Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka v modrém - 3. kapitola

2.kacik-Zasnoubená


Dívka v modrém - 3. kapitolaMáme tady nové ráno a s ním i otázku, jestli se to Edwardovi jenom nezdálo. Je Isabella skutečná nebo jenom přelud jeho žíznivé mysli?

EDIT: Článek neprošel korekcí gramatiky.

3. kapitola

Nakonec jsem však k ní přistoupil a bez jediného nádechu, který by netvora uvnitř mě provokoval, jsem jí pomohl ze šatů. Z vedlejšího pokoje jsem jí donesl polštář a deku a následně s přáním dobré noci jsem ji zavřel u sebe v pokoji a vydal se na lov.

Tohle byla totiž zatraceně dlouhá noc a já jsem potřeboval nějakou normální činnost. 

 

Nad ránem jsem se vracel z lovu, kde jsem na chvíli pustil z hlavy tu podivuhodnou dívku, která teď spí v mém pokoji. Možná… Stále jsem nebyl tak úplně přesvědčený, že se mi to nakonec jenom nezdálo, že jsem netrpěl nějakou halucinací z žízně, přestože by to bylo poprvé.

Forks se zatím stále utápělo v šeru, když jsem zaslechl, jak před naším domem parkuje auto. Podle zvuků jsem poznal, že domů dorazila Esmé. Což mi připomnělo, že se včera jen tak vypařila. Měl bych se jí na to zeptat. Proto jsem taky rovnou zamířil k domu.

„Esmé, odkud se vracíš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Ze Seattlu. Včera v noci mi psala Alice a znělo to velmi naléhavě,“ informovala mě a v mysli se podivovala nad tou zprávou, kterou ji nechala.

„Měl jsem za to, že jela s ostatními někam na dovolenou, proč by tě chtěla v Seattlu?“

„To netuším, ale…“ V tu chvíli se zarazila a zaposlouchala se. „Vysvětlíš mi, proč se z našeho domu ozývá tlukot lidského srdce?“ zeptala se vzápětí.

„To je na dlouho. Raději se pojď podívat,“ pobídl jsem ji a společně jsme šli dovnitř a hned na to do patra k mému pokoji. Jakákoliv naděje, že jsem včera na okamžik pozbyl rozum byla nenávratně pryč a Isabella byla skutečná. Klidný tlukot jejího srdce a mělký dech to dokazoval.

„Je u tebe v pokoji?“ zajímala se a obočí jí vylétlo nahoru.

„Jen běž dál,“ pobídl jsem ji a potichu, abych dívku vevnitř nevzbudil, jsem otevřel dveře. Esmé vešla do pokoje a já ji následoval.

´Edwarde Cullene, jak jenom jsi mohl nechat tu ubohou dívku spát na tak nepohodlé lenošce? Dům je plný prázdných postelí a ty jí usteleš tady?!´ rozkřikla se na mě v myšlenkách, jen co spatřila Isabellu stočenou do klubíčka na té příšerné lenošce.

„Nebyl v tom zlý úmysl,“ namítl jsem a shlédl na Isabellu. Kousek deky jí sklouzlo a odhalilo dokonalou pokožku jejího ramene a části zad. Hnědé vlasy měla rozprostřené po polštáři a jemně oddechovala. Esmé k dívce přistoupila blíž a upravila ji přikrývku. Pak si poklekla vedle lenošky, aby si ji mohla trochu prohlédnout.

A já ji sledoval jejíma očima.

I když jsem byl čerstvě po lovu, netroufal jsem si jít k ní tak blízko. Celý pokoj voněl po ní a to tu strávila jenom několik málo hodin. Navíc myšlenka, že pod tou tenkou dekou leží naprosto nahá, byla i na netvora uvnitř mě, velmi silná káva, takhle po ránu. Včera jsem jí pomohl odstrojit pouze ty těžké barokní šaty a nechal ji v pokoji samotnou jen v košilce. Po mém odchodu se musela zřejmě ještě sama vysvléknout.

ˇTohle mi musíš vysvětlit. Okamžitě.´ prohodila Esmé a naší přirozenou rychlostí zmizela z pokoje. Já se ještě jednou podíval na toho spícího anděla na mé lenošce a vydal jsem se za Esmé do přízemí, kde bychom ji neměli rušit.

„Kdo je ta dívka?“ zeptala se, když jsem za ní došel.

„Podle toho, jak se mi představila, je to komtesa Isabella-Marie z Merode – Westerloo,“ informoval jsem Esmé a neušlo mi, jak šokovaně se zatvářila.

„To je hloupost. Komtesa je tři století mrtvá. Není možné, aby jenom tak nocovala v tvém pokoji,“ namítla, když se jí podařilo srovna své mimické svaly v obličeji do klidnější masky.

„O tom mi něco říkej. Celou noc jsem se snažil přesvědčit, že není skutečná. Ale jelikož ji vidíš i ty, slyšíš její srdce, tak skutečná musí být. Jinak si to nedokážu vysvětlit.“ Pokrčil jsem rameny a usedl do křesla stejně jako včera. Esmé padla se pohovku, kde včera seděla Isabella.

„Co se stalo?“ vydechla, když usoudila, že se jí nesnažím nějak lhát.

„Podle všeho byla snad zakletá v tom rámu… Já opravdu nevím,“ povzdechl jsem si a zaznamenal, jak Isabellino srdce na okamžik zrychlilo a následně se opět uklidnilo.

„A to tu teď s námi zůstane?“

„Snažil jsem se jí vysvětlit, že to není rozumný nápad, aniž bych nějak zabíhal do podrobností. Včera to pro ni musel být dost namáhavý večer a informovat ji, že jsme upíři, aby pro své vlastní dobro opustila tenhle dům, jsem nemohl. Navíc se tak nějak sama rozhodla, že tu přenocuje, ikdyž dům neshledala natolik příhodný k jejímu postavení,“ informoval jsem ji trochu kulantně o Isabelliných slovech. Nemohl jsem na plná ústa říct to, že shledala náš dům naprosto nevyhovující jejím potřebám.

„Máš pravdu, o nás jí říct nemůžeme. Ale zároveň tu nemůže zůstat. Jakmile se všichni vrátí domů, bylo by to velmi nebezpečné.“ Esméiny úvahy tak nějak kopírovaly ty mé z předchozího večera. Všechny rizika jsem si uvědomoval.

„Současně ji ale nemůžeme poslat pryč a vystavit ji tak současnosti… Vždyť mě považuje za čaroděje a to jsem jenom rozsvítil. Lidé by ji měli za blázna a nakonec by skončila v nějaké léčebně,“ dodal jsem vzápětí, když jsem si uvědomil, jak nebezpečná by pro Isabellu mohla být aklimatizace.

„Měli bychom počkat, až se vrátí Carlisle v nemocnice a probrat to i s ním. Pár dnů by tu nejspíš mohla zůstat, jenom jí pořídíme lepší postel – na té lenošce už spát nemůže. Během té doby bychom ji mohli trochu připravit na přítomnost a to, jak se svět změnil za poslední tři století,“ uvažovala Esmé nahlas a já jenom přikyvoval. Znělo to jako dobrý plán.

 

 

Současně nám došlo, že by bylo vhodné nachystat Isabelle nějaké to jídlo. V noci mě nic podobného nenapadlo a ona sama se po jídle nesháněla. Teď by ale jistě snídani uvítala. Esmé se nabídla, že něco připraví a rovnou s laptopem odcházela do kuchyně, aby si našla nějaké pěkné snídaňové menu.

Já jsem si to zamířil do pokoje s klavírem. Od chvíle, kdy se tu zjevila živá kopie Isabelly, jsem tam nebyl a na obraz jsem se nedíval. Očekával jsem, že tam najdu prázdné plátno, možná s namalovaným zátiším místnosti za Isabellou, ale v pokoji na mě čekal pouze prázdný pozlacený rám.

Zakroutil jsem hlavou.

Všechno to dávalo čím dál méně smysl. Doufal jsme, že Carlisle, který by se tu během pár desítek minut měl objevit, mi trochu poradí. Nebo vlastně nám. Esmé se do toho problému s Isabellou začala aktivně zapojovat. Nějak jsem se tomu ale odmítal divit. Byla tu přece další osoba, o kterou se mohla postarat. A Esmé se svým starostlivým srdcem přece nenechá dívku jako je ona, naprosto bez prostředků, někde opuštěnou.

Během přípravy snídaně pro Isabellu jsem zaznamenal, že stihla i telefonicky objednat nějakou postel, kterou mi hodlala umístit do pokoje. Z jejích myšlenek jsem ji dokonce zahlédl. Byla to klasická postel z dřevěného masivu se sloupky vedoucími až ke stropu, kde tvořily nosnou konstrukci pro nebesa. Na fotografiích od prodejce byla postel pěkně nastlaná s několika polštáři a já se musel usmát – vypadalo to dost podobně, jako postel, kterou popisovala Isabella v noci. Jenom nebyla tak vysoká, aby se do ní muselo lézt po schůdkách.

 

 

Jen co se Isabella probudila, donesla ji Esmé snídani do pokoje. Ta však Esmé přehlížela, jako by to byla poslední služebná z jejího paláce. Proto jsem se rozhodl do jejího, vlastně svého, pokoje dojít a trochu si s ní promluvit.

´Měl bys jí vzít nějaké šaty, nemůže tu chodit v těch středověkých´ prohodila Esmé, když už mi podávala jedny velmi pěkné šaty dlouhé asi po kolena. Přikývl jsem a se zaklepáním vklouzl do svého pokoje.

„Dobré ráno, Isabello. Vyspala ses dobře?“ zeptal jsem se, jen co jsem ji zahlédl sedět nad stolkem s jídlem. Na sobě měla jednu z mých košil. To odhalení, že si vzala něco mého, mě překvapilo, ale musel jsem uznat, že s lehce rozcuchanými vlasy vypadala dokonale.

„Hmm. Klíčnice odvar jakýsi špinavý donesla mi,“ pronesla s podmračeným výrazem a mě chvíli trvalo, než jsem pochopil, že tou klíčnicí myslí Esmé.

„To byla Esmé a není to klíčnice, ale moje matka,“ upozornil jsem ji taktně a potom se naklonil nad konvici s nápojem. Aroma z toho vycházelo odporné, ale za to mohlo pouze mé upírství. Z Esméiných myšlenek jsem zjistil, co za nápoj to Isabelle připravila. „To je přece káva.“

„Ká-va? Toť neznám. Snad nějaký lektvar čarovný. Toho mi netřeba, nemocná nejsem.“

„Ale ne, to je snídaně,“ namítl jsem s úsměvem.

„Tohle snídaně má být?“ podivila se a ukázala na tác, který Esmé donesla. Kromě kávy tu byla ještě sklenička pomerančového džusu, nějaké opečené tousty, máslo, džemy…

„No ovšem, jen okus. Káva je výborná a máslo je čerstvé,“ pobídl jsem ji k jídlu.

Isabella si povzdechla a já čekal, co z ní opět vypadne. „A na tuto krmi nelibou čekala jsem tři-sta let. Vidím, ty mě umořiti hlady chceš, aby ses mne zbavit mohl.“

„Ale Isabello, já ti přece nechci nijak ublížit.“ Snažil jsem se nevnímat toho netvora, který uvnitř mě spřádal spoustu možností, jak získat tu lahodnou krev uvnitř jejího těla. „Ale my dnes žijeme docela jinak, než vy před třemisty léty.“

„Když celý život máš jako lože tvoje a tato snídaně jest, tak upřímně tě lituji.“

Chudák vůbec netušila, proč by mě měla litovat. Lidské jídlo mi už dlouho nic neříká a přitom si myslím, že pokud bych jej jíst mohl, tato snídaně by mi chutnala. Pohodlí pro mě bylo skoro cizí slovo. Dokud jsem nebyl vystaven velké koncentraci lidské krve, v době kdy jsem měl žízeň, mohl jsem jakýkoliv stav svého těla nazvat jako pohodlí.

„No, jsi mi milým hostem, to se nedá nic dělat. A já chci, aby ses tu cítila jako v obraze… ehm, jako doma. Proto vše dle možnosti zařídím. Na jakou snídani jsi zvyklá?“ Co jiného jsem jí měl na její slova říct? Jako člověk jíst musela a pokud si myslí, že jídlo, které Esmé připravila, není hodno toho, aby ho pozřela, nedalo se nic dělat. Byl jsem ale rozhodnut, že snídaní končí jakékoliv ústupky. Měla by se začít adaptovat na naše prostředí a dobu co nejdříve.

Ještě než mi stačila odpovědět, zaklepala na dveře pokoje Esmé. Vyzval jsem ji tedy ke vstupu.

„Vidím, že vám snídaně nechutnala. Mohu vám připravit něco jiného?“ zeptala se mile, ale trochu mě překvapila ta formálnost. Byla to první slova, která směrem k Isabelle pronesla. To já s ní rozhovor rovnou pojal ve velmi neformálním stylu.

„Jiné přání nemám, než krmi skromnou,“ prohlásila a s naprosto nevinným obličejem se odvrátila ode mě k Esmé. „Prosím si drobčí polívky, vajíčka na slanině, pečené kýty kus, chleba, ovoce a víno čisté, nejraději červené. A může ho více i býti.“ Už při té pečené kýtě jsem začal valit oči, ale ona pokračovala a chystala se rovnou k snídani pít alkohol! 

„Ty sis nadiktovala rovnou i jídlo k obědu?“ Ze školy, kterou jsme se sourozenci ve své dlouhé věčnosti navštěvovali, jsem pochopil, že dívky mají velmi malý apetit. Nebo se o něj alespoň pokoušejí. Proto mě množství jídla zarazilo.

„Ne, k snídani,“ namítla.

„Konečně jedna rozumná,“ usmála se na ni Esmé a Isabella ji úsměv oplatila. Ten úsměv byl daleko větší, než který jsem pozoroval na obraze a Isabelle to neskutečně slušelo. Dnes ráno, víc než kdy jindy, jsem se na ni nemohl vynadívat. Nohy měla skrčené pod sebou a částečně je tak kryla má košile, pod kterou se o něco výše rýsovaly křivky jejích ňader. Hnědé vlasy jí splývaly po zádech a tváře měla lehce růžové.

„My se mužům líbit chceme,“ obhajovala to množství jídla a přitom se s úsměvem podívala opět na mě. „Hubený fraucimor vždy chřaplavý, hádavý a závistivý jest. Když dobře žena jísti zná, je milost a vlídnost sama… Teď však věru hladná jsem. Snídani běž strojit a do lázně nám ji přines,“ rozkázala Esmé a ta ji poslechla. Když odcházela, pomyslela si, že tohle je snad to nejlepší, co se jí za celou věčnost stalo – tedy kromě Carlislea. Což si sama musela ještě připomenout.

Trochu zvláštní na tom všem mi však přišla žádost snídaně do vany – tohle jsem zase za celou svou věčnost nezažil já. Vždyť jediné jiné místo kromě jídelny, kde se snídaně podávala, byla postel. Ale nehodlal jsem se s Isabellou dohadovat. Hodlal jsem dodržet své předsevzetí a dopřát jí klidnou snídani podle jejího přání.

 

 

Když Esmé opustila pokoj, zvažoval jsem, že bych ji měl následovat a nechat Isabellu na chvíli samotnou. Rozhodně bych měl mámě pomoct s tím jídlem. Viděl jsem, jak bojuje s internetem ve snaze najít o jakou polévku to má Isabella zájem. Naše němčina byla bezchybná, ale ta středověká nám přece jenom dělala problémy.

„Ehm… Ta košile ti opravdu sluší,“ prohodil jsem, když už bylo ticho v pokoji moc dlouhé a já nevěděl, o čem bych se s Isabellou měl dále bavit.  

„Jiného nic jsem tu nenašla. Co se šatem mým učinil jsi?“ zajímala se a já se rozhlédl. V pokoji skutečně šaty nebyly. Potom jsem nahlédl do Esméiny mysli a zjistil, že šaty odnesla. Proto mi taky podávala ty nové, které jsem po příchodu odložil na komodu.

„Přinesl jsem ti nové šaty,“ prohlásil jsem a došel pro ně. Roztáhl jsem je před ní, aby si je mohla lépe prohlédnout. Byla to sytě modrá, která by zvýraznila její bledou pleť. Určitě v nich bude vypadat dokonale. „Podívej, takhle se teď ženy oblékají.“

„Ts, mne, komtesu z Merode, do takovéto hadry odíti chceš?“ podivila se a popadla cíp šatů do ruky. „Ze špatné látky. A kde že krumplování zlaté? A jak malé to roucho… a neslušné. Suknice sotva kolena přikrývá. Ni žínka povětrná by tak se neoděla,“ mračila se na ty krásné šaty a já jenom vrtěl hlavou.

„Uznej, že v tom tvém kostýmu se nemůžeš nikde ukázat,“ trval jsem na svém. Nepředpokládal jsem, že bych Isabellu v nejbližší době bral do společnosti, ale i tak jsem potřeboval, aby si zvykla i na dnešní módu. Bylo toho hodně, co jí přijde divné a na co si bude muset zvyknout. Ale bylo to nutné, pokud se nebude chtít vrátit do rámu.

„Mně výčitky činíš?“ vyjekla. „Na sebe popatři. Jak nečaské roucho máš. Kterak takové kalhoty nositi můžeš? Vadu jakousi nohou svých v těch podivných trubkách skrýváš snad?“

Isabella byla očividně od přírody tvor velmi hádavý. Jinak jsem si nedokázal představit proč tak kvůli všemu vyšiluje. Navíc, kalhoty, které jsem měl na sobě, osobně vybírala Alice, takže jsem mohl předpokládat, že na sobě nemám nic nemódního. To by mi sestra nedovolila. Natolik milovala módu a vše kolem ní, že neprošvihla jedinou příležitost k nákupům.

Najednou mě napadlo, že by asi nebylo úplně na škodu, kdyby se co nejdříve vrátila. Isabella potřeba probrat. Musí si uvědomit, jak moc se svět změnil. A takové nákupy s Alicí by jí jistě velmi prospěly. Jasně jsem si uvědomoval, že bych ji tak nějak předhodil žralokům – Aliciny nákupní maratony byly vyčerpávající i pro upíra.

„Trubkách? No dovol. To je poslední móda,“ ohradil jsem se.

V tu chvíli se mi v kapse rozezvonil telefon. Že by Alice viděla, jak uvažuju nad nákupy? Určitě si chce domluvit nějaký termín – napadlo mě, když jsem mobil lovil z kapsy kalhot.

Místo ní mi však volal Emmett. Co ten mi, proboha, může chtít?

„Ahoj, co potřebuješ?“

´Jsi doma?´ zeptal se bez předchozího pozdravu. Je to prostě neomalenec.

„Ano, jsem doma,“ odvětil jsem a hned na to mi místo Emmetta odpověděla Isabella. – „Ano, to vidím.“ Co to má znamenat?

´Nic neplánuješ? ´ vyzvídal dál, jako by mu určitě někde po boku neseděla Alice, která by ho jistě informovala, kdybych plánoval něco zajímavého. Že by mu řekla o Isabelle a on se teď rozhodl vyzvídat?

„Ne, hodlám zůstat celé dopoledne doma.“ Tenhle telefonát mi přišel divný. A ještě divnější, když se opět ozvala Isabella – „Skrze mě, to od tebe překrásné jest.“

V telefonu se ozval smích. Určitě musel Isabellinu odpověď slyšet, takže jsem se nemohl divit, že se hned ptal na onen dívčí hlas, který nepoznával. A samozřejmě na noc, kterou odhadoval, že jsem s ní nejspíš strávil.

„Dnešní noc nebyla nic moc,“ prohodil jsem, přestože jsem to tak vůbec nemyslel. Setkání s Isabellou mi naprosto převrátila svět vzhůru nohama. O opět se pokoušela o další několika stupňovou otočku, když zase promluvila - „Má noc nebyla o nic lepší. Na tak úzkém loži divu není.“

Tentokrát jsem konečně začal chápat, co se tady děje. Ona si myslela, že stále mluvím s ní. Telefon pro ni byl až nadmíru moderní prvek a nebylo tedy divu, že by jí rozhovor s někým, kdo není přítomen v pokoji mohl připadat podivný.

´Nechtěl bys přijet za námi? Určitě by ses trochu pobavil. Budeme tu ještě pár dnů, než se vrátíme do Forks,´ informoval mě Emmett o jejich plánech, ale já věděl, že Forks v nejbližší době nemůžu opustit. Dokonce bych asi neměl chodit ani z domu, dokud Isabella opět neusne. Kdo ví, jestli by jí nenapadlo vydat se na nějakou procházku po okolí.

„Mám právě teď nějakou důležitou práci.“ Ano, aklimatizace Isabelly na současnost byla opravdu důležitá – pomyslel jsem si a čekal její další reakci na má slova. A nemusel jsem čekat ani moc dlouho - „Plané výmluvy, vždyť ničeho nečiníš.“

´Můžeš mi říct, co se to tam děje? Proč slyším tak podivnou němčinu? Že ty mi lžeš a nejsi ve Forks?´ Emmett stále trval na nějakém vysvětlení, ale já mu žádné dát nemohl, dokud jsem si to sám nevyjasnil. Esmé se tak nějak smířila s tím, že Isabella prostě a jednoduše vystoupila z rámu a bude tu s námi v nejbližších dnech bydlet, ale já jsem z toho byl pořád trochu mimo.

„Vysvětlím ti všechno později,“ povzdechl jsem si.

„Proč později? Hned mi to řekni,“ obořila se na mě Isabella, která si přestala prohlížet šaty, jež jsem jí donesl. „A proč se mnou mluvíš zády? A proč tu desku divnou k uchu tiskáš, když se mnou mluvíš?“ Telefon v mé ruce se jí vůbec nezamlouval a tak se mi ho snažila vytrhnout. Díky jeho křehké konstrukci, jsem ho nemohl držet svou normální silou, takže Isabelle nedalo moc práce si ho ode mě vzít.

„Ale Isabella, to je telefon,“ snažil jsem se jí vysvětlit, co ona divná deska je. Z druhé strany jsem ještě zaslechl Emmettův smích. Bylo mi jasné, že se musí skvěle bavit, přestože nechápe, co všechno k téhle situaci vedlo. Vlastně bych se moc nedivil, kdyby se rozhodl výlet ukončit dřív, jenom aby se přesvědčil, co tady vyvádím.

„Zase kouzlo? Jakéhosi čerta vyvoláváš?“

„Počkej, ještě jsem nedomluvil,“ namítl jsem, když jsem stále slyšel, že hovor nebyl ukončen. Snažil jsem se Isabelle telefon vzít, ale ona s ním nakonec hodila na lenošku, na které v noci spala. Mobilu se ten pád moc nelíbil, přestože lenoška byla polstrovaná. Pootevřel se zadní kryt a uvolnila se baterie. S tím se mobil vypnul a hovor byl přerušen.

„Napřed domluvím já. Čert počká!“ rozkřikla se Isabella a já se nakonec musel zasmát. Nazývat Emmett čertem – to se povedlo! Neušlo mi, že ta poznámka vyvolala smích i u Esmé. Ale u ní to byla pouze decentnější forma toho mého. Nemůže se přece smát vlastnímu synovi. Tedy – vlastnímu, jak se to vezme, vzhledem k tomu, že jsme rodina jenom tak naoko kvůli lidem v našem okolí. 

 

 

Když jsem se trochu vzpamatoval a posbíral jednotlivé části telefonu, Isabella byla jako mílius. Jako by se žádná scéna před okamžikem vůbec neodehrála. Mile se usmívala a já nechápal, jak je možné, že dokáže takhle rychle měnit nálady.

„Je už lázeň připravena?“ zeptala se, když jsem se ji chystal nechat v pokoji samotnou. Pro její a vlastně i mé duševní dobro. Potřeboval jsem pět minut v klidu, aniž bych musel dlouze přemýšlet nad tím, jak bych se měl chovat anebo co říkat. Isabella se dokázala rozčílit kvůli maličkostem a já hádky nesnášel – a s ženami ještě více než normálně.

„Ach… No, vydrž okamžik,“ zamumlal jsem. Úplně jsem na tu její slavnou vanu zapomněl. Obešel jsem ji a zamířil k jedněm dveřím ze dvou dalších, které mi vedly z pokoje. Za jedněmi si Alice prosadila šatnu – naštěstí ne tak velkou, jako měla ona. Oblečení, které jsem potřeboval já, nebylo naštěstí tolik, kolik potřebovala ona nebo Rose. Druhé dveře skrývaly koupelnu s vanou, sprchovým koutem, umyvadlem a toaletou.

Isabella mě do místnosti následovala, ale zastavila se už ve dveřích. Já pokračoval až k vaně, abych jí mohl napustit teplou vodu ke koupeli. Pochyboval jsem, že něco podobného někdy viděla. Podle všeho byla zvyklá ještě na vodu ohřívanou nad ohněm, kterou jí nosily služebné. Mohl jsem tedy předpokládat, že teplou vodu, tekoucí z trubek, bude považovat za další kouzlo.

I tak jsem risknul její přehnanou reakci a začal napouštět vodu. Isabella vyjekla, ale nijak víc to nekomentovala. Samotného mě to překvapilo. Na malý okamžik jsem zvažoval, jestli jí do koupele dát i voňavou pěnu, ale potom jsem si to rozmyslel. Nemohl jsem se k ní chovat takhle nepěkně. Navíc, pokud bude Isabella v klidu, určitě bude všem změnám přístupnější.

„Tady máš osušku,“ položil jsem na pult u umyvadla jednu úplně novou velkou bílou osušku a chystal se opustit koupelnu, abych jí dopřál trochu soukromí.

„Děkuji,“ zamumlala a vešla do koupelny. Šokovaně jsem se na ni podíval. Tohle bylo poprvé, kdy to slovo vyslovila. Pomalu jsem si začínal myslet, že tohle slovo se v osmnáctém století nepoužívalo. Každopádně zeptat jsem se na to mohl Carlislea, který právě parkoval u domu a na Esméino přáni zakoupil v restauraci nějakou kuřecí polévku a pečené maso, aby Isabella měla snídani přesně podle svého přání.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka v modrém - 3. kapitola:

 1
4. Seb
11.03.2017 [20:59]

Ta tedy Edwardovi dává Emoticon Emoticon Emoticon, jsem strašně zvědavá, co na to Carlisle Emoticon Emoticon Emoticon
Děkuju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.03.2017 [7:39]

PetronelaK.D.11 Bella se narodila v Belgii nebo jejím okolí, její rodný jazyk je tedy němčina, ale jakožto žena s titulem je znalá více jazyků. Automaticky však začala používat němčinu, když vystoupila z obrazu. Postupně však bude přecházet i na angličtinu... bohužel jsem netušila jak jinak to napsat Emoticon

09.03.2017 [20:49]

KateDenali11V první řadě ti chci poděkovat - děkuji, děkuji, děkuji, že jsi mě rozesmála! Emoticon Emoticon U předešlé kapitoly jsem smích jen zadržovala, tady už se to ale nedalo vydržet a prostě jsem se celou kapitolou prochechtala jako blázen... A to jsem právě teď hodně potřebovala. Emoticon Isabella je hrozná, já bych v její společnosti nevydržela ani minutu... Ale na druhou stranu je naprosto skvělá! Ach jo, to je zase jednou zábava... Emoticon Klíčnice to vzala poněkud v klidu, v tomhle případě sympatizuju s Edwardem. Nejlepší byl telefonát s Emmettem, pecka! Jen mě akorát tenhle díl zmátl v jedné věci... Zprvu jsem to pochopila tak, že Isabella mluví anglicky s německým přízvukem, ale teď mi došlo, že mluví německy. Je to tak, nebo se pletu? Emoticon Nicméně pokračuji směle dál! Emoticon
K.D.11

09.03.2017 [20:20]

Alice1CReakce Esmé mě překvapila a rozesmála, stejně jako Edwardovo "snídaně je poslední ústupek". Okouzlující komtesa Isabella je dokonalá ve všech směrech a její hlášky mě dostávají do kolen. O historii se hodně zajímám a staročeština mi není cizí, takže jí skvěle rozumím. Jenom si nemůžu odpustit, že místo žínky povětrné jsi měla užít helmbrechtice nebo hemprechtnice - jednak je to z němčiny a jednak je to skutečný staročeský tvar. Krom téhle chybičky, které si nejspíš všimne jedna ze sta čtenářek, to bylo prostě DOKONALÉ. Pro dnešek už kočím, dál budu číst zase zítra! Emoticon Emoticon A1C

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!