Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka v modrém - 1. kapitola


Dívka v modrém - 1. kapitolaCo se stane, když se Emmett rozhodne udělat si z Edwarda legraci a postrašit ho dívkou z obrazu?

Prolog – Emmettův pohled

 

„Jaspere, můžeš na moment?“ zavolal jsem na bratra a dál hleděl na katalog s fotografiemi uměleckých děl, který tu nechala Esmé jenom tak ležet. Obvykle bych po něčem podobném ani nesáhl, ale dneska jsem měl podivné nutkání.

„Co se děje?“ zeptal se Jasper, když dopadl na sedačku vedle mě.

„Co bys řekl na to, trochu si vystřelit z Edwarda?“ zeptal jsem se a cítil, jak se mi úsměv na tváři roztahuje do spokojeného šklebu.

„Než budu souhlasit, obeznam mě se svým plánem,“ odvětil opatrně a pak zvědavě nakoukl do toho katalogu, co jsem měl v rukách. Překvapeně nadzvedl obočí a s otázkou v očích se na mě opět podíval.

Významně jsem se zadíval na katalog a ukázal na jeden z obrazů, které byly na prodej. „Znám ji.“

 

 

1. kapitola – Edwardův pohled

Esméina obliba v uměleckých dílech byla známá všem v rodině.  Avšak podle ní jsem ji mohl docenit pouze já. Proto jsem taky byl na cestě do galerie, kde probíhala aukce, při které bylo dojít k rozprodání majetku, po nějaké evropské šlechtičně.

„Vytipovala jsem si některé kousky, které by se mi líbily do našeho příštího domu,“ usmála se a v očích se jí spokojeně zablesklo. „V dnešní nabídce jsou učiněné skvosty.“

„Neprocházel jsem si ten katalog, takže to nechám čistě na tobě,“ zavrtěl jsem s úsměvem hlavou. Věděl jsem, jaké to je, nechat se plně pohltit vlastním koníčkem. Každý jeden člen naší podivuhodné rodinky ho měl. U Esmé to byly starožitnosti, u Alice nákupy, Emmett a jeho medvědi… A u mě to byla hra na klavír.

„Předpokládám, že tam bude hodně zájemců. Navíc rodina po hraběnce je velmi nenasytná, pokud se jedná o peníze, takže bych se nedivila, pokud by se rozhodli vyšroubovat ceny do nějakých závratných částek,“ povzdechla si Esmé.

„Naštěstí si s tím nemusíme lámat hlavu, co?“ zazubil jsem se.

„Máš pravdu. Jenom je hrozná škoda, že ti lidé nedokážou ocenit skutečnou hodnotu věci, když si mají v ruce. Pro všechny z té hrozné rodiny jsou prvořadé peníze a potom až umění,“ zavrtěla nechápavě hlavou.

„Nikdo nedokáže umění ocenit jako ty.“

„Až na kurátory v muzeu. Ti bývají opravdovými znalci, kteří své práci rozumí. I dneska se s jedním s velmi šikovným mužem setkáme. Charlie Swan se v umění skutečně vyzná. Už jenom ty popisy u jednotlivých prodávaných položek to dokazují.“

„Už ses s ním v minulosti setkala?“ vyzvídal jsem, zatím co se věnoval provozu před námi. Seattle byl v pátek večer přeplněný a my tak jeli stěží krokem.

„To sice ne, ale jeho jméno se spojováno s dražbami po celém světě – hlavně tedy s těmi, kde se nabízejí skvosty. Charlie je znalec a lidé, kteří touží na svém umění zbohatnout, to dokáží ocenit,“ informovala mě.

„Uvidíme, jak se mu bude dařit dneska,“ zasmál jsem se. Těšil jsem se, až nahlédnu do mysli takového znalce umění, že se nad ním rozplývá i Esmé. Ta dokázala v tomto oboru ocenit jakoukoliv lidskou vášeň. Proto jsem byl na toho člověka opravdu zvědavý.

 

 

Zaparkoval jsem v krytých garážích pod galerií, kde se dnešní aukce měla odehrávat. Jak Esmé neopomněla zmínit, sbírka byla do Seattlu převezena z Evropy, odkud celá rodina pocházela. Zesnulá hraběnka však byla poslední, kdo na Starém kontinentě zůstala. Všichni ostatní dali přednost jasu a lákadlům moderní Ameriky. Seattle byl sice zvláštní volba, ale dokázal jsem to pochopit. Měl jsem tohle město rád. Měl zvláštní atmosféru, přestože byl po většinu dnů v roce schován pod těžkými mraky, které obden hrozily deštěm. Statistiky ohledně podnebí tomuto městu moc nepřály, ale jinak to bylo krásně.

Henry Art Gallery patřila k jedné z nejprestižnějších aukčních síní v Seattlu. Nacházela se v blízkosti univerzitního kampusu a Portage Bay.

Společně s Esmé jsme vysedli. Zamknul jsem auto a vydali jsme se k výtahu. Mezi tím na parkoviště dojelo ještě několik dalších aut. Nebyli jsme první, do na tuto aukci dorazil. Když jsme se octli v prostorách s vystavenými předměty, nacházelo se zde asi padesát dalších lidí, kteří se chystali investovat do umění. Mezi všemi těmi zájemci se procházeli decentně oblečené hostesky a nabízeli šampaňské a drobné pochutiny.

„Dobrý den. Přišli jste na dražbu?“ zeptala se nás při vstupu žena, asi čtyřicetiletá, se zlatou cedulkou na pravé straně saka. Byla jedním ze stálých zaměstnanců galerie.

„Ano. Jsem Esmé Cullenová a tohle je můj syn,“ představila se máma a žena si nás našla v seznamu.

„Tady máte své číslo pro dnešní večer. Doufám, že se budete skvěle bavit,“ usmála se na nás a pak se začala věnovat dalším příchozím.

„Trochu se tady porozhlédneme, než začne aukce, co říkáš?“ navrhla Esmé.

„Jsem pro, jak jsem říkal v autě, nějak jsem se k tomu katalogu s touhle dražbou nedostal,“ přitakal jsem a začal se rozhlížet po vystavených předmětech. Jak už jsem věděl od ostatních, nebyly tu všechny, pouze ty, které bylo komplikovanější přemisťovat, a proto bylo výhodnější, když už na začátku aukce, byly vystaveny.

„Podívej se na ten sekretář z doby Napoleona Bonaparte,“ rozzářila se Esmé, když jsme procházeli kolem několika skřínek v mahagonovém provedení s bronzovými úchytkami a zdobením.

Potom jsme prošli do míst, kde měli vystaveno několik typů hodin, od závěsných empírových pendlovek přes bronzové stolní hodiny se zlacenými ozdobami až k podlahovým hodinám ve stylu Art Deco, které byly asi nejmladším kusem z celé sbírky.

„Paní Cullenová?“ ozvalo se nám najednou za zády.

„Charlie Swan!“ vykřikla nadšeně Esmé, když muže za námi poznala. Okamžitě si s ním potřásla rukou. „Četla jsem, že máte dnešní aukci na starosti. Jsem ráda, že vás konečně mohu poznat osobně.“

„Řekl bych, že potěšení je oboustranné,“ zasmál se Charlie a v myšlenkách obdivoval Esméinu krásu. Přirovnával ji k dokonalým uměleckým dílům, které za svou praxi nespočetněkrát viděl.

„Musím přiznat, že s dnešním katalogem jste si dal skutečně velkou práci. Je tam několik kousků, které mě skutečně zaujaly. Doufám tedy, že se mi je podaří i získat,“ informovala ho o svých plánech a já se opět zaměřil na Swanovy myšlenky. Od Esmé přešel plynule ke své práci a přestože se věnoval rozhovoru s mou matkou, nepřestával přemýšlet nad průběhem této aukce a tím, aby dopadla dobře.

„Přiznám se, že mě majitelé překvapili, že se rozhodli tak velkou sbírku prodat. Hlavně u některých kousků,“ povzdechl si a na mysl mu přišel jeden z obrazů, které jsem ještě neviděl. S jistotou jsem však věděl, že je vyvěšen ve vedlejší místnosti. Hned za obrazem následovalo ještě několik kousků umění, ale já jim už nevěnoval tolik pozornosti.

„Myslíte, že se podaří prodat i obraz, ke kterému jste napsal i jeho příběh s prokletím?“ zajímala se Esmé a v mysli se jí objevil stejný obraz jako Charliemu.

„Doufám, že právě ten příběh některé kupce přiláká,“ zasmál se.

„Prokletí a záhadné úmrtí… To není zrovna něco, na co bych lákala klienty,“ namítla Esmé.

„Lidé jsou občas zvláštní a jejich choutky také. Proto si myslím, že i obraz Dívky v modrém, si svého kupce najde i přes ten příběh. Nebo možná díky němu. Každopádně teď se musím jít opět věnovat práci. Rád jsem vás poznal, paní Cullenová, a přeji hodně štěstí v aukci,“ rozloučil se s mámou a na mě jenom kývl. Celou tu dobu jsem byl vlastně němým pozorovatelem tohoto rozhovoru.

„Tak co? Prozradily jeho myšlenky něco o tom, jak zbožňuje umění nebo je to jenom nastudované?“ vyzvídala Esmé.

„Řekl bych, že se skutečně vyzná,“ připustil jsem a dal se do chůze. Chtěl jsem obraz z myšlenek Esmé i Charlie vidět na vlastní oči. 

 

 

O necelou půl hodinu později začala dražba. Všichni nakupující se shromáždili ve velké místnosti plné židlí. Charlie Swan si stoupl k vyvýšenému pultíku naproti nám a vybral z kapsy saka poznámky.

„Dámy a pánové, dobrý večer. Rád bych vás přivítal na dnešní dražbě, na které se nacházejí opravdové skvosty – sám za to ručím,“ zasmál se Charlie a mezi přihlížejícími to smíchem taky zašumělo. Všichni znali Charlieho Swana a jeho práci.

„Abychom nezdržovali, začneme rovnou na položce číslo 38659, což je konzolový stůl se zrcadlením.  Tento stůl je v empírovém stylu datovaný do počástku 19. století…“ Charlie se rozvykládal o stolku, který měl po své pravici a následně začal s dražbou na patnácti stech dolarech.

„Položka číslo 38689 – starožitné zrcadlo a stolek z 18. století…

Položka číslo 38701 – barokní sekretář…

Položka číslo 38723 – obraz Dívky v modrém…“

Až v tu chvíli upoutal Charlie Swan mou pozornost. Celou dobu jsem jenom mlčky pozoroval, jak ostatní přihazují na jednotlivé umělecké a historické kousky – docela by mě zajímalo, co pán ve druhé řadě hodlá dělat s orchestrionem, ale to teď bylo vedlejší.

Pracovníci galerie donesli obraz k panu Swanovi, aby všichni kupující měli pěkný výhled na věc, která se právě draží.

„Rám obrazu je z lipového dřeva, které bylo následně pozlaceno 24-karátovým zlatem, jak bylo v barokní době velmi běžné. Sami jistě oceníte složitost a nádheru této řezbářské práce stejně jako jedinečnou krásu dívky, která je vyobrazena na obraze. Podle informací by se mělo jednat o komtesu Isabellu z Merode – Westerloo. Rodina Merode byla jednou z pěti vysoko postavených belgických rodin, které se stýkaly s královskou rodinou. Šlechtické tituly získali i ve Španělsku a Nizozemí…“

Fascinovaně jsem poslouchal každý detail, který Charlie řekl o obrazu, který mě naprosto fascinoval. Nebylo to, samozřejmě, tou dokonalou řezbářskou prací, jako spíš dívkou, která na něm byla. Nádherné čokoládové oči na mě shlížely z plátna a já viděl tu hloubku, kterou se snažil malíř zachytit. Stejně hnědé vlasy jí splývaly ve složitém účesu na záda a několik vlnitých pramenů měla přehozených přes levé rameno. Úsměv jejích rudých rtů mi připomněl Monu Lisu od da Vinciho. Byl tak vědoucí a záhadný. Zajímalo mě, na co asi mohla myslet, když malíř ten úsměv zachytil na své plátno.

Bohatě zdobené barokní šaty s živůtkem zvýrazňovaly její dokonalou postavu. Štíhlou ale žádoucí. Musel jsem uznat, že modrá té dívce opravdu slušela. Vypadala v ní jako anděl…

Ze zamyšlení mě probralo až klepnutí dražebního kladívka. Obraz byl prodán! Překvapeně jsem se rozhlédl po okolních lidech a přemýšlel, kdo jej koupil, abych se s ním mohl následně domluvit. Nějak jsem si nedokázal představit, že by ten obraz měl být někde jinde, než v mém hudebním pokoji, zavěšený nad klavírem.

Chtěl jsem se zaměřit na myšlenky Charlieho Swana, ale ten pokračoval v dražbě dalšího kousku a obrazu už nevěnoval jedinou myšlenku.

 

 

Domů jsem se vracel ve špatné náladě. Kupce obrazu jsem nenašel. Esmé zaplatila za všechny zakoupené kousky a domluvila s ženou z galerie jejich dodání do našeho domu ve Forks. Ještě rok jsme tam měli zůstat, než se budeme stěhovat dál, ale Esmé už teď pracovala na plánech nového domu a s tím také byla spojena návštěva této akce a následné dokoupení několika uměleckých kousků.

„Byl to skvělý večer,“ pochvalovala si Esmé, když vysedla z auta a mířila za Carlislem do pracovny, aby se mu pochlubila svými úlovky. Výjimečně byl Carlisle doma a ne v nemocnici. I tak jsem ale na dražbě musel být já, jelikož mu směna končila v době, kdy jsme už museli být v Seattlu.

„To jsem rád, zlato,“ zaslechl jsem jeho tichý hlas.

Kromě těch dvou jsem však v domě nezaregistroval jedinou další duši. Ticho v mé hlavě, které narušovaly jenom obrazy nějaké barokní vázy a několika knih o lékařství, které Esmé zakoupila Carlisleovi jako dárek k výročí, bylo neklamným důkazem, že je dům opravdu prázdný.

„Ostatní vyrazili na lov?“ zeptal jsem se jenom tak cestou do svého pokoje.

„Říkali něco o čtrnáctidenní výletu, ale netuším kam,“ odvětil Carlisle z pracovny a pak už se opět věnoval jenom Esmé. Čtrnáct dní bez sourozenců – to bude opravdu klid, pomyslel jsem si a uvelebil se na černé lenošce, kterou jsem měl postavenou naproti prosklené stěně. Zadíval jsem se ven. Les se utápěl ve tmě a sem tam jsem v korunách stromů zahlédl nějaký ten pohyb. Dokonalý zrak není vždy na škodu.

Po chvíli jsem se dal do uší sluchátka přehrávače a zapnul klavírní skladby od Debussyho. Byl to jeden ze způsobů, jak strávit noc. Soustředil jsem se na jednotlivé klavírní tóniny, ale dneska jsem se nedokázal soustředit. Do myšlenek se mi neustále dostával obraz Dívky v modrém. Myšlenka na její jemný úsměv dokázala vykouzlit i na mých rtech ten samý úsměv. Komtesa Isabella byla dokonalá. A jediné, čeho jsem litoval, bylo, že jsem se nenarodil dřív. 

 

 

Tři dny po tom fiasku na aukci jsem se vracel domů z lovu, když jsem zaznamenal, že od našeho domu odjíždí auto z galerie, které Esmé dovezlo všechny zakoupené předměty. Víc než to, že zboží dorazilo podle domluvy, mě však zaujaly myšlenky jednoho z mužů. Stěžoval si na ten obrovský obraz, který se nedal skoro unést.

Nepamatoval jsem si, že by Esmé kupovala nějaký obraz.

Zmateně jsem vešel do domu, kde máma rozbalovala další dřevěnou krabici, kde měla v dřevité vlně uloženou nějakou vázu.

„Konečně všechno dorazilo, jak vidím,“ poukázal jsem na onu vázu a Esmé ke mně vzhlédla.

„Ano, všechno dorazilo,“ usmála se a v očích ji zajiskřilo. Myšlenky se však soustředily na skvost v jejich rukách, než aby mi prozradily, co ta jiskra měla znamenat. Rozhlédl jsem se tedy po obývacím pokoji a hledal tu velkou dřevěnou bednu, ve které měl být obraz.

„Hledáš něco?“ zeptala se Esmé.

„Kupovala jsi nějaký obraz? Lidi, co odtud odjížděli, mysleli na nějakou velkou těžkou bednu,“ poznamenal jsem. Žádnou tak velkou bednu jsem tu ale nikde neviděl. A obraz taky ne, pokud bych vzal do úvahy, že už by ho Esmé stihla vybalit.

„Jo, jeden obraz jsem koupila. Ale ještě jsem neměla čas ho pověsit. Odnesla jsem ho ale na místo, kde bych ho ráda viděla,“ informovala mě a v mysli jsem zahlédl svůj klavír. Jasně, nebyl jenom můj, patřil rodině, ale v poslední době jsem byl jediný, kdo na něj hrál. Nikdo jiný neměl čas.

Vydal jsem se tedy do místnosti, kde jsem kromě svého pokoje trávil nejvíc času. Výhled přes prosklenou stěnu směřoval o devadesát stupňů jinam, než ten z mého pokoje. Mohl jsem se tak kochat prostranstvím za domem, které vedlo k řece.

Teď však můj zrak padl na dva metry vysoký obraz opřený o stěnu naproti pohovce, kterou tu Esmé umístila kvůli mým ´koncertům´. Věřila, že kdybych někdy pro někoho hrál, bylo by vhodné, aby si ten – přiznejme si to – ta dotyčná, měla kam sednout. Jako bych ji snad nechtěl co nejblíže sebe, ideálně rovnou na lavici vedle mě.

Ze zakoupeného obrazu na mě shlížela Dívka v modrém. Překvapeně jsem zamrkal.

„Neřekla jsi, že jsi ho kupovala,“ zamumlal jsem k Esmé, která hned na to zamířila za mnou.

„V té galerii jsi byl tím obrazem tak fascinován, že jsem ho prostě musela koupit,“ zasmála se.

„Mohla jsi mi o tom říct,“ namítl jsem.

„Potom by to ale nebylo překvapení,“ namítla a dál se vesele usmívala.

„Děkuju.“

To bylo tak všechno, na co jsem se zmohl, než jsem se sesunul na pohovku a znovu se zadíval na komtesu Isabellu. Byla stejně dokonalá, jako jsem si pamatoval. 

 

 

U obrazu jsem proseděl několik dní. Fascinoval mě a já se od něj nedokázal odtrhnout. V tu chvíli jsem nepřítomnost mých sourozenců kvitoval ještě víc. Dokázal jsem si živě představit Emmetta, jak by se bavil mou posedlostí. A já věděl, že bych nebyl schopen mu to vysvětlit. Nevěděl jsem s jistotou, co mě k tomu obrazu tak táhne. Jako bych snad stále přemýšlel nad tím, co může skrývat ten tajemný úsměv nebo jaké myšlenky byly ukryty za tak dokonalou tváří.

Stěží jsem vnímal, jak Carlisle odchází a přichází z práce nebo jak Esmé pracuje na svých návrzích. Já byl stále zavřený v hudebním pokoji a sledoval ty hnědé oči, jak se mění v různých odstínech denního světla.

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Nechápal jsem tuhle svou obsesi. Vždy jsem se choval naprosto rozumně, ale od chvíle, kdy jsem uviděl ten obraz, nepoznával jsem sám sebe. Občas mě napadlo, že bych měl zjistit, jaká legenda se k němu vztahovala. Nemluvila Esmé tehdy o záhadných úmrtích? Měl bych se jí na to zeptat.

Ale až ráno.

 

 

Jenže další ráno přešlo v noc podivně rychle. A já věděl, že pokud se Esmé na tu legendu nezeptám rovnou a opět ji odložím na později, nakonec se jí nezeptám nikdy.

„Esmé, můžu s tebou mluvit?“ zeptal jsem se a s pohledem přišpendleným na obraz, jsem se zvedl z pohovky. S velkou námahou se mi podařilo odtrhnout své vlastní oči od těch namalovaných a vydal jsem se do útrob domu. Cestou jsem na chodbě zaznamenal v zrcadle svůj odraz. S úšklebkem jsem se na sebe zadíval. I dívka na obraze by se při pohledu na mě zhrozila, kdyby to bylo možné.

Oči jsem měl černé jako noc, která se teď všude rozprostírala a kterou narušovalo pouze světlo z domu. Kruhy pod očima nabíraly popelavý nádech a já věděl, že se budu muset od obrazu vzdálit na delší dobu, než jsem původně předpokládal. Potřeboval jsem na lov.

Nerozhodně jsem se obrátil ke dveřím do hudebního pokoje.

„O čem se mnou chceš mluvit?“ ozval se Esméin hlas z pracovny, a tak přetrhl moje myšlenky o návratu k obrazu.

„Potřebuju znát tu legendu o obraze,“ prohodil jsem a s odhodláním jsem se za ní vydal.

Esmé na něčem pracovala u počítače. Podle všeho překreslovala nějaké své návrhy a programu, který moderní doba upřednostňuje.

„Co konkrétně tě na té legendě zajímá?“ zeptala se, když zvedla hlavu od zářící obrazovky.

„Mluvila jsi o nějakých záhadných úmrtích,“ nadnesl jsem tu jedinou vzpomínku na příběh, kterým byl obraz obestřen. Nechápal jsem, jak mi mohlo uniknout tolik informací. Copak nemám dokonalé smysly?

Esmé se zasmála a zavrtěla hlavou. „Ten obraz tě musel opravdu zaujmout. Koneckonců, říká se, že ta dívka, které je na něm vyobrazená, dokázala pomotat hlavu nejednomu muži. Trávili pod jejími okny celé noci v naději, že dívka vykoukne ven a prozáří jejich utrpení svým úsměvem. Dívka se však nechala slyšet, že na někoho čeká a na milostné tužby ostatních mladíků nereagovala. Ti se dál soužili svou láskou k ní, že skončili odkázáni na lůžko a následně zemřeli. Tehdy prý začala všechna ta úmrtí.“

„Na koho čekala?“ zeptal jsem se zvědavě.

„To bohužel nevím. A zřejmě se to ani nikdy nedozvím. Komtesa Isabella zemřela velmi mladá. Dokonce mám dojem, že se nikdy neprovdala. Tohle byl navíc jediný obraz, který zachytil její krásu, která byla vskutku neobvyklá,“ informovala mě.

„To ano,“ přitakal jsem a zamračil se. Bylo to tak podvědomé gesto, že jsem si ani neuvědomil, že se vlastně mračím, dokud mě na to neupozornila vlastní matka.

„Trápí tě něco?“ zajímala se.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, ale věděl jsem, že lžu. Komtesa někoho milovala. Možná právě na něj myslela, když vznikal ten obraz. A právě proto má na tváři ten nádherný úsměv a jemný ruměnec na tvářích. 

Nedivil jsem se však mužům, kteří jenom pro jeden takový úsměv obětovali vlastní život. Sám bych byl schopen podobných činů, kdybych v té době žil.

Zamyšleně jsem se poté vrátil k obrazu. Věděl jsem, že bych se mu měl alespoň na čas vyhnout a rovnou zamířit na lov, ale musel jsem se na ni ještě jednou podívat. Pokoj byl prozářen měsíčním světlem a já měl pocit, jako by se něco změnilo. Nedokázal jsem však přijít na to, co by to mělo být.

Došel jsem až před obraz. Tentokrát žádná pohovka – přikázal jsem sám sobě. Zblízka jsem si prohlížel dívku na obraze a měsíční světlo jí dodávalo neobvyklou krásu. Opatrně jsem ji chtěl pohladit po tváři a z ještě nepochopitelnějšího důvodu i přitisknout své rty na její. Na malý okamžik jsem zatoužil být tím mužem, na kterého skutečně čekala.

Ve chvíli, kdy se mé rty měly dotknout papíru, jsem zaslechl ten zvuk. Byl to tlukot srdce!

Šokovaně jsem uskočil od obrazu, ale to už dívka na něm zamrkala a zmateně se rozhlédla, dokud pohledem neulpěla na mě. Její namalovaný úsměv se rozšířil a poté promluvila.

„Díky, za políbení tvoje, které k životu mě vrátilo.“


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka v modrém - 1. kapitola:

 1
30.03.2017 [11:19]

MelodyBescherSouhlasím s ostatními. Popisek mě odrazoval od otevření, až dnes jsem si řekla, že nějaká vtipná, nezáživná povídka by mohla být vlastně fajn a ono toto :D. Moc povedené! :-)

3. Seb
09.03.2017 [21:00]

Páni, super začátek, moc se těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.03.2017 [19:50]

KateDenali11Mám-li být upřímná, podle popisu mě povídka vůbec nezaujala, říkala jsem si, že to bude jen nějaká blbost... Emoticon Emoticon Ale stejně jsem to rozklikla a ejhle! Příběh si mě okamžitě získal. Emoticon Emoticon Ale co ten konec? Co to má být? No honem další kapitolu! Emoticon Emoticon
K.D.11

09.03.2017 [19:39]

Alice1CWow! Když jsem si přečetla název, vzpomněla jsem si na stejnojmenný prvorepublikový film - Dívka v modrém. Zadoufala jsem, že se jedná o historickou povídku a Emm mě trochu zmátl. Ze začátku mě to trochu zklamalo, ale čím dál jsem četla, tím víc mě to dostávalo. Ke konci jsem skoro nedýchala... Samotný závěr mi vyrazil dech! Že by ta Emmetova neplecha? To asi ne, to by to bylo málo komplikované. Jenom by mě zajímalo, jestli je komtesa Isabella ta, kterou má Emmett znát?! Letím na další kapitolku! A ještě bych zapomněla: Emoticon Emoticon Emoticon A1C

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!