Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 4. kapitola

25.07.2011 (12:30) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2099×

Vybalila jsem si do skříní a komody. Nakonec jsem si na komodu položila svůj ručník, pyžamo, kartářek na zuby a tak dále… Sedla jsem si na vnitřní parapet okna a opřela si hlavu o sklo. Pozorovala jsem děti, které dováděly na prostorném hřišti a smály se. Děvčata, uzavřená v kruhu a povídajíc si… Jen pár malých dětí bylo osamocených. Bylo mi jich líto. Tak malé děti by si zasloužily kamarády.

Já se ven nechystala. Nechystala jsem se nikam. Jen sedět a tiše trpět. To bylo mé motto. Cokoli pro to, aby se ostatní netrápili tím, čím já, a aby si mě nevšímali. Nerada bývám středem pozornosti, což už určitě jsem, protože jsem nová.

Pevně jsem se držela, abych nepropukla v pláč, a abych neprobudila toho lva uvnitř mě. Neskončilo by to asi podle mých krásných představ.

Má rodina umírá. Den po dnu, až zůstanu jen já… Jen Elena Campbellová. Nikdo zajímavý. Pro veřejnost nikdo. Pro mě je ta Elena všechno. Protože jsem to já.

Setřela jsem si hřbetem ruky slzy a bouchla do zdi. Kdybych mohla, nejraději bych se rozplakala a pořádně si zařvala. Bouchnula do něčeho. Hodně moc. Měla jsem potřebu to ze sebe dostat. Ale nemůžu… Co vlastně můžu?

Vstala jsem z okna a přešla k posteli, do které jsem spadla a aniž bych si to uvědomovala, byla jsem tak unavená, že jsem usnula během pár minut…

„Už jsem se obával,“ promluvil za mnou ledově ostrý hlas, „že nepřijdeš.“

„Máš pravdu. Neměla jsem chodit. Jít sem byla osudová chyba. Ale ne moje,“ odsekla jsem mu a nenamáhala jsem se otočit.

„Copak, slečinka se začíná rozkoukávat?“ řekl jiný hlas z jiného úhlu, protože jsem ho neslyšela tak jasně, jako jeho.

„Já se už rozkoukala dost.“ Až teď jsem se prudce otočila a z mého hrdla se ozvalo lví zavrčení. Hluboké a hlasité. Oba ustoupili o dva kroky dozadu.

„No tak, kočko. Přece se nezlobíš? Jen si užijeme příjemný večer, a potom všichni zapomeneme na to, že jsme se vůbec sešli a svět bude hned spokojenější.“ Přišel ke mně ten druhý a pohladil mě po vlasech. Zvedl se mi žaludek, ale nebála jsem se. Nebyla ve mně ani kapička nějakého strachu.

„Vážně si myslíš, že jsem tak pitomá? No tak…“ procedila jsem skrz zuby. On si ale nedal pokoj. Pořád na mě sahal a snažil se mi svléct mikinu.

„Tak tohle,“ uštědřila jsem mu ránu mezi žebra a on se s bolestivým zakňučením svezl na zem, „už nikdy nedělej.“ Ten první tam pořád stál a díval se na svého kamaráda.

„Tak co s tebou…“ Obešla jsem si ho a pořád na něm visela pohledem.

„No, já bych asi měl jít.“ Než ale stihl udělat jen titěrně malinký krůček, stála jsem před ním a lámala mu vaz. Stejně jako jeho kamarád se svezl na zem, ale nevydal ani hlásku. Bylo to rychlé.

Těla jsem ukryla v nedalekém lese do země. Tak hluboko, aby nemohla být objevena.

Kdyby ten parchant žil, smála bych se mu do obličeje. Co si myslí, že je? Nemá šanci, žádnou. Ne proti mně. Patřím a pocházím z těch nejtemnějších částí světa. Jsem zabiják, predátor. Nezabíjím pro zábavu, jako mnoho ostatních lidí, kteří si hrají na Lorda Voldemorta. Hrají si na něj, ale přesto mají stejný konec, stejný osud. Říkejte si tomu, jak chcete. – Smrt.

Stačí se zakousnout, a pak už jen cítíte, jak se ta lahodná, teplá tekutina dostává do vašich úst…

S ohlušujícím vypísknutím jsem se probudila. Srdce mi opět bilo jako po sprintu. Byl to ten samý sen, jen pokračoval. Bylo to zvláštní. Hodně zvláštní.

Sny ale bývají zvláštní, ne? Tedy podle knih několika autorů, snění je náš druhý život. A já s tím souhlasím. Podle mě je doba, kdy sníme, ta nejkrásnější doba za život, protože když máme sny, většinou se tam děje to, co chceme, aby se dělo a hlavně je tam tolik věcí, které se v realitě stát nemohou. Někdy to je i k pláči. Třeba nadpřirozeno… Ještě před pár lety jsem málem brečela, když jsem si úplně uvědomovala, že nic takového neexistuje. Ale teď jsem přesvědčená o opaku. Když existujeme my, lidé, musí existovat taky něco jako čarodějnice, upíři, a tak.

Možná to je jen má bujná fantazie. Nebo taky ne. Ale to už přenechám ostatním. Jednou všechno nějak dopadnout musí, ač chceme či ne.

Prsty jsem si projela vlasy a zhluboka jsem oddechovala. Vstala jsem a odcupitala do koupelny, která byla na chodbě. Naštěstí bylo časně ráno a nikdo tam nebyl. Ladně jsem vplula dovnitř a zamkla za sebou. Ručník se šamponem a kartáčkem jsem položila na stolek, který byl vedle umyvadla a můj pohled se stočil k hezky vypadající vaně. Pravou rukou jsem zvedla baterii a zastrčila špunt, aby voda neodtékala. Čím víc byla vana plnější, tím víc bylo v koupelně páry. Trošku jsem ubrala a napustila trošku ledové. Nakonec do vody nalila můj oblíbený sprchový gel Adidas a místnost provoněla.

Sundala jsem si rifle a mikinu s tričkem a složila je na hromádku. Nakonec jsem si sundala i podprsenku a kalhotky a zastavila vodu. Když jsem si sedala do té horké vody, bylo to chvilku nepříjemně horké, ale po chvilce to přešlo a já úlevně zavřela oči.

Nadechla jsem se, pevně stiskla víčka k sobě a hlavu jsem ponořila pod hladinu vody. Vteřina… dvě, tři… pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct… třicet, třicet jedna… Už mi pomalu docházel kyslík, ale pořád jsem byla pod hladinou. Čtyřicet, čtyřicet jedna… minuta, minuta a jedna sekunda… Prudce jsem se zvedla a nadechla se. Pár slz uteklo ve vodě a já neměla ani tušení, že nějaké jsou.

Natáhla jsem se pro můj oblíbený třešňový šampón a vmasírovala ho do vlasů, které jsem nakonec smyla. Ještě chvilku jsem si užívala teplé vody, která pomalu chladla, a nakonec jsem vylezla. Zabalila jsem se do ručníku a na vlasy jsem si udělala turban. Vyčistila jsem si zuby a v ručníku jsem vylezla z koupelny. Rozhlédla jsem se po chodbě, jestli někdo nejde a vykročila ke svému pokoji, který jsem měla skoro hned vedle.

Hlavu jsem měla skloněnou k zemi, ale o pár kroků dál jsem jakoby narazila do zdi. Jednou rukou jsem si začala třít hlavu a vzhlédla jsem. Stál tam kluk silnější postavy s blonďatými vlasy. Měl silnou postavu, ale byl štíhlý. V jeho modrých očích se objevila starost. Sledovala jsem jeho rty, které se ani nepohnuly. Plné, rudé rty… Právě jsem se přistihla. Jsi blbá!

„Ehm… promiň, neviděl jsem tě. Myslel jsem nad… něčím, promiň! Jsi v pohodě?“ chrlil ze sebe.

„Jo, jasně, v pohodě. Nic to není, to se stane každému,“ povzbudivě jsem se na něj usmála. Došlo mi, že tam před ním stojím jen v ručníku a sklopila jsem opět hlavu, protože mé tváře nabraly narůžovělý až červený odstín.

„No… tak… asi… Asi bych měla jít,“ ještě jednou jsem se na něj usmála a odešla pár rychlými kroky do pokoje, který jsem hned za sebou zamknula. Sama pro sebe jsem se zasmála a došla k mahagonové komodě. Vytáhla jsem z ní tmavě modré spodní prádlo, černé a úzké džíny a obyčejné modré tričko, které jsem na sobě měla často. Modrá je moje nejoblíbenější barva… Takových triček mám hodně.

Vlasy jsem si usušila a ručníky jsem přehodila přes topení. Ještě jsem je měla vlhké, ale vlasy jsem sepnula do drdolu. Obula jsem si mé přezůvky a vyrazila na snídani.

Byly to takové ty obyčejné křupky s mlékem a ovocný čaj. Vše jsem poslušně snědla, i když mléko a na to čaj… no nevadí. Nádobí jsem odnesla k okýnku a poprvé za svůj – zatím – krátký pobyt tady jsem se vydala na cestu do společné haly. Opřela jsem se o velké, prosklené dveře a pozorovala děti, jak si hrají. Byly různého věku a hrály si většinou po skupinkách. Ale i pár osamocených, jako včera venku, tam bylo. Jakmile mě zpozorovaly, otočily svůj pohled na mě. Někdo si hned potom začal dělat opět své věci.

Přiběhla ke mně jedna malá holčička s blonďatými lokýnkami až po pas a chytla mě za ruku a táhla mě k místu, kde byla předtím.

„Postavíš se mnou ten hrad?“ zeptala se mě tím jejím hláskem, který byl prostě nádherný. Tak dlouho jsem si nehrála s malými dětmi…

„Ráda. Jinak mi říkej Elen. A jak se jmenuješ ty?“ řekla jsem a usmála jsem se na ni a postavila kostičku, na kterou ona postavila další.

„Já jsem Nathaniella, ale všichni mi říkají Niel.“ Nathaniella? S takovým jménem jsem se ještě nesetkala. Je to opravdu originální jméno. Krásné. A ta zkrácenina se k ní neuvěřitelně hodí. Niel… Nielka… Stavěly jsme dál. Věž byla vysoká už skoro jeden a půl metru. Pořád nám nepadala. Byla pořád jen vyšší a ona na ni už nedosáhla. Zvedla jsem ji do vzduchu a ona navrch postavila další. A s tou kostičkou se všechno sesypalo jako domeček z karet. Niel se začala smát a já s ní. Bylo to zvláštní – po tak dlouhé době se smát.

Dny se měnily v týdny a týdny v měsíce. Každý den jsem trávila s dětmi, a buď jim četla, nebo jsem jim pomáhala s učením, nebo si s nimi povídala, hrála… Měly mě rády. Vychovatelky se divily, jak to dělám. Prý jsou jinak nezvladatelné. Nevěděla jsem, jak to dělám. Přišly mi normální. Kamarádští.

Poslední den, který jsem strávila v domově byl… zvláštní. Nálada klesala od desíti k pěti a od pěti k nule. Laura – jedna z vychovatelek za mnou přišla do pokoje, kde jsem si zrovna užívala svůj oběd.

„Elen?“ Zaklepala na dveře.

„Jen pojď,“ přitakala jsem. Laura vešla a sedla si na postel vedle mě. Něco je špatně… Něco je jinak… Cítila jsem to.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne tak docela… Ale stalo. Řeknu ti to asi takto – dětský domov už nemá žádné peníze na vybavení, na výplaty. Budeme to tu zavírat.“ Vyrazilo mi to dech a brada mi klesla asi až na zem.

„Takže…“

„Takže budeš předána do péče do Richmondu,“ řekla a podívala se na mě s omluvným výrazem.

„Cože?! Jako… zpátky domů? Ne! To nikdy! Já se domů nevrátím!“ zaječela jsem.

„Promiň, zlatíčko. Vím, že sis to tu oblíbila, ale opravdu za to nemůžu. Taky jsem byla proti. Ale prý to jinak nejde… Měli jsme tě tu opravdu rádi,“ objala mě a já jen pozorovala dveře, které se za ní zavřely.

Dělala jsem věci dřív, než jsem nad nimi přemýšlela. Vždy. Vytáhla jsem zpod postele velkou tašku a naházela do ní několik věcí, které jsme opravdu potřebovala. Nakonec všechny mé úspory, které činily asi tři sta dolarů (pozn. autorky - kurz je asi sedmnáct korun, takže to je asi 5100 korun).

Vyskočila jsem z okna, které jsem měla otevřené a přeběhla k bráně. Zatáhla jsem za ni, ale nešla otevřít. Pořádně jsem zabrala, ale pořád nic. Nakonec jsem si vzpomněla na díru v plotu, která je na severní části domova. Rozběhla jsem se tam a po cestě párkrát uklouzla na mokré trávě, ale když jsem se konečně dostala ven, už mě nic nezastavilo. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Co nejdál odtud. Aby mě nenašli… Nejspíš do centra. Ano, do centra. Tam už si nějak pomůžu. Doufám.

Zastavila jsem se až na autobusové zastávce a unaveně si sedla na lavičku. Srdce jsem měla až v krku a dech jsem skoro nemohla popadnout. Nechápala jsem, co to dělám… Co jsem to udělala.

Nemám kam jít. Co teď budu dělat?

Dala jsem si celkem načas, ale dočkali jste se. Je to kapitola delší, než ostatní. Má deset stránek. Takže doufám, že to alespoň oceníte. ;) V hlavě mám miliardu nápadů, takže ráno vypadá slibně. V téhle kapitole zatím nemáte upíry, ale budou určitě v příští. Teď je asi půl druhé ráno... Takže to je spíše splácanina, než nějaký příběh. Jinak děkuju za komentáře. :)

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ulice - 4. kapitola: