Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 22. kapitola

23.09.2011 (08:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1985×

Pořád to samozřejmě byla Zoey, ale změnila se.

Vždycky jsem si myslela, že je hezká, ale teď byla překrásná. Postava jako by se jí více zformovala a zesílila. Kůže se zdála až nezdravě bledá a blond vlasy více vynikaly proti světlé kůži.

Její obličej se změnil asi nejvíce. Rysy se zostřily, ale to nebyla největší změna. Půlnoční modř v jejích očích vystřídala nevýrazná rudá. Vlastně jsem byla ráda, že jsem ji neviděla po proměně s karmínovýma očima.

Byl to šok, vidět svou kopii, své dvojče, takhle hodně jiné.

„Zoey,“ oslovila jsem ji váhavě. Okamžitě ke mně obrátila oči a zkoumavě si mě prohlížela.

„Budu za dveřmi, a kdyby se něco dělo, zasáhnu,“ informoval nás Alec, který až doteď stál v rohu. Pouze jsem přikývla a trochu nervózně sledovala, jak odchází.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se jí nejistě. Nevěděla jsem, co jiného říct. Každá jsme stála na jiné straně pokoje. Začala jsem si uvědomovat rozdíl mezi námi dvěma. Ona byla teď rychlá, silná, krásná, měla dvě úžasné děti. Já jsem byla slabý člověk a nedokázala jsem si představit, jak se cítí, ani ji nějak povzbudit.

„Je toho strašně moc. Jsem zmatená,“ přiznala se mi a pořád si mě prohlížela. Zajímalo mě, jak mě vidí novýma upíříma očima.

„Musí to být skvělé, ne? Ta rychlost a síla.“

„To je, ale pochybuju, že jsi se mnou chtěla mluvit o mých pocitech.“

„To opravdu ne. Slyšela jsem, že tě Felix požádal o ruku,“ pípla jsem nesměle.

„Jo, řekla jsem mu ne. Pořád jsem si nezvykla na upírství a nechci dělat nějaká zbrklá rozhodnutí. Hlavně ne tak závažná,“ vysvětlila mi. Zírala jsem na ni s vyvalenýma očima.

„Změnila ses,“ konstatovala jsem překvapeně.

„Jo. O všem hodně uvažuju a jsem schopná to vidět z více stran,“ vysvětlila mi.

„Víš, Sophie mi řekla, že ses se na oslavě bavila s Caiem, spíše jste se hádali. Co se děje?“ začala jsem na ni naléhat.

„O nic nešlo,“ odpověděla rychle. Až moc.

„Zoey, vrčela jsi na něho,“ tlačila jsem na ni.

„Nevrčela. Sophie si to špatně vyložila nebo ti prostě lhala,“ zapírala dál.

„Sophie ani Jason mi nikdy nelhali a nevím, proč by mi zrovna o tomhle neříkala pravdu,“ odsekla jsem jí a čekala na odpověď. Zoey zarputile sledovala nohu mojí postele.

„Tak se tím užírej sama,“ zavrčela jsem po chvíli a posadila se na pohovku.

Povzdechla si a podívala se na mě. Poté z kapsy vytáhla dva zmačkané kousky papíru. Rozložila jsem je a narovnala a zjistila, že patří k sobě, ale Zoey zjevně papír roztrhla.

Milá Zoey,

musím se přiznat, že jsem netrpělivě očekával tvůj příchod. Nelze neříct, že nesmrtelnost ti prospěla. Patříš k nejkrásnějším upírkám, jež jsem kdy viděl. Navíc mě i Ara fascinuje tvůj úžasný dar.

Dalo by se říci, že je vše ideální. Jediné, co tuto idylu kazí, je tvůj neustálý nesouhlas a neschopnost správně se rozhodnout. Již před nějakou dobou jsem ti dal velice výhodnou nabídku. Odmítla jsi a jistě víš, jak to pokračovalo. Velmi mě mrzí, že jsem ti ublížil, ovšem nic jiného se nedalo dělat.

Nyní je tvá odpověď pořád stejná. Vyhýbáš se mi ty, dokonce i tvé děti. Netuším, kde ty se svou sestrou berete tu nekonečnou jistotu, že jejich otcem je Felix.

Záleží mi pouze na tom, abys změnila svůj názor. Jelikož jsi ještě nebyla na žádné misi, netušíš, jak jsou náročné a také nebezpečné. Padli při nich už i ti nejlepší bojovníci a stejně dobře by se z ní Felix nemusel už vrátit.

Vůbec zatím nemluvím o tvé sestře. O slabém člověku, jenž ani netuší, kolik nebezpečí a nástrah na ni číhá v tomto prastarém hradě. Stačí jeden pád, jedno klopýtnutí…

Se srdečným pozdravem,

Caius Volturi

„Ten odporný hajzl!“ neudržela jsem se a zmuchlala papír do kuličky. Jedním přesným hodem jsem zasáhla odpadkový koš.

Jak se opovažuje takto Zoey vydírat? Jak se opovažuje jí vůbec napsat? Po tom, co jí udělal? Bylo mi úplně jedno, že je vládce, i že by mě za to mohli potrestat.

„Podala sis v poslední době s Arem ruku?“ zeptala jsem se. Záporně zavrtěla hlavou.

„Myslíš, že o tom neví?“

„Ne a myslím, že nenechá ubližovat takovému talentu, jako jsi ty,“ odpověděl jsem škodolibě a vstala.

„Počkej, teď tam je oslava,“ namítla Zoey.

„No a?“ Byla jsem vytočená na nejvyšší možnou míru.

„Přece tam teď nevletíš,“ rozmlouvala mi to Zoey a chytila mě za ruku. Její kůže byla studená jako kus kamene, ale v ten okamžik to bylo to nejmenší, co by mi vadilo. Na studené doteky upírů, především Aleca, jsem si už zvykla.

„Máš pravdu,“ uznala jsem po chvíli.

„Promysli si to. Ráno mi řekneš, jak ses rozhodla. Budu ve svém pokoji,“ oznámila mi. Přikývla jsem. Vypadalo to, jakoby chtěla něco udělat, ale bála se. Poté mě ale opatrně objala.

„Jsem ráda, že jsi se mnou,“ zašeptala.

„Neboj. Zítra se všechno změní,“ usmála jsem se. Pustila mě a vyšla ke dveřím.

„Nechám tobě a Alecovi trochu soukromí,“ usmála se. Než jsem stihla něco namítnout, vyšla ze dveří a místo ní vešel do místnosti Alec.

„Poslouchal jsi?“ zeptala jsem se ho trochu vyděšeně. Doufala jsem, že to neslyšel.

„Přes zdi to nebylo slyšet a i kdyby ano, neposlouchal bych,“ ujistil mě.

Přikývla jsem a potlačila zívnutí.

„Jsi unavená?“ zeptal se mě starostlivě.

„Trochu,“ přiznala jsem.

„Stejně ale neusnu,“ stěžovala jsem si, sotva jsem ulehla do postele a zachumlala se do peřiny.

„Chceš předčítat?“ navrhnul mi. Ihned jsem přikývla. Alec mě políbil na čelo a zmizel. O dva nádechy později ležel vedle mě a v ruce držel svůj deník.

Začal potichu číst a já se k němu přitiskla a poslouchala jeho sametově jemný hlas.

Pomaličku jsem přestávala vnímat jednotlivá slova a poté Alec ztichl. Chystal se vstát, ale chytila jsem ho za rukáv a pootevřela oči.

„Zůstaň tady,“ zamumlala jsem rozespale. Cítila jsem, jak si lehnul zpět vedle mě a spokojeně jsem vydechla.

Poté jsem usnula hlubokým spánkem.

Ráno mě probudil až jeho hlas.

„Ash, vstávej,“ zašeptal mi do ucha. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jej zmateně.

„Už je devět hodin.“

„Jakže? Proč jsi mě nevzbudil?“ Vystřelila jsem z postele jako neřízená střela.

„Vyvádíš takto vždycky po probuzení?“ zeptal se mě pobaveně.

„Jenom když zaspím,“ vysvětlila jsem mu, popadla čisté oblečení a vystřelila do koupelny. Oblékla jsem si džíny a černé tričko, opláchla jsem si obličej a učesala vrabčí hnízdo na hlavě.

Vyčistila jsem si zuby a ještě se zašklebila do zrcadla na svůj odraz.

„Mám něco domluvené se Zoey,“ vysvětlila jsem mu, když mě sledoval, jak si obouvám tenisky. Zatvářil se trochu nespokojeně.

„Vadí ti to?“ zeptala jsem se ho a trochu se zarazila. Dala bych mu přednost před Zoey?

„Ne, jenom jsem si dneska vzal volno.“ Políbila jsem ho.

„Však nebudu pryč celý den,“ usmála jsem se. Jenom si mě přitáhl blíž k sobě a pohladil mě po tváři.

„Budu v zahradě,“ pošeptal mi a opatrně mě políbil. Po chvíli se bohužel odtáhl a zmizel.

Vydala směrem se směrem do pokoje dětí. Oba dva ještě spali, tak jsem se potichu vyplížila a vydala se za Zoey.

Jakmile jsem vešla do jejího pokoje, ztuhnula jsem.

Zoey seděla na posteli zabalená v dece a otřásala se tichými vzlyky. Kolem byly poházené cáry látky, ve kterých jsem po chvíli poznala oblečení, které měla včera na sobě, a několik věcí v pokoji bylo převrácených nebo rozbitých.

„Zoey,“ zašeptala jsem opatrně a přešla k ní. Zvedla hlavu a zoufale se na mě podívala.

„Byl tady, že?“ zavrčela jsem vztekle. Rozvzlykala se ještě víc a přikývla.

„Dej si dlouhou sprchu, ano? Za chvíli jsem zpátky,“ rozkázala jsem jí a rychlým krokem vyšla z pokoje.

Zamířila jsem přímo k hlavnímu sálu. Cestou jsem Caiovi v mysli nadávala a přála jsem si mít upíří sílu a namlátit mu. Nikdy jsem násilnickými sklony netrpěla, ale teď jsem byla více než ochotná udělat výjimku.

Zaklepala jsem na těžké dveře, bez vyzvání do nich zatlačila a vstoupila do toho prokletého sálu.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 22. kapitola: