Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 18. kapitola

23.02.2013 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 4471×

Edward

Alice před sebou na speciálním, kolečkovém stolku vezla poslední stroj, který nám chyběl do dokonalé imitace nadstandardního, nemocničního pokoje.

„Nejmodernější ultrazvuk na světě. Japonci se zase vyznamenali,“ řekla mi moje sestra a postavila velké zařízení k posteli Isabelly, která naše běhání okolo ní jen znechuceně komentovala a slovně nás srážela k zemi. Nutno dodat, že měla mimořádnou výdrž. A to i v tom případě, kdy ji moje dcera zevnitř trhala na kusy.

Zpřelámala jí žebra, rozbila lidský jídelníček a připravila ji o všechno, co na ní bylo pěkné.

„Dejte tu krávu pryč,“ zamumlala otráveně a kostnatý prst zdvihla k dalšímu přístroji, na který jsme ji napíchli – EKG. Nelíbilo se jí, jak hlasitě a pronikavě ohlašuje její srdeční aktivitu. Což byl taky účel. Jak ona na mě, tak já na ni.

„Ta kráva je EKG a bude zapnutá,“ oznámil jsem jí. Měla asi tři dny života… Měl bych jí to říct. Třeba ji to dostane do té delikátní situace, kdy lidé říkají věci, co by normálně z úst nevypustili.

„Kazí mi to moje feng-šuej,“ odsekla s ironickým úsměvem. To mi chybělo. Jen jsem přikyvoval a ona už znala naše hrátky dobře na to, aby věděla, že její rozkaz ignoruju a nebudu bojovat dál.

Ale promluvit jsem si s ní musel. Ať už o její smrti, anebo o tom, že moji rodiče tu budou každou chvíli. Je to nevyhnutelné.

Naznačil jsem všem, co tu spojovali poslední dráty nebo upravovali kytky ve váze, aby mi dali chvilku o samotě. Tohle bude náš poslední rozhovor mezi čtyřma očima.

Posadil jsem se na kruhovou židličku k posteli, abych se nad ní netyčil. Chtěl jsem se pokusit o upřímnost… I když ke mně vlastně nemohla být víc upřímnější, než už byla.

„Hádám, že mě neušetříš další psychiatrické chvilky,“ vzdychla. Každý nádech i výdech ji bolel. Fialové břicho měla obrovské. Jako kdyby se měly narodit děti dvě.

„Vždycky to bude psycho chvilka, když mluvím s psychopatem,“ odvětil jsem. Už jsem se nemohl dočkat, až bude Spencer venku. Nedovedu si představit, že tohle šílené soužití by mělo trvat běžných devět měsíců. Abych se tři trimestry díval do očí zrůdě, díky které jsem vynášel z Domu smutku na ramenech rakev svého nejlepšího přítele.

Zakašlala, jak se pochichtávala. Bože, nenáviděl jsem ji… A navždycky budu. I potom, až ji pohřbím do bezejmenného hrobu.

„Víš, co se stane za tři dny? Pravděpodobně tři,“ dodal jsem, protože přesný odhad jsem jí dát nemohl. Ani sobě.

„Za tři dny na mně konečně přestane cizopasit ten parazit, protože na mrtvém těle se nebude moct živit,“ odpověděla lhostejně.

„Takže víš, že za tři dny zemřeš?“

„Je to jako v tom hloupém hororu… Shlédneš kazetu a za sedm dní zemřeš… V realitě se vyspíš s upírem a za dva týdny ti smrt klepe na vrátka. Po tu dobu tě dusí ve svém domě se sourozenci idioty a nutí tě dívat se na jeho výraz štěstí, ze kterého je jednomu na blití. Když jsi měl na tom pohřbu ksicht zkroucený pláčem, dívalo se mi na to pořád lépe, než na to, co tu poslední dobou předvádíš.“

„Dívá se ti špatně na cizí štěstí,“ konstatoval jsem s jemným úsměvem.

„Snažíš se teď o poslední, upřímný rozhovor?“ odhadla mě správně. „Víš, kdy jsi byl ty nejupřímnější a opravdový? Když jsi mě chytil pod krkem a chystal se mi vyrvat páteř z těla. To byla tvůj světlý moment. Od té doby to s tebou jde z kopce,“ podotkla, na oko zkroušená.

„Řekl bych, že tvoje jediné světlé momenty jsou, když ti moje dítě láme žebra, ale rád bych tohle udržel na nějaké úrovni… Uvědomuješ si vůbec, že až zemřeš, zůstane tu po tobě i tvoje dcera?“ chtěl jsem vědět. Poprvé jsem se zeptal přímo. Přestala se zlomyslně šklebit a ohrnula rty v blazeované, znechucené grimase.

„Tak naposledy, pane doktore. Aniž bych to věděla, vstříknul jsi do mě jed. A teď ve mně přežívá tvůj produkt, co je mi stejně blízký jako tasemnice. Nemám s tím nic společného a hnusí se mi to. Rozumíš konečně?“ vyštěkla na mě se zaťatými pěstmi a zuby. Na chvíli vážně ztratila nervy – viděl jsem, jak se celá vzteky třese.

„Vím, o čem mluvíš. Nedovedeš si představit, jak se ty hnusíš mně…“

„A kdo si stáhnul kalhoty? Dokonce dvakrát. I potom, co jsi věděl, kdo jsem,“ vmetla mi do ksichtu vítězně, ale bez úsměvu. Možná jsme najížděli na ten rozhovor bez falše.

„I kdybys vypadala jako dřív – vlasy ti zářily, nebyla jen kost a zničená skořápka, kůže by se ti neodlupovala z popraskaných rtů, už bych do tebe znovu ptáka nezasunul,“ přísahal jsem jí. To jsem věděl jistě. Ani její přitažlivost a krása - femme fatale - by neumlčela čirou nenávist. „Chtěla jsi zabít moji dceru. A to několikrát. Využila jsi ji, aby ses dostala z vězení… Nic na světě by mě nedonutilo se tě ještě někdy dotknout v romantickém slova smyslu.“

„Až umřu, budeš dál existovat s vědomím, že tuhle svoji teorii si nikdy neověříš. A já budu vědět, že jsem ti zabila Fabiana, rozbila vztah s tou zrzkou a donutila tě brečet, upíre,“ zašeptala a s každým dalším slovem narůstalo její uspokojení. „Nikdo jiný tě nedostal. Já ano. Jsem totiž zkurveně skvělá a umím si to udržet, i když se moje tělo rozpadá. Tomu říkám umění.“

„Takže je ti jedno, jak se tvoje dcera bude jmenovat, a jak bude žít… Jestli bude vědět, jaká byla její matka? Sjetá štětka?“

„Ty jsi úplný idiot, nebo to ze sebe jen úspěšně děláš? Teď jsem ti řekla, že mě ten bastard ani v nejmenším nezajímá. Doufám, že to bude retard, co mu měl někdo při narození šlápnout na hlavu…“

Stisknul jsem si kořen nosu, abych to vydržel. Bylo před porodem a stále bylo těžké ji nezabít.

„Dobře. Tohle už poslouchat nepotřebuju… Přejdeme k druhé části rozhovoru. Do pár minut jsou tu Carlisle a Esmé, což jak víš, jsou naši rodiče…“

„No, né. A ty představíš svoji těhotnou přítelkyni?“ bavila se královsky a ještě bude. Viděl jsem to na ní, že tohle si vychutná. Pokud ji nezastavím.

Vstal jsem a ohnul se k jejímu uchu.

„Poslouchej mě velmi pozorně, Isabello,“ zašeptal jsem. „Carlisle je můj stvořitel a nejlepší chlap, co znám. Taky otec k nezaplacení. Esmé je milující, nádherná bytost, kterou budu bránit stůj, co stůj. A tohle není žádné, marné vynášení do nebes s nadsázkou. Oni takoví opravdu jsou. Já nejen, že si nepřeju, abys je zranila… Já ti přísahám, že jestli jim budeš ubližovat, z těch posledních tří dnů ti udělám čisté peklo na zemi, protože pokud si myslíš, že teď jsi na tom hrozně, tak tě upozorňuju, že ti teprve dám okusit agónii,“ domluvil jsem tichým, melodickým šeptem, ze kterého jí naskočila husí kůže. Aspoň její podvědomí tušilo, jak má reagovat.

Narovnal jsem se, abych se jí podíval do očí. Chvíli na mě jen zírala s rozšířenýma očima a já doufal, že bude aspoň mlčet a srovnávat si to v hlavě. Přece není tak pitomá.

„Vyliž mi,“ šeptla bezbarvě. Pitomá ne, ale šílená ano…

Kdyby nečekala moje dítě, utrhnu jí hlavu a hodím ji do lesa… Jen jsem zakroutil svojí vlastní a zavolal ostatní, aby ji pohlídali. Já sám šel před dům, kde jsem čekal na Carlislea a Esmé. Nevěděl jsem, jestli jim mám nejdřív své dílo ukázat, anebo podat jako první informace. Jenže kdo neuviděl, jen těžko uvěří.

Věděli, že se něco děje, ale přesto přijeli v novém Mercedesu s vřelým, nedočkavým úsměvem. Ohodila mě sprcha radosti, když jsem je po dlouhé době uviděl. Ani jsem nenechal Esmé promluvit, přilítnul k ní a sevřel ji pevně v náruči. Pohled na ně mi připomněl, jak moc dítě potřebuje své rodiče, když je v úzkých. V lidském světě se pak postupem času obrátí polarita, a to dítě se musí postarat o rodiče, ale nás žádná takováhle evoluce nečeká.

„Wow… Jsi skrz naskrz nasáklý člověkem. Co to je?“ chtěla vědět Esmé. Správně. Táhlo to z nás všech na kilometr daleko.

„Mami, dej mi chvíli. Jen mě nech radovat, že jste konečně zase tady,“ šeptl jsem s úsměvem a díval se mé líbezné matce do tváře. Stáhla starostlivě obočí a položila mi teplou ruku na moji tvář. Jemně mě pohladila a já byl doma. Konečně jsem zase cítil dotek někoho, kdo má stejnou teplotu jako já a nechoval v náruči hořící lampu. Isabella totiž byla stále člověk a její horkost mě přiváděla k šílenství. Na tom se nic nezměnilo a nikdy nezmění. Jako chlapovi se mi hnusí, jako upírovi je jako každá jiná – sladká a vábivá.

„Máš všechen čas světa, Edwarde,“ odvětila šeptem a něžným úsměvem. Tohle byla otočka o tři sta šedesát stupňů – zase se dívat do tváře ženě, která vás miluje, ať už je ta láska jakéhokoliv charakteru. Tuhle mateřskou jsem vyžadoval… Protože Emmett měl možná pravdu. O jinou lásku jsem nestál, protože jsem už jiným ženám nevěřil… A nevěřil jsem ani na to, že na mě někde čeká ta moje pravá… Věčná.

„Taky jsem tu já,“ podotknul Carlisle. Otočil jsem se k němu a tentokrát jsem ani nestačil něco říct já, protože mě tvrdě popadnul.

Nechtěl jsem, aby si tímhle vším s Isabellou procházeli taky. Dost na to, že trpěli moji sourozenci, i když nic z toho nebyla jejich chyba, ale moje. Ale teď jsem byl tak moc rád, že jsou tady. Jsem to nejsilnější, co po zemi chodí, ale teprve v tenhle moment jsem cítil příval bezpečí.

„Tohle rozdělení trvalo věčnost… Rád tě vidím, synu.“ Poplácal mě po zádech a pustil. Přikývnul jsem, že vím, o čem mluví. „Ale dětí mám pět… To dávají finále ve fotbale, nebo kde jsou? U toho člověka, co mu tluče srdce v prvním patře?“ optal se na ty všetečné otázky. A je to tady.

„Jsou v domě a dávají mi čas, abych vám to vysvětlil o… samotě,“ pojmenoval jsem tu situaci zvláštně vzhledem k tomu, že nikdy nemáme soukromí a samotu.

„Začínám se trochu bát,“ hlesla Esmé a nakoukla přes moje rameno. Ale z téhle části dům nebyl prosklený.

„Lidé nejsme, takže si na to sedat nemusíte, protože to s vámi nešlehne… Ale rozhodně by mělo, protože to bijící srdce patří mojí… No, radši to vezmu od základů. Carlisle, dovedeš si představit, že by jed splynul s lidskou, pohlavní buňkou?“ Zamračil se, zmatený. Ale nad mojí otázkou samozřejmě zapřemýšlel.

„Nikdy jsem o ničem takovém neuvažoval… Je to nemožné… Jed by se musel dostat do prostředí k tomu uzpůsobenému…“

„Nemysli na ten sex. Mysli jen na sloučení… V podstatě oplodnění.“

„No… Potom ano. Dovedu si to s bohatou fantazií představit.“

„Tak vám musím říct, milí rodičové, že to bijící srdce patří mojí… Patří matce mojí dcery,“ opravil jsem se, když jsem nemohl vymyslet, co je ona moje. Maximálně osobní peklo. Přesně jako řekla Grace – můj největší trest.

V jejich myslích nastala fáze – to není možné, ale on nám přece nikdy nelže.

„Ukážu vám ji. Potom pochopíte… Ale nejdřív musíte něco vědět. Kromě toho, že je těhotná s upírem… Předpokládám totiž, že jste na líbánkách CNN nesledovali. Jmenuje se Isabella Swanová a byla moje pacientka. Stalo se pár věcí a došlo na coitus contra naturam. Dvakrát… Ale nezáleží na tom, co bylo. Já k ní necítím nic, než neředěnou, čistou, hluboce zakořeněnou nenávist. Stačil jsem totiž před soudem stanovit její diagnózu. Má vrozenou, morální, sadistickou psychopatii, takže vás varuju…“

„Ty varuješ nás?“ přerušil mě Carlisle. Jeho šok se umocňoval s každým dalším slovem, co jsem vypustil z úst.

„Ano, tati, varuju. Protože Isabella Swanová je nevyřešitelný rébus a bude se vás snažit naprosto zdiskreditovat. Se mnou se jí to povedlo do puntíku, ale já jsem jí to v podstatě vrátil… Uvidíte. Každopádně nevěřte ničemu, co říká, a neposlouchejte ji. Kdybych to udělal já, mohlo být všechno jinak.“ I když přiznávám, že pro svoji dceru jsem byl schopný obětovat cokoliv. Budoucnost s Grace a i… Bože, je mi z toho zle, ale i Fabiana. Láska ke Spencer – otce k dítěti - je totiž něco skutečně nezničitelného. Jediný už teď chápu Esmé a Carlislea. Vím, co to znamená bát se o dítě, a to se ještě ani nenarodilo.

Vedl jsem je do domu, abych jim svůj skrytý zázrak v rouše ďábla ukázal.

Moji sourozenci vyklidili pokoj dřív, než jsme vstoupili. Všechna pozornost se tak bude soustředit na bytost na posteli.

Překročil jsem tiše práh a šel pomalu ke spící Isabelle. Poslední dobou už víc spala, než vypouštěla do okolí síru. Díkybohu.

Vzal jsem za lem deky a odkryl její břicho. Rozvázal jsem ještě košili a rozhrnul ji – odhalil tím fialovou, nateklou plochu a cíp obvázaného hrudníku.

Bříško se slabě zachvělo, když jsem na něj položil ruku a promluvil. Věřil jsem tomu, že to Spencer slyší a reaguje.

„Tak tady je,“ šeptl jsem. Esmé i Carlisle byli zděšení vzhledem těhotné ženy, které normálně vzkvétají a kynou. Ona čekala na polibek od anděla smrti a vypadala, že ji zlomí i poryv větru.

„Panebože… Co to s ní udělalo? Vždyť umírá.“ Esmé a zvedla ruku, aby se dotkla její tváře. Chytil jsem ji až příliš tvrdě s prásknutím za zápěstí a její ruku stáhnul.

„Mami, nesahej na ni… Prosím,“ vzdychl jsem zoufale po tom, co jsem zavrčel, a uvědomil si, že na to nemám právo.

Viděla zděšení v mých očích a spustila paži zase podél těla. Nemohla pochopit, jak mě mohlo vyděsit to, že se jí jen dotkla.

Je to jen člověk...

„To… To je neuvěřitelné. Změní to nahlížení na náš druh staré tisíce let,“ zašeptal Carlisle, fascinovaný. On jako první viděl tu zvrácenou hříčku přírody a zázrak, zatímco Esmé ženu na smrtelné posteli. Jenže ono to u něj taky dojde… Nevyčerpatelný zdroj soucitu pro všechny.

Ale hned, jak se nám šílenec probudí a řekne nám něco pěkného, přejde je to.

„Isabello,“ šeptl jsem rázně a jemně jí zatřás s ramenem. Ano, budím ji dobrovolně, aby se předvedla a moji rodiče už pro ni nestrádali.

Otevřela oči a podívala se na mě. Hned potom na Carlislea a Esmé, co nad ní se mnou stáli.

Teď se dostaví odporný, zlý úsměv a pár nechutných poznámek, které nám s grácií omlátí o hlavu.

„Vstala bych, kdybych mohla… Ráda vás poznávám, pane a paní Cullenovi.“ Rozšířil jsem oči a pootevřel ústa, když vlídně a zdvořile promluvila slabým, něžným hláskem. „Jsem ráda, že jsou tu konečně tví rodiče, Edwarde. Pomůžou ti s dítětem, když tu pro něj já nebudu,“ řekla mi a přísahám bohu, že jsem ji snad nikdy nechtěl rozsekat na kusy víc, než teď.

„Ale holčičko, můžeš tu pro něj být. Přece není vytesané do kamene, že to nezvládneš,“ rozněžnila se Esmé a pohladila ji po zplihlých vlasech, jejichž převážná většina vypadala.

„Nezvládnu… Ale budu vědět, že moje děťátko má toho nejlepšího tátu na světě,“ odvětila nakřáple. Z koutku oka se jí vykutálela velká slza.

Co je tohle, do hajzlu, za komedii?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 18. kapitola: