Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 2. kapitola

24.04.2013 (15:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1437×

2. kapitola

Bellin pohled:

Další Vánoce na krku. Docela jsem se divila, že Aro za těch deset let ještě neprokoukl to, kam vždy na tyhle svátky s Damonem mizíme. Trochu jsem se vždy bála jeho reakce, kdyby se to dozvěděl, ale pokaždé jsme měli štěstí. Navíc mě napadlo, že když o nás nikdo z mé rodiny neví, Aro by nemusel reagovat nijak.

„Bells, pojď nebo nám uletí letadlo,“ popoháněl mě Damon. Odvázala jsem si tedy plášť, který za poslední léta trochu ztmavl – ano, skutečně jsem ve své gardovské pozici povýšila –, do tašky jsem hodila bundu a čepici a společně s Damonem jsme opustili náš pokoj.

„Jsem zvědavá, jak se kluci za ten rok změnili,“ řekla jsem netrpělivě, zatímco jsme ruku v ruce šli do podzemních garáží, odkud jsme obvykle vyjížděli na mise. Tentokrát jsme však měli namířeno na letiště do Florencie a odtud jako každý rok v tuhle dobu do Dublinu a odtud do Swords, kde se měla sejít celá má rodina na společnou oslavu Vánoc.

„Určitě hodně vyrostli,“ podotkl Damon, když mi otevíral dveře spolujezdce.

„To máš pravdu, jaká je škoda, že s nimi nemůžu trávit čas,“ souhlasila jsem s ním smutně.

„Já vím, ale můžeš být ráda za to, že je smíš aspoň jednou do roka všechny vidět. Mně tehdy Aro nechal vymazat paměť, abych se o něco podobného nepokusil,“ připomněl mi své začátky v gardě. Na svou rodinu si vzpomněl, až když se po několika staletích setkal s Edwardem. A tak jsme se vlastně poznali i my dva. Tehdy jsem ho pokládala za nového studenta na naší škole, vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být upír a už vůbec ne někdo, bez koho bych v budoucnu nemohla žít.

„Vím, že to pro tebe nebylo nejlehčí období,“ odpověděla jsem mu zachmuřeně. Potom jsme se oba odmlčeli a rychleji, než byla povolená rychlost, jsme si to mířili právě do Florencie na letiště. Damon se totiž obával toho, že dneska letadlo nestihneme kvůli tomu chaosu, který byl zrovna ve Volteře a ze kterého se nám jenom tak tak podařilo utéct.

K našemu velkému štěstí jsme však letadlo stihli. Já jsem si jenom před vysednutím z auta musela sundat kontaktní čočky, které se staly trvalou součástí mého života, a Damon musel pro změnu zapojit svůj dar, aby neděsil lidi kolem sebe těmi neuvěřitelně sexy červenými zorničkami.

S jeho rukou kolem mého pasu jsme se vydali k odbavovací přepážce, kde jsme nechali naše jedno zavazadlo, a potom už jsme jenom počkali, než vyhlásí náš let.

„Už se na ně těšíš, co?“ zeptal se mě, když už jsme byli usazeni v pohodlných sedačkách v letadle.

„Ani nevíš, jak moc. Ten rok je dlouhý, ale díky tobě je můžu vidět aspoň někdy,“ spokojeně jsem se na něj usmála a odměnila ho pusou. Potom jsem se už jenom opřela a zadumaně hleděla z kulatého okýnka. Hlavou se mi honily všechny myšlenky na mou rodinu, se kterou jsem se musela před deseti lety rozloučit. Zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdyby se tehdy Damon nerozhodl, že beze mě už nemůže žít. Zůstala bych tehdy s mámou v Atlantě nebo bych se časem zase vrátila do Swords za Elinor?

Teď jsem to nedokázala posoudit. Vlastně, nedokázala bych to posoudit nikdy. Rozhodně bych si ale užívala normální lidský život. Starala bych se o své synovce pokaždé, když by to bylo potřeba, a nemusela je vidět jenom jednou do roka, když si s Damonem uděláme dovolenou.

Rozhodně si však nemůžu na nic ze současného života stěžovat.

Ve Volteře jsem si zajistila respekt. Jezdila jsem na mise, naučila jsem se také pracovat se svým štítem, což mi také umožnilo povýšit ve své hodnosti. Štít se stal neocenitelnou zbraní v boji. Dokázala jsem zaštítit větší skupinu i jednotlivé osoby. Byly tak imunní proti psychickým darům.

Dokonce jsem teď pomáhala trénovat nováčky. Natolik jsem se zlepšila a občas jsme si společně zatrénovali i s Damonem. Pomalu jsem se s ním mohla rovnat, ale většinou to pokaždé skončilo u úplně jiného tréninku, než který jsme prve zamýšleli. Jednoduše vzato mu nešlo odolat. Vždy, když se objevil u mě v pokoji bez košile, měla jsem pocit, jako by se mi mělo znovu rozbušit srdce. I po deseti letech tak na mě působil, skoro mi to připadalo jako nemožné, aby se to stávalo znovu a znovu, ale ono to tak fakt bylo.

Natočila jsem hlavu od okénka směrem k Damonovi. Na uších měl sluchátka a se zavřenýma očima předstíral spánek. Lehce jsem se na něj usmála a jako by v tu chvíli vycítil můj pohled, otočil se ke mně a taky se usmál.

Ano, s ním jsem mohla být spokojená. Ne každý upír by udělal to, co on dennodenně dělal pro mě.

Pohled Elinor:

Vánoce pro mě vždy měly zvláštní význam. Všechny kolem mě vždy obklopila nostalgie a začalo se vzpomínat. Zpívaly se koledy, navštěvovali se příbuzní a všude panoval ten uvolněný spěch.

Štědrý den jsme strávili s Peterem a kluky v Dublinu. Zašli jsme si na půlnoční a zasněženými ulicemi jsme se vydali domů. Mattea musel Peter nakonec vzít na záda, protože ten malý nezbeda byl tak moc aktivní, až se unavil a už na půlnoční usínal. John to ponocování nesl hrdinně.

„Mně se ještě nechce spát,“ protestoval, když jsem ho doma poslala si vyčistit zuby.

„Jen běž a žádné odmlouvání, jinak třeba nedostaneš dárky,“ napomenula jsem ho. A pokud se jednalo o dárky, bylo mi jasné, že John uposlechne. Letos na Vánoce si přál vlastní železnici s vláčky. Vůbec jsem neměla ponětí, kde se v něm vzalo to nadšení lokomotivami. Byl jimi doslova unesen, ideální den pro něj byl ten, když ho Peter vzal podívat na skutečné lokomotivy. Potom o nich ještě týden vyprávěl všem na potkání. Dokonce se rozhodl, že až vyroste, stane se strojvůdcem.

„Tak dobře,“ souhlasil a odšoural se do koupelny. Mezitím jsem uložila i Mattea, a když se John vrátil do pokoje, dala jsem mu pusu na dobrou noc, zhasla jsem jim světlo v pokoji a vydala jsem se do ložnice.

„Dnešek se povedl,“ pochvaloval si spokojeně Peter, když už ležel v posteli.

„Máš pravdu, bylo to hrozně fajn. Zítra ráno ale budu muset klukům zabalit věci k tátovi…“ mluvila jsem si spíš už jenom pro sebe, když jsem se odličovala. Odpoledne jsme tam měli dorazit, abychom si mohli vyměnit dárky a společně oslavit tyhle svátky. Za poslední roky se to prostě už stalo tradicí. „Páni! Ještě jsem zapomněla zabalit tátův dárek!“ vykřikla jsem.

„Klid, El, zabalíš ho ráno, budeme mít ještě spoustu času,“ uklidňoval mě.

„Ale ne. Musím to udělat ještě teď, ráno zase nebudeme stíhat. Kluci si budou chtít hrát s novými hračkami, budou lítat po bytě a bude tu hrozný chaos,“ namítla jsem a už jsem vycházela z pokoje, abych v obýváku našla ještě nějaký balicí papír a mohla dárek pro tátu jak se patří zabalit. Bylo to sice zbytečné, zvlášť když ten obal nakonec skončí stejně v koši, ale – tady šlo o to napětí, než se sundá ten obal a než zjistíte, čím jste byli obdarováni.

„Jak myslíš,“ nechal mě to udělat. Věděl, že kdybych ten dárek teď nezabalila, tak bych neusnula a pořád se jenom převalovala. Přesně bych totiž viděla to, jak bychom zítra kvůli tomu nestíhali a já nechtěla k tátovi přijet pozdě.

Byla by hrozná ostuda, kdyby ti, co sem přiletí i přes oceán, tam byli dřív než my místní.

O dvacet minut později už jsem spokojeně usínala Peterovi v náruči. Do rána už moc nechybělo, ale nemohla jsem si stěžovat. Utahaná jsem za ten den byla jako malé kotě, a tak sotva jsem dolehla do jeho pevné náruče, jsem zavřela oči a nechala se unášet do klidného spánku.

Až těsně nad ránem jsem se vzbudila, když Peter vstával, aby mohl pod stromek nachystat dárky pro kluky. Musel být ale potichu, aby ho ti dva neslyšeli. Byl by to neuvěřitelný poprask a spousta vysvětlování, což jsem hodlala ještě trochu oddálit. Hlavně až vyroste Matteo. Tomu jsem chtěla ještě dopřát to, že dárky nosí Santa Claus a ne jenom rodiče.

„Všechno je nachystané, ještě klidně spi,“ vlezl si potom za mnou zpátky do postele a znovu si mě přitáhl do náruče, kde se mi vždy tak dobře spalo.

Jenže jsem si spánku moc užít nemohla.

„Mamííí! Tatííí! Santa už tu byl!“ vběhli nám kluci do pokoje a skočili rovnou do postele. Každý si už nesl jeden dárek.

„Fakt? A copak vám donesl?“ zajímal se okamžitě Peter a nechal je, aby nám ten nádherný balicí papír roztrhali přímo v posteli. Ach jo, zase tu budu za tu zlou já. Nesnášela jsem nepořádek – a že kluci trhali opravdu důkladně. A Peter je v tom cupování ještě víc povzbuzoval.

„Jééé… mami, podívej – já dostal lokomotivu,“ jásal John a už mi ukazoval jednu z těch starších lokomotiv, které ještě jezdily. Tohle byl sice jenom perfektně provedený model, ale i tak z toho měl John velkou radost. Skoro takovou, jako by zrovna prolézal tu opravdovou.

„Ta je perfektní,“ pochválila jsem mu ji. „A co jsi dostal ty, Matteo?“ obrátila jsem se na mladšího.

„Jůůů, kolečkové bruslééé!!!“ vykřikl nadšeně, když se konečně popasoval s balicím papírem.

„Páni, tedy to je něco,“ pochválil mu je pro změnu Peter. Druhé brusle dostal i John, aby se o ně nemohli hádat. „Víte co, půjdeme si rozbalit ostatní dárky ke stromečku, ano?“ vybídl kluky a ti se hned rozběhli se svými novými dárky k ostatním zabaleným.

„Co jsem říkala, bude chaos,“ usmála jsem se na něj, když jsem si oblékala župan.

„Mělas pravdu, jako vždy,“ souhlasil a dal mi pusu. Spolu jsme se potom vydali krotit tu divou zvěř, která nám z obývacího pokoje dělala jeden velký zvěřinec.

Bellin pohled:

Po Swords a jeho okolí jsme se s Damonem potulovali už několik hodin. Když jsme sem ráno dorazili, táta zrovna dělal poslední přípravy pro uvítání hostů. Babička seděla na svém kolečkovém křesle v obýváku a sledovala jednu z mnoha vánočních pohádek. Táta z toho byl jako vždy velmi nervózní, nechtěl, aby se něco pokazilo. Opět se chtěl předvést jako dokonalý organizátor, vždyť jako policista by jím taky měl být.

„Elinor a ostatní přijedou asi až po obědě,“ usoudila jsem.

„Odpoledne jako každý rok,“ připomněl mi Damon. Ano, každý rok jezdili až později, ale my jsme tu vždy byli už od rána. Pokaždé jsem zkontrolovala tátu s babičkou a potom jsme se šli projít, aby tátu náhodou nenapadlo jít dělat něco ven a tak nás přistihnout.

„Letos je to všechno jinačí,“ podotkla jsem, když jsme se procházeli zasněženými lesy a najednou se octli u místa, kde jsem měla prve umřít. Damon o tom neměl nejmenší potuchy, ale mě to pokaždé zarazilo.

„Co tím myslíš?“ zajímal se. „Sníh je pořád stejně bílý jako loni i předloni. Jenom kluci trochu vyrostli a ostatní zestárli.“

„Nemyslím tohle. Ono jsou to už desáté Vánoce od chvíle, kdy jsem pro ostatní umřela,“ namítla jsem.

„Aha – na to jsem trochu zapomněl. Takže je to vlastně takové malé výročí. Asi by to tedy chtělo nějaký speciální dárek,“ zamyslel se a já se začala trochu obávat, co vymyslí. Svůj dárek jsem totiž už dostala. Vidět rodinu je všechno, co jsem si kdy mohla na Vánoce přát.

„Mám se bát?“ zeptala jsem se, když delší dobu mlčel.

„Hmm… myslím, že nebude čeho. Jsem si jistý, že se ti to bude líbit,“ podotkl a usmál se na mě. Ačkoliv mě i ten úsměv v tuhle chvíli trochu děsil, protože měl něco spojitého s jeho překvapení, nemohla jsem odolat a políbila jsem ho na ty dokonalé rty.

Ještě před polednem jsme zaslechli v lese motor dvou aut. Okamžitě jsme s Damonem věděli, kdo se to na Vánoce do Swords vrátil. Byla to i jejich tradice. A tak jsme zamířili k jejich domu.

„Bello, drahoušku, vítej! Veselé Vánoce, Damone!“ vítala nás okamžitě Esmé.

I je už jsem rok neviděla. Stejně jako já s Damonem se sem vraceli na Vánoce. Společně jsme je tedy mohli oslavit. Nahrazovali mi tady mou vlastní rodinu. Bylo příjemné s nimi trávit čas. Damon s Edwardem se po dvou takto strávených zimách k sobě začali chovat jako skuteční bratři, přestože Damona stále štvalo, že mu Edward vidí do hlavy. Občas, aniž by to tedy Damon věděl, jsem přes něj přetáhla svůj štít. Když to Edward zaznamenal, vždy se na mě jenom zvědavě podíval a já mu ten pohled oplatila úsměvem.

„Ráda vás zase všechny vidím,“ pozdravila jsem se s nimi a putovala jsem z náruče do náruče, až jsem se zastavila u Edwarda. Po krátkém zaváhání mě objal i on a jako poslední přišla na řadu nová členka jejich početné rodiny. Jmenovala se Sára a byla to brunetka jenom o něco vyšší než já.

Společně jsme potom zamířili do dobře známého domu, kde jsme sundali všechny plachty, které byly přehozené přes nábytek. Do Swords se moc lidí nestěhuje a navíc tenhle dům leží všem z očí, takže Cullenovi se sem mohou každý rok vracet, aniž by se museli skrývat.

„Jak to jde ve Volteře?“ zajímal se hned Carlisle. Byla to jeho každoroční věta, a jelikož jsme si toho byli oba dobře vědomi, usmáli jsme se na sebe. „Já vím, každý rok stejná otázka.“

„To nevadí. Jinak, je tam klid. Aspoň ten relativní. Nikdo se nesnaží s pomocí velké armády prozradit světu naši podstatu a taky se nikdo nepokouší sesadit Volturiovy, takže i trochu nuda,“ shrnula jsem všechno dění ve svém aktuálním domově do jedné věty. O tom drobném chaosu před naším odjezdem vědět nemuseli.

„Tak – to je dobře, ne?“ dotazoval se dál a já jenom přikývla. Stále jsem přesně netušila, co se tam dělo, ale určitě se to s Damonem dozvíme, hned jak se vrátíme.

Potom jsme si ještě hodnou chvíli povídali, než jsme se s Damonem rozloučili. Moc jsem se těšila, až uvidím svou rodinu celou pohromadě, a nezměnilo na tom faktu nic, ani to, že se nám s Cullenovými a také se Sárou pěkně povídalo. S nimi budu mít na povídání celou věčnost, ale rodinu brzy ztratím.

Odcházeli jsme od nich a já jsem byla spokojená. Edward si našel někoho, kdo vyplnil tu prázdnotu v jeho srdci, kterou jsem tam nechala já, když jsem se rozhodla pro jeho bratra. Nemohla jsem si nevšimnout jisté podoby mezi mnou a Sárou, ale nebylo to nic na škodu. Pokud je ona jeho pravé štěstí, tak je to jenom dobře. Láska je pro upíry velmi důležitá, stejně tak jako pro obyčejné lidi.

Sára, na rozdíl ode mě, neměla žádný dar, takže jí Edward mohl číst myšlenky, ale ani tohle nebylo jejich vztahu na obtíž. Měli se skutečně rádi a já jsem jim to jenom přála. Sára byla milá dívka, která si brzo získala srdce všech z rodiny. Zapadla do rodiny, jako by v ní žila odjakživa a ne jenom několik posledních měsíců.

„Bello, opatrně nebo si tě všimnou,“ káral mě Damon, když už jsme došli až k posledním stromům, které byly u mého dřívějšího domova.

Nechtěně jsem vyšla až před ně, a tak jsem se stala snadným cílem, kdyby se jeden z kluků, kteří venku stavěli sněhuláka, otočil. Mohl mě spatřit, a přestože bych si nepřála nic víc než to, aby se ke mně rozběhl a objal mě, musela jsem se schovat.

„Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela,“ přiznala jsem se a ustoupila několik kroků do pozadí. Pro tuhle chvíli jsem se musela spokojit s tím, že se budu dívat, jak si ti dva rošťáci hrají. Společnými silami se snažili postavit sněhuláka, a tak vyvalovali co největší spodní kouli. Oblečení měli mokré skoro až po kolena, ale ani to je neodradilo od jejich práce.

Sledovala jsem je s dojetím. Jak ráda bych se k nim připojila teď a taky v létě někde na pláži nebo u rybníka. Na procházkách lesem, v zábavních parcích na atrakcích, které by jim rodiče zakázali. Rozmazlovala bych je. Tak jak to vždy tety dělají. Ale tohle mi bylo odepřeno. Směla jsem se jenom dívat.

„Mami, pojď nám pomoct, ta koule tam nechce držet,“ zavolal na mě z ničeho nic Matteo, který si mě a Damona musel všimnout, přestože jsme stáli na okraji cesty, kde nás ještě částečně kryly stromy.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se nejistě Damona. Tohle jsem nečekala.

„Asi bychom měli co nejdříve zmizet. Tohle se nemělo stát, pro všechny jsi přece mrtvá,“ odpověděl mi tvrdě, ale přitom pravdivě. Už deset let jsem všemi pokládána za mrtvou, aniž by věděli, co mě k mému činu vedlo, a teď tu přitom stojím a váhám, jestli si můžu jít zahrát se svými synovci anebo mám raději zmizet.

„Máš pravdu, musíme zmizet,“ souhlasila jsem s ním. Pohlédla jsem ještě na Johna, jak se snaží sněhulákovi připevnit poslední kouli a stále se mu to nedaří, byl však umanutý asi jako Elinor. A potom jsem se podívala na Mattea, nerozhodně mě sledoval a přitom vytvářel v malých ručkách sněhovou kouli.

Jeho hnědé oči byly přesně takové, jaké jsem je mívala já a jaké má Elinor. Vlasy mu pod čepicí vidět skoro nebyly, ale když jsem ho kdysi zahlédla oknem, jak s Johnem lítají po domě a hrají si s dárky, které dostali od prarodičů, jasně jsem v něm viděla rysy Swanovic rodiny. John byl víc podobný na Petera a jeho rodinu, dokonce mi přišlo, jako by zdědil nos po svém dědovi.

„Pojď,“ pobídl mě Damon a vzal mě za ruku.

Společně jsme se tedy obrátili k dětem zády a vydali jsme se na cestu pryč. Ještě jsme ale zaslechli Matteův hlas, jak za námi volá.

Pohled Elinor:

Seděli jsme zrovna všichni v obývacím pokoji a bavili se, když jsem z venku zaslechla Matteův hlas, jak mě volá. „Mami!!!“ Okamžitě jsem tedy vystřelila a běžela jsem za nimi ven, měla jsem takovou divnou předtuchu.

„Matteo, Johne, co se děje?“ zeptala jsem se, jen co jsem je uviděla, jak v pořádku stojí venku, John se věnuje sněhulákovi a Matteo na mě nechápavě koukal těma čokoládovýma očima.

„Mami?“ zeptal se nejistě, a tak jsem k němu došla. Kolem ramen jsem měla přehozený jenom svetr, který jsem dostala od mámy a na nohách nazuté sněhule. Od pusy se mi kvůli chladu kouřilo a zima se do mě pěkně i během té chvíle opírala, ale teď jsem to neřešila.

„Co se stalo, Matteo?“ zeptala jsem se ho vlídně a přiklekla jsem si k němu.

„Byla… byla tady nějaká paní… vypadala jako ty…“ začal kňourat a ukazoval někam k příjezdové cestě.

„To nic nebylo, asi se ti něco zdálo,“ namítla jsem.

„Ne, ona tam oprav-opravdu stála. Byl tam i nějaký pán, ale když jsem na-na ni zavolal, tak oba někam odešli,“ odporoval mi a to mě zaujalo. Kluci mi nikdy nelhali. S Peterem jsme je vedli k tomu, že lhaní je špatné, a pokud by Matteo skutečně nikoho neviděl, neříkal by to.

„Dobře, tak se tam spolu půjdeme podívat,“ souhlasila jsem s ním a stoupla si. Natáhla jsem k němu ruku a on mi do ní vložil důvěřivě tu svou. John na nás teď zvědavě koukal, dokonce ani sněhulák nedokázal jeho pozornost udržet. „Uvidíme, jestli tam opravdu ta paní s pánem stáli,“ pobídla jsem ho a i napříč zimě, která se do mě opírala, jsme se vydali po rozhrnuté cestě k místu, které mi Matteo ukazoval.

A na tom místě jsem se mohla přesvědčit, že mi nelhal. Skutečně tam byly dva páry stop. A pokud mi nelhal o té ženě a muži, tak mi nemohl lhát ani o tom, že viděl ženu stejnou jako já… V té chvíli se mi na okamžik zastavilo srdce a jenom o vteřinu později se rozbušilo jako o závod. Vzala jsem Mattea na ruce, jeho drobné ručky se mi obtočily kolem krku a já se rozhlížela kolem sebe. Doufala jsem, že tu ženu zahlédnu, ale podle stop ve sněhu jsem poznala, že odešli.

Na malý okamžik jsem zaváhala, ale poté jsem se po těch stopách vydala. Nemůžou být daleko. Matteo mě volal před malou chvílí a oni nemohli odejít dál než k hlavní cestě a po ní pokračovat dál.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 2. kapitola: