.02.2011 (18:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4598×

Kapitola třetí

Srdce mi bilo na poplach a já se znovu točil v tom bludném kruhu poznání a zároveň úlevy. Nevěřil jsem vlastním očím, to malé, křehké děvče, které se celé klepalo, se mě nemohlo bát! Vždyť můj život patřil jen jí, nikdy bych jí nebyl schopen ublížit!

Odcházela a já měl chuť se za ní rozběhnout a nenechat jí odejít, jak jsem si slíbil.

„Pusť mě!“ vrčel jsem na Sama a snažil se dostat z jeho spárů. Málem by se mi to i povedlo, kdyby mu na pomoc nepřišli moji bratři. Nemohl jsem jí nechat jen tak odejít, aniž bych jí to všechno nevysvětlil a neomluvil se za své chování.

„Sakra, Paule, uklidni se. Ona nikam neuteče, a jestli jo, tak jedině před tebou!“ křikla na mě Emily. Její slova se mi vůbec nelíbila, otočil jsem se na ní a zavrčel. Všichni věděli, že se neovládám, byl jsem jako zvíře, jen já si to neuvědomoval, dokud se mé tělo nezačalo třást. Členové smečky posílali své partnerky rychle pryč v obavách o ně a stoupli si mi do cesty.

„Emily, jdi také domů. Hned!“ přikázal jí Sam a ona se dala také k odchodu.

Pořád jsem měl před očima tu scénu, co se před chvílí stala. Po tom marném hledání, ji najdu tu. V La Push, přímo o ní zakopnu… Je svědkem mé scény s Patricií, mého výbuchu, křičel jsem na ni, dohnal ji k slzám a to všechno jen já! Ale já tu měl být od toho, abych na jejích sladkých rtech vykouzlil úsměv, něžně zlíbal její ústa, sevřel její štíhlé tělo v hřejivém objetí a ochránil před okolním světem. Místo toho odešla s tím blonďákem, který se jí snažil ochránit přede mnou a ne bezdůvodně. Emoce se ve mně mísily a já nedokázal poznat, zda ve mě je štěstí či zlost, nebo zoufalství. Ona patří mě a ne jemu! To osud mi jí poslal do cesty. Teď měla odcházet se mnou a ne s ním. Takový byl zákon otisku.

Zvedl jsem ruce v gestu prohry a zhluboka dýchal, dokud se můj dech nesrovnal do normálních hodnot, stejně jako tělo. „Omlouvám se…“ vydechl jsem a ujistil je, že je vše už v pořádku. „Co mám teď dělat?“ Otočil jsem se na ně a věděl, že bych to sám měl vědět. Byl jsem jejich vůdce a měl bych být vždy nad věcí!

Nikdo mi nedokázal odpovědět. Nikdo z nich nebyl v mé situaci…

. . .

Jen co se za námi zamkly dveře, Rick mi vrátil pistoli a prohrábl si vlasy.

„Ricku, já tu nechci zůstat, já chci pryč,“ naléhala jsem na něj.

„Až na jednoho debila tu byli lidi docela milí, ne?“ dělal jako že nic a posadil se do křesla.

„Ricku, já se bojím.“

„Ale no tak, holčičko.“ Objal mě okolo ramen a přivinul si mě na hruď. „Já tě nedám, to, co se stalo, byla nehoda, nikdo za to nemohl. Tak na co ty slzičky?“ snažil se mě uklidnit, moc to nepomáhalo. Palcem mi přejel po tváři a odstranil slané krůpěje.

„Já za to nemůžu, ono samo,“ škytla jsem a Rick se mi rozesmál.

„Co jsi říkala Patricii?“

„Co?“ vykulila jsem na něho bulvy.

„No, byla docela kus a Paulovi nemůžu odepřít dobrý vkus.“

„Nevím, jak moc byla zraněná, ale v tu chvíli se chovala jako hysterka,“ vyslovila jsem svůj dojem, „a není tvůj typ.“

„Možná máš pravdu. Ale ty by sis měla jít lehnout, vypadáš unaveně?“

No jasně. To má být nový výraz pro: vyplašeně, vyděšeně, vyklepaně? „Můžu spát u tebe?“ Hodila jsem na něho nevinný pohled. „Rozestelu si na zemi. Děkuju!“ Políbila jsem ho na tvář a běžela si pro věci dřív, než mi stačí odpovědět, nebo si to rozmyslí.

Zase jsem nedokázala dlouho usnout, a když už se mi to podařilo, probudila jsem se celá zpocená, všude byla tma a na okno tloukla ztracená větev, bylo to strašidelné. Rick klidně spal a já ho nechtěla budit. Něco mě donutilo vylézt ze spacáku a kouknout se z okna. Stál tam on… Jen jak jsem ho zahlédla, stáhla jsem se zpátky za roh okenice.

Ne, to se mi jen zdá, zatřásla jsem hlavou a podívala se znovu z okna. Nikdo tam nebyl.

Zase ty halucinace. Objevovaly se a zase zlehka mizely. Měla jsem je pořád, jako zlou nemoc, která nešla vyléčit. Pořád jsem viděla ty muže, co mi tolik ublížili: Frederik a Otakar Wilsonovi, Adolf Rouven, Tamara Lewis… Na ně se nedalo zapomenout, stali se součástí mého života, který nadobro ovlivnili.

Došla jsem do koupelny, opláchla si obličej a podívala se na sebe do zrcadla, nesnášela jsem ten pohled. Kruhy pod očima, bledá pleť a vyděšený výraz. V tašce jsem našla své prášky, věrné společníky životem, jedny na spaní a antidepresiva na úzkost. Ty druhé Rick neviděl rád, říkal, že mi kazí osobnost a jsou k ničemu. Možná měl pravdu, ale já je potřebovala, alespoň ve chvílích, jako je tahle.

Přesto to nebyl nikdo z nich, koho jsem to viděla pod oknem. Byl to Paul, vysoký indián s černými krátkými vlasy. Pořád jsem viděla ten jeho pohled, jak se na mě díval – s chtíčem, touhou, vášní, jako bych mu patřila… V lidech jsem se málokdy mýlila, přesto jsem si ho nedokázala nikam přiřadit, byl tajemný a nebezpečný, jako všichni tady.  Nebo že bych byla jeho další vyhlídnutá trofej, co pokoří a podmaní si stejně jako Patricii a její sestru? To je ale hošánek na omylu, nemám zájem!

. . .

Připadal jsem si jako spráskaný pes. Koukal jsem celou noc do jejích oken a viděl, jak uléhává s tím mužem… Zuby mi skřípaly o sebe a na pěstech mi zbělaly klouby. Představa, jak se cizí chlap dotýká mé ženy, hladí ji na jejích tajných místech, lechtá po pokožce, mě doháněla k šílenství a bezmoc se stala mou přítelkyní, protože ona tak byla šťastná a to pro mě bylo prioritou, stejně jako její bezpečí.

Zůstal jsem tam, dokud nezačaly dopadat první paprsky světla a pak se tiše vypařil. Pořád jsem měl před očima jen jí. Poprvé jsem si nevšiml, že je tak drobná, nebyla vychrtlá, všechno bylo tak, jak má být. Smyslné boky, plné poprsí, jemně tvarovanou tvář s roztomilým nosánkem, dlouhé tmavé vlasy s kaštanovým odleskem, které ve světlu ohně vypadaly jako žhavé.

Měl bych jít domů spát a aspoň na chvíli si odpočinout, ale povinnosti volaly a muži na pile potřebovali dozor. Nebyla to velká dílna, ale malá zrovna taky ne, vešlo se sem několik strojů a stolů, halu ještě doplňoval sklad dřeva a malá kancelář, která sloužila mě a Gwinet, sekretářce a účetní v jednom, už jí bylo skoro sedmdesát, ale byla čiperná a schopná na svůj věk, že by se to tady bez ní neobešlo. Zasedl jsem ke svému kancelářskému stolu a unaveně se prodral vzkazy.

Už je to dávno, kdy to tu vedl můj otec. Pracoval tu jen on a jeden jeho pomocník, od té doby, co zemřel, jsem se toho ujal já a podnik se rozrostl, dospělí členové smečky potřebovali práci, kterou by mohli zkombinovat spolu s povinností ve smečce. A s první zakázkou vznikl nápad - teď se nás tu na směnách střídalo dvanáct. Dřív tu pracoval i Sam, ale ten se po narození jejich dcery rozhodl pomoct Emily v bistru, které tady v La Push vedla.

Snažil jsem se soustředit na práci, ale ta nejistota, že nevím, co je s Annie, mi to nedovolovala. Unaveně jsem si položil hlavu do dlaní a zamyslel se…

„Paule, vstávej a jdi si lehnout domů, tady jsi k ničemu,“ hučel do mě nepříjemný a rozesmátý hlas.

Promnul jsem si oči a uvědomil si, že jsem usnul opřený na stole. „Co se děje, Sethe?“

„Nic, jen už je večer, my máme padla a ty by ses měl jít vyspat,“ pokynul mi.

„Nemůžu, mám hlídku.“

„Nechceš jít s námi k Emily na večeři, než půjdeš?“ pobídl mě Seth a já si uvědomil, jaký mám hlad po celodenním hladovění.

„Jo, už mi škvrká v žaludku,“ uznal jsem a zvedl se od stolu.

„Co pak máme dobrého?“ ptal se Seth Emily hned, jak jsme vešli do dveří. Bylo tu docela plno. Sedli si k našemu stolu, kde už seděl Jeremy a Embry a zarytě spolu hovořili, hned jak si mě všimli, tak zmlkli.

„Co se děje?“ optal jsem se jich. Nemělo cenu mi něco zatajovat, stejně bych se to dozvěděl.

„Vyprávěl jsem mu o včerejšku,“ řekl Jeremy a mě bylo jasné, co přesně.

„Vlastně bych ti měl poblahopřát,“ otočil se na mě Embry a objednal panáky místní pálenky na zapití.

„Spíš popřát hodně štěstí,“ poznamenal Jeremy a já mu dal za pravdu. Dnes jsem neměl odvahu za ní jít a vyjádřit se ze svých citů, bál jsem se její reakce. Miloval jsem ji a vlastně ji ani neznal. Má ráda květiny, či je na ně alergická? Má raději mléčnou, nebo hořkou čokoládu? Takových otázek jsem měl spousty a potřeboval na ně odpovědi.

Do dveří najednou vpadl udýchaný Rick a hned se vrhl k pultu. „Emily, prosím tě, neviděla jsi Annie?“ vyhrkl na ní. Při jejím jméně jsem se zarazil a s očekáváním čekal, co z něj vypadne.

„Ne, neviděla jsem jí,“ zakroutila hlavou Emily. „Stalo se něco?“

„Doufám, že ne. Když jsem se vrátil z pracovního pohovoru, tak nebyla doma a do teď se nevrátila a venku už je tma. Hledal jsem ji a nemůžu jí najít,“ mlel rychle Rick a chtěl odejít s nepořízenou zase pryč.

„Počkej!“ chytla ho Emily za paži. „Poptám se místních,“ zastavila ho a odběhla.

Cítil jsem Rickovo napětí a měl chuť ho zabít za to, že na ní nedal pozor, jestli se jí něco stane… Rick zpozoroval, že se na něj dívám, podezřívavě si mě změřil. Nevěřil mi, ale o to tu teď nešlo.

Emily zase přiběhla k Rickovi. „Viděli ji jít do lesa kousek od vašeho domu,“ pověděla mu a on rychle vyběhl z bistra.

Moc dobře jsem věděl, co to znamená, ztratila se, jako každý, kdo nezná tyto lesy. Srdce se mi rozbušilo, tohle nebylo zrovna nejbezpečnější místo pro osamocenou dívku. Musím ji najít dřív, než se jí něco stane. Pokynul jsem klukům vedle sebe, kteří ten rozruch taky zaznamenali, došlo jim, o co se jedná.

„Neboj, my ji najdeme.“ Poplácal mě po rameni Embry a společně jsme vyběhli ven do lesů…

. . .

„Sakra, sakra a sakra…“ Popíchala jsem se o další větev, popadala mě panika, neviděla jsem na krok a byla mi zima. Tahle noc byla chladná a já ztracená. Zuby mi cvakaly o sebe a já si vymáhala trochu tepla třením dlaní o sebe. Nepomáhalo to, tak jsem se opřela o vysoký strom a rozhlédla se kolem sebe, nikde nic, jen tlusté kmeny stromů a za nimi hluboká tma. Posadila jsem se na blízký pařez, z kapsy vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila. Byla blbost jít takto sama do lesa, když to tu neznám, ale já se tu chtěla jen porozhlédnout, ani nevím, jak jsem mohla takto zabloudit!

Někde za mnou praskla větvička a já se se zastaveným srdcem otočila. Nic jsem nespatřila, postavila jsem se a chystala se na útěk. Věděla jsem, že za těmi kmeny stromů někdo je, věděla jsem to, cítila to…

Couvala jsem dál a nespouštěla oči z místa, odkud se ozval ten hluk. Cigareta mi vypadla z ruky a vypálila kolečko do jednoho spadlého listu. Ozvalo se další zašramocení, tentokrát mnohem blíž. Bála jsem se a věděla, že to nedělá vítr. Něco se ke mně pomalu přibližovalo a srdce mi pulzovalo až v krku. Před očima se mi vybavila jedna scéna z mých snů, viděla jsem studený čumák a dvě zářící oči zvířete, psa. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se mi to nezdá. Doopravdy se přede mnou vynořovalo dravé zvíře, našlapovalo opatrně a pomalu, blížilo se ke mně. Snažila jsem se nedělat prudké pohyby a nedat mu podnět k útoku. Rozeznávala jsem obrysy vlka, ale jeho velikost mě děsila. Bylo mi jasné, že nemám co k dočinění s obyčejným zvířetem, byl to psí mutant velikosti koně a já jeho oběť, potrava.

Zády jsem narazila na strom, už jsem neměla kam couvat a loučila se se svým bídným životem. Nikdy mě nenapadlo, že tak skončím, sežraná zvířetem. Vlk už byl na pár kroků ode mě a já cítila jeho funění na své tváři. Zavřela jsem oči a čekala na poslední moment svého života. Nikdo se nedozví, jak jsem dopadla, stejně to nikoho nezajímalo, snad kromě mého otce a Ricka. Ale to už je jedno, mé tělo nikdy nenajdou, skončí v břiše téhle hladové potvory. Přála jsem si, abych zemřela rychle a co nejmíň trpěla. Ale žádný útok nepřicházel, místo toho se ozvalo bolestné zakňučení. Zmateně jsem otevřela oči, ale to zvíře už přede mnou nestálo, leželo na zádech s tlapami ve vzduchu a vyvalovalo na mě svůj hrudník a velký… No, prostě, byl to samec.

Čumákem mi trkl do nohou a já vyjekla. Valil na mě svá očka a jazyk mu visel z tlamy ven. Zavrtěl sebou a znovu do mě strčil. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Sakra, ono si to chce hrát!

<-- shrnutí  -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola třetí: