Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí bratrstvo - 14. Konečně klid?

16.03.2010 (11:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4054×

KONEČNĚ KLID?
(Edward)

„Co je vlastně za den?“ zeptala se a tím prolomila to příjemné ticho mezi námi narušované jen zpěvem ptáků a šustěním listí.
„Sobota,“ vydechl jsem jí do vlasů.
„Neměli bychom se vrátit?“ zeptala se po chvíli.
„Asi ano, ale nechce se mi,“ odpověděl jsem smutně.
„Mě taky ne, ale potřebuju mluvit s kluky,“ zadrmolila vztekle.
„No tak se na ně už nezlob,“ přemlouval jsem ji, ale byl jsem nadšený. Ona se zlobila, že nás tam vyrušili.
„Jak bych se na ně mohla nezlobit? Takhle mě ještě nikdy nikdo nevyprovokoval. Nebyla jsem na to připravená, neovládla jsem se. Mohla jsem vás všechny zabít. Ať už rozmačkáním nebo ohněm,“ mluvila hystericky.
„Ale nic se nám nestalo,“ uklidňoval jsem ji.
„Já vím,“ povzdechla si a vyhoupla se na nohy. Tak moc se mi líbilo držet ji v náručí a vdechovat její vůni. Smutně jsem se zvedl taky a věnoval ji jeden úsměv. Ten mi oplatila a popadla mě za ruku. Hned na to vystartovala směrem k domu a doslova mě za sebou vláčela. Naštěstí si brzy všimla, že nestíhám a s omluvným úsměvem zpomalila. Krásně se usmívala a běžela po mém boku až k domu.

Těsně před domem se mi ale vyškubla. Tázavě jsem se na ni podíval.
„Chci mluvit se sourozenci,“ pokrčila rameny a usmála se na mě. Zaposlouchal jsem se do myšlenek v domě a zjistil, že se právě cpou v kuchyni.
„Ale oni nám právě vyžírají kuchyň,“ namítl jsem a koutky mi cukaly z Emmových myšlenek. Představoval si u toho, že jedí medvědy a snažil se tvářit co nejnormálněji. Chtěl, aby ho kluci vzali proletět. Celý Emmett.
„Aha,“ zamumlala Bella a vydala se k domu. Předběhl jsem ji a otevřel vstupní dveře. Usmála se na mě a mířila přímo do kuchyně.

„Můžete na chvilku? Potřebuju si s vámi promluvit,“ oznámila, hned když vešla, a podívala se jejich směrem. Nečekala na souhlas a už vycházela prosklenými dveřmi v kuchyni na terasu.
„Hned?“ zeptali se oba s plnou pusou.
„Jo,“ řekla klidně ze zahrady. Ti dva, pejsci, jak je Emmett nazval, se okamžitě zvedli a vyšli za ní.
„Bello, já-“ začal Ben, ale Bells ho gestem ruky zastavila. Přišlo mi hloupé je tak šmírovat, takže jsem se otočil a vyběhl do svého pokoje. Všechno tam ještě vonělo po ní a já se neovládl a oknem nakoukl k lesu, kde ti tři stáli. Drželi se za ruce a nejspíš komunikovali myšlenkami. Byl jsem strašně zvědavý, co tam řeší, ale připadal jsem si jako šmírák. Raději jsem zalezl do koupelny pod sprchu.

„Edwarde, ty mě nemáš rád?“ uslyšel jsem hned, když jsem jen v ručníku vyšel do svého pokoje. Na mé posteli seděl Emmett vedle hromádky oblečení a smutně na mě koukal. Vypadal, jako by každou chvílí měl začít brečet.
„Cože?“ vypadlo ze mě.
„Podvedl jsi mě! Ty mě vůbec nemáš rád!“ rozvzlykal se.
„Co to meleš?“ vyjel jsem na něj, nechápal jsem, co se to tady děje.
„Říkal jsem ti, že u tvého prvního sexu chci být, je to historická událost. A kvůli tobě jsem to nejen neviděl, ale taky neslyšel,“ mluvil ztrápeně. To už jsem nevydržel a hrozivě na něj zavrčel.
„A to si říkáš můj bratr?“ pokračoval ve svém monologu a nevšímal si mé zuřivosti.
„Ven!“ zařval jsem na něj. Neměl jsem na ty jeho vtípky náladu.
„Neboj Emme, nic se nedělo,“ ozvala se Alice zdola.
„Ale ty nevidíš Bellinu budoucnost,“ oponoval Emm.
„Ale tu Edwardovu jo,“ namítla.
„Vážně, brácha? Ještě není pozdě?“ rozzářil se jako sluníčko. Jen jsem protočil oči a začal ho vystrkávat z pokoje.
„Tak co jste tam teda celou noc dělali?“ ptal se mezi dveřmi podezíravě.
„Pozorovali hvězdy,“ zakoulel jsem očima a přibouchl mu dveře před nosem.

Když jsem se oblékl, šel jsem rychle dolů za Bell. I za těch deset minut mi strašně chyběla. Všichni byli v obýváku, až na Bell.
„Kde je Bella?“ zeptal jsem se okamžitě.
„Chvíli se bavila vaším rozhovorem nahoře a pak se omluvila, že si musí ještě něco zařídit,“ zasmál se Jazz.
„A neřekla kam jde, nebo kdy se vrátí?“ ptal jsem se dál, chtěl jsem ji mít u sebe.
„Ne,“ zakroutil hlavou.
„A vy to náhodou nevíte?“ otočil jsem se k jídelnímu stolu, kde se ti dva zase cpali. Jen nasucho polkli a zakroutili hlavou. Ale já jsem jim nevěřil. Něco mi tajili a nechtěli to vyklopit.

„Snad abychom už šli,“ omluvili se po chvíli, kdy jsem na ně podezíravě zíral.
„Nemusíte chodit,“ namítala hned Esme.
„Nebudeme otravovat, vždyť tu jsme celý den,“ namítli a vstávali.
„Ale nám to nevadí,“ řekl ihned Carlisle.
„Jo a mě jste slíbili, že mě svezete,“ žadonil Emmett.
„Později,“ řekli a vyšli ven. Za chvíli už jsem tlukot jejich srdcí neslyšel. Byli vážně rychlí.

„Sedl jsem si na pohovku vedle Emmetta a Jaspera, kteří sledovali nějakou telenovelu. Když mi to došlo, nechápavě jsem se na ně podíval. Jazz podle emocí poznal, že to nechápu a spustil.
„Vsadili jsme se, jestli se Don Oscar políbí s Valentinou už v tomto díle,“ pokrčil rameny a já se začal smát. To už vážně došli tak daleko, že se vsází i u telenovel? Oba se na mě ublíženě podívali a já sklapl. Zajel jsem hlouběji do sedačky a dělal, že neexistuju. Myšlenkami jsem se toulal u Bell. Přemýšlel jsem, kde asi je a co by se dělo, kdyby nás včera Emmett nevyrušil. Ale nakonec to je přece jen lepší, nechci, aby si myslela, že se s ní chci jen vyspat. A kromě toho oba jsme vyrůstali v jiné době. Ona sice v hodně jiné, ale o té se toho nejspíš moc nedozvím. Každopádně za mých časů platilo pravidlo až po svatbě. Já vím, jsme spolu teprve první den, ale já ji strašně miluju. To co se dělo včera se nesmí opakovat.

Já vím, asi jsem divný. Ale já tak byl prostě vychován a žena, která spala s mužem před svatbou, byla považována za běhnu. Já vím, teď je to jinak, ale já v tom přesvědčení vyrůstal. Panebože vzpamatuj se! Já tady přemýšlí o svatbě. Nechápavě jsem nad sebou zakroutil hlavou. Na co to proboha myslím? Jak mě může napadnout, že si mě někdy bude chtít vzít? Ale upřímně ji miluju a chci s ní strávit zbytek věčnosti. Chci být jen s ní a s nikým jiným. Pod zavřenými víčky jsem si představoval moji krásnou Bellu ve svatebních šatech. Musel jsem se nad tou představou usmát.

Ale něco tu nehrálo. Neslyšel jsem žádné myšlenky ani nic jiného, jen jeden tlukot srdce. Zhluboka jsem se nadechl a zjistil, že tu necítím upíry, ale člověka. Co to je? Neměla by tu být moje rodina? Zmateně jsem otevřel oči a zjistil, že jsem na naší louce. Naproti mně stála nějaká žena s pohrdavým úsměvem. Naprosto jsem nechápal, co se děje a jak jsem se sem dostal. Pak jsem si ale vzpomněl na Biancu a její schopnost zastavit čas…

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí bratrstvo - 14. Konečně klid?: