Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dračí bratrstvo - 13. Výlet

13.03.2010 (12:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4542×

VÝLET
(Edward)

Co to sakra je? Tohle je moje Bella? Tady ten obrovský černý drak, co chroptí dým a sem tam plameny? To jako vážně? Podíval jsem se tomu do očí a ihned mi bylo jasné, že je to ona. A že jí ubližuju, když na ni tak nevěřícně zírám. Propalovala mě stejnýma očima, jako když je v lidské podobě a nejspíš čekala, jak se zachovám. Rychle jsem zatřepal hlavou, abych se probral ze šoku. Ale než jsem stačil něco říct, vzpamatoval se Emmett.

„Tak a teď mě svezeš,“ zavýskl Emmett a rozběhl se k ní. Než se však stačil nějak významně pohnout z místa, drželi ho silné paže Bena a Bryana.
„Teď je nebezpečná. Dokážeme svoji přeměnu dokonale ovládat, ale když se příliš rozzuříme, přeměníme se sami a nedokážeme se ovládat, vztek námi lomcuje,“ vysvětlil mu Ben.
„Belle se to stalo poprvé, nevím, co od ní čekat,“ řekl Bryan.

„Ale já se chci proletět,“ posmutněl Emm.
„Já taky,“ přidal jsem se, když jsem si všiml, jak se na mě zkoumavě dívá. Určitě hledala náznak opovržení, nenávisti a podobně. A to jsem nemohl dovolit, líbila se mi i takhle.
„Bello, v pohodě?“ povzdychli si kluci.  Jen kladně pokývala hlavou a sklonila ji. S Emmettem jsme jí po krku vyšplhali na záda.

„Pořádně se chytněte!“ zavolali na nás ještě kluci.
„Já chci taky,“ zakňoural ještě Jazz.
„Tak naskoč,“ zasmáli jsme se. On na nic nečekal a už seděl vedle nás na jejím krku. Drželi jsme se tvrdých šupin a čekali, až vzlétne.

Zanedlouho zvedla hlavu k noční obloze a opatrně narovnala křídla. S hlasitějším zachroptěním rychle zamávala křídly a my se pomalu vznesli.
„Proč je tak šetříš, sestřičko? Vždyť jsou to upíři,“ zaslechl jsem ještě hlas Bena. Raději jsem ho přestal poslouchat a rozhlédl jsem se, co se děje kolem. Už jsme byli pár metrů nad zemí a pořád stoupali. Emmett byl nadšený a Jasper trochu vyděšený, ale taky si to užíval. A mě to přišlo neuvěřitelné. Moje křehká Bella, do které jsem se na první pohled zamiloval, teď mává křídli a já jí sedím na obřím šupinatém krku. Tohle by mě nenapadlo ani v tom nejabsurdnějším snu a přece se to děje.

Dál jsem se nezaobíral tím, co všechno se během těch pár dní co Bellu znám stalo a naplno si užíval let. Raději jsem nedýchal, byli jsme několik kilometrů nad zemí a vzduch tu byl opravdu řídký. I se svým dokonalým upířím zrakem jsem na zemi sotva rozeznával obrysy lesů, polí, skal, měst a oceánu. Letěli jsme už nějakou dobu a nikdo z nás nemluvil. Bylo to něco neuvěřitelného, nedalo se to srovnat s upířím během ani s létáním v letadle nebo řízením rychlých aut. Měl jsem pocit, že mě vítr dokáže smést z jejího hřbetu, jak silně foukal. Spíš jak rychle jsme letěli, téměř jsem se bál. Několik minut jsme již byli nad oceánem, když jsem na zemi rozpoznal velkou čínskou zeď. Tady na druhé straně zeměkoule již bylo světlo a svítilo slunce, ale lidé nás neměli šanci spatřit. Takhle vysoko nelétali ani letadla.

Po dalších pár minutách jsme přistávali na naší tmou zahalené zahradě a čelili pohledu čtyř zmatených upírů a dvou vysmátých draků. Jen co se Belliny nohy, možná spíš tlapy, dotkly země, Emmett rychle seskočil a začal kolem ní běhat a výskat.
„To bylo úžasné! Viděl jsem velkou čínskou zeď! Že se ještě někdy proletíme, že jo? A vy to musíte taky vyzkoušet,“ ječel jako utržený ze řetězu a nebyl k zastavení. Jazz sklouzl po jejím boku taky dolů a vydal se za Alice. Já jí zůstal sedět za krkem. Když najednou znovu zamávala křídly a vznesla se.

„Héj! Čekejte na mě, letím s vámi znovu!“ volal za námi Emm a snažil se vyskočit a zachytit se nás. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a pevně se chytl jejích šupin. Na zemi se ostatní ještě vyptávali a Jazz jim vše popisoval, Emm byl na nás naštvaný, ale brzy ho to přešlo a začal jim vše líčit sám.

Letěli jsme maximálně půl minuty a hodně nízko, když začala přistávat. Dosedla na zem a sklonila hlavu, chtěla, abych slezl. Udělal jsem tak a brzy jsem stál tváří tvář obrovskému černému drakovi, který na mě upíral své krásné ohnivé oči. Z nozder mu vystupovali obláčky dýmu, ale krásně se usmíval. Tím ukazoval několik řad bílých špičatých zubů. Hypnotizovala mě očima a pak se ke mně sklonila. Natáhl jsem dlaň a chtěl se jí dotknout, ale ona vzala jemně do rukou rukáv mé košile a zatahala za něj.

Chvíli jsem na ni nechápavě koukal, než mi došlo, co chce. Svlékl jsem si košili a podal jí ji. Vzala ji do tlamy a usmála se na mě. Vypadalo to docela komicky. Obrovský drak drží v nebezpečně ostrých zubech košili a usmívá se přes ni. Lehce jsem se uchychtl a otočil, aby měla soukromí.

Slyšel jsem takový praskající zvuk, jako když se měnila na draka. Pak tiché šustění košile na nakonec ten nejhezčí zvuk.
„Už můžeš,“ ozval se jemný hlas do ticha lesa. Otočil jsem se a spatřil ji jen s kratičkou košilí kousek pod zadeček. Navíc látka byla trochu průsvitná a pro upíří zrak… Cítil jsem, že moje oči tmavnou a já se přestávám ovládat, ale nakonec jsem to potlačil. Očima propalovala zem a nedívala se na mě.
„To bylo úžasné,“ vydechl jsem se vzpomínkou na předchozí minuty. Odlepila pohled od země a pátravě si mě prohlédla. Na chvíli se zastavila na mé holé hrudi a tak trošku zírala, ale nakonec svůj výraz ovládla. Vypadala smutně.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se, když mlčela a pozorovala můj obličej.
„Ještě se ti nehnusím, po tom, jak jsi mě viděl?“ zeptala se a dál si mě měřila.
„Samozřejmě že ne, jsi nádherná i jako drak,“ ujistil jsem se ji. Konečně se trochu uvolnila a usmála se na mě.
„Půjdeme?“ zeptala se už normálně.
„Mě se tu s tebou líbí, jsme sami,“ nadhodil jsem a udělal psí oči. Mýtinou, na které jsme se nacházeli, se ozvýval tichý melodický smích.
„Dobře,“ řekla po chvíli a konečně se ke mně přiblížila. S úsměvem jsem její kroky následoval a setkali jsme se uprostřed mýtiny.

Pažemi jsem si ji přitáhl blíž a obmotal jí ruce kolem pasu. Ona si ty svoje položila na má nahá ramena a pomalu jsme se k sobě začali přibližovat.
„Miluju tě,“ vydechla mi do obličeje.
„Já tebe taky,“ odvětil jsem a spojil naše rty.

Přitiskl jsem si ji ještě blíž a ona zamotala své ruce do mých vlasů. Nadšeně mi polibek oplácela, naše jazyky se proplétaly a my necítili potřebu nadechnout se. Líbali jsme se několik minut, až se odtáhla. Potřebovala kyslík, ne moc, ale potřebovala. Sedla si do trávy a mě stáhla s sebou. Lehl jsem si a ona udělala to samé. Stulila se mi do náruče a položila si hlavu na mou hruď. Objal jsem ji pažemi a společně jsme pozorovali měsíc s hvězdami, rozednívání i východ slunce. Nepotřebovali jsme slova a jen si užívali vzájemné blízkosti.

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dračí bratrstvo - 13. Výlet: