Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka v modrém - 2. kapitola

ceska_bela

Chceli by ste vydať knihu?

Áno, určite! (252) Áno, ale neviem ako. (64) Možno. (24) Neviem, nemám nápady. (21) Nie, nikdy mi to nenapadlo. (22)

Celkem hlasů: 383


Dívka v modrém - 2. kapitolaKomtesa Isabella se nám probrala ze svého "zakletí". Jak tohle podivné setkání může dopadnout? První společný rozhovor je tady. =o)

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

2. kapitola

Opatrně jsem ji chtěl pohladit po tváři a z ještě nepochopitelnějšího důvodu i přitisknout své rty na její. Na malý okamžik jsem zatoužil být tím mužem, na kterého skutečně čekala.

Ve chvíli, kdy se mé rty měly dotknout papíru, jsem zaslechl ten zvuk. Byl to tlukot srdce!

Šokovaně jsem uskočil od obrazu, ale to už dívka na něm zamrkala a zmateně se rozhlédla, dokud pohledem neulpěla na mě. Její namalovaný úsměv se rozšířil a poté promluvila.

„Díka, za políbení tvoje, které k životu mě vrátilo.“

 

Překvapeně a s neskrývaným šokem jsem hleděl na dívku, která se najednou objevila v pokoji. Ta podoba s dívkou v obraze, byla neskutečná.

„S… S kým mám tu čest?“ dostal jsem ze sebe po notné chvíli, kdy na mě to rozkošné stvoření hledělo, první slova. Nedokázal jsem z ní spustit zrak, stejně jako před pár okamžiky z obrazu. Její zjevení mi však nedávalo smysl. Lidské srdce, které teď tlouklo naproti mně, v hrudi dívky v barokních modrých šatech, tu ještě před okamžikem nebylo vůbec slyšet. Nedávalo však smysl, aby se tu ta dívka objevila jenom tak… z ničeho!

„Komtesa Isabella-Marie z Merode – Westerloo,“ představila se mi dívka a vystoupila z rámu tak, že zůstala stát na krok přede mnou a čokoládovýma očima ke mně vzhlédla. „Poklidu jsem v hrobce neměla. Kdož však je zachranitel můj?“ zeptala se a já se zamračil.

Ne, tohle nebylo možné!

Můj mozek si ze mě již musí dělat legraci. Možná jsem tu proseděl už tolik dní, že mě žízeň doháněla k šílenství.

A stačila pouze jediná myšlenka na toho netvora uvnitř mě, aby se můj zrak zvrátil z jejího dokonalého obličeje k jemné šíji a odhalenému krčku. Krční tepna rozpohybovávala jemnou kůži v pravidelných intervalech a do pokoje se ta šířila lahodná vůně.

Musel jsem pryč!

Překotně se mi podařilo dostat do chodby, kde jsem v zrcadle opět zahlédl svůj odraz. Netvor uvnitř mě šílel hlady a z pokoje, který jsem opustil, stále zněl tlukot srdce. Jakákoliv, i nepatrná známka zlaté barvy v mých očích, zmizela a já věděl, že se do toho pokoje nemůžu vrátit, pokud tam ta dívka bude.

Je možné, aby upír usnul? – pomyslel jsem si a zvažoval, jestli bych se neměl podívat po svém reálném já. Určitě se mi muselo něco stát. V dnešní době přece není možné, aby jenom tak někdo vystoupil z obrazu!

S možností, ač stejně nereálnou, jsem se vydal do svého pokoje, abych prověřil, že jsem se opravdu nestal upíří výjimkou a neusnul jsem.

Lenoška pod oknem však byla prázdná.

„Pokud nespím, znamená to, že jsem určitě vzhůru,“ promluvil jsem sám k sobě a už se vracel do přízemí, odkud se ozýval tlukot dívčina srdce. Kde se tu vzala?

Došel jsem až do hudebního pokoje, ale dívku jsem v první chvíli neviděl. Do oka mi padl prázdný rám. A až poté jsem zahlédl ji. Otočila se od prosklené stěny a opět promluvila.

„Neopouštěj mne, bojím se v noci sama,“ pronesla bojácným hlasem s podivným přízvukem. Rozuměl jsem jí, ale byla to podivuhodná forma němčiny. Nikdy jsem ji neslyšel v běžné řeči, když jsem s Carlislem cestovali před Evropu. „Přistup blíže, pane můj. Jak ti říkají?“ začala vyzvídat a v rukou kroutila hedvábný kapesníček, které měla i na obraze.

„Edward Cullen,“ odpověděl jsem a stále se snažil přijít na to, co se tu stalo. Netvor ve mně a ten dokonalý zvuk jejího srdce však mé soustředění velmi ztěžovali. V jeden krátký moment jsem si vzpomněl na Esmé, byla přece jenom o patro výš… Jenže už ve chvíli, kdy jsem ji chtěl zavolat, jsem si uvědomil, že neslyším její myšlenky. Kdy odešla?

„Pouze jméno?“ podivila se dívka. „Což ty nejsi urozeného rodu?“

„Ne… Snad někde v minulosti bych nějakého šlechtice našel, ale mí rodiče titul neměli. Otec byl uznávaným právníkem a matka ženou v domácnosti,“ odvětil jsem popravdě a zvažoval, že bych přece jenom mohl prostudovat historii rodiny Masenů, pokud tato dívka přede mnou není jenom přelud z příliš velké žízně.

„Tys obyčejný poddaný? Co však znamená pojem právník?“ dožadovala se vysvětlení a já se zarazil. Nebylo to proto, že bych nevěděl, jak povolání svého lidského otce vysvětlit, spíš jsem uvažoval, jak jej co nejblíže přiblížit dívce z 18. století. V té době toto povolání neznali, nebo snad ano? Pochyboval jsem o tom, ale mohl jsem odhadovat, že otec by v jejich době měl díky svému vzdělání jistě vysoké postavení.

„Právník je velmi vzdělaný člověk, který se zabývá křivdami na lidech a majetku. Různými spory mezi lidmi,“ začal jsem zlehka. Tohle by snad pochopit mohla. Každopádně jsem si nebyl tak úplně jistý, kdo z nás dvou má s pochopením nastalé situace větší problém.

„Vzdělanec?“ obočí jí vyletělo vzhůru a překvapeně na mě vykulila ty své dokonalé hnědé oči. „Dostalo se mu světského nebo církevního vzdělání?“

„Světského. Otec vystudoval univerzitu v Chicagu.“

„Tento institut neznám. Jistě nebude valného významu,“ namítla.

„To bych si dovolil nesouhlasit. Chicagská univerzita sice nemá tak zvučné jméno jako Harvard nebo Oxford, ale ten, kdo ji vystuduje, jisté postavení ve společnosti získá,“ upozornil jsem ji a všiml si, jak se jí v očích rozhořela jiskřička poznání, když jsem zmínil Oxford.

„Ale i tak – jsi pouze z rodiny vzdělance,“ povzdechla si a přešlápla z jedné nohy na druhou. „Při jednom hodokvasu, sám Karel III., král španělský, mne ku tanečnímu reji vedl.“

„Tančila jsi s Karlem III.?“ Tohle bylo skutečné překvapení. Jasně, věděl jsem, z které doby dívka přede mnou je – pokud není pouze přeludem, čím jsem si nebyl ještě úplně jist – ale i tak to bylo překvapení. „Uvědomuješ si však, že od té doby uplynulo tři-sta let?“

V tu chvíli se výraz v její tváři rychle změnil a dívka přede mnou začala nabírat k pláči. Kapesníčkem v ruce si začala otírat oči.

„Pročpak pláčete, slečno, čím jsem vám ublížil?“

Naprosto jsem netušil, jak bych se k ní měl chovat. Tahle zmatená situace byla opravdu nad mé síly a já nutně potřeboval na lov. Jenže tu byl stejný problém jako před pár okamžiky s obrazem. Nechtělo se mi dívku v tomto pokoji opustit. Nemohl jsem ji tu jen tak nechat. Navíc teď, když plakala. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl konejšivě, a dokonce jsem k ní udělal i další tři kroky v pokušení jí obejmout a utišit ji tak.

„Tak to tedy třistaosmnáct let čítám,“ fňukla a nepřestávala usedavě naříkat.

„Tři sta osmnáct, no to… tedy… no.“ Na tohle nebylo co říct.

„Ó, zříš mě tak převelice starožitnou?“ zeptala se, když konečně utišila svůj pláč a kapesníčkem si otřela zbytky slz. Lehce rukou přejela po svých vlasech, které stále držely tvar jako na obraze. Já jsem v tu chvíli zatoužil udělat to samé, ale věděl jsem, že se musím držet dál. I pouhá vzdálenost dvou kroků od ní pro mě byla velkým pokušením a netvor uvnitř mě se stále hlásil o slovo. Naštěstí všechnu jeho sílu potlačovalo překvapení z nastalé situace.

„Starožitnou? No, to se ti povedlo. Kdybys věděla, jak ti to sluší,“ zamumlal jsem, stále omámen její krásou.

„To ty jen tak pravíš,“ namítla, ale na tváři se jí objevil úsměv a po líčkách se rozlil ruměnec.

„Žádné dnešní dívka se ti nevyrovná, Isabello.“

Ano, žádná dívka ze školy se komtese Isabelle nemohla rovnat. Dokonce bych si troufl říct, že ani upíří krása nemohla být větší, než ta, kterou dívka přede mnou oplývala. Za celých sto let, kdy chodím po této zemi, jsem jisto-jistě neviděl krásnější dívku.

„Dím, že ty ses v pochlebenství pilně přiučoval. V slova tvoje víru nemám. Zrkadlem mi posloužeš.“ Odvrátila se ode mě a já tak přišel o kontakt s jejíma krásnýma očima. Až několik sekund na to, jsem si uvědomil, že nevěřila mým slovům a možná proto se odvrátila.

„Zrkadlem? Ah, zrcadlem!“ Ten podivný německý dialekt mi dával ještě pořád trochu zabrat, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co po mě Isabella vlastně chce. „Prosím,“ pobídl jsem ji a vedl ji na chodbu, kde jsme měli velké zrcadlo, ve kterém by se mohla shlédnout a dát tak mým slovům zapravdu.

 „Světlo nevalné však tu máš. Rozsvítíš mi svíci,“ rozkázala jen co se postavila před zrcadlo a snažila se v něm shlédnout svůj odraz. Copak je možné, abych jí byl natolik okouzlen, že jsem si neuvědomil, že lidský zrak není tak dokonalý jako ten upíří a v noci prostě potřebuje umělé světlo?

„Ach, promiň, já zapomněl.“ Sám nad sebou jsem musel zavrtět hlavou. Dnešek už prostě nedával vůbec žádný smysl. Doufal jsem, že co nejdříve skončí.  Ačkoliv – společnost komtesy Isabelly mi byla příjemná. Velmi zmatená, to přiznávám, ale kromě žízně, která mě v její přítomnosti trápila, jsem si ji užíval. Dívka to byla vskutku rozkošná. A to její chování!

Lidskou rychlostí jsem došel na konec chodby, abych mohl rozsvítit světlo. Ale jen co jsem to učinil, Isabella vyjekla. Zmateně jsem se k ní otočil. Netušil jsem, co se mohlo stát tak hrozného – mou tvář ještě neviděla a tak se nemohla leknout mého zbídačeného vzhledu.

„Och, jaká to kouzla pášeš. Mne úzkost jímá.“

„Proč kouzla, to je elektrika,“ odvětil jsem nechápavě.

„E-?“

„E-lek-tri-ka,“ odříkal jsem jí to kouzelné slovíčko po slabikách, přestože to asi nemělo žádný účinek. Stále se na mě díval velmi zmateným a snad i trochu polekaným pohledem.

„Co to je?“ zajímala se a snažila se utišit tlukot svého splašeného srdce. Musel jsem uznat, že ta, pro mě naprosto běžná činnost, a tedy rozsvícení světla, v ní musela vyvolat velký šok a znepokojení. Opět jsem ji chtěl nějak utišit, ale netušil jsem, jak to udělat, aniž by se mě hned nebála. I tak jsem se teď nemohl skrývat ve stínech a musel jsem každou chvílí očekávat nějaký dotaz na mé zdraví. Nevypadal jsem nejlépe a myslím, že bych teď lepší vizáž mohl závidět kdejaké mrtvole.

Teď jsem však musel Isabelle vysvětlit, co je to elektrika a znepokojovat se vlastním vzhledem v její přítomnosti mohu až později – až na to přijde řeč.

„Elektrika. To je přece když… No, taková síla. Jak bych ti to řekl? Sto svíček.“ Ano, velmi vhodné přirovnání – pochválil jsem sám sebe v myšlenkách. Jenže... Jen co jsem začal věnovat trochu více prostoru vlastním myšlenkám, uvědomil jsem si, že ty její se ke mně nedostávají. Snažil jsem se na ni zaměřit víc, protože jsem si byl jistý, že ty myšlenky jí v hlavě musí v tuhle chvíli úplně křičet.

„Sto svíček naráz rozžehnouti dovedeš?! Čaroděj jsi. A protož jenom ty, mne si osvobodit mohl. Pane, snažně tebe prosím, nevraceš mě v obraz znova. A já na službu nadosmrti se ti dávám.“

Během svého dlouhého proslovu postupovala, jen co noha nohu mine, směrem ke mně. Nevypadalo, že by se mého vzezření lekla. Možná to teď bylo to poslední, na co myslela. Vždyť je najednou v úplně jiné době.

Stále jsem si tuto skutečnost musel připomínat.

Nestál přede mnou nikdo, kdo by chápal dnešní svět. Dívka přede mnou byla naprosto nezkažená jednadvacátým stoletím a všemožnou technologií. Komtesa Isabella byla daleko prostší a možná právě to mě k ní přitahovalo. Ta úplná obyčejnost a přesto i unikátnost. Vždyť ještě před pár okamžiky jsem toužil potom, abych žil v její době a mohl se jí dvořit a teď se ona octne v té mé a já nevím, jak se k ní chovat.

„Nadosmrti?“ podivil jsem se vzápětí jejím slovům. „To by snad ani nemuselo být. To bych od tebe ani nemohl žádat,“ namítl jsem. Nedokázal jsem si představit, že by mi snad měla sloužit, nebo co si to vlastně představovala pod svými slovy, když je říkala. A co je ještě horší, byl jsem si jistý, že v tomto domě nemůže zůstat. Vždyť byla člověk a v tomhle baráku přebývalo za normálních okolností sedm upírů. Sice takových, co se živí krví zvířat, ale pořád jsme byli velmi nebezpečná stvoření. Isabellin život by byl ve velkém ohrožení, pokud by tu měla zůstat.

„Ne. Ty mne si osvobodil. Čiň se mnou jak je libo. Zde mne máš,“ nabízela se mi, ale nebylo v tom nic podbízivého. Alespoň tak se ke mně chovaly dívky, které jsem znal. Vždy pod svou úroveň.

„Isabello, abychom si rozuměli, ty v tomto domě nemůžeš zůstat.“

Poprvé jsem ji oslovil jménem a to s lehkostí sklouzlo z mých úst. Tak nějak jsem navíc vypozoroval, že jí automaticky tykám, přestože na podobné věci asi nebyla zvyklá. Nevykali si v minulosti dokonce i manželské páry?

Zatím mi však za mé chování nijak nevynadala a neodkázala do příslušných mezí. Mohl za to šok?

„Staří Rakušané více pohostinství dbali,“ namítla a trochu se ode mě odtáhla.

„Já bych také dbal na pohostinství a tvé pohodlí a právě proto ti říkám, že v tomhle domě nemůžeš zůstat. A jakkoliv se ti to může zdát příkré, možná by ses měla vrátit zpátky do svého rámu.“ Sám jsem nechápal, kde se ve mně podobná slova vzala. Nechtěl jsem, aby odešla. Ale zároveň jsem ji nemohl vystavit tomuto světu naprosto nechráněnou.

Isabella však nejevila nejmenší známky toho, že by má slova vzala nějak na vědomí. Rozhlížela se po chodbě a poté kolem mě prošla dále do domu, dokud se neoctla v obývacím pokoji. Rychle jsem tedy rozsvítil světla i tam, aby nemusela dlouho tápat ve tmě a čekal, co řekne, až si uvědomí, oč ji žádám.

„Á k posezení nepozveš mě? Drahným stáním v obrazu mne nohy bolí.“

To vážně ignoruje moje předchozí slova? – napadlo mě, když najednou úplně změnila téma. Její slova by však v danou chvíli jistě vyvolaly pohoršení u Esmé, jak jenom mě špatně vychovala a neumím se chovat k hostu. „Promiň, prosím.“ Vzpamatoval jsem se, jak nejrychleji to šlo, a ukázal na pohovku.

Isabella k ní došla, do obou rukou popadla své sukně a naučeným pohybem se elegantně posadila. Sukně lehkým pohybem dlaní uhladila kolem sebe a potom mě pobídla, abych si přisedl vedle ní.

Zaváhal jsem.

Opět bych se dostal do její těsné blízkosti. A to, že ona ignorovala můj bídný vzhled, nebylo ještě omluvenou pro to, abych takhle pokoušel netvora ve svém nitru a ohrožoval její život. Rozhodl jsem se proto usadit raději na křeslo, které s pohovkou sousedilo, ale zároveň mi poskytovalo o trochu víc prostoru a vzduchu nenaplněného její vůní.

„Jak pustý obyt máš. Kde že okra s bohatostí. Jsi tak převelice chud? Po nádheře mého paláce mi tu trudno bude,“ okomentovala z nenadání zařízení naši vily. V tu samou chvíli jsem se musel pousmát. Nemohl jsem jí vinit z neznalosti dnešních poměrů a známek bohatství. Přesto mi na mysl přišla Esmé a její šokovaný výraz, kdyby slyšela Isabellu, jak pomlouvá její mistrovskou práci.

„Nerad bych nějak ranil tvůj cit pro bohatost, a proto si nejsem jistý, jestli bys zde měla nadále zůstávat. Dnes se již v palácích, na které jsi zvyklá, nežije. Možná… že by ti bylo opravdu nejlépe v rámu,“ dodal jsem s povzdechem.

„Jaké potvorné řeči vedeš. Vše marno, já s tebou v tvém domě dlít budu, jelikož majetkem tvojím jsem… Za mnou už všelikterých paniců touží.“

Její odhodlání setrvat v tomto domě bylo až obdivuhodné. Ale aby se nazývala mým majetkem? Toužil jsem ji tady mít, ale bál jsem se, jak by na ni okolní svět zapůsobil a co by se mohlo stát ve chvíli, kdy by se o mně dozvěděla pravdu, proto jsem se taky rozhodl pro příkřejší slova, která ji měla přimět k návratu do rámu.

„Ano, ale před třemisty léty.“

Isabella zalapala po dechu. Takovou poznámku očividně nečekala. „Ne hrubě, uctivě k urozené paní se chováš.“ Že by až tento druhý šok jí připomněl, jak neomaleně se k ní chovám a že bych měl své chování napravit? Isabella se najednou postavila a já hned následoval jejího příkladu. Rozhodla se vrátit do rámu? – blesklo mi hlavou. „Ospalá jsem, uveď mě v lože tvoje,“ rozkázala lehce povýšeným hlasem. Očividně jsem ji tedy urazil. Ale ne dostatečně, aby se rozhodla mě opustit.

„Moje lože?“ podivil jsem se a ona jenom přikývla.

S vědomím, že dnes se mi ji opravdu nepodaří přemluvit k návratu do rámu, jsem ji odváděl po schodech do svého pokoje. Třeba až konečně usne, budu moct vyrazit na lov a nakonec se ukáže, že to byl skutečně jenom přelud z žízně.

Na posledním schodu jsem však zaváhal. Chtěla uvést do mého pokoje, ale já tam neměl žádnou postel. Pohodlná a velká lenoška naprosto vyhovovala mým potřebám, ale Isabella byla jistě zvyklá na něco jiného. Na moment mě napadlo, že bych ji dovedl do Alicina pokoje, kde jedna měkká a velká postel je, ale potom jsem si to rozmyslel. Bylo mi to nepříjemné, ale pokud Isabella uzná, že se jí v tomto novém světě nelíbí, vrátí se do toho svého, namalovaného, a já na ni budu moct dále jenom koukat při hře na klavír.

„Zde můžeš spát,“ ukázal jsem jí na lenošku v mém pokoji.

„To lože býti má?“ podivila se a opatrně zkoušela měkkost.

„No proč ne? Leží se na něm docela pohodlně.“ Sám jsem měl trochu pokřivené vnímání co je pohodlné z lidského měřítka. Mně lenoška vyhovovala, když už jsem se rozhodl noci trávit doma.

„Ts, co ty o pohodlí víš,“ odsekla. „Jací lidé ubozí jste, když více než třetí díl života vaše v loži nehezkém a nedobrém trávíte. Staré rakouské lože, toť přepěkné obydlí. Tam vstoupíš po stupních, na umně řezaných sloupcích nebesa damašková, krásným třepením zdobená, třemi peřinami ve spod a čtvero navrch vystlaných. I polštářů hromada.“

Při popisu tak pohodlné postele jí svítily oči, jako by ho skutečně viděla před sebou. Rozhodně jsem nemohl popírat, že by byla daleko pohodlnější, než lenoška, kterou jsem jí k odpočinku nabízel.

„No, to by se sem nehodilo,“ rozhodil jsem rukama, aby si uvědomila, že můj pokoj není tak obrovský, jako komnaty, na které byla jisto-jistě zvyklá.

„Věru sporé lože. Kdeže čestné místo po boku tvém mi kážeš mít?“ zajímala se.

„Snad nechceš, abys ty a já… My spolu…“ Její otázka mě naprosto šokovala. Bez jediné známky ruměnce ve tvářích se ptá, jestli se mnou smí sdílet postel?

Tahle skutečnost mě zarazila. K jejímu naprosto nevinnému vzhledu se nehodilo, aby jenom tak s někým sdílela lože bez svazku manželského. Ale ona vypadala, že to myslí naprosto vážně. Já však byl rozhodnut vyrazit na lov, takže jakékoliv sdílení lože nepřipadalo v úvahu. Hlavně proto, že pro dva by ta lenoška byla trochu malá.

„Co host tvůj, mám právo po tvém boku spát. Z toho se nevykejkluješ. Což obyčeji prostému se divíš?“ nadzvedla v otázce obočí a já jenom zavrtěl hlavou.

„Prostý obyčej, to se podívejme,“ zamumlal jsem si pro sebe, aby to neslyšela. Isabella musela pocházet z opravdu podivné doby, když jí něco podobného přijde naprosto normální. „Možná, že za starých časů, ale dnes už to tak není. My jsme dnes ctnostnější. My se dnes stydíme.“ Ano, musel jsem jí to nějak rozmluvit. Kdejaký dnešní kluk by nezaváhal ani okamžik, aby mohl vlézt do postele s takhle pěknou holkou, jako je Isabella, ale já nebyl dnešní. Byl jsem vychován v jiné době, ale i ta byla natolik rozličná od té Isabelliny.

„K čemu stud, když hříšný úmysl není? Tvoje rozpaky však chápu. Takové špatné lože máš-li,“ přijala nakonec mé prohlášení a rozhodla se nocovat přece jenom sama. „Ženskou slouhu či páže pro mne nemáš?“ zeptala se po chvíli, kdy se jenom tak procházela po mém pokoji a nesmlouvavě a velmi kriticky si ho prohlížela. O názvy knih se nezajímala a kolem modernějších přístrojů jako bylo mé stereo, chodila velkým obloukem.

Stále ve mně viděla čaroděje, který ji osvobodil ze zakletí, a moderní zařízení domu ji v tom pouze utvrzovalo. Celé to její chování bylo úsměvné.

„Ne, žádné sluhy ani pážata nevlastním,“ odvětil jsem a Isabella se na okamžik zachmuřila. Poté se její dokonalý obličej vyjasnil a došla až ke mně. Opět zůstala stát tak na dva kroky, jako by si podvědomě uvědomovala to nebezpečí, které ze mě jistě vyzařuje. Copak jí stále nepřišly divné ty kruhy pod očima a dokonale černé zorničky? Byl jsem z jí opravdu vedle a to, že jsem nedokázal nahlédnout do její mysli, mi moc nepomáhalo.

Jiskřičky v jejích očích, které se tam na okamžik objevily, však slibovaly, že v následující chvíli řekne něco, co se mi nebude moc líbit. A nemýlil jsem se. Že bych si nakonec přece jenom poradil i bez čtení myšlenek?

„Tedy ty pomůžeš mi rozstrojiti se.“

„Ale j-j-já, no to přece nejde,“ namítl jsem. Ona po mé vážně chce, abych ji svlékl šaty? Ta holka tady nemá žádný stud!

„Já sama svléct se nemohu. Což v šatu francimoru nevyznáš se?“ podivovala se, jako by snad svlékání žen z korzetu a všech těch nemožných součástí jejího středověkého oděvu, bylo naprosto na denním pořádku. „Tak pospěš, jak dlouho čekat mám? Jak neúslužný jsi,“ povzdechla si, když jsem se neměl k tomu, abych jí ze šatů pomohl.

Nakonec jsem však k ní přistoupil a bez jediného nádechu, který by netvora uvnitř mě provokoval, jsem jí pomohl ze šatů. Z vedlejšího pokoje jsem jí donesl polštář a deku a následně s přáním dobré noci jsem ji zavřel u sebe v pokoji a vydal se na lov.

Tohle byla totiž zatraceně dlouhá noc a já jsem potřeboval nějakou normální činnost. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka v modrém - 2. kapitola:

 1
3. Seb
10.03.2017 [21:35]

Úžasné počtení, moc děkuju a budu vyhlížet nedočkavě pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. KateDenali11
09.03.2017 [20:19]

Jsem opravdu vděčná, že jsem se rozhodla si příběh přečíst, rozhodně nelituju. Další kapitola je prostě báječná! Emoticon Celou dobu se potutelně usmívám a zadržuju výbuchy smíchu, ach ta Isabella... píšeš to skvěle, to ano, ale střetnutí minulosti a současnosti je v tomhle podání prostě hrozně vtipné. Emoticon A Edward má pravdu, holka se s tím vůbec nepáře... taky bych čekala nějakou tu cudnost. A co bude dál? Už se těším! Emoticon Emoticon
K.D.11

09.03.2017 [19:55]

Alice1CMluva její sě mně nezpozdá býti prapodivnou, však chviele některé pozdavají sě mně uosměvné převelice! Leč vyprávjení tvoje tuze překrásné i jímavé cele zdá sě. Nuž ku pokráčjení chvátám již v okamrku! Prve však sě musím pro tebe sklonit před umem tvým ni přetajmným! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Nenávidím a miluji



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!