Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Forkský anděl - 4. kapitola

kjdt


Forkský anděl - 4. kapitolaKonečně zkracuji vaše mučivé trápení a přidávám další kapitolu. Na této kapitole jsem si dala opravdu záležet a doufám, že se bude líbit. Nestane se tady toho zas tak moc, ale je to hodně zásadní. Předem děkuji za komentáře a přeji příjemné čtení. Kacennnka.

… a vzal mě okolo pasu. Bylo mi naprosto jasné, co se stane a také jsem chtěla - a to dlouho - aby se to stalo, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát. Pomalu ke mně skláněl hlavu a pak se jemně otřel svými rty o mé. Když se odtáhl, stále se mě držel a svýma tmavýma, hlubokýma očima se vpíjel do mých.

„Lepší?“ ptal se zcela vážně.

Musela jsem se pořádně nadechnout, abych znovu dokázala promluvit. „Jo, lepší,“ řekla jsem skoro šeptem, ale věděla jsem, že on to velice zřetelně uslyší. Slyšel to, protože se na mě usmál.

„To jsem rád a teď mazej na hodinu,“ řekl a políbil mě na čelo. Než jsem do sebe dostala dostatečné množství vzduchu, byl pryč. Rozešla jsem se směrem do učebny a vychutnávala si všechny ty nechápavé pohledy ostatních - a to hlavně holek. Jediné, co by mi teď mohlo zkazit náladu - a určitě zkazí - je Patch. Zazvonilo a to mě popohnalo dopředu.

Ještě než jsem si stačila vyndat věci, Patch začal mluvit.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad chodit s druhákem,“ namítal.

„Cože?“

„Myslím, že je jen hodně málo lidí, kteří vás dva neviděli.“

„Já s ním nic nemám!“ namítala jsem.

„To jsem viděl,“ usmál se.

„Slečno Cullenová!“ napomínal mě profesor.

„Já nic neřekla!“ namítala jsem.

„Samozřejmě chápu, že je láska mocná, ale…“ začal profesor.

„Já nejsem zamilovaná!“ skoro jsem na něj křičela.

„Jste si tím jistá? Venku na chodbě to…“

„Jsem si tím jistá!“ Nebo zas tak úplně ne? Tady v té místnosti se nedá přemýšlet, navíc celá tato škola je jedna velká drbárna. A ještě ke všemu, teď už si ani nejsem jistá svými city vůči Jakovi. Co když ho opravdu miluju? Co když to už dlouho není jen můj kamarád? A co když to cítí stejně? Přemýšlela jsem ve své hlavě a ignorovala výklad i Patche. Pak zazvonilo.


„Ehm… ahoj,“ zdravil mě nervózně Jake před tělocvikem.

„Ehm… čau,“ pozdravila jsem stejně nervózně.

„Takže, Ness, co ten tvůj objev?“ začal se zase vyptávat Embry.

„Můj kdo?“ ptala jsem se, protože jsem vůbec nevnímala.

„Ten tvůj objev, však víš, ten co jsi ho včera hledala v jídelně,“ napovídal mi Quil.

„To není můj objev, nevím, jak jste na to přišli!“ vyvracela jsem jim jejich mínění.

„Ale no tak, Nessie! Nám přeci můžeš říct pravdu!“ naléhal Embry.

„Vždyť jsem vám ji právě řekla,“ odpověděla jsem mu skoro naštvaně.

„Ness, ty jsi hrozná, ty nám taky nic neřekneš!“ vztekal se Quil.

„Asi už budu taková,“ pokrčila jsem rameny a sedla si na topení. Sice mi bylo řečeno, že máme na profesora čekat v šatně, ale přeci tam nebudu s bandou holek, které ani neznám, a které by mě nejradši zabili pohledem za to s Jakem.

„A jak dopadla matika?“ konečně na mě promluvil Jake a sedl si vedle mě na topení. Sedl si tak, aby se jeho noha lehce otírala o mou.

„Ani se neptej,“ odpověděla jsem mu.

„Patch?“ ptal se dál.

„Patch i profesor. Řeknu ti to v autě, jestli si na to vzpomeneš,“ dloubla jsem do něj loktem.

„Proč nejste v šatnách?“ začal se rozčilovat profesor.

„Pane profesore,“ začal se vykecávat Embry, „jestli uděláte smíšené šatny, určitě tam budeme, ale prosím vás, přeci nepřijdeme o příležitost popovídat si s Ness bez Paula, Jareda a Sama.“ Profesor z toho skoro nic nepochopil, takže jen zakroutil hlavou a ostatní vyhodil ze šaten.

„V dnešní hodině budeme hrát fotbal, ale smíšený, takže kluci i holky. A teď máte dvě možnosti. Buď to bude kluci proti holkám, nebo se nějak rozhodíte do družstev,“ hlásil vesele profesor a nevšímal si nesouhlasného mručení, rozléhajícího se po tělocvičně. „Tak kdo je pro fotbal kluci proti holkám?“ ptal se a sledoval, kdo se přihlásí. Přihlásila se celá klučičí skupina a já. Samozřejmě, že chci hrát proti klukům. Proti holkám je to nuda a strejdové Emmett s Jasperem mě fotbal naučili celkem dobře. Jediná věc, která mi na tom vadí, je ta, že tu není Paul, aby konečně viděl, že holka může umět hrát fotbal. Nakonec jsme všechny přehlasovali, takže budou hrát kluci proti holkám.

„Nezapomeň běhat jako člověk, upírko,“ zašeptal mi do ucha Jake.

„Neboj se, pse.“

Dlouho jsme se s holkama rozhodovaly, kdo půjde do brány. Možná by nebyl nejhorší nápad, abych tam šla já, protože má upíří reflexy, ale zase jsem si chtěla zahrát. Nakonec jsme tam poslaly Andy. Vypadala celkem, že ví o čem je fotbal, takže by to nemusela být tak hrozná volba, ale kdyby něco, tak jsem v záloze.

Díky tomu, že jsme holky, dostaly jsme míč na rozehrávku. Jasně, dalších pět minut jsme se zdržely tím, že ta holka, myslím Denise, nevěděla, co to vlastně je, ale po úmorném vysvětlování se jim nakonec podařilo rozehrát. Míč jsme si udržely asi deset vteřin, protože ho Embry sebral Jackie. Ten ho měl asi půl minuty, protože jsem mu ho vykopla k Jane a tak se dlouho měnilo. Holky zas nebyly taková dřeva, jak jsem si myslela, ale nic extra to také nebylo. Andy vychytala více gólů, než jsme jich dostaly, takže jsme si neměly moc na co stěžovat.

Já, i když jsem raději v útoku, jsem zůstávala v obraně. Zůstala jsem tam hlavně proto, že jsem měla výhodu v tom, že vím, jak smečka hraje. Teď mě však čekal těžký úkol, protože proti mně běžel Jake. Běžela jsem proti němu – svým pomalým lidským během – a chtěla ze strany odkopnout míč k Judy. To se mi skoro povedlo.

Bylo to jak vystřižené z fotbalového utkání. Jake běžel a kopal míč před sebe. Ideální pozice pro obranu. Ale jelikož byl vlkodlakem už pěkně dlouho, pravděpodobně zapomněl, jak se správně zavazují boty a tak při přišlápl tkaničku. Pak jsem jen stihla kopnout do míče ani nevím, jakým směrem, než jsme oba leželi na zemi – já samozřejmě vespod.

„Jste v pořádku?“ začali se všichni ptát. Jen Quil, Embry a Seth se z plna hrdla smáli.

„Jste v pořádku?“ ptal se trenér, když mě Jake zvedal ze země.

„Asi jo,“ odpověděli jsme jednohlasně.

„Tak si běžte sednout!“

„Ale my jsme fakt v pohodě!“ namítal Jake.

„Jděte si sednout!“ nedal se odbýt. „Penalta!“ hlásil.

„Promiň, přišlápl jsem si…“ omlouval se Jake.

„Tkaničku,“ doplnila jsem za něj. „V pohodě, já nejsem zase tak rozbitná,“ zasmála jsem se.

„Aspoň, že jsi v tomhle po Edwardovi,“ usmál se na mě. „Hele, když už jsme tu celkem sami, co kdybys mi řekla o té matice,“ navrhoval a svou nohu opřel o mou. Co všechno mu mám říct?

„Stačí jenom zkráceně?“ ptala jsem se s nadějí v hlase a Jake to odkýval.

„No tak… nejdřív mi Patch začal předhazovat to na chodbě a pak se ještě k němu přidal profesor, když jsem se s Patchem zrovna hádala,“ řekla jsem mu to hodně stručně.

„Všechno?“ ptal se a já přikývla. „Tak to na tom nejsi zase tak špatně,“ vyvracel mi to. „To mně celou hodinu chodila psaníčka o tom, co s tebou vlastně mám a proč zrovna ty a podobně.“

„Hm… a co jsi jim odpověděl?“ ptala jsem se zvědavě.

„Protože jsi jediná Cullenová, která tolik nesmrdí, a že musím udržet přátelskou atmosféru mezi vlky a upíry.“

„Vtipný,“ řekla jsem mu sarkasticky.

„Tak dobře, to byl jenom takový pokus. Odepsal jsem jim, že jim do toho nic není,“ odpověděl tentokrát vážně.

„Do šaten!“ vyrušil nás profesor. „Jste v pohodě?“ ptal se nás starostlivě a my mu to odkývali.

„Počkám na tebe u auta,“ říkal mi Jake, když vcházel do šaten a já mu to odkývala.

„Sakra, já ti tak závidím, Ness,“ začala na mě mluvit nějaká holka, kterou ani neznám.

„Prosím?“ ptala jsem se jí nechápavě.

„No, tvého kluka přeci,“ vysvětlovala namyšleně.

„Já nemám kluka.“

„Ale vždyť jsme vás viděli na chodbě,“ začínala se vztekat.

„Hm, to je možné,“ pokrčila jsem rameny a odešla z šatny.

Vyšla jsem ze školy a hned jsem uviděla Jaka, jak čeká u Rabbita. Usmála jsem se na něj a šla k autu.

„Přemýšlím o tom, že bych přemluvil Edwarda, aby mi – teda nám – dovolil, abychom jezdili tvým autem. Samozřejmě, že bych řídil,“ začal vymýšlet plán Jake.

„Tak já ho zkusím přemluvit,“ nabídla jsem se hned, protože jsem věděla, že přesně tak to Jake myslí.

Jake zastavil před odbočkou k našemu domu.

„Proč jsi zastavil?“ ptala jsem se ho.

Jake mi neodpověděl, místo toho se na mě usmál a pomalu začal hlavu naklánět směrem ke mně. Ulehčila jsem mu to a také ji začala naklánět. Pak se naše rty setkaly. Byla jsem v sedmém nebi. Jednu ruku mi dal na tvář a druhou okolo pasu. Já mu omotala ruce okolo krku a prsty mu zapletla do vlasů. Naše rty se pohybovaly ve stejném rytmu. Byly jako dva kousky skládačky, které konečně zapadly do sebe.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale vím, že by to klidně mohlo trvat ještě déle. Když jsme se odtáhli, Jake se na mě usmál.

„Ehm… asi bys měla doběhnout domů odsud,“ navrhoval Jake.

„Aby ti táta nepřečetl myšlenky?“

„Přesně proto, asi by bylo lepší, kdybys jim to oznámila nějak… jemněji,“ pokračoval.

„A co přesně jim mám říct?“ ptala jsem se a čekala na jeho odpověď, kterou si ani nerozmýšlel.

„Třeba, že spolu chodíme, jestli proti tomu nic nemáš.“

„Jistě, že proti tomu nic nemám, ale jestli mě zabijí, tak za to můžeš ty,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Můžu snad za to, že bydlíš v baráku plném mých jediných přirozených nepřátel, a že jsi tak úžasná?“ ptal se.

„No to asi ne, ale můžeš za…“ říkala jsem a pak se zastavila.

„Za co můžu?“ naléhal. Cítila jsem, jak se červenám.

„Za to, že tě tolik miluju,“ řekla jsem potichu.

„V tom případě můžeš za to samý i ty. Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha a jemně mě políbil.

Předchozí < Shrnutí Další

Kacennnka



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Forkský anděl - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!