Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Červená nebo zlatá? - Prolog + 1. kapitola

22.05.2012 (11:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1890×

Netvor ve mně - Doporučuji přečíst :)

Prolog

Když jsem konečně v Seattlu našel Carlislea, prosil jsem ho na kolenou, aby mi odpustil. Nechtěl jsem dál žít jako vrah. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mě přijal zpátky tak rychle a poté se choval, jako kdybych nikdy neodešel. Esmé také neměla žádný problém, přivítala mě jako ztraceného syna. Jediná Rosalie mi dávala najevo, že plně nesouhlasí s tím, co jsem dělal během doby, co jsem byl pryč. Už dávno jsem pochopil, že ji uráží, že ji vidím jen jako sestru, kvůli tomu jsem z ní necítil, že by mě měla ráda. Zdálo se, že moje vraždící mánie vztah mezi námi jen zhoršila.

První měsíc mého „znovuobnoveného vegetariánství“ byl nejhorší. Připadal jsem si opět jako novorozený. Snažil jsem se v noci procházet po okolí, po ulicích, tam, kde denně prochází mnoho lidí. Většinou mi Carlisle dělal společnost. Nevěděl jsem, jak nyní budu svou žízeň ovládat, tak jsme byli opatrní. Když se naším směrem blížil člověk, většinou jsem zadržel dech a utekl. Netroufl jsem si naplno ucítit tu vůni. Je pravda, že i když jsem lovil naší přirozenou potravu, tak jsem se dokázal ovládat – vždyť jsem odolal častokrát sladší krvi dívek a vrhl se na násilníka – zdálo se mi, že krev zvířat utišuje žízeň méně než ta lidská. Jednoho večera jsem se odvážil projít kolem člověka, zhluboka se nadechnout. Jeho vůně zalila mé ústa, v krku jsem pocítil pálení, které ale bylo naprosto jednoduše ovladatelné. Po nějakém čase jsem si i troufl vyjít ven mezi lidi za oblačného dne. Ale přesto jsem se necítil na to, abych začal studovat střední školu, univerzitu či se jakkoliv jinak zařadit do běžného lidského života. Dny a noci jsem převážně trávil četbou, samostudiem či hraním na piano a podobně.

Po několika měsících jsme se s Carlislem domluvili, že až se budeme znovu stěhovat, tak budeme uvažovat o tom, že začnu chodit s Rose na střední.

1. kapitola - Bella

Sequim. Nikdy bych si nepomyslel, že by Carlislea napadlo přestěhovat se zrovna sem. Je pravda, že část našeho života jsme strávili ve Forks, nedaleko odsud, ale už jenom to jméno je... divné. Musím ale uznat, že Esmé se zase vytáhla. Dům, který vybrala, byl překrásný, prostorný, světlý, měl nádhernou rozsáhlou zahradu a byl daleko od civilizace – pro nás naprosto ideální. Nedaleko byl i les, který přímo vybízel k lovu. Už jsme téměř měli vybalené a rozmístěné všechny naše rekvizity pro hru na lidi. Jediné, co chybělo mně, bylo piano. Esmé slíbila, že mi co nevidět nějaké sežene. Carlislea brzy čeká první služba v místní nemocnici a mě možná zápis na střední. Nevěděl jsem, jestli se na studentský život těším, nebo ne. To nejotravnější na škole – ranní vstávání – se mě netýká, tak to snad nebude taková otrava. Každé ráno si skočím na šálek teplé, zvířecí krve, osprchuju se, vyčistím si zuby, přichystám si školní tašku a hurá na první vyučovací hodinu. Rozhodně to bude lepší než celý den přemýšlet, čím se zabavit.

Jak je ironické, že dokud je člověk člověkem, stěžuje si, že musí spát, jíst, mýt se, že je to ztráta času. Já, jakožto upír, nemusím spát, jíst v podstatě taky nemusím, mýt se už vůbec, času mám tedy nazbyt. Ale jak rád bych večer zamhouřil oči, snil sen, jak rád bych se nerad ráno probouzel na budík, který třikrát posunu, abych vyšťoural trochu spánku navíc. Můj první den upíří existence je zároveň i tím posledním. Nikdy nepostřehnu tmu, nikdy se nezmění můj postoj k dechovce. Jako člověk jsem si neuvědomoval tyhle jednoduchosti, které dělají život zajímavějším, snesitelnějším, pestřejším. Upír si musí zvyknout.

„Pojď se proběhnout, Edwarde,“ nabídl mi Carlisle. Věděl, že ze stěhování sem nejsem zrovna dvakrát nadšený stejně jako z návratu do „lidského života“, v podstatě ani z celé své upíří existence. Přikývl jsem na souhlas a rozběhli jsme se přes zahradu do lesa.

„Podívej se kolem sebe, není to nádhera?“ Měl pravdu. Les nebyl příliš hustý, měl své kouzlo. Přidal jsem na rychlosti, zhluboka se nadechl, abych mohl ochutnat jeho vůni, a zavřel jsem oči. Do stromu nenarazím ani tak, a kdybych se přiblížil k člověku, tak uslyším jeho myšlenky dřív, než bych ho mohl vidět. Na jazyku jsem cítil vůni borůvek, lesních jahod, jehličí. Otevřel jsem oči a skočil na strom. Z něho na další a další a další, až jsem se ocitl na vrcholku lesu. Nebe bylo poseté mraky, které tvořily krásné obrazy. Po špičkách stromu jsem dál skákal, až jsem se dostal na okraj lesa. Zlehka jsem seskočil z posledního stromu a jemně jsem dopadl na měkkou trávu. Rozhlédl jsem se po louce, na kterou jsem se dostal. Byla obrovská, na druhém konci pokračovala k řece. Spíše než tráva byla na zemi voňavá, měkká, mechová deka, která přímo vybízela k polehávání. Občas byla rovina narušena malým hrbolkem, tráva zpestřena barevným kvítím.

Vtom mě do nosu praštila sladká upíří vůně. Nebyla Carlisleova, překvapilo mě tedy, že jsem neslyšel jiné myšlenky. Na louku se přiřítila nádherná žena. Měla dlouhé a husté kaštanové vlasy, které volně plápolaly ve větru jako plameny v ohništi, na sobě trochu poničené šaty, které vlály s tou řekou kaštanů. Skotačila po louce jako laňka, celou ji prozářila, když vtom se zastavila a všimla si mě. Mě nenapadlo nic jiného, než že jsem jí zamával. Ona se na mě nechápavě podívala, naklonila hlavu na stranu a zůstala stát. V tu chvíli mě neuvěřitelně otravovalo, že jsem nemohl číst její myšlenky. Za chvíli mě doběhl Carlisle, postavil se vedle mě.

„Kdo to je?“ ptal se v myšlenkách.

„Zřejmě místní obyvatelka,“ odpověděl jsem dost slyšitelně i pro ni. Carlisleova povaha na sebe nenechala dlouho čekat, pomalejším krokem k ní směřoval. Já se k němu rezignovaně připojil.

„Doufám, že jsme vám nenarušili vaše teritorium,“ navazoval kontakt s lehkostí. Někdy jsem měl pocit, že jeho schopnost není soucit, ale šarm.

„Nenazvala bych to svým teritoriem. Nějakou chvíli se tu potuluju, to je ale vše. Ovšem vaši vůni jsem tu nikde necítila, vy jste tu noví?“ zeptala se neznámá.

„Ano, zrovna dnes jsme se přistěhovali,“ odpověděl jí Carlisle pohotově.

„Přistěhovali?“ opakovala zmateně.

„Snažíme se zapadnout mezi lidi, žít normální život.“ Neznámá na nás dva nevěřícně zírala, prohlížela si nás a zastavila se u očí.

„Vzdali jsme se lidské krve, proto mají naše oči zlatou barvu a můžeme žít, aniž bychom prozradili naši existenci,“ vysvětloval.

„Ano, něco jsem zaslechla o takových jako vy.“ Její oči zůstávaly u Carlislea, jenom občas zabloudila ke mně, ale rychle se vrátila k němu.

„Já jsem Carlisle Cullen a toto je můj syn – Edward.“ Ukázal na mě.

„Já jsem Bella, Bella Swanová.“ Na chvíli se zarazila a prohlížela si mě. Zajímalo mě, proč jsem nebyl schopný slyšet její myšlenky, a ještě víc mě zajímalo, co bych slyšel zrovna teď, proč si mě tak prohlíží. „Víte, už nějaký čas přemýšlím o tom, jak bych se mohla vrátit do lidského života nebo to alespoň předstírat.“

Carlisle ji už chtěl zasvěcovat do našeho vegetariánství, o to víc byl překvapený, když jsem s tím začal já.

„Pokud bys měla zájem, mohli bychom to spolu probrat.“ Připadalo mi lepší, když jí budu tykat, byla přibližně v mém věku. „Myslím s celou naší rodinou.“ Moje sebejistota a sebevědomí byly ty tam. Nevěřil jsem tomu, co se mnou dělala.

„Ovšem, do ničeho vás nenutíme,“ vložil se rozhovoru Carlisle, když Bella nereagovala. „Ale budeme rádi, pokud se nám podaří získat dalšího zastánce našeho přesvědčení.“

„Jak jsem řekla, už jsem o něčem podobném uvažovala, takže proč ne,“ usmála se na Carlislea. Proč jenom na Carlislea? Mě téměř ignorovala, což mě neuvěřitelně žralo.

„Dámy mají přednost, určitě po naší stopě trefíte,“ řekl Carlisle a ukázal směrem k domu. Bella se rozeběhla a já s Carlislem jsme hned vyrazili za ní. Do nosu mě opět praštila její vůně, když se její vlasy rozevlály. Zaznamenal jsem Carlisleovu zmatenost, ale místo toho, abych na ni reagoval, mi pohled sjel níž, pod Bellina záda.

„Edwarde?! Co to mělo znamenat?“ zformuloval svůj zmatek do otázky. Věděl jsem, že se ptá na tykání a pozvání do domu. Nezbylo mi nic jiného, než pokrčit rameny, sám jsem tomu nerozuměl.

Jak jsme se blížili k domu, začali jsme zpomalovat, Bella zřejmě pochytila zvýšenou koncentraci naší vůně.

„Esmé? Rosalie?“ zavolal zbytek naší rodiny Carlisle, když jsme doběhli.

„Ano, miláčku?“ ptala se Esmé, hned jak dorazila. Zahlédla Bellu a zvědavě si ji prohlédla.

„Tohle je Bella, toto je moje krásná žena Esmé a naše dcera Rosalie,“ představoval Carlisle nové tváře. „Tady Bella projevila zájem o náš způsob života.“

„To jsme moc rádi, pojďte dál,“ zvala Esmé Bellu. Rosalie se zatím neprojevovala. Z jejích myšlenek jsem mohl poznat, že dvakrát nadšená zrovna není.

„Odkud vy vlastně jste?“ vyptávala se Esmé. V mysli si tvořila obraz mě a Belly jako páru. Usoudila, že by to byla lepší kombinace než mě s Rosalie. Ještě jednou jsem si Bellu pozorně prohlédl a mohl jsem s ní souhlasit v tom, že byla pohledná – jako každá upírka... Ale měla ještě něco navíc. To, díky čemu ze mě udělala během pár okamžiků poslušného psíka. Cítil jsem na sobě, co se mnou dělá. Nechápal jsem, jak je to možné, ale bylo to tak.

„Nedaleko odsud, z Forks,“ odpověděla Bella bez většího vzrušení.

„A jak... se vám to stalo?“

„Jednou, asi padesát let zpátky, jsem se večer procházela temnou uličkou, někdo mě pronásledoval. Potom si pamatuju, jenom jak jsem cítila dvě rány na krku a ohromnou, nekončící bolest. Víc nevím.“ Po těchto slovech se na mě podívala a po chvíli zrak zase odvrátila. „Když jsem se probudila, byla jsem zmatená. Po nějakém čase mi došlo, co jsem zač. Párkrát jsem narazila na potulné upíry. Mě toulky nikdy nebavily, proto jsem byla na jednom místě déle, než je obvyklé. Lovila jsem méně, ale i tak jsem se musela dost stěhovat. Nenapadal mě žádný způsob, jak zůstat na jednom místě déle.“ Slyšel jsem Esméinu touhu po detailech z jejího života.

Už jsem nevydržel svou zvědavost, a tak si další otázku uloupil pro sebe. „Můžu se na něco zeptat? Mám schopnost číst myšlenky, ale...“ Ještě než jsem stačil doříct to, co jsem chtěl, uslyšel jsem její hlas ve své hlavě.

Jsem imunní vůči darům, co působí jenom v mysli. Je to můj štít. Po těchto slovech její vnitřní hlas znovu utichl.

„Jak jsi...?“

„Už nějaký čas svůj štít zkoumám, a tak s ním umím docela dobře pracovat.“ Ostatní nás zmateně pozorovali, dlouho to ale netrvalo. Na to, že většinou nahlas komunikuji jenom já, si už zvykli, a tak to, že teď mluvila víc Bella než já, považovali za nepodstatné.

„Doufám, že vám nebude nepříjemné, že se tak vyptávám, ale to celou svou existenci trávíte sama? Nebo jste byla v nějaké smečce?“ ptal se Carlisle.

„Ne, to se jen ptejte, za chvíli se budu ptát já,“ smála se. „Sice bych se nenazvala samotářkou, ale kromě prvních pěti let jsem byla sama. Žádný z upírů, co jsem potkala, na mě dojem neudělal. Tedy aspoň co se týká těch potulných.“ zasmála se.

„A s kým jste žila těch pět let?“ zeptala se Esmé.

„Po pár měsících po proměně jsem narazila na upíra z Kanady, Laena. Byl to první upír, se kterým jsem se setkala. Když nepočítám ty, o kterých jsem nevěděla, a toho, který mě proměnil. Bylo mu asi čtyři sta let, pověděl mi o Volturiových, jak to chodí ve světě upírů, na co si mám dávat pozor a podobně. Po nějaké době jsem zjistila, že mě trénuje jako svůj štít. Věděl o mém talentu dřív než já. Tak jsem od něj utekla. Párkrát se se mnou snažil spojit, přemlouval mě, abych s ním opět ,žila', ale nikdy jsem mu neodpustila, že mě v podstatě zneužíval.“

„Ano, to je u upírů docela běžné, že spolu žijí jen kvůli výhodám,“ usmál se Carlisle.

„Víte, mě by zajímalo, jak spolu dokážete žít. Doufám, že vás tím nějak neurážím, ale jste největší skupina, co jsem poznala.“

„Já mám svou teorii, že tím, že se vzdáváme lidské krve, jsme neustále ve společnosti lidí, že díky tomu zůstáváme civilizovanějšími.“

„Jak je to těžké?“ ptala se po chvíli mlčení Bella.

„To je jedinec od jedince. Někdo s tím nemá problémy, někdo občas uklouzne a někomu to dá pořádně zabrat,“ pousmál se nevesele. „Důležité je hlídat si místo, kde lovíme. Kdyby se tam přiřítil nějaký člověk...“

„Je mi to jasné. No, ne, že byste mě nudili, ale už vás nebudu zdržovat,“ řekla váhavě.

„Ne, nechoď,“ téměř jsem vykřikl. „Myslím, že místa tu máme dost, nikomu vadit nebudeš.“ V tom na mě zařvala Rosaliina mysl. Mluv za sebe, vocase. Tázavě jsem se na ni podíval. Ona se na mě nedívala, ale v očích měla plamínky zlosti.

„Pokud chcete, tak máme jednu místnost navíc. Určitě rádi přivítáme dalšího člena rodiny,“ zachraňovala situaci Esmé.

„Tak pokud vás to opravdu nebude nějak... otravovat a nebudu vám překážet...“

„Já si myslím, že ničeho takového se obávat nemusíte,“ ujistil ji Carlisle.

„Tak dobrá. Děkuju, moc. A myslím, že pokud si mě nastěhujete domů, tak bychom si mohli tykat, co říkáte?“ Dívala se postupně na každého upíra s úsměvem.

Ještě dlouho jsme si povídali o našem způsobu života, o její i naší historii a o plánech, co se týká školy a případného stěhování. Esmé ji zavedla do pokoje pro hosty. V mysli byla ráda, že vybrala dům, který je větší než aktuálně potřebujeme. Rozdělila se s ní o pár kousků oblečení a domluvily se, že jí něco koupí.

Řekl jsem si, že se půjdu proběhnout, a pokud bych narazil na nějakou šťavnatou pumu, tak si i zalovím. Nemohl jsem ji dostat z hlavy. Pořád, i když v malé části, zůstávala v mé mysli. Proč mě tak přitahuje? Řekl bych, že víc než fyzicky mě přitahuje ta nevědomost, o tom, co si myslí. Do nosu mě praštila lahodná, lidská vůně. Sakra! Přestal jsem vdechovat vzduch a utíkal co možná nejrychleji opačným směrem, zpátky domů. Zastavil jsem se před prahem.

Nevěděl jsem, jestli si opravdu můžu být jistý tím, že nikoho nezabiju. Ano, několikrát jsem byl v přítomnosti lidí a neměl jsem problémy. Ale připadalo mi, že po dnešku si nemůžu být jistý ničím. Carlisle byl s Esmé v obýváku. Nechtěl jsem se s nimi potkat, tak jsem dům obešel a skočil oknem na chodbu před koupelnu. Vevnitř zřejmě nikdo nebyl, tak jsem tam proniknul a začal se svlékat. Vlezl jsem si do sprchy a pustil nejsilnější proud. I když jsem se nepotřeboval mýt, zbožňoval jsem ty kapky na svém těle. Byla to pírka, která polechtávala každý kousek mé kůže. Pokaždé, když se další rozprskla, bylo to, jako kdyby mi po tom místě přeběhl mravenec. Mé vlasy trochu povadly a ztmavly, z jejich konečků odkapávaly další kapky. Zavřel jsem oči a poslouchal tu vodní symfonii. Jak kapky dopadaly na mou kamennou kůži, vytvářely zvuk podobný kapání vody v krápníkové jeskyni. Zastavil jsem proud, vylezl ze sprchy a začal se utírat. Nasadil jsem si boxerky a košili, to na přeběhnutí do pokoje postačí. Kalhoty jsem urovnal a strčil je do podpaždí.

Otevřel jsem dveře do pokoje, v tu chvíli jsem ucítil lehký vánek. Okno bylo otevřené. Hmm... To je divné. Nepamatuju si, že bych ho otevíral. Pokoj byl poměrně koncentrovaně cítit Bellinou vůní. Asi jí Esmé ukazovala všechny místnosti. Přemýšlel jsem, čím se zabavím. Kdybych tu měl piano, tak si na něj zahraju. Bohužel, nebylo mi dopřáno. Tak jsem se šel podívat na poličku mezi své oblíbené knihy. Romeo a Julie. Proč ne. Usadil jsem se na své pohovce, otevřel knížku na své nejoblíbenější pasáži a začal číst.

Tak prudké vášně hrozí ztroskotáním,
v největším vzletu zprudka končívají,
jako když střelný prach a oheň vzplanou
v ničivém polibku. Čím sladší med,
tím rychleji svou chutí kazí chuť
a proto žij a miluj rozumně,
kdo příliš pospíchá, nic nestihne...

Já opravdu nepospíchal. Za svou existenci jsem se žádné ženy nedotkl tak, jak to dělávají milenci, žádné jsem nešeptal sladká slůvka, na žádnou jsem se nepodíval s jakýmikoliv úmysly, které jsem občas zaznamenal v myslích ostatních mužů. O žádnou jsem se nezajímal jinak než o svou sestru, popřípadě matku. Dokud nepřišla Bella. Nebyl jsem si jistý, do jaké míry to bylo způsobeno tím jejím odmítavým postojem a štítem, bránící mi proniknout do její hlavy. Za tu chvíli, co jsem jí mohl nahlédnout do mysli, ochutnal jsem jakousi znechucenost, nenávist. Ale vždyť mě v podstatě nezná, v životě jsem ji neviděl. Musel jsem se splést nebo to způsobil ten její štít. Uslyšel jsem kroky za dveřmi a po dvou nádeších zaklepání.

„Dále,“ odpověděl jsem Rosalii.

„Ahoj.“ Pojď se proběhnout, potřebuju s tebou mluvit kvůli Belle, dodala v mysli.

Budu moc ráda, když mi tu necháte komentář, jak se vám (ne)líbí tahle nová povídka, co bych měla/mohla zlepšit. Tuhle povídku budu dávat k publikaci vždycky v sobotu, takže bude vycházet podstatně méně než MZP (kdo ho četl, tak musí uznat, že několik kapitol týdně je tak trochu sebevražda =D), ale za to se budu snažit, aby byla lepší, snad bude trochu akčnější. Budu se na vás u ČZ moc těšit, třást se na každej váš komentář. =)

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Červená nebo zlatá? - Prolog + 1. kapitola: