Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hippokratova přísaha - 17. kapitola

19.02.2013 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4390×

Edward

Den po dni, centimetr po centimetru, a s jedním kopancem silnějším než druhým, se boule zvětšovala a zvětšovala. Věděl jsem, že tímhle tempem je do týdne Spencer na světě.

Problém byl v tom, že zatímco jiné ženy v těhotenství kila nabíraly a s nimi i prsa a zadek, Isabella ztrácela na váze. Byl z ní ukázkový případ anorexie, kdybych si odmyslel obrovský fialovo-rudý, a na některých místech zelený, buben, ze kterého čouhaly slabé ručičky a nožičky, jež se skládaly z kostí obalené kůží. A bylo to pořád horší – v tom byl ten problém. Takhle už nemůže dál hubnout – neměla co. Kdyby šlo jen o ni, tleskám jejímu utrpení a zohavenému tělu, ale dokud je s tímhle corpusem propojená moje dcera, musím bojovat o to, aby do sebe začala dostávat Isabella zase živiny a Spencer měla z čeho čerpat. Ona ji totiž vysávala. Brala si všechno a lidské matce nenechávala nic.

Jenže ani násilím jsem do Isabelly nemohl jídlo dostat. Všiml jsem si až po pár dnech, že skoro nejí, protože sám jsem tuhle potřebu několikrát za den neměl. Lidé ano. Měli by. Snídaně, svačina, oběd, večeře… No, jakmile něco pozřela ona, vyzvracela to. Nejdřív jsem si automaticky myslel, že to dělá schválně. Další její pokus o sebevraždu – věděl jsem, že je toho schopná. Ale když jsem viděl, jak se dostane do křeče a všechno to ze sebe vydáví, začal jsem věřit tomu, že z nějakého důvodu odmítá potravu.

Musel jsem na to přijít, a to pronto.

Jinak byla naše černá vdova stejně na zabití, jako předtím. Což zlehčovalo situaci aspoň o ždibec, poněvadž jsme jí to všichni přáli – kopance do stěn břišních a nevolnost. Taky ztrátu jejího sex-appealu, na kterém si zakládala a léta ho dávala mužům i ženám pocítit. Nebyla pro mě už vůbec nic. Ani něco, do čeho jsem mohl investovat svoji nenávist, protože už v ní rostlo moje dítě.

Jednou už mě tak neuvěřitelně nasrala, krátce po tom, co si před Jasperem probodla ruku a ublížila Emmettovi, že když jsme seděli s Rose na pohovce a snažili se sledovat aspoň televizi a ona do nás neustále ryla, vzal jsem kvalitní izolepu a přelepil jí s ní ta popraskaná, ale stále toxická ústa. Hned na to jsem jí tím obmotal i zápěstí a připevnil je k sobě, aby se nemohla osvobodit. A tak nastalo úžasné ticho, do kterého tiše a rychle bubnovalo srdíčko mojí dcery.

A bohužel, ještě i stále Krvavé Marie.

„Poslyš, přemýšlíš někdy o tom, co bude, až se narodí… Teda, hlavně až jí bude tak pět?“ zeptal se mě Emmett, po tom, co přiložil do krbu a zavřel skleněná dvířka. Přisunuli jsme k němu Isabellu ležící v křesle, co měla dost omezenou schopnost pohybu. Navíc měla termoregulaci v hajzlu, takže pokud jí byla zima jako teď, trůnila u krbu, kde sálalo teplo a hladilo její husí kůži. Při té druhé fázi, kdy měla orosené čelo a teplo už sálala ona, jsem ji chladil já ve své náruči. Ani jednomu z nás to nebylo po té intimní stránce příjemné – to nutno dodat.

Posadili jsme se s Emmettem za ni a hlídali. Jako vždycky.

„Vím na co myslíš…“

„Jo, myslím na to, jestli ty někdy myslíš na to, že by ti Grace odpustila a Spencer měla mámu, na kterou může být hrdá. A ne dementního psychopata, co se ji snažil zlikvidovat už jako fazoli. Navíc bych i vynechal příběh o tom, že byla nástrojem útěku před popravou,“ dodal. Ano, tohle by se Spencer nikdy dozvědět neměla. To dítě nepotěší… Ani příběh o tom, jak si ji taťka s mamkou udělali za mřížemi na igelitovém prostěradle.

„Každý den,“ odpověděl jsem popravdě. Srazil překvapeně obočí. „Ano, měl jsem ji vážně rád,“ dodal jsem, otrávený, že jsem byl nachytán.

„Máš ji rád,“ opravil čas.

„A vždycky mít budu… A věř mi, že si pořád dokola představuju dokonalou, zrzavou rodinu. Je to jako brouk v mozku. Nemůžu ho dostat ven,“ sypal jsem pravdu dál. Byla to úleva.

„Nemám jí zkusit zavolat já?“ nabídnul se. Grace byla jeho kamarádka a stejně by se ještě přimlouval, přestože jsem ji zranil.

„Ne… Já ani nevím, jestli by Grace chtěla děti. A hlavně… Ať se mi to líbí nebo ne, Spenceřina biologická matka bude ona.“ Kývnul jsem k Isabelle, která k nám seděla zády. „I po smrti to bude ona. A to by se nemuselo líbit Grace. Žena může být matkou, ale ne každá může být maminkou. Nechci, aby si Spencer odnesla to, co udělala Isabella.“

„Kdybys mě nechal rozvinout myšlenku, věděl bys, že jsem to nemyslel kvůli adopci, ale kvůli tobě. To tobě, Edwarde, chybí.“ Nevesele jsem se usmál.

„Je jedno, co chybí mně. Budu táta. V tom momentě moje dřívější priority přestanou existovat a můj svět se už nebude točit kolem Slunce,“ vysvětlil jsem mu. I kdyby mi Grace v nějakém paralelním vesmíru, kde upíři dokážou jít dál, odpustila, nemůžu jí teď nabídnout svoji kompletní osobu. A ona si zasloužila to nejlepší.

„No, Grace není jediná ženská na planetě Zemi. Navíc ty budeš mít teď magnet. Jestli bude Spencer po tobě, tak z nějakého záhadného důvodu na ni taky všichni poletí jako vosy na med. Můžeš s ní jít na procházku do parku a už tam budeš mít zástup potencionálních maminek… Jenže když se tak podívám na černou vdovu, něco mi říká, že malá Spencer bude potřebovat upíří mámu. Tudíž bys vyvolenou proměnil. Což bys mohl zvládnout, když si s člověkem spal. A to dokonce dvakrát,“ uvažoval nahlas. Připomněl mi tím i sex, který mi šíleně chyběl. Isabella tuhle světoznámou upíří bombu načasovala. Dřív jsem to nepostrádal, protože jsem to neměl. Teď jsem neustále vzpomínal na poslední orgasmus a dotyky. Už jsem věděl, proč tu Emmett málem brečel, když byla Rose v Norsku. A s kamarádkou pravou rukou nic nebude, protože jsem měl teď na práci jiné věci.

„Ty jsi mi nějaký chytrý… Ne, žádná matka se nekoná. Zvládnu to sám. Vždyť jsem nevyčerpatelný upír se super rodinou a schopnostmi,“ rozhodnul jsem.

„Budeš svobodný taťka na mateřské. Fakt cool.“

„Fakt cool,“ zamumlal jsem pochybovačně, zatímco jsem vstával a šel k Isabelle, protože hlesla – vedro. Emmett mě ale zastavil, když mě chytil za rukáv košile a přitom si pomyslel - počkej.

„Poslední věc… Ty potencionální matku odmítáš kvůli Spencer, anebo kvůli sobě? Protože ses už se ženskýma spálil a teď jim nevěříš?“ Zamračil jsem se. Hlavně protože mě to dostalo. Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel.

„Já… Já nevím. Asi kvůli Spencer,“ šeptl jsem, zmatený. Můj svět se vážně už točil jen kolem ní, poněvadž jsem svoje vlastní pocity přehlížel.

„Tak až to budeš vědět jistě, řekni mi to. Ale odpověď nakonec známe oba,“ vydedukoval si z mého výrazu. Jen jsem zakroutil bezradně hlavou. Záchranné lano mi nevědomky podala Isabella, když znovu vzdychla. Přešel jsem k ní a opatrně pod ni vsunul svoje ruce. Přitiskl jsem si k sobě toho lidského tvora, co zabil mého nejlepšího přítele, zničil mi skvělý vztah, a připravoval mé rodině nepěkné a nechtěné, odporné testy. A taky se několikrát pokusila zabít mé dítě. Ano, nenáviděl jsem ji. Jak podivuhodné…

„Na ten tvůj upíří, sladký pach jsem už alergická,“ zamumlala mi do košile.

„Já na ten tvůj kyselý, kokainová princezno, taky,“ vrátil jsem jí zásah a postavil se s ní k prosklené stěně. Choval jsem ji v ledové náruči, kterou potřebovala, a snažil se potlačovat nechuť a kvanta nenávisti. Přitom jsem zíral ven a nezapomněl doufat, že usne.

„Kdy to řekneš Carlisleovi a Esmé?“ chtěla vědět opatrně Rose ze svého pokoje. Carlisle a Esmé… Syn jim zbouchnul odsouzenou. Ale kvůli tomu jsem to neoddaloval. Carlisle a Esmé se hledali, až se našli, protože oba mají soucitu na rozdávání. Mír a lásku pro všechny…

Oddaloval jsem to proto, protože jsem nechtěl, aby je Isabella ničila jako moje sourozence a mě. Ona je totiž nejvíc bude ničit tím, že bude likvidovat slovně jejich děti – nás.

„Až se to vymkne kontrole.“

V deset večer, když mi Isabella usnula v náruči jako Hádesův potomek s Kerberosem v kolébce, jsme se začali všichni zase zabývat tím, jak do ní dostat jídlo. Ona spala na pohovce, my postávali kolem ní jako čestná stráž. Já konkrétně stál přímo nad ní za opěradlem pohovky.

„Symptomy. Především těhotenství,“ poznamenal Emmett, když se jí podíval na břicho, které budilo dojem pomalu osmého měsíce. Přitom to byl týden a dva dny.

„Těhotenství není nemoc a ani její příznak,“ špitla Rose rázně.

„Dejme tomu… Termoregulace nestojí za nic a neschopnost přijmout jídlo… Co když do toho vážně ještě chytila nějakou infekci ve vězení? Plus teda její zářivý životní styl – roztáhnu ti nohy, pokud jsi bohatý a pěkný, a potom si dáme lajnu, kámo.“

„Má v sobě dost velkou část upíra. Nevěřím tomu, že teď není perfektně odolná,“ poznamenal Jasper.

„Má v sobě dost velkou část upíra,“ zopakovala Alice. A bylo to tam – v její mysli.

„No, samozřejmě!“ přitakal jsem.

„Už zase tyhle vaše konverzace,“ stěžoval si Emmett.

„Jak jsme mohli být tak slepí?“ povzdechla si Alice a šla rovnou pro to, co jsme potřebovali – do nemocnice pro pár dobrot. Jaspera si s sebou nevzala, protože nikdo ho těžkým, štiplavým, ale hlavně sladkým pachem špitálu trýznit nechtěl, přestože se můj bratr vyšvihnul na vyšší level. Ona se před ním pobodá a on ji nezabije… I já bych měl trable, a to jsem o pár… desítek úrovní dál, než on. Dokázal neuvěřitelné a nemožné.

„Celou tu dobu jsme tak byli unešení bijícím srdcem Spencer, že jsme si neuvědomili, že ale není člověk. Musí jíst všechno, co jí matka. A kdyby mně – upírovi – rval někdo lidské jídlo, tak ho co?“ optal jsem se, nadšený, že to konečně víme.

„Vyzvracím,“ odpověděli unisono.

„Spencer chce to, co táta. Krev!“ Třísknul jsem si hřbetem ruky o dlaň na oslavu, což znamenalo srážku kamení. Isabella se neklidně po ráně zavrtěla, ale spala dál.

Ona tak miluje stříkající krev… Teď si jí užije dosyta. A bude to lidská, protože malá upírka potřebuje k vývinu to nejlepší, aby to proběhlo správně. Má své požadavky už v děloze. Lidští novorozenci taky potřebují blahodárné, výživné, mateřské mléko a ne nějakou sračku z krabic. Teď není čas na šetření.

Euforii a škodolibost vystřídal zmatek, který rychle pominul, když jsem pochopil. V dálce se k nám blížila policejní delegace, která pátrala po celostátně hledané.

„Co je, Edwarde?“ zajímalo Jaspera, když ho polila moje náhlá změna emocí.

„Chvilku,“ šeptl jsem a nastavil prst, aby poslouchal. Netrvalo dlouho a pneumatiky na silnici a rozhovory policajtů vyburcovali upíry k akci s názvem – schovej gravidního psychopata, po kterém pátrá celá Amerika.

Času jsme měli při naší rychlosti dost. Stihli bychom ještě uvařit pánům a dámám kafe a na tác připravit se vším všudy jednohubky. Tudíž jsme to nijak zvlášť neprožívali.

Rose s Emmettem odnesli spící Isabellu, která ani nebude tušit, že tu po ní byla sháňka.

Emmett šel, protože policajti věděli, že se mnou dům obývá jeden bratr a Jasper nechtěl být už v její blízkosti víc, než bude nutné.

Porozhlédli jsem se po domě a odklidili případné stopy po tom, že tu s námi bydlí ženy. Což znamená, že jsme sbalili všechny Rosaliiny a Aliciny věci a vyhodili je na střechu, kam se nikdo nedostane. Aspoň Alice bude vědět, jaké to je, když přijdete domů a vaše věci jsou v garáži. V tomhle případě na střeše.

Když před domem zaparkovala auta FBI a Seattleské policie, šli jsme ke dveřím a působili dojmem, že vůbec nevíme, o co kráčí.

„Richard Füssel – FBI. Chceme prohledat váš dům kvůli Isabelle Swanové. Tady je soudní příkaz, jestli máte nějaké námitky,“ zamumlal na mě kostnatý blondýn s patkou a vrazil mi podepsaný, úřední papír na hruď. Tiše jsem zavrčel. Dotknul se mě někdo, od koho jsem to zrovna nevyžadoval, a bez povolení. Prošel kolem mě dovnitř a hned za ním následovala hrstka ozbrojených, cvičených opiček.

Konrad byl na konci té fronty, co se mi nahrnula do domu. Zastavil se u mě se strhaným, nešťastným výrazem.

„Je mi líto, Edwarde, ale převzala to FBI a dokonce se v tom hrabe i CIA. Jsem jen malá ryba ve velkém rybníce. Navíc mi připadá, že mi ustřihli ploutve… Nebo koule.“

„To je dobré. Nemám co skrývat, takže ať mi klidně převrátí barák vzhůru nohama.“ Přikývnul a poškrábal se na hlavě.

„Ty… Proč ještě nejsi na dovolené? Myslel jsem, že odjíždíš. Navíc by se to i hodilo, vzhledem k tomu, že venku lítá ženská, kterou si dostal za mříže.“ Jo, lítá dokonce kousek ode mě v lese v náruči mých sourozenců.

„Swanová po mně nepůjde… Jako jediný jsem přežil bez trvalých následků. Nevkročí dvakrát do stejné řeky, když ví, že ji strhne proud. Byla moje pacientka. Znám ji,“ připomněl jsem mu. Lež jako věž… Isabellu Swanovou nemohl znát nikdo. Ani ona sama. „A ještě jsem nevyrazil, protože tu mám nevyřízené záležitosti. Navíc budu cestovat nejspíš se sourozenci, takže čekám na jejich odezvu.“

„Fajn. Jdu za nimi. Ten, co vypadá jako nacista, mi leze na nervy od rána do večera. Isabella Swanová nastoupila nejspíš do vězení těhotná, pak zruší popravu a hned na to ji někdo dostane z vězení, což jsme stále ještě nepochopili. Tohle fatální selhání, co nám veřejnost a vláda nikdy nezapomene. Stejně jako jedenácté září. CIA a federálové to mají dodnes na triku.“ Poplácal mě po rameni a šel dovnitř. Jasper seděl na schodech verandy a já se přesunul k Lori, která se opírala o auto.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a široce se na ni usmál. Chtěla mi něco dát, ale stále váhala. No, jakmile jsem zkroutil pokřiveně rty a ukázal zuby, bylo vystaráno. Dala by mi všechno, o co bych si řekl.

„Edwarde. Něco… Něco bych vám měla dát. Je to přirozeně jen kopie. Originál je v sejfu FBI… Takže…,“ mumlala rozpačitě a otevřela dveře auta, aby se ohnula k přihrádce. Naklonil jsem hlavu doprava. Proporčně byla podobná Isabelle. Jen byla vysoká skoro stejně jako já. A měla ty opravdu velké, tmavě hnědé oči. Byla to vážně krásná ženská. Navíc ještě s pěknou myslí a zadkem. „Tohle je poslední kniha od Isabelly Swanová. Není ale dopsaná…“

„Četla jste to?“ skočil jsem jí do řeči. Ovšem, že to četla.

„Ano. A myslím, že je to o vás a Fabianovi. Měl byste to mít… Možná vám to zodpoví spoustu otázek kolem Fabiana a jeho vztahu s ní.“ Nechtěl jsem to číst a ani držet v ruce. Ty papíry, kde byl vytisknut příběh, co stál životy, mi připadal jako radioaktivní odpad, který patří hluboko pod zem.

Emmett

„Je jí zima!“ zavrčel jsem, nervózní. Isabella se mi třásla v náruči jako osika a její rty nabíraly nevábný odstín.

„A co s tím asi udělat?“ odvětila Rose a přitáhla jí přikrývku pod bradu. „S naší nulovou teplotou rozhodně vyhřejeme celou ubytovnu, tak proč ne ji?“

Podíval jsem se na ni s pozdviženým obočím. „Miluju tě, i když jsi sarkastická a křičíš na mě.“ Usmála se. Tak se mi to líbí. „Něco mě napadlo. Co kdybychom vyzkoušeli tu krevní teorii. Možná že ji teplá krev zahřeje.“

„Jako že bude pít přímo ze zdroje?“

„No,“ přitakal jsem. To bude mňamka.

„Ale Edward s Alicí si myslí, že Spencer bude chtít lidskou…“

„Jo, to bych já rád taky a spokojím se se zvířecí. Buď to teplá, okysličená krev přímo z krčku lesního zvířátka, anebo studená, mrtvá z konzervy. V tomhle stavu se ta kvalita lidské krve dost snižuje. Už to vyjde nastejno,“ vysvětlil jsem zase já. Budeme u zrodu prvního hybrida na světě. Musíme experimentovat.

„To nevypije,“ zavrhla to Rose.

„Ale vypije. Nedáme jí na výběr. Ty snad chceš naši chudinku, nevinnou Isabellu, která má na hlavě svatozář, ochránit před hrůzným zážitkem?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Mám jít pro něco k snědku já nebo ty, miláčku?“

„Přinesu to,“ slíbila a vtiskla mi polibek. „Hned jsem zpátky.“

Jak řekla, tak udělala. Do pěti minut přinesla živou laň. Držela ji jako člověk v náruči omráčeného psa.

„Tak fajn. Polož ji na zem, ať ti neteče krev po rukou, zatímco ji budu krmit. Mohlo by tě to ovládnout,“ udílela pokyny. Poslechl jsem ji a položil jsem černou vdovu pod borovici. „Otevři jí ústa,“ diktovala dál, zatímco já se šklebil. Tohle bude legrace. Měli bychom to natočit. Je mi líto, že její nejnovější fanoušek Jasper o tohle přijde. „Jdeme na to,“ šeptla Rose a já přestal dýchat. Nastavila štíhlý krk laně Isabelle nad otevřenou, suchou pusu. Roztrhla hrdlo, ze kterého se hned vyvalila krev proudem. Moje vlastní hrdlo přitom hořelo, ale za tohle to stálo. Připadalo mi to jako užitečný vtip.

Jakmile jí to začalo kapat na obličej a na jazyk, začala přicházet k sobě.

„Vstávej, sluníčko. Je tu večeře,“ řekl jsem jí nadšeně. Divoce zamrkala a polkla. Dobrou chuť. „Lahodné co?“ chtěl jsem znát její názor a vyplácal tím poslední vzduch.

„Když ji přestaneš provokovat, je větší šance, že to hned nevyzvrací,“ šeptla Rose skrz zaťaté zuby. Jí horká krev tekla po prstech, kterými krk držela. Ještě, že byla ta pochutina víc hořká, než sladká.

Úsměv mi z tváře zmizel, když černá vdova zvedla ruce a krvácející hrdlo si přitáhla k ústům.

„To si ze mě…,“ vydechla Rose do ztracena a pustila laň, protože si ji Isabella začala přivlastňovat v plném rozsahu. Křečovitě držela její krk a… sála.

Civěli jsme na to s vytřeštěnýma očima a beze slova. Tak buď to je naše drahá švagrová ještě větší psychopat, než jsme si mysleli, anebo jí těhotenství se Spencer hodně upravilo chutě. Nebo taky obojí.

Chlemtala krev s přivřenýma očima ještě hodně dlouho. Tep se jí zvyšoval a kůže nabírala zase barvu. Jenže pozdní večeře neprobudila jenom Isabellu, ale i tu, která na ni čekala nejvíc. A to dala své matce taky hned vědět.

Isabellino žebro prasklo a mrtvá laň padla k zemi.

„Slyšel jsi to?“ hlesla Rose s hrůzou a vyhrnula Isabelle tričko. Ta bolestivě sténala a měla proč. Ucítil jsem lidskou krev a okamžitě odskočil od jejího těla. Zády jsem narazil do té borovice a soustředil veškeré svoje komory mysli na to, aby mě držely přikovaného na místě a kontrolovaly svaly, co chtěly být využity a zavlaženy.

Rose už to absolvovala po druhé, ale přesto se jí prsty toužebně třásly, když s nimi přejela po slabém, kapilárním krvácení na místě zlomeného žebra.

„Myslím, že tohle je ta chvíle, kdy se nám to vymyká z rukou. Volej Esmé a Carlislea.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hippokratova přísaha - 17. kapitola: