Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 3. kapitola

ošklivý sen


Díky za každý den - 3. kapitolaSliby se slibují, ale horší je to s jejich plněním. Je tu třetí kapitola a Bella nám v ní nedodrží slib, který dala Damonovi. Značně tím ohrozí nejen sebe, ale i Damona, Elinor a vůbec všechny ve svém okolí.

Pokud tedy chcete vědět, co Bella tak hrozného podnikla, směle se vrhněte do čtení, kapitola na vás už čeká a já pak budu čekat nějaký ten komentář na konci. :)

3. kapitola

Bellin pohled:

„Tak tohle bude průšvih,“ podotkl Damon nahlas to, co mě samotnou zatím nenapadlo, ale musela jsem si chtě nechtě přiznat, že má pravdu. Tohle bude průšvih, zvlášť pokud se to dozví Aro.

„Ale co když mu to neřekneme?“ zkusila jsem to.

„Bells, sama přece víš, že to tak nefunguje,“ namítl chlácholivě.

„Já vím, ale vždyť… my jim vlastně nic neřekli. Tebe neviděli – neznají tě a mě – rozhodně nemají nejmenší tušení, že už nejsem člověk. Nemusel by přece nijak zasahovat,“ zkoušela jsem v Damonovi nalézt aspoň trochu naděje, ale předem jsem věděla, že je to marné.

Odběhli jsme od domu, ale ani tak jsem se nemohla moc vzdálit. Chtěla jsem být aspoň na doslech a slyšet, čeho všeho si můj všímavý synoveček všiml. Slyšela jsem tlukot jejich dvou drobných srdíček. Johnovo klidné a Matteovo trochu rozrušené. Jenom malý okamžik nato se k nim přidal ještě jeden tlukot. Srdce patřilo dospělému člověku a bilo hrozně rychle.

Když jsem zaslechla, jak Matteo promluvil, zjistila jsem, že to je Elinor.

„Měli bychom se vrátit, než se něco stane. I když si teď budeme dávat daleko větší pozor než do teď, oni budou také velmi všímaví,“ prohodil Damon a kladl důraz na každé své slovo.

„Ale já teď nemůžu odejít. Ne na celý rok,“ zamumlala jsem nešťastně.

Damon si povzdechl a rukou si prohrábl vlasy. „S tebou je to těžké, víš to?“ položil mi otázku a já jenom přikývla. Věděla jsem, že mu tímhle způsobuju starosti, ale nemohla jsem svou rodinu opustit ve chvíli, kdy jsem je po roce opět viděla.

„Omlouvám se, ale já tu musím ještě zůstat. Můžeš se vrátit, jestli chceš,“ navrhla jsem mu.

„Víš, že tě nenechám samotnou, ani kdyby sis to sama přála. A teď, ještě ke všemu když mi dáváš na výběr, tě už vůbec neopustím. Jenom se dneska budeme muset jejich domu stranit. Musíme něco vymyslet a asi také co nejdříve odtud odejít,“ prohodil a já se zaposlouchala do ozvěn hlasů a srdcí. „Hned!“ rozkázal, když jsem poznala, že dvě ozvěny srdcí se k nám blíží.

Zarazila jsem se, neschopna jakéhokoliv pohybu. Elinor a Matteo. Museli jít po našich stopách a teď byli jenom několik metrů od nás. Dělili nás jenom vzrostlé stromy a keře obalené sněhovou pokrývkou.

„Bello, jdeme,“ řekl rozhodně, a když jsem opět nereagovala, popadl mě za ruku a táhl za sebou, jak nejrychleji mohl.

„Půjdu sama,“ navrhla jsem, když už jsme byli dostatečně daleko.

Damon na okamžik pustil mé předloktí, ale nebylo to proto, že by mě nechal jít samotnou. Rychle si propletl mou ruku s jeho a tak jsme vyrazili k místu, kde jsme nechali auto.

„Ale já jsem řekla, že teď nikam nejedu. Máme týden volno a já chci zůstat tady,“ řekla jsem umanutě, když jsme se u auta zastavili a na něm už byla dvoucentimetrová vrstva sněhu.

„A říkám snad něco v tom smyslu, že se vracíme do Itálie?“ obrátil se na mě nechápavě.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak vidíš, nasedni si. Stále totiž trvám na tom, že tu dneska nezůstaneme. Zajedeme si do Dublinu, můžeme se tam ubytovat a zítra se sem vrátit,“ navrhl.

„Dobře,“ souhlasila jsem s ním a dobrovolně nasedla do auta. Vyrazili jsme směr hlavní město a já se začínala trochu uklidňovat. Stále jsem však jenom těžce vstřebávala to, co se stalo, a to, co se stát mohlo. Nebýt toho mého zatraceného upírství a taky toho zpropadeně hezkého upíra, který si umínil, že mě prostě musí mít, nemusela bych podobná dilemata vůbec řešit.

 

 

„Projdeme se trochu po městě?“ zajímala jsem se, když jsme dojeli kolem páté večer do města, na které se pozvolna snášela tma, a ulice osvětlovaly vánoční ozdoby, světla z nazdobených výloh obchodů a pouliční lampy. Na ulici nás míjely další auta a já cítila tu napjatou atmosféru v autě.

Aniž by se na mou otázku nějak vyjádřil, cítila jsem, jak jsme začali zpomalovat a nakonec dal Damon blinkr a zaparkoval mezi dvěma auty na kraji ulice. Bylo to první a zdá se, že i poslední volné parkovací místo v celém městě.

„Zlobíš se?“ zeptala jsem se, když jsem se odpoutala, ale neměla jsem se k tomu vysednout, než mi na tuhle docela zásadní otázku odpoví.

„Nezlobím se,“ namítl.

„Ale ano, vidím to na tobě. Navíc jsi celou cestu do Dublinu nepromluvil,“ odporovala jsem jeho tvrzení o tom, že není naštvaný.

„Já se opravdu nezlobím. Není to tvoje vina. Já – přemýšlel jsem, co bude dál. Víš, že před Arem tajemství neudržíme, ani kdybychom sebevíc chtěli. Jeho dotek všechno odhalí a kvůli některým misím je důležité sdělit něco myšlenkami, protože to slovy popsat nejde,“ namítl a zakroutil hlavou.

„To chápu… ale přece nemůže nic podniknout jenom proto, že mě zahlédly malé děti – nebo snad ano? Upíry lidi potkávají neustále, jenom o tom neví. A ti kluci to taky nevědí. Vždyť si mysleli, že jsem Elinor,“ snažila jsem se uklidnit jak jeho, tak i sebe. Trochu jsem se bála, že má slova nejsou až tak přesvědčivá, jak bych si přála, aby byla.

„Netuším, jak se Aro zachová, pokud to zjistí, ale pokud během tohohle týdne už neuklouzneme a nikdo z tvé rodiny si nás nevšimne. Myslím, že by to mohlo být v pořádku. A teď se pojďme projít, jsem zvědavý, jestli se tohle město od loňska nějak změnilo,“ řekl rozšafně, a tak jsme vysedli z auta.

Zachumlala jsem se do bundy, Damon mě vzal za ruku a začali jsme se procházet. Chodníky byly užší díky bariérám ze sněhu, které vytvářely podél cest odhrnovače sněhu a byl to proto druhý důvod, proč jsem se k Damonovi tiskla, jak nejtěsněji to šlo po celou dobu, kdy nás míjeli ostatní lidé. Ten první důvod, proč jsem to dělala, byl prostý. Uklidňovalo mě to a cítila jsem se spokojená.

 

 

Když se ulice začaly vyprazdňovat a ruch města utichat, vrátili jsme se i my k našemu autu a zamířili k nejbližšímu hotelu, kde jsme se pro dnešek chtěli ubytovat. Byl to malý, ale velmi útulný hotel uprostřed staré části Dublinu, o které jsem z těch mnoha knih ve volterské knihovně věděla opravdu hodně. Přečetla jsem nejeden příběh o tomhle městě. A nejenom o tomhle. I o spoustě jiných.

Pořádně jsem nevnímala Damona, jak se baví s recepčním, a rozhlížela jsem se po malé hale, jasně osvětlené mnoha světly. Na podlaze byl rozprostřený hustý červený koberec a u jedné stěny stála bílá sedací souprava s malým konferenčním stolkem, na kterém se válela spousta prospektů o akcích a místech, které lze v Dublinu a jeho okolí navštívit.

Nikdy jsem v tomhle hotelu nebyla, to jsem věděla jistě. Damon ho musel vybrat záměrně, protože pokaždé, když jsme se sem vypravili, jsme nocovali v hotelu. Cullenovi nám sice nabízeli pokoj pro hosty, ale my odmítali a tentokrát tomu nebylo jinak. Navíc jsme museli ze Swords pro dnešek zmizet.

„Máme pokoj číslo patnáct, tak jdeme,“ pobídl mě Damon a já na něho pohlédla.

Vždy vypadal naprosto perfektně. Nejvíc se mi líbil ve dvou chvílích – tou první byla chvíle, kdy vycházel z koupelny, ručník omotaný kolem pasu a na těle ještě poslední kapičky vody a já si uvědomovala, že to úžasné tělo patří jenom mě. A tou druhou chvílí byl okamžik, kdy jsem ho pozorovala v boji. Jak při trénincích, tak při skutečném boji na život a na smrt, kdy vypadal tak nebezpečně a smyslně zároveň.

„Samozřejmě, jdeme,“ vzpamatovala jsem se a výtahem jsme vyjeli do třetího patra, kde jsme prošli ne moc dlouhou chodbou se stejným červeným kobercem, jaký byl v hale, a nakonec jsme došli ke dveřím s číslem patnáct.

 

 

Pohled Elinor:

Domů jsem se nakonec i s Matteem vrátila skoro po půl hodině. Sledovali jsme ty stopy ve sněhu, ale nikam nás nedovedly. Zjistili jsme jenom, že pár musel na chvíli zastavit, ale potom stopy nikde nepokračovaly, jako by se ti dva snad někam vypařili.

Cítila jsem se hrozně zklamaná. Nevím, co přesně jsem očekávala, ale tak nějak jsem věřila… V co? Jsem hloupá, Bella je deset let po smrti a já stále věřím, že jednou otevřu dveře a ona tam bude stát.

„Elinor, jsi v pořádku?“ Všimla jsem si, jak z domu vyběhl Peter. „Už jsem měl strach, chtěl jsem tě jít hledat, když mi John řekl, že jsi s Matteem odešla.“ Došel těch několik kroků k nám a vzal si ode mě Mattea. Myšlenkami jsem pořád byla mimo. Uvažovala jsem, jak bych se zachovala, kdyby to skutečně byla Bella. Kdyby nebyla mrtvá a kdyby se k nám vrátila.

„Pojďte dovnitř, Petere. Elinor musí být úplně promrzlá,“ křikl ze dveří táta, a tak mě Peter vzal za paži a vedl do domu. Musel vidět, jak jsem mimo, ale na nic se neptal. Věděl, že kdybych mu to chtěla říct, tak bych se mu svěřila.

„Co se venku stalo?“ strachovala se máma, když jsem došla až do obýváku.

„Nevím, jenom je trochu promrzlá. Mohla bys jí, prosím, Renée, donést deku a něco teplého na pití?“ požádal ji Peter a vzal mé zkřehlé dlaně do svých rukou, které příjemně hřály, aby mi je taky trochu ohřál. Až teď, když mě takto svíral, jsem si uvědomovala, jaká je mi zima.

Máma udělala, o co ji Peter požádal a o malou chvíli později jsem seděla v křesle, zabalená do tlusté deky a s kouřícím hrnkem v rukou.

„Elinor, co se venku stalo? Proč Matteo křičel? A proč jste se tak dlouho nevraceli? Kam jste to šli?“ zajímala se netrpělivě máma a Phil ji musel brzdit, aby na mě nevysypala ještě víc otázek najednou.

„Matteo se jenom lekl cizích lidí,“ odpověděla jsem zamyšleně.

„Cizích lidí? Kdo to mohl být? Vždyť všechny v okolí zná,“ namítl Peter.

„To je pravda. Že by se sem nastěhoval někdo nový? Henry, nevíš o tom něco?“ vyzvídala máma na tátovi, který jenom zavrtěl hlavou. „To je divné,“ zamumlala a já upila trochu čaje.

Když jsem si však všimla, jak na mě všichni s obavou hledí, tak jsem se částečně vzpamatovala. Nechtěla jsem jim přidělávat starosti a rozhodně jsem se jim nemohla svěřit s tím, že jsem se stále nesmířila s tím, že je Bella prostě a jednoduše mrtvá.

„Myslím, že to nemusíme řešit. Ti lidé tam potom už nebyli a Matteo je taky klidný. A já, až se trochu zahřeju, tak mi bude taky fajn – pokud to neodnesu nějakým nachlazením,“ prohodila jsem a snažila se působit naprosto klidně a pro tu chvíli přestat myslet na to, co mi řekl Matteo o té ženě.

 

 

K večeru jsme se potom museli vrátit domů. U táty nebylo dost místa, abychom tam všichni mohli přespat, a tak tam zůstala jenom Renée s Philem. My jsme nabídli nocleh Lilly a Victorovi. Rodiče od Lilly, kteří s nimi letos přijeli, nám však nechtěli přidělávat starosti a rozhodli se přenocovat v nějakém hotelu, stejně se totiž prý chystali ráno vrátit do Paříže.

„Tak dobrou noc, kluci,“ uložila jsem oba mé malé nezbedníky do postele a políbila na čelo.

„Dobrou, mami,“ ozvalo se dvojhlasně a já jsem zhasla světlo.

Zrovna jsem se chystala zavřít dveře a jít si taky lehnout, když mě Matteo zavolal. Vrátila jsem se tedy do pokoje a rožnula malou lampičku na jeho nočním stolku. Přisedla jsem si k němu na postel a pohladila po vláskách.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se starostlivě, když na mě upřel svoje zvídavé oči.

„Kdo byla ta paní v lese?“ položil mi otázku a ta zaujala i Johna, přestože jsem si myslela, že on ji neviděl, když se o ní zmiňoval jenom Matteo.

„Nevím, broučku, ale teď už spinkej,“ pobídla jsem ho a dala mu znovu pusu na čelo.

„Ona ti byla moc podobná. Vypadala jako ty na té fotce, co máte s tátou v ložnici,“ podotkl a já uvažovala, co za fotku může myslet. Měli jsme jich tam skutečně hodně. „Tu, jak jsi v těch bílých šatech,“ dodal a já hned pochopila, že myslí svatební.

„Ta už je ale hodně stará,“ namítla jsem. Bylo to jenom tři a půl roku potom, co Bella zemřela.

„Ta paní tak ale vážně vypadala, jenom neměla ty bílé šaty, ale zimní bundu,“ namítl dál. „Myslím, že se na nás dokonce usmívala, ale když jsem na ni zavolal, tak zmizela,“ dodal smutně a mně se při jeho slovech svíralo srdce.

Stále víc a víc jsem měla pocit, že to není možné, ale srdce mi říkalo pravý opak. Chtěla jsem věřit tomu, že Bella skutečně neumřela, ale nedokázala jsem si představit, co bych jí řekla na to, že se tu neobjevila už mnohem dřív. Proč nám nedala zprávu o tom, že žije. Proč nás všechny nechala, abychom se trápili nad její ztrátou.

Měla jsem moc otázek, ale nevěřila jsem, že bych na ně kdy dostala odpověď. Ačkoliv se Matteo dušoval, že viděl mou mladší kopii, mohl se splést. Ta žena mi mohla být jenom hodně podobná a taky, kdo by se neusmál na malé děti, které staví sněhuláka? Mně to vždy přišlo moc pěkné. Jediné, co nedávalo smysl, byl ten ženin útěk.

„Tak dost povídání, ta paní asi někam pospíchala, proto odešla. Navíc je už pozdě, měli byste jít spát,“ připomněla jsem jim a spravila Matteovi přikrývku. Poté už jsem se konečně mohla vydat do ložnice, abych si i já mohla po perném dni odpočinout.

 

 

Bellin pohled:

Jen co jsme došli do pokoje, pohodlně jsem se uvelebila na posteli a až tam mě napadlo, že bych si mohla sundat tu směšnou bundu, která stejně nedokáže zahřát to moje studené tělo. Věděla jsem o jedné možnosti, která by mě dokázala zahřát, ale i tak bych byla pro obyčejného člověka pořád studená.

„Vidím, že ani romantická procházka po městě ti náladu nevylepšila,“ prohodil Damon a já si až teď všimla, že jsem se musela zamyslet opravdu na dlouho, protože stál u postele a kolem pasu měl jenom ručník.

„Proč jsi mi neřekl, že jdeš do sprchy? Mohla jsem ti umýt záda,“ namítla jsem.

„Já ti to říkal, ale byla jsi myšlenkami úplně jinde… Ale pokud skutečně plánuješ sprchu, tak záda můžu umýt já tobě,“ navrhl a přitom se šibalsky usmíval. Věděla jsem, k čemu ta koupel směřuje, ale nebránila jsem se. Neměla jsem důvod, odmítat Damonovy něžnosti, smyslné ruce klouzající po mém těle a jeho hruď přitisknutou na tu mou.

„Fajn,“ souhlasila jsem s jeho návrhem a už cestou do koupelny jsem si sundávala tričko a rozepínala kalhoty. S podprsenkou mi Damon ochotně pomohl a během chvíle jsem už ležela ve vaně, Damon seděl za mnou a houbičkou mi omýval záda. Všude tam, kde se houbička dotkla mého těla, se jenom o několik vteřin později octly i jeho rty. Bylo to hrozně příjemné a až k zbláznění vzrušující.

A když poté odložil houbičku na okraj vany a začal se mému tělu věnovat svými ústy, nestěžovala jsem si. Popravdě jsem si to náležitě užívala a vždy se snažila nemyslet na ty hordy holek, které se kolem něho musely motat. Myslím, že o někom, jako je Damon, sní tajně každá holka. O bojovníkovi, který se o vás dokáže postarat, když to nejvíc potřebujete. Dokáže být krutý k nepříteli, ale s něhou o vás pečovat. A přesně takový byl Damon.

 

 

Z koupelny jsme se potom přestěhovali do pokoje. Hlavu jsem měla položenou na Damonově hrudi a přemýšlela, co si počnu s tím vším, co se letos odehrálo. Nechtěla jsem od rodiny odjet, ale Damon měl v tomhle nejspíš pravdu. Moje přítomnost je pro ně nebezpečná. Aro se nesmí dozvědět nic o tom, že mě zahlédli, a tak jsem možná trochu zpochybnila tu historku o mojí smrti. Přece jenom jsem to celé vymyslela já – nehodu a smrt v plamenech.

Jenom asi o hodinu později se Damon zvedl a já mu překvapeně pohlédla do očí. Co se stalo, že ruší tuhle naši idylu? Jen ten pohled mi však odpověděl na všechno. Jeho zorničky byly skoro černé, potřeboval na lov.

Nechápala jsem, co u něj ten náhlý hlad vyvolalo, přece jenom se krmil stěží pár dní před naším odjezdem, ale nemohla a rozhodně jsem ani nehodlala mu v tom bránit. Deset let mě přece podporuje v tom mém, podle něj nesmyslném, nápadu být vegetariánkou.

Rychle si oblékl košili, natáhl na sebe kalhoty a obul boty. Potom se hned obrátil na mě.

„Bello, můžeš mi teď tady slíbit, že tu na mě počkáš a nepodnikneš nic, čeho bys mohla později litovat?“ mluvil na mě naléhavě, rukama mi svíral ramena a hleděl mi do očí.

Přikývla jsem. „Slibuju,“ zašeptala jsem k němu a Damon se ke mně naklonil a lehce políbil na rty. Ještě než jsem pak stačila otevřít rozkoší přivřené oči, byl Damon pryč a já jsem tu zůstala sama se svým slibem, že nepodniknu nic neuváženého.

Páni, jemu se to tak lehce řekne. On nevidí svého sourozence, své dvojče, jak bezcílně bloumá krajinou našeho dětství, mluví sám se sebou, vzpomíná na chvíle, kdy jsme byly spolu a prováděly různé neplechy… Ani v nejmenším mě nenapadlo, že by to mohlo Elinor tolik sebrat. Ano, počítala jsem s tím, že to bude pro všechny těžké, ale že se přes to nepřenese ani po deseti dlouhých letech?

Nejhůř se mi však dařilo dodržet slib ve chvíli, kdy se do pokoje vedle nás nastěhoval pro tuhle noc pár s francouzským přízvukem. Nechtěla jsem, ale přesto mi neuniklo, o čem že se to spolu baví. Tématem jejich rozhovoru byla Elinor a její prazvláštní chování poté, co se vrátila domů. Poté, když jsem vyslechla, jak zničeně se vrátila domů, jsem už nemohla dodržet slib, který jsem Damonovi dala.

 

 

Pohled Lilly:

Elinor nás s Victorem ubytovala v pokoji pro hosty, který později plánovali přestavět na druhý pokoj pro kluky, aby každý měl své soukromí, ale já jsem nedokázala usnout. Cítila jsem se unavená, ale přestože se mi oči klížily, spánek nepřicházel. Po hodině převalování jsem to vzdala, přehodila si přes sebe župan a vydala jsem se do kuchyně pro sklenici vody.

Nepotřebovala jsem si ani rozsvěcovat, protože do oken pronikalo světlo z ulice, a tak jsem si napustila sklenici a opřela se o linku, abych si ji v klidu vypila. V bytě byl klid, který narušoval jenom tikot hodin na stěně. Po chvíli ho však přerušil i hlas Elinor.

„Kdo volá?“ zajímala se a já vykoukla z kuchyně. Elinor za sebou právě zavírala dveře do ložnice a nevšimla si mě. „Kdo jste?“ naléhala na volajícího a telefon si úpěnlivě tiskla k uchu. „To není pravda, nedělejte si ze mě legraci, není to slušné a navíc je velmi pozdě,“ zlobila se a já přemýšlela, kdo jí může takhle pozdě volat. „Dobrá, tak tedy pět minut,“ souhlasila a okamžitě si to zamířila do chodby, kde jsem zaslechla šustění bundy a to, jak se přezouvá. Potom už jenom klaply dveře.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 3. kapitola:

 1
3. monika
03.05.2013 [13:50]

honem další kapitolu.... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. myska98
01.05.2013 [21:29]

To bude pruzvich... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.05.2013 [17:37]

CatharineSarahAnnWoow,doufám, že z toho nebude průšvih když na to Aro přijde. A strašně mě zajímá co Bells udělá, ty tu kapitolu pokaždé utneš v tom nejzajímavějším bodě. Emoticon Už se těším na pokráčko... Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!