Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Červená nebo zlatá? - 2. kapitola

26.05.2012 (20:30) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1893×

„Dále,“ odpověděl jsem Rosalii.

„Ahoj.“ Pojď se proběhnout, potřebuju s tebou mluvit kvůli Belle, dodala v mysli. 

2. kapitola - Piano

„Ahoj, Rosalie. Nechceš se jít proběhnout?“ snažil jsem se zeptat nenápadně.

„To bych moc ráda,“ řekla naoko mile. 

Běželi jsme daleko od domu, aby nás naše rodina, nebo bych spíš řekl Bella, nemohla slyšet. Rosalie si cestou odříkávala abecedu pozpátku. Ještě pár metrů a budeme dostatečně daleko.

„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi ji dotáhl k nám domů?“ štěkla na mě.

„Co? O čem to mluvíš? Dotáhl?“ Snažil jsem se přijít na důvod jejího hněvu, ale své myšlenky si dobře střežila. 

„Nevím, kdo ji přemlouval, aby zůstala,“ odsekla.

„No, tak třeba mimo jiné i Esmé?“

„O to nejde! Neodpověděl jsi mi.“ Zdála se být dost nasr... vyvedená z míry.

„Rosalie, nevím, co řešíš, chce se stát vegetariánem, tak v čem je problém?“

„Znáš ji snad? Může být nebezpečná! Pokud jsem to dobře pochopila, tak její myšlenky neslyšíš! Jak můžeš vědět, že ji třeba neposlali Volturiovi?“ Zlostí špulila rty, valila oči a řvala.

„Prosím tě, proč by ji asi posílali Volturiovi? A co by nám mohla udělat jedna upírka? Ani není novorozená. I ty jsi pro nás byla větší nebezpečí, když jsme tě proměnili, než je teď ona. A ano, její myšlenky sice neslyším, ale to ji nedělá jakkoli nebezpečnější!“ Pomalu ale jistě jsem ztrácel hlavu.

„To mě nezajímá! Chci, aby vypadla. A ty se o to postaráš!“ 

„Cože?!“ Z hádky nás vyrušila přítomnost někoho jiného. Otočili jsme se a viděli, jak ve stínu stromů stojí Bella a Carlisle a nevěřícně nás pozorují.

„Edward se o to nemusí starat...“ sdělila Rose Bella a zmizela.

„Bello, počkej!“ Rozeběhl jsem se za ní. Naštěstí, stejně jako žádný jiný upír, nebyla rychlejší než já. „Bello!“ zařval jsem na ni znova. Chytl jsem ji za loket a ona se tak musela zastavit. 

„Pust mě!“ řvala na mě.

„Pustím tě, když mi slíbíš, že neodejdeš. Prosím.“ Zadíval jsem se jí do očí s prosebným výrazem.

„Já nikomu nebudu na obtíž,“ vytrhla se mi, ale zůstala stát.

„Rosalie... Je prostě taková. Prosím, zůstaň. Esmé a Carlisleovi se po tobě bude stýskat. Padla jsi jim do oka,“ pokusil jsem se situaci trochu odlehčit.

„A to víš jak?“ řekla pořád plná hněvu.

„Vidím jim do hlavy, vzpomínáš?“ Zaklepal jsem si na spánek a usmál se. 

Chvíli zůstala stát a pak se znovu rozběhla, v hlavě jsem slyšel její hlas, který mě ujistil, že běží zpátky do vily. Já se vrátil za Rosalií a Carlislem. Ten se mezitím obrátil k vile, ale Rose stála na stejném místě, jenom o dost rozrušenější. 

„Můžeš mi vysvětlit, o co ti šlo?“ Jenom pokrčila rameny a zadívala se do země.

„O nic...“ V ten moment mi to došlo, aniž bych potřeboval jakoukoli schopnost čtení myšlenek.

„Ty žárlíš?“ začal jsem se smát. 

„Žárlím? Na koho asi tak?“ Ve chvíli, kdy to slovo vyslovila, jsem věděl už všechno. Ztratila svou soustředěnost a díky tomu jsem se konečně dostal k podstatě toho jejího šílenství. Opravdu žárlila. 

Ne že by ke mně něco cítila, všechno opět pramenilo z toho, že jsem z její krásy nepadl na zadek jako asi každý muž. Což by samo o sobě možná i přežila, uráželo ji však, že na Belle – prý – můžu oči nechat. 

„Tak to opravdu nemusíš... Vidíš, jak se ke mně chová,“ ušklíbl jsem se na ni a věnoval zemi svůj pohled. 

„Omlouvám se...“ řekla Rosalie do prázdna a odešla domů. Jestli se mi omluví i člověk jako Rose, tak je to se mnou už opravdu příšerné. Ještě chvíli jsem postával na místě a pak se taky vrátil. 

Od naší hádky s Rosalií uplynulo pár dnů, náš vztah ale zůstával pořád na bodu mrazu. Ovšem to, že mě Bella ignorovala, až na případy, kdy reagovat opravdu musela, ji zřejmě těšilo, a tak s ní vycházela poměrně dobře. Lépe než se mnou. Předevčírem jsem za Bellou přišel, jestli se mnou nechce na lov, ale diplomaticky mě odmítla s tím, že se jí už nikam nechce, že si bude jenom číst. Docela mě potom ranilo, když za ní přišla Rose, nabídla jí to samé a Bella jí div neskočila samým nadšením kolem krku. Nejhorší na tom bylo, že to samozřejmě slyšeli všichni upíři v domě.

Dalo by se to shrnout tak, že jediný, kdo v naší pětičlenné rodině stál o to, abych tu byl, byl Carlisle a Esmé. Sám sebe jsem musel přemlouvat, abych zůstal. Ale věděl jsem, že by se po mně Esmé i Carlisleovi stýskalo. Taky jsem věděl, že kdybych se od nich odstřihnul, tak se zase vrátím k „normální“ stravě, a to bylo to poslední, co bych chtěl. Když mluvíme o stravě... Sešel jsem schody a uviděl na gauči sedět Rose, jak sleduje televizi. No, horší už to nebude, tak proč to nezkusit zlepšit.

„Rosalie? Půjdeš se mnou na lov?“ ptal jsem se opatrně. Viděl jsem, že je na vážkách, tak jsem se jí snažil pomoct. Nebo spíš sobě. „Prosím,“ zamrkal jsem.

„Tak dobře,“ odpověděla, i když ne zrovna s úsměvem, a vyběhla z domu. Já jsem se naopak s drobným úšklebkem vydal za ní. 

Nelovili jsme dlouho, měli jsme štěstí na stádo daňků. Nebyli to sice masožravci, ale na žízeň to stačilo. Chtěl jsem se začít bavit s Rosalií, ale vůbec mě nenapadalo jak začít. 

„Esmé říkala, že ti snad sehnala nějaký klavír,“ začala rozhovor Rosalie. Byl jsem za to moc rád.

„Jo, něco jsem od ní pochytil. Měl by přijít zítra nebo pozítří. Jsem zvědavej, jak to má vymyšlený s Bellou.“ Její jméno jsem trochu rozkouskoval, protože jsem se obával toho, aby se Rose zase nenaštvala.

„Tak ji někam pošle, na lov nebo něco. To není problém,“ odpověděla bez špetky hněvu.

„Víš...“ Chtěl jsem začít svou řeč, Rose mě ovšem utnula hned na začátku.

„Ano, vím. Já se ti omlouvám, Edwarde, nevím, co to do mě vjelo... Vždyť mě znáš...“ Takovou Rose jsem ale neznal.

„Jo, nic se neděje.“ Jeden koutek mi cukl směrem nahoru. 

„Tak pojď, běží mi Cesty domů,“ zahlásila a vyrazila. Jak jsem se blížil, zaslechl jsem Esméin vnitřní hlas, jak přemýšlí nad tím, jak to bude se střední. Nechtěla nechávat Bellu přes den samotnou, kdyby něco musela obíhat. Jo, kdyby mě Bella neignorovala, tak bych si vzal klidně rok odklad. Stejně jsem si už zase nebyl stoprocentně jistý svým sebeovládáním. 

„Jak jste si to užili?“ ptala se Esmé, když jsem vešel do obýváku, kde se s Rosalií koukala na jeden z těch nekonečných seriálů.

„Ale jo, šlo to,“ podívali jsme se na sebe s Rose a trochu se pousmáli. Byl jsem strašně rád, že jsme se smířili. Aspoň něco pozitivního mi přinesl ten Bellin přístup ke mně. 

„To jsem ráda, děti. A jak to vidíte se školou?“ I když to přes ty mraky nebylo poznat, byla právě polovina srpna. 

„No, víš, Esmé. Zrovna jsem o tom přemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdybych ještě rok počkal. Nerad bych... uklouzl. Sice jsem říkal, že bych to už zvládnul, ale jistota mě nějak opustila,“ pousmál jsem se na Esmé.

„Dobře, ještě to probereme s Carlislem, ale myslím si, že bys to už opravdu zvládnul,“ podporovala mě. „A co ty, Rosalie?“ 

„U mě je to jasné, ne? Stejně bych doma neměla do čeho píchnout.“ Vadilo jí, že Esmé rušila seriál. 

„Já vás tu nechám, jdu si číst,“ oznámil jsem a otáčel se ke schodům.

„Jo, Edwarde. Pozítří ti přivezou piano, už je to domluvené,“ usmála se na mě. Další potěšující zpráva. Kývnul jsem, poděkoval a odešel do pokoje. Opravdu jsem se nemohl dočkat, až proženu prsty po klávesách. 

Přemýšlel jsem, co si budu číst dnes, když vtom jsem zaslechl krásný zpěv. Vlastně ne zpěv, ale broukání. Přicházel z vedlejšího pokoje, takže to nemohl být nikdo jiný než Bella. Měla hlas jak anděl, každou notu jakoby lehce hladila svým hlasem. Jemně přecházela z hloubek do výšek, přidávala na hlasitosti, pak se zase ztišila. Poslouchal jsem její hlas, jako by hluchý poslouchal zvuky tekoucí řeky a hlasy ptáků, kdyby mu byl znovu dán sluch. Když ta rajská hudba utichla, probral jsem se a s vědomím, že pro mé potěšení si tahle prozpěvovat nikdy nebude, jsem vzal první knihu, která mi přišla pod ruku, a začal jsem číst. 

„Bello, drahoušku, běžte se s Rosalií proběhnout, za chvíli přijedou s tím pianem, tak ať se nestane nějaká nehoda,“ slyšel jsem zezdola Esmé.

„My si rovnou skočíme na lov, když už budeme venku, viď, Bello?“ prohlásila Rose. 

„Jasně. Umíš ty vůbec na piano?“ Její hlas postupně slábl, jak se upíří rychlostí vzdalovaly od domu. Tak strašně moc jsem toužil vědět, proč mě tak nesnáší. Ani se mnou nevydržela v jedné místnosti. Vždy se podivně vypařila. Dělala, jak kdybych byl nějaký duch, který jí vysává duši. 

„Edwarde?“ zavolala Esmé. Zvedl jsem se z pohovky a rychle jsem doběhl do obýváku.

„Ano, mami?“ 

„Kam si tak představuješ to své piano? Budeš ho chtít do pokoje, nebo nám ho necháš v obýváku?“ ptala se, i když už pro něj měla místo vybrané. Jenom nechtěla, abych byl pořád zalezlý u sebe. 

„Nechám to na tobě, stejně už to máš všechno vymyšlené, tak ti nebudu bořit plány,“ zasmál jsem se.

„Dobře,“ usmála se na mě. Hned si začala představovat, jak krásně zapadne pod okno v obýváku. „A budeš tu chtít zůstat, nebo se taky půjdeš někam proběhnout?“

„Pokusím se tu zůstat, ale nic neslibuju.“ 

„Už víš, co na něj zahraješ jako první?“ ptala se zvídavě. 

„Nejsem si jistý, ale pár tipů mám. Rozmýšlel jsem mezi klasikou nebo nějakou moderní skladbou. Nakonec to nechám asi na improvizaci. Strašně se už ale těším.“

„To já taky.“ Vtom jsme oba zaslechli, jak se k nám blíží dodávka. Naposledy jsem se nadechl a modlil se, aby na tom moje žízeň byla líp, než si myslím. Ztuhle jsem stál uprostřed obýváku a čekal, až přijede před dům. 

„To zvládneš,“ pohladila mě po rameni a šla otevřít.

„Dobrej den. Tak kam chcete to piano, paničko?“ zahlásil stěhovák, který už na první pohled nepůsobil zrovna dvakrát vzdělaně. Pořád jsem nedýchal, takže mě zatím neovála vůně jeho krve. Díky bohu.

„Dobrý den. Tady pod okno,“ usmála se na něj. 

„Fajn.“ Otočil se a se svým kolegou už se začali namáhat. Je docela vtipný, že Esmé, na pohled křehká žena, by se u toho nadřela míň a ještě by to zvládla mnohem rychleji. 

Nechal jsem do plic proniknout trochu vzduchu a pocítil jsem tak pálení v krku. Bylo to otravné, ale dalo se to zvládnout. Začal jsem tedy mělce dýchat a doufal jsem, že nebudou mít nějak výjimečně voňavou krev. Stěhováci se začali belhat zpět do domu, vánek přivál jejich vůni v plné koncentraci. Nasucho jsem polkl a snažil se nevnímat pálení v krku. Esmé se na mě soucitně podívala, jenom jsem na ni kývl, že budu v pořádku. 

Ještě chvíli jsem musel vydržet týrání mého hrdla, než se ta moje kráska plně projevila. Zeď, u které piano stálo, byla vymalovaná zlatavou žlutou, a tak krásně vyniklo. Nebylo tradičně černé, ale krásně bílé. Celou místnost prozářilo, zaplnilo. Lepší místo bych opravdu nenašel. Jako kdyby celá místnost byla postavená jenom pro to, aby ji mohl ozdobit takový skvost. Esmé měla neuvěřitelný talent, co se týče všeho kolem architektury. Když stěhováci odešli, téměř s úctou jsem si sedl na bílou stoličku a jemně začal hladit klávesy. V tu chvíli jsem přesně věděl, co budu hrát. Comptine d un autre été od Yanna Tiersena.

Ano, já vím. Tahle kapitolka byla trochu kratší... Trochu víc... =D Ale nemohla jsem na vás vybalit nějakou větší zápletku hned ve druhé kapitole a tohle okecávání, kde se nic moc neděje mi prostě moc nejde - jak vidíte. =) Snad vám to vynahradím v další kapitolce, kde se dají věci trošinku do pohybu. =) Jako vždy budu ráda, když mi tu necháte alespoň smajlíka. =) 

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Červená nebo zlatá? - 2. kapitola: