Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Díky za každý den - 1. kapitola

18.04.2013 (15:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1963×

1. kapitola

Pohled Lilly:

Nikdy bych nečekala, že se mi život po návštěvě mé vzdálené rodiny otočí o celých sto osmdesát stupňů. Mé sestřenky přes několik kolen se ukázaly jako ty nejlepší kamarádky, co jsem kdy měla, a když uvážím i to, že jsem se díky nim dala dohromady s Victorem… Ach.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě Victor, když mě viděl opět zasněně hledět na společnou fotku mě, Belly a Elinor. Už jsem se nemohla dočkat, až Elinor spolu s Peterem přijedou. Svou návštěvu ohlásili za týden a já doufala, že s sebou vezmou i své malé rošťáky. Mattea a Johna.

„Vzpomínala jsem na Bellu. Je to už dlouho,“ odpověděla jsem, když jsem se podívala na datum na fotce.

„Stýská se ti po ní a to jsi ji skoro neznala. Nedokážu si představit, jak tohle všechno nese Elinor, byla to přece jen její sestra, dvojče. Část jí samé. Je mi jasné, že se snaží tvářit statečně, přesto mi nikdy na Vánoce neušlo to, jak to všechno na ni dopadá,“ podotkl a já musela jenom přikývnout.

Nedopadalo to však jenom na ni. Všichni byli zdrcení z její náhle smrti. Nikdo to nedokázal pochopit. Nejdřív její zmizení a potom ta zpráva o její smrti.

„Jo, je to hrozné, ale bohužel nebo snad bohudík jde život dál a Elinor našla nový smysl života, Peter ji drží nad vodou,“ souhlasila jsem s ním.

„To je pravda. Teď na to ale nemysli, čeká na nás tvoje matka, máme k ní dneska jít na oběd,“ připomněl mi domluvenou schůzku s mými rodiči. S Victorem jsme se po čtyřech letech vztahu vzali. Máma nebyla moc nadšená, když jsem poprvé přivedla Victora k nám domů, ale on si po nějaké době dokázal získat její sympatie a s otcem si rozuměl od prvního okamžiku. Avšak ani jednomu z mých rodičů jsme neřekli nic o Brianě, ani o tom prokletí a co s tím měl Victor společného. Tohle bylo součástí minulosti, na kterou vzpomínat nechci.

„Vidíš, málem bych na to zapomněla,“ usmála jsem se na něj a zvedla se z houpacího křesla, které jsme měli strategicky umístěné u velkého proskleného okna, ze kterého byl výhled na celou Paříž, která teď ležela pod vrstvou sněhu.

Pomalu se blížily Vánoce a návštěva Petera a Elinor byla taky účelná, ne že by nás nechtěli vidět, ale vždy si pochvalovali ty krásné dárky, které jim na Vánoce vždy přivezeme, takže se rozhodli jet nakupovat dárky letos sem. Dublin jim už nestačil, přestože mě vždy dokázali originálně překvapit.

Zabalení do kabátů, s šálami kolem krku a rukavicemi na rukou jsme se vydali zasněženými uličkami blíž do centra Paříže. Náš malý byteček byl mimo všechen hluk a nám to tak plně vyhovovalo. Byl to mezonetový byt se střešní terasou, kde jsem si udělala malou zahrádku.

Právě jsem začínala pracovat pro malou advokátní firmu, protože hned po střední jsem se dostala na vysokou školu a stala se ze mě právnička. Victor mě tehdy na studiích podporoval, jak nejvíce to šlo, sám však odmítal jakékoliv další vzdělání, než je to životní. To, co zažil od chvíle, kdy se narodil, mu stačilo, a kupodivu si našel i dobrou práci, takže jsme si náš byt ze společných peněz mohli dovolit.

„Už jsi přemýšlela, co dáme vašim k Vánocům?“ zeptal se mě, když jsme procházeli kolem malého antikvariátu, kde jsme loni koupili mamě starodávnou vyřezávanou šperkovnici a tátovi krabičku na doutníky.

„Ještě jsem nad tím nijak nepřemýšlela, máma se sice o něčem zmínila, ale ještě si to chci nechat projít hlavou. Asi zajdeme s Elinor na nějaké pořádné nákupy,“ napadlo mě řešení a jelikož to bylo opravdu super, tak jsem se usmála. Tohle by mohlo být opravdu fajn a já se už nemohla dočkat, snad ještě víc než před okamžikem, kdy jsem si prohlížela fotku.

„Tak to bude určitě fajn, my zase něco podnikneme s Peterem,“ řekl souhlasně Victor.

„Jo, budou to pěkné svátky,“ přitakala jsem.

„To si piš. A pokud skutečně přivezou Mattea a Johna, tak to nebude mít chybu.“ Oba jsme měli ty dva malé andílky s ďáblíkem v těle hrozně rádi, ale sami jsme děti ještě neplánovali. Victor chtěl chvíli počkat, dokud si nevypracuju nějakou kariéru a potom bude dost času na rodinu. A jak to tak vypadalo, nebude to trvat dlouho. Práce se mi dařila a ani Victorovi se nevedlo špatně. Sice se mu občas trochu postesklo po jeho nesmrtelné rodině, ale obvykle to zahnal mávnutím ruky – byla to minulost.

Přesto jsme s nimi byli pořád v nějakém kontaktu. Dokonce nás před dvěma lety navštívili a Victora málem nepoznali, jak se za těch osm let změnil. Už rozhodně nevypadal jako ten student, jak jsem ho potkala, tentokrát na něm bylo něco mužnějšího. Rysy mu trochu ztvrdly, ale měkký pohled jeho očí byl vždy tak uklidňující a láskyplný, že mě pokaždé zahřálo u srdce, když se tak na mě podíval.

Sama jsem se moc nezměnila. Pořád jsem byla stejně malá, že mě Victor převyšoval o celou hlavu, vlasy se mi neposlušně vlnily v kudrlinkách kolem hlavy a nemohla jsem je zkrotit ani tím nejdražším přípravkem. Nevěděla jsem si s nimi rady, a přesto mi je všichni vychvalovali. Hlavně můj kadeřník, ke kterému jsem třikrát do roka docházela.

Stále jsem se také nenaučila přijímat komplimenty, vždy jsem u toho zrudla jako rajče, a přitom bych na to měla být zvyklá. Jsem profesionálka schopná rvát se za svého klienta až do krve, samozřejmě jenom pomyslně, a stále neumím přijímat pochvaly. Ale i tak to má jednu kladnou stránku – Victor moje červenání naprosto zbožňuje.

Ten den začalo opět sněžit. Do Vánoc zbývaly asi tři týdny, ale ulice Paříže byly nazdobené zářícími ozdobami a po večerech se celé město lesklo. Vypadalo to dokonale, avšak pokaždé mi ten pohled na město ležící pod vrstvou sněhu a postupně se snášející tmy vnášel do srdce jistou melancholii.

Ale hned v pondělí se toho na mě v práci sesypalo tolik, že jsem jenom do oběda vyřizovala telefonáty a papíry. Odpoledne jsem měla schůzku s jedním klientem, který byl obviněn z vraždy své přítelkyně, kterou podle svých slov ale nespáchal, jelikož přišel do domu, kde už mrtvá dívka ležela a to, že na vražedné zbrani byly jeho otisky a on byl celý od její krve, bylo jenom nedorozumění.

Soud se měl konat za dva týdny a všechny důkazy ukazovaly přímo na mého klienta. Pan Sibert naneštěstí neměl ani pořádné alibi. Pracoval jako podnikatel a měl mít schůzku s nějakým dodavatelem, ale on se nedostavil. Takže to pro mého klienta nevypadalo dobře. Policie také měla svého viníka a neobtěžovala se s nějakou důkladnější prací, jenomže to jsem nemohla dovolit.

„Ta byrokracie je děsná!“ zuřila jsem, když jsem večer přišla domů, unavená po celodenním dohadování s policií i dalšími úředníky. Skopla jsem z nohou lodičky a zamířila si to za Victorem do kuchyně, odkud to nádherně vonělo.

„Jako bys nevěděla, že je to takhle všude,“ odpověděl mi chlácholivě a políbil mě do vlasů, když jsem mu ukradla kousek mrkve, kterou zrovna krájel.

„Já vím, jenom je to prostě hrozné. Představ si ty tupce na policii! Pořád tvrdí, že vrahem je můj klient a ani je nenapadne ověřit si všechny stopy!“ namítala jsem dál a vytáhla si sponu, která mi držela vlasy stažené do ohonu.

„Teď se ale uklidni a nemysli na to. Připravil jsem nám večeři a v půjčovně mi nabídli nějakou romantickou komedii, můžeme si přece jednou udělat pěkný večer,“ ponoukal mě.

„Máš pravdu – dnešek si uděláme pěkný,“ souhlasila jsem s ním.

„Tak dobře, já nachystám jídlo na stůl a ty se můžeš zajít zatím převléknout,“ pobídl mě, a tak jsem ho nechala v kuchyni samotného a šla jsem si obléct něco pohodlnějšího, abych si dnešní večer mohla náležitě užít v náručí svého muže a nemusela myslet na práci.

A skutečně by to byl perfektní večer, kdyby mi film nevnukl nápad na to, jak vyřešit současný případ tak, abych očistila svého klienta. Vylétla jsem ze sedačky, jako bych dostala žihadlo, a běžela jsem do ložnice, kde jsem v pracovní aktovce hledala nějaké poznámky k jeho případu a následně v nich našla to, co jsem potřebovala.

Konečně jsem měla nějakou naději znovu tu podplacenou byrokracii srazit na kolena.

„Lilly, stalo se něco?“ vešel do ložnice Victor a uviděl mě sedět na naší posteli nad haldou papírů k řízení. Okamžitě mu tedy bylo všechno jasné. „Ten film asi dneska nedokoukáme, co?“ zeptal se a já k němu zvedla pohled. Tvářil se trochu zkroušeně, že jsem tak přerušila náš romantický večer, do kterého se mé případy neměly vůbec plést.

„Victore, já se hrozně omlouvám, ale tohle musím dodělat. Zítra se mám znovu sejít s panem Sibertem a teď mu budu moct říct i dobrou zprávu,“ odpověděla jsem mu a skutečně mě velmi mrzelo, že jsem Victora naštvala – přestože se tak vůbec netvářil. Snažil se to brát v klidu, ale už ho muselo pěkně štvát to, že si práci tahám domů a někdy se mu ani pořádně nevěnuju.

„To je v pohodě, můžeme se na to přece podívat jindy, ten klient má předost,“ řekl.

„Victore… počkej,“ zastavila jsem ho, než odešel z pokoje. Nechtěla jsem se s ním hádat. „Vím, že jsem to teď přepískla. Víš, co? Já teď všechno sbalím zpět do složek a dodíváme se na ten film,“ navrhla jsem. Pohoda doma pro mě byla důležitá.

„Když myslíš, že můžeš práci skutečně odložit…“

„To víš, že ji můžu odložit – do soudu zbývají ještě dva týdny,“ souhlasila jsem.

„Tak tedy dobře,“ přijal můj nápad a já sbalila všechny papíry do složek a vrátila se za ním do obývacího pokoje, kde na mě čekal se sklenkou vína.

Zbytek týdne uběhl v podobném frmolu, že jsem se domů vracela za tmy, kde na mě vždy Victor čekal s teplou večeří. Potom jsem si napustila vanu, kde jsem se snažila trochu uvolnit, a nakonec mě čekala Victorova náruč v naší posteli.

V pátek jsem však skončila brzy, všechno jsem si to utřídila tak, abych hned po poledni mohla odejít něco nakoupit a potom společně s Victorem jet Elinor a Peterovi naproti na letiště. Jejich letadlo tu mělo být kolem páté a my je rozhodně nechtěli promeškat.

Což se nestalo a letadlo pět minut po páté přistávalo na příletové ploše. Chvíli nato jsme je už s Victorem vyhlíželi u pásu se zavazadly, kde se záhy objevili v počtu tří osob. Elinor šla po boku svého muže a on nesl v náručí spícího kluka.

„Elinor, Petere!“ vykřikla jsem nadšeně, ale potom jsem zkrotila svůj hlas, abych Mattea nevzbudila. „Kde jste nechali Johna?“ zeptala jsem se zvědavě, jen co jsme se s Elinor objaly. Byla skoro jako moje sestra.

„Včera dostal horečku a vypadalo to, že bychom nepřijeli, ale to by nesměl táta bydlet ve Swords. Věděl, že máme naplánovanou tuhle cestu, a tak si ho vzal k sobě, že se o něj ten týden postará,“ vysvětlila mi nepřítomnost staršího z kluků.

„Tak to je fajn, že jste nakonec přece jenom přijeli. Moc jsme se na vás těšili,“ podotkla jsem šťastně a Elinor si brala z pásu svou tašku. Společně jsme pak zamířili ven z letištní haly, kde jsme na parkovišti nechali auto, do kterého jsme se všichni naskládali, a mohli jsme se vydat na strastiplnou cestu k nám domů, jelikož páteční provoz v Paříži bylo něco nepředstavitelného. Kdo ho nezažil, nedokázal si tu situaci představit. Prodírat se uličkami plnými turistů, místních, chodců i motoristů. Byl to skutečný blázinec a Victor si na tohle musel dlouho zvykat, mně rodiče trpělivost vštěpovali už od malička, takže mi jízda nedělala problémy.

Pohled Elinor:

Lilly měla pravdu. Předvánoční Paříž vypadala opravdu pěkně. Matteo prospal celou cestu až k Lilly domů, kde nás ubytovali v pokoji pro hosty. Kufry jsme ani nevybalovali a nechali jsme Mattea dál spát, zatímco nám Lilly uvařila teplý grog a všichni jsme se usadili v obýváku na sedačku.

Stulila jsem se Peterovi do náruče a na chvíli zaběhla myšlenkami do Swords a k svému staršímu synovi. Ne že bych tátovi nevěřila, že se o něj nedokáže ten týden sám postarat, to rozhodně ne, jenom jsem o něj měla prostě strach. A navíc mi bylo líto, že jsem ho nemohla vzít s sebou do Paříže. Tetu Lilly i strýce Victora měli rádi a já jsem klukům tenhle výlet už dlouho slibovala.

„Na co myslíš, lásko?“ zamumlal mi Peter do ucha.

„Napadlo mě, že bych měla zavolat domů, abych se zeptala táty, jak je na tom John, a abych mu nahlásila, že jsme dorazili v pořádku,“ povzdechla jsem si.

„Klidně mu běž zavolat, telefon je v kuchyni,“ nabídla mi okamžitě Lilly, která se vracela z právě zmiňované kuchyně s posledním hrnkem.

„Dík,“ odpověděla jsem jí a vydala se do kuchyně, kde jsem okamžitě našla telefon a vyťukala známé číslo k nám domů. Potom mi nezbývalo nic jiného než chvíli počkat, než táta telefon vezme. A čím déle ten telefon zvonil, tím víc jsem byla nervóznější, že se něco stalo.

„Haló?“ ozval se najednou na druhé straně linky tátův hlas.

„Ahoj tati, tady Elinor. Je tam u vás všechno v pořádku?“ zajímala jsem se okamžitě.

„Samozřejmě že je všechno v pořádku. Mělo by se snad něco dít?“ oplatil mi podezřívavě.

„Ne, ne samozřejmě že nic. Jenom mě trochu zneklidnilo to, že jsi tak dlouho nezvedal telefon,“ vysvětlila jsem mu důvod svých předchozích obav. Teď jsem však byla už klidnější, tátův hlas nezněl nijak vážně nebo naléhavě. Všechno tedy bylo v pořádku.

„Nezvedal jsem ho, protože jsme s Johnem hráli ‚Člověče, nezlob se‘ a ten malý šibal pořád podvádí,“ odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku táta a já hned zaslechla Johnův hašteřivý hlas, jak se obhajuje, že on rozhodně nepodvádí, že je jenom děda trochu nevšímavý. „Slyšíš ho? Já že jsem nevšímavý!“ durdil se táta.

„Slyším a vyřiď mu, že tě má pěkně poslouchat, jinak dostane na zadek – máš to ode mě povolené. Jinak, už jsme s Peterem a Matteem dorazili k Lilly. Ona i Victor tě moc pozdravují,“ tlumočila jsem pozdravy, které se ozývaly z pokoje.

„Dobře, taky je pozdravuj a pěkně si to tam užijte. My to tady s Johnem nějak zvládneme. Zatím se měj pěkně, holčičko, už musím jít hrát nebo mi John vyhodí všechny panáčky,“ loučil se se mnou rychle, a tak jsem tedy položila telefon a se spokojeným úsměvem jsem se vracela do obýváku. Konečně jsem byla úplně klidná a mohla jsem si začít užívat téhle dovolené.

„Táta vás všechny pozdravuje,“ vyřídila jsem i jeho vzkaz a potom už jsme začali plánovat, co všechno během toho týdne, co tu budeme, podnikneme. S Lilly jsem ještě musela probrat nějaké nápady na dárky a u toho Peter být nemusel a taky ani nechtěl, takže jsme se s Lilly přestěhovaly do jejich ložnice, kde jsme se usadily na širokou postel a daly se do obšírnějšího plánování.

„Co myslíš, bude se jí to líbit?“ uvažovala jsem nad ručně barvenou pašmínou.

„Já myslím, že určitě. Rozhodně to bude velmi pěkný dárek,“ souhlasila Lilly, a tak jsem s pašmínou zamířila k prodavači. Ta měkká a jemná tkanina mi klouzala mezi prsty a já jsem byla ráda, že jsme s Lilly sehnaly dárek i pro babičku. Po zaplacení jsem ji nechala i pěkně zabalit a s Lilly jsme se potom vydaly do dalšího obchodu.

„S takovou budu mít už zítra koupené všechny dárky,“ radovala jsem se. Bylo jednoduché tu vybírat dárky. Všude byla spousta obchodů, obchůdků a krámků, kde jsem nalézala učiněné poklady. Victor s Peterem si vzali dneska na starosti Mattea a šli se podívat na Eiffelovku, zatímco my s Lilly jsme si užívaly té předvánoční nálady, která tu všude byla.

„Nezakřikni to,“ dobírala si mě naše paní právnička.

„Neboj se, tady bych sehnala dárky úplně všude. Nevím co to, ale v Dublinu mi přijde, že tam nemůžu nikdy najít to pravé. Tady je to něco jiného,“ pohodila jsem rameny.

„Vím, čím to je. Doma jsi na to všechno zvyklá, tady je to jiné a proto i zajímavější,“ argumentovala.

„Asi máš pravdu. Rozhodně sem budu na nákupy jezdit častěji. Klidně i bez Petera,“ dodala jsem a Lilly se na mě spokojeně zazubila. Už určitě myslela na nějakou dámskou jízdu bez všech zábran. Tak rozhodně bych nic nenamítala, ale už jsem si něco podobného nemohla dovolit. Jsem přece matka od dvou malých dětí, měla bych mít rozum. Aspoň si to všichni mysleli.

Byla jsem dospělá a nebylo to jenom proto, že jsem měla manžela, kterého nade všechno na světě miluju, dvě malé, krásné a zdravé děti, které jsou mi úplně vším, ale bylo to především kvůli tomu, co se mi stalo před jedenácti lety zhruba v téhle době. Smrt mé sestry, mého dvojčete bylo to, co mě donutilo úplně dozrát. Ještě teď si pamatuju, jak moc mě bolelo to prosté oznámení, že měla nehodu, kterou bohužel nepřežila. Stále jsem se viděla v těch černých šatech, jak jsem stála nad jejím hrobem a v tu chvíli jsem nedokázala uronit ani jednu jedinou slzu. Nechápala jsem to, od oznámení o její smrti až po její pohřeb jsem nedokázala brečet, ale potom to na mě všechno dolehlo a já probrečela spoustu dnů i nocí.

Tehdy někdy jsem úplně dospěla. Peter mi byl oporou, ale nikdy nedokázal zaplnit to prázdné místo v mém srdci, kde chyběla Bella.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Díky za každý den - 1. kapitola: