Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Netvor ve mně

25.02.2012 (16:15) • AntjeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1639×

Temná ulice, dva lidé. Mladá dívka a její vrah. Dívka přidává na kroku, cítí nebezpečí. Vrah se za ní táhne. Dívčin strach stále více a více roste. Ví, že je ztracená, že možná zemře, možná se jí stane něco horšího. Strach okupuje každou myšlenku, zatemňuje ji mysl. Násilník se nemůže dočkat, až ho bude prosit o život, ještě více se těší na okamžik, kdy si bude přát smrt. Tato scéna byla v poslední době můj každodenní chleba. Pro mě ale nebyla ulice temná, viděl jsem jako ve dne, jenom barvy nabraly jiný odstín. Dívku nečeká smrt, ale záchrana. Cítil jsem, že přichází čas potrestat tuhle zrůdu, za chvíli by mohlo být pozdě. Rozběhl jsem se, všechno kolem mě se změnilo ve šmouhu, ačkoliv jsem viděl každičký detail všeho okolo, a srazil ho, dotlačil ho co nejdále od dívky, daleko od ulice, do křoví. Ještě jsem cítil dívčiny rozpolcené myšlenky – úlevu, že zmizel na jedné straně a na té druhé strach z toho, že se vrátí. To se už nestane. Žádná dívka už neucítí kvůli tomuhle monstru stejný strach. Z lovce se stala kořist.

Padouchova sladká krev trýznila mé hrdlo, tvořila v něm žhavé železo a já přesně věděl, co tuto bolest zmírní. Prokousl jsem jeho krk, blízko tepny. Jeho kůže proti mým zubům nekladla žádný odpor. Jeho ruce, nehty, které se pokoušel zatnout do mé kůže, jeho pud sebezáchovy, který mu dával sílu, kterou by za normální situace nebyl schopný vyvinout, jsem stěží cítil. Neměl proti mně šanci, stejně jako by ta ubohá dívka neměla šanci proti němu. Mé rty zvlhly teplou, životodárnou tekutinou, vlévala se do mých úst, do každé části mého těla. Sál jsem krev toho zvířete a přitom slyšel každou jeho myšlenku. Zmatek, strach, bezmocnost. Ty pocity, které tak zbožňoval, když byl lovec. Škubal sebou jak ryba na suchu, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec jeho myšlenky utichly a on se přestal zmítat. Teplo z krve zalilo mé tělo. Nikdy jsem ovšem nepožil krev nevinného, mohl jsem se tak uklidňovat, že nepiji lidskou krev, ale krev monster.

„Jak jsem mohl být lepší než oni? Vždyť oni také berou a ničí lidské životy,“ říkalo mi mé lepší já, to které bylo tak podobné Carlisleovi.

„Oni berou životy nevinných, dělají to jenom pro zábavu. Bereš do rukou spravedlnost, děláš tento svět lepší,“ šeptal netvor ve mně. Cítil se jako Bůh, užíval si moc, kterou má, užíval si příliv krve, která se vždy hnala mým hrdlem, když jsem si hrál na soudce.

Ale netvor se mýlil. Zlo vyháněné zlem je jenom větší zlo. Znechuceně jsem odkopnul jeho mrtvolu a utíkal daleko od ní. Zachránil jsem zřejmě více dívek, než tuto jedinou. Stejně to bylo neomluvitelné. Vražda jako vražda. Zabíjel jsem víc, než bylo potřeba, ze strachu, že když budu lovit až příliš žíznivý, mohla by touha žízeň uhasit zvítězit nad mou jedinou zásadou. Zásadou nezabíjet nevinné. Díky mé schopnosti číst myšlenky jsem byl schopný rozeznat vraha od milujícího, dobrosrdečného člověka. Mysl vraha byla prolezlá skrz na skrz hnilobou a špínou. Stejně tak i ta moje. S každým dalším mrtvým mé uspokojení žízně doprovázel čím dál tím větší pocit viny, znechucení. Každý obličej, který jsem připravil o jeho barvu, každou duši, kterou jsem odpoutal od jejího těla, jsem si pamatoval. Všechny ty vzpomínky na vrahy, které jsem zavraždil, se usazovaly v mé mysli a tam tlely.

Věděl jsem, co mi pomůže. Věděl jsem to, jakmile jsem poprvé necítil jen slast z krve přicházející do mého těla. Bál jsem se. Netvor, co zabíjí, co svým obětem nedává na výběr, se bojí. Ano. Věděl jsem, že jediné co mi pomůže je, přestat zabíjet lidi, byť vrahy, a vrátit se ke Carlisleovi. Bál jsem se toho, že mě odmítne, že se zrůdou, jako jsem já, nebude chtít mít nic společného. Že se mě zřekne a prokleje. Bál jsem se, že neuvidí svého syna, ale vraha. Že ani Carlisle, čistá duše, co odpouští a má soucit, mi nepromine všechny ty vraždy. Jak komické, prakticky neporazitelné, vraždící monstrum má strach z toho, že jeho stvořitel mu nepromine vraždy, co spáchalo. Věděl jsem, že nemám na výběr, je to moje jediná šance začít žít jinak než jako vrah. Rozběhl jsem se zpátky ke svému stvořiteli.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Netvor ve mně: