Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Double trouble 23. kapitola

26.09.2011 (19:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1985×

Přede mnou seděli na trůnech vládci a o něčem diskutovali, ale jakmile jsem vešla, podívali se na mě.

„Omluvám se, ale nebudu vás vyrušovat dlouho,“ řekla jsem zdvořile a natáhla před sebe ruku. Aro byl v mžiku u mě a dotkl se na chvíli mé dlaně.

Myslela jsem na to, co mi Zoey řekla, když zjistila, že je těhotná, na ten dopis i na to, čeho jsem byla svědkem před několika minutami.

Poté jsem ruku odtáhla a Arovi zmizel z očí ten nepřítomný výraz, který měl, kdykoli četl něčí myšlenky.

Viděla jsem jeho obličej pod náporem několika emocí – šok, nedůvěra a poté i trochu vztek.

„Jedná se o závažné obvinění a nemusíš se obávat, že bych jej nevyřešil, ale myslím, že tvou přítomnost již potřebovat nebudeme. Můžeš jít,“ oznámil mi. Caius asi začal cítit zradu a propálil mě ledovým pohledem.

Rychle jsem ho poslechla a zmizela. Původně jsem chtěla jít za Zoey, ale věděla jsem, že ona se se svými problémy vždy vyrovnává sama. Zamířila jsem proto do kuchyně a rychle si udělala několik toastů. Důkladně jsem je namazala marmeládou a začala pomalu jíst.

Najezená jsem se vydala za Zoey, ale ta už nebyla ve svém pokoji. Ani děti nebyly ve svých pokojích. Hledat se mi je nechtělo, bylo mi jasné, že s nimi je nejspíš Felix, možná Demetri. Zašla jsem do svého pokoje a podruhé si vyčistila zuby. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem jsem nadskočila, když jsem zjistila, že ve dveřích koupelny, které jsem nechala otevřené, stojí Jane.

„Tohle mi nedělej,“ varovala jsem ji, sotva jsem překonala prvotní šok.

„Kam se chystáš?“ zeptala se mě zvědavě.

„Ehm, za Alecem,“ přiznala jsem se a trochu zrudla, „kde je Sophie s Jasonem?“ zeptala jsem se jí.

„Celý den budou s Felixem a Zoey, jsou ve městě,“ odpověděla mi nepřítomně.

„Aha, tak já jdu do zahrady.“

„Není tam, je u sebe v pokoji. Dojdeš na konec této chodby, pak jdeš doleva a jsou to sedmé dveře vlevo.“

„Dík.“ Jane se na mě usmála a zmizela.

Nejistě jsem se vydala cestou, kterou mi popsala Jane. Můj orientační smysl v tomhle obrovském hradě byl nulový, dokázala jsem trefit pouze do kuchyně a do zahrady, dokonce i do hlavního sálu, ale to bylo všechno.

Potichu jsem zaklepala na dveře, které měly vést do Alecova pokoje, čistě ze slušnosti, abych nevletěla někomu cizímu do pokoje.

Chvíli se nic neozývalo, tak jsem se chystala otočit a jít do svého pokoje, ale poté se otevřely dveře a stál v nich Alec.

„Promiň, volal mi jeden starý známý, bývalý člen gardy,“ vysvětlil mi.

„Jasně, a ehm, můžu jít dál?“ zeptala jsem se nesměle.

„Určitě,“ usmál se a ustoupil, abych mihla vejít. Jeho pokoj byl vymalovaný světle modrou barvou, světlo dovnitř vnikalo skrze střešní okno. Pod ním byla pohovka, napadlo mě, že to musí být příjemné ležet a pozorovat hvězdy. V rohu byla nepoužívaná, ale velká postel se spoustou polštářů. Jednu celou stěnu zabírala vestavěná skříň, dále knihovna, police se spoustou CD od různých současných zpěváků, ale našla jsem i starší kousky.

U pohovky stál skleněný stolek, na němž bylo vyskládaných několik Světů motorů a podobných prospektů o autech.

„Chci si koupit nové auto, tak pilně studuju,“ usmál se, když viděl, na co se dívám.

„Tobě nestačí ten Mercedes?“ zeptala jsem se udiveně. Auto, kterým mě a Jane vezl na nákupy, bylo krásné, rychlé a nové. Proč by si měl kupovat jiné?

„No, totiž, parkoval jsem ve městě, zašel si na pár minut do knihkupectví a někdo ho mezitím ukradl,“ přiznal se rozpačitě. V ten okamžik jsem vybuchla smíchy.

„Promiň, ale to jsi toho zloděje neslyšel nebo neviděl?“

„Ne, okna v obchodě jsou na druhou stranu. Ale jsem rád, alespoň mám důvod koupit si nové auto.“ Zakroutila jsem nechápavě hlavou. To si kupuje nové auto každý rok, nebo jak?

Posadila jsem se na pohovku a podívala se střešním oknem na nebe. Na blankytně modrém podkladu se loudalo několik bílých mráčků. Zalitovala jsem, že není noc. Pohled na hvězdy by byl zajímavější.

„Líbí se ti to okno?“ zeptal se mě a přisedl si.

„Moc. V noci to musí být nádhera, ležet a dívat se na hvězdy,“ pronesla jsem lehce zasněným hlasem.

„To je.“ Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

„Co vlastně z té spousty hudby na těch policích posloucháš?“

„Mám rád současné autory, ale občas si poslechnu i něco staršího.“

„Nemohl bys to upřesnit?“

„To nejde. Poslouchám všechno možné a na žánry moc nehledím, jenom nemám moc rád rap a hip hop, ale i ty si občas poslechnu.“

„To raději neříkej Zoey.“

„Dám si pozor,“ usmál se a začal si pohrávat s pramínkem mých vlasů.

„A co jinak děláš, když se nudíš?“

„Není to nějak moc otázek?“

„Vadí ti to?“

„Ne, ale počítej s tím, že se pak budu ptát já tebe.“

„Dohodnuto, ale varuju tě, jsem hrozně nezajímavá.“

„To přežiju.“

„Co jiného ti zbývá?“ Potichu se rozesmál a políbil mě. Přitáhla jsem se k němu a polibky mu oplácela. Tentokrát to trvalo déle, protože se po chvíli neodtáhl, ale když mi začal docházet vzduch, přesunul svou pozornost na můj krk. Na vteřinu jsem ztuhla, ale když jsem cítila na kůži jenom jeho rty a po tesácích nebyla ani památka, uklidnila jsem se.

„Už jsem ti řekl, že tě miluju?“zeptal se mě a pohladil mě po lícní kosti, jakmile se odtáhnul.

„Myslím, že už ano, ale klidně to opakuj,“ zavrněla jsem a přitulila se k němu. Poté jsem mu kladla spousty dalších otázek o nepodstatných věcech – jakou má rád barvu, jaké auto si chce koupit a podobné věci.

„Teď se budu ptát já,“ usmál se zrovna, když jsem se nadechovala k další otázce. Ptal se mě na podobné věci – oblíbená barva, květina, kámen, moji příbuzní, mazlíčci a tak to šlo dost dlouho.

Ležela jsem v jeho náručí a odpovídala na ty spousty otázek, přičemž jsem si najednou uvědomila, že za týden bude 29. srpna. Za týden mi bude šestnáct. Hrklo ve mně a chvíli jsem splašeně uvažovala, co mi první den říkala Jane. Promění mě až v šestnácti. Na chvíli jsem měla pocit, že se všechno kolem mě zastavilo a uvědomila jsem si jednu věc: Nechci být upírkou. Ještě ne.

„Ashley, copak se děje?“ Alec se mnou lehce zatřásl.

„Nic,“ vydechla jsem a snažila se tu myšlenku zapudit.

„Trápí tě něco?“ zeptal se mě a posunul mě tak, abych se mu dívala do očí.

„Opravdu to není nic vážného,“ přesvědčovala jsem jej. Nevypadalo to, jakoby mi věřil. Něco v mém výrazu zjevně prozrazovalo, že mám starosti, které nejsou zrovna zanedbatelné.

„Věř mi.“ Na chvíli si mě pátravě prohlédl a poté rezignoval.

„Dobře.“ Nevypadalo to, že mi plně věří. Trochu mě to mrzelo. To jsem tak mizerný lhář?

„Věřím ti,“ vydechl. Usmála jsem se na něj a políbila ho. Polibky mi oplácel. Při pohledu do jeho očí se mi zdálo, že jsou tmavější, než před chvílí. Nevěděla jsem, co to znamená, a vykašlala se na to.

Jakmile se přesunul svými rty na můj krk, zavřela jsem oči. Současně jsem ucítila jeho ruku, která mi zajela pod tričko. V břiše se mi rozletělo hejno motýlů a přitáhla jsem se blíže k němu.

O vteřinu později najednou zmizel. Otevřela jsem oči. Alec stál na druhém konci místnosti. Absolutně jsem nechápala, co se děje. Udělala jsem něco špatně? Nepokazila jsem to?

„Promiň, ale tohle nejde. Tak snadno bych ti mohl ublížit,“ omluvil se mi Alec. Jistě, chápala jsem to, ale jeho odmítnutí mě bolelo. Nestál o mě a při tom zjištění mě v očích začaly pálit slzy.

Vstala jsem a bez jediného slova odešla z pokoje. Zamířila jsem do zahrady, kde snad nikdo nebude. Kráčela jsme po štěrkové cestičce a zadržovala slzy. Přešla jsem do zadní části zahrady, kde stál dřevěný altánek a u něj spousta bílých růží. Většina byla suchých, vlastně celé místo vypadalo zanedbaně a opuštěně. Přitom bylo kouzelné.

Vzala jsem jednu úplně suchou růži do dlaně. Byla by krásná, kdyby nebyla úplně usušená. Najednou se květ v mé ruce zachvěl a prudce změnil barvu z hnědé na sněhově bílou. Celý stonek zesílil a uvadlé listy jakoby někdo přemaloval na svěží zelenou.

Vyděšeně jsem uskočila a sledovala rostlinu, ještě před chvílí úplně suchou a teď svěží, jakoby se do ní nějak zázračně vrátil život.

Tak, pomaličku se blížíme ke konci...ještě 3 kapitoly a epilog. Ruku na srdce - bude se mi po Ash stýskat, ta holka se mi dostala pod kůži. Proto si tato poslední kapitoly užívám a myslím že jsou o malinko delší než obvykle.

Komentáře vždy potěší, tak piště. :-D

Moc děkuji několika lidem: Cora (jako obvykle, není co dodat :-D), Katerina (taky moc děkuji :-)), Hejly (díky, moc si tvých komentářů cením) a annaliesen (taky skvělý komentátor :-))

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Double trouble 23. kapitola: