Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka z ulice - 5. kapitola

05.08.2011 (11:30) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2021×

Dělala jsem věci dřív, než jsem nad nimi přemýšlela. Vždy. Vytáhla jsem zpod postele velkou tašku a naházela do ní několik věcí, které jsme opravdu potřebovala. Nakonec všechny mé úspory, které činily asi tři sta dolarů (pozn. autorky - kurz je asi sedmnáct korun, takže to je asi 5100 korun).

Vyskočila jsem z okna, které jsem měla otevřené a přeběhla k bráně. Zatáhla jsem za ni, ale nešla otevřít. Pořádně jsem zabrala, ale pořád nic. Nakonec jsem si vzpomněla na díru v plotu, která je na severní části domova. Rozběhla jsem se tam a po cestě párkrát uklouzla na mokré trávě, ale když jsem se konečně dostala ven, už mě nic nezastavilo. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Co nejdál odtud. Aby mě nenašli… Nejspíš do centra. Ano, do centra. Tam už si nějak pomůžu. Doufám.

Zastavila jsem se až na autobusové zastávce a unaveně si sedla na lavičku. Srdce jsem měla až v krku a dech jsem skoro nemohla popadnout. Nechápala jsem, co to dělám… Co jsem to udělala.

Nemám kam jít. Co teď budu dělat? Určitě se nevrátím zpátky. Byl by to můj konec.

Když se konečně můj dech srovnal, zvedla jsem se a podívala se na nebe. Začalo trošku krápat, což znamenalo, že se během další hodiny rozprší. Musím se někde schovat.

Rozhlédla jsem se a vydala se přes cestu až k přímému centru. Pár barů, jeden motel. Kdybych se ubytovala v motelu, měla bych pokoj na devět, možná deset dnů. Možná i méně. Takže přemýšlej!

Vpadla jsem do menšího baru, který byl na Wood Avenue. Byl opravdu malý a byli tam asi jen čtyři lidé, kteří seděli vzadu u většího stolu. Došla jsem až k baru, za kterým stál barman.

„Budete si přát?“ řekl a hodil na mě úsměv filmové hvězdy a já se nad tím jen uchechtla.

„No… asi jo,“ podívala jsem se na dnešní menu, „bude to ryba s hranolkami, děkuji.“ (pozn. autorky: fish and chips – národní jídlo Anglie, nejlepší jídlo!) :)

Kývl a něco řekl dalšímu muži v kuchyni. Rozkoukala jsem se a sedla si ke stolu pro dva, který byl u okna. Stůl i židle byly z dubového dřeva a na stole byl ubrus s perským znakem. Typické Forks. Tady asi neuvidíte prvky dvacátého prvního století. Místním lidem to ale nevadilo. Byli na to zvyklí. Chtěla bych na školu. Poznat místní lidi, zapadnout. Ale teď už se mi o tom může leda tak zdát.

Když mi přinesli mé objednané jídlo, chvilku jsem se v tom jen tak vrtala, ale nakonec to i s chutí snědla. Musím uznat, že to bylo výborné.

Zaplatila jsem a vydala se dál. Nakonec se i obloha roztáhla a nepršelo. Díkybohu.

Začalo se stmívat a byla větší a větší zima. Toulala jsem se po ulicích a neviděla skoro na krok. Nakonec jsem si s nechutí lehla pod jeden strom na místě, kam nikdo moc nechodil, a usnula.

Druhý den proběhl úplně stejně, jako ten minulý. Toulání po ulicích - dokolečka dokola.

Bylo to asi třetí den, co jsem utekla, když jsem šla kolem tetovacího a piercingového salonu. Ano, i v tak malém městě, jako je Forks, existují tyto věci.

Přemýšlela jsem nad dobami, kdy jsem si přála piercing do nosu, ale rodiče mi to nedovolili… Teď tu nebyli a já mohla jednat. Nebála jsem se bolesti – tedy do té doby, než jsem se napevno rozhodla. Začala jsem se trošku kousat do spodního rtu a rukou jsem stiskla kliku u dveří a otevřela je. Naskytl se mi pohled na místnost, která byla vymalovaná celá do černa – působilo to až moc pochmurně na můj styl.

„Budete si přát?“ zeptal se mě chlápek, který stál u velkého a vysokého stolu.

„No, přemýšlela jsem, že bych si chtěla nechat udělat piercing. Tedy pokud se nemusím objednat…“ znejistěla jsem. Ten muž si mě prohlédl a zeptal se mě:

„A kolik ti je?“ Mám lhát? Není mi patnáct… Rodiče nemám… Ou.

„Ehm… Patnáct,“ snažila jsem se o co nejvíc přesvědčivý tón.

„A můžu se zeptat, kolik to bude stát?“ zeptala jsem se, abych se ujistila.

„Třicet pět dolarů.“ Třicet pět dolarů? No, cena byla tak nějak běžná. Na to jsem zatím měla.

„Dobře…“

„Takže kam to bude?“ Překvapilo mě, že nechtěl ani občanku, aby se přesvědčil.

„Do nosu, napravo,“ přitakala jsem. Ukázal na rukou na modré křeslo, které se podobalo tomu, které mají zubaři. Poslušně jsem si sedla.

„Ukážu ti náušnice,“ vytahoval menší bílou krabičku z plastu, „takže jakou?“

„Černou,“ odpověděla jsem jistě. Vždycky jsem chtěla černou. Je krásně vidět.

„Dobře, takže jdeme na to.“ Pevně jsem se opřela do opěrátka a zavřela oči. Raději, ať to udělá, až to nebudu čekat. Jo, bude to lepší.

Ucítila jsem na nose tlak, jak mi nosní křídlo uchopil do nůžek (neměli žádné ostré hrany) s očkem. Zhluboka jsem se nadechla a v tu chvíli jsem ucítila silný a bolestivý tlak a prudce jsem otevřela oči, z kterých se mi začaly hrnout slzy.

„Tak… Ještě navlečeme piercing a bude to.“ Ještě to celkem bolelo, ale bylo to lepší. Už jsem jen cítila, jak mi nůžtičkami trošku zatáčí zakončení.

„Je to hotovo. Není ti špatně? Musím říct, že jsi to zvládla celkem dobře, oproti jiným holkám,“ přiznal uznale. Pomalu jsem si sedla a vstala jsem. Začala se mi točit hlava a motat nohy.

„Asi si musím sednout,“ zavrávorala jsem a sedla si na sedačku. Počkala jsem asi minutu. Už to začínalo být lepší.

„Nechceš se napít?“ nabídl mi. Jen jsem zavrtěla hlavou a vstala, tentokrát bez problémů. Dala jsem mu na stůl třicet pět dolarů a s pouhým „na shledanou“ jsem odešla. Byl to zvláštní pocit. Ale stejně mě udivuje, jak to studio může být ještě v provozu. Nekonala se ani desinfekce, ani mi neřekl, co mám dělat, když s tím budu mít problémy… Hodně podprůměrné. Ale co už – vím to i bez něj.

Kráčela jsem s hlavou hrdě zdviženou. Byla jsem na sebe hrdá. Najednou jsem uslyšela tvrdý zvuk, jakoby přejelo velké auto po dřevěném mostě, ale po chvilce to bylo, jako by mě někdo vyfotil s bleskem. To znamenalo jen jedno – bouřka. Jediné plus bylo, že nepadla ani jedna kapka dešťové vody. Ale stejně raději nebudu venku, když je bouřka. Musím počkat na Matta – můj nejlepší kámoš. Našli jsme si k sobě cestu právě to první léto, co jsem tu byla, takže se známe necelých pět let. Chodí na střední, tady ve Forks. Vím přesně, kdy končí, dnes má do půl třetí, takže končí za necelých pět minut. Tedy pokud není nemocný nebo prostě není ve škole… Ale on je takový ten typ, který onemocní jednou za deset let, takže to není moc příhodné.

Došla jsem k jeho škole a sedla si na lavičku na parkoviště a čekala, než skončí hodina. Kolena jsem si přitáhla k bradě a objala je pažemi. Musela jsem přiznat, že byla opravdu zima a můj nový piercing lehce bolel – byla to taková bolest, jako když vám vane do obličeje řezavě studený vítr. A pak jsem ho uviděla…