Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Červená nebo zlatá? - 8. kapitola

13.08.2012 (14:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1366×

8. kapitola – Povinnost
„Edwarde, pojď! Neboj, nic se nestane,“ přemlouvala mě Tanya.

„Ale já nevím, přece jenom na tom ještě nejsem tak dobře,“ vykrucoval jsem se.

„Jde i Emmett a ten má se sebeovládáním mnohem míň zkušeností, tak mě neštvi a pojď. Jinak se něco stane tobě,“ snažila se o vážnou tvář.

„A co když nás nějací lidi uvidí?“ zkoušel jsem se naposled distancovat od plánované akce.

„Edíčku... Víš, jak se to má s lidskýma očima? Vidí dost špatně,“ usmívala se Tanya. „Dokonce potřebují světlo k tomu, aby aspoň něco viděli. Takže se laskavě zvedni a přestaň dělat drahoty!“ začínala se vytáčet.

„Dobře, jak chceš, ale na mě to nebude...“ Tanya mě čapla za ruku a táhla mě z pokoje pro hosty do obýváku, kde už všichni čekali na mě. To, že do toho šel Emmett, mě nepřekvapovalo. To, že do toho šla Kate, moc taky ne. To, že do toho šla Tanya, mě ale docela šokovalo, vždycky jsem ji měl za tu rozumnější, ale asi jsem se spletl. No a Irina mě nepřekvapila, vzhledem k tomu, že šel Emmett. Za těch pár dní, co tu oxiduju, jsem si stačil všimnout, že je tak trošku poblázněná a předvádí se před ním. Divil jsem se ale tomu, že si s sebou bere kýbl.

Všichni jsme vystřelili z domu směrem k lidem. Měli jsme namířeno do místního supermarketu. Přesněji na jeho parkoviště. Cestou jsem ještě zaznamenal, že Emmetta vážně štve, že takovéhle akce nepořádají častěji. Sebevrah...

Jaký byl důvod toho, že budeme škodit zrovna na tomhle místě? Bylo tu hodně zábavy a místa, ale hlavně hned u parkoviště byl hustý les – ideální úkryt.

„Jdu první,“ culil se Emmett. Největší možnou rychlostí běžel kousek od aut a snažil se každého dotknout. Vzhledem k tomu, že dost lidí mělo alarmy, začalo celé parkoviště pískat, řvát a houkat. Na konci řady se Emm otočil a vzal ještě druhou řadu a pak se skryl v lese a za chvíli se vrátil k nám.

„Uznávám, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Ty alarmy jsou strašně nepříjemný,“ šklebil se.

„A jste si jistí, že vás nikdo nevidí?“ ptal jsem se plný obav. Všichni se na mě otočili s výrazem Prosím tě, klídek a zase se věnovali své akci – skrytá kamera.

„Teď jdu já, dejte mi ještě chvíli,“ prohlásila Irina a konečně jsem pochopil, proč si s sebou vzala ten kýbl. Odskočila k nejbližšímu zdroji vody, doběhla na druhý konec parkoviště, pořád skrytá v lese, vyhlídla si oběť a pozpátku běžela k nám. V momentě, kdy se přiblížila k náctiletýmu klukovi, změnila úhel kýblu, a tak ho docela slušně omokřila. V mezích normálnosti. Naštěstí na něj nevylila celý kýbl vody, to by asi, chudák, dopadl mnohem hůř.

„Tak, teď je řada na tobě, náš milý Edwarde,“ usmála se na mě Tanya. Ty jiskřičky, co měla v očích, by podpálily celý stadion.

„Proč já? Ani nevím, co bych měl udělat,“ vymlouval jsem se. Připadal jsem si jako střízlivý mezi partou svých opilých kamarádů. Takový ten, který si vytáhl nejkratší sirku a celé tlupě dělá řidiče.

„Hoď to někomu do kapuce.“ Tanya mi podala nějaký kaštan či co. Povzdechl jsem si, zamířil jsem na nebohou babičku a mrštil to s přesností na milimetry za její hlavu. Když se tam ten plod dostal k nebohé babičce, tak se v našich řadách rozvinula vlna povyku. Musím uznat, že to byla docela švanda.

„Radši už půjdeme,“ zavelela Tanya s úsměvem. „Nezajdem spolu na oběd?“ ptala se mě nenuceně.

„Rád,“ usmál jsem se. Za těch pár dní, co jsme spolu strávili, jsem pochopil, že Tanya je opravdu skvělá ženská, je s ní sranda, je milá, krásná... To, že mi před tím vadilo, že o mně smýšlí až v moc dobrém, jsem přehodnotil. Došlo mi, že ji ke mně něco táhne. Něco nevysvětlitelného, co neovlivní. Hlavně mi došlo, že to samé mě táhne k Belle. A když se chovám stejně, jak ji za to můžu odsuzovat a chovat se k ní nepříjemně.

Jediné, co mi dělalo starosti, bylo to, že se zdálo, že její náklonnost ke mně roste. Bál jsem se toho, že to překročí bezpečnou hranici a Tanya se do mě zamiluje. Měl jsem ji moc rád, strašně moc. A proto by mě zraňovalo, kdybych jí tu lásku nemohl opětovat. Zařekl jsem se, že se budu snažit, aby se tak nestalo, ale přesto... Jsem sobec. Bylo mi s ní tak dobře, byl jsem s ní tak uvolněný, tak svůj. Ještě s nikým mi nebylo tak skvěle. Zbožňoval jsem ji, ale přesto to nebyla láska. Nebyla to tak prostá, krásná láska. Cítil jsem k ní něco, možná o něco víc než k příteli, ale přesto to nebylo dost na to, abych se do ní zamiloval, ale hlavně abych nechal ji, aby se do mě zamilovala. Další kámen úrazu byl v tom, že jsem na ni nedokázal bejt hnusnej nebo ji jinak odradit. Nevěděl jsem, co k ní cítím, ale vím, že pravá láska to není. Ne ta upíří nekonečná. Chybělo tomu něco, co u Belly bylo až příliš.

My jsme zpomalili, ostatní běželi zpátky do domu. Už si zvykli, že na lovy chodíme spolu. Po pravdě jsem ale zatím neměl žízeň, a tak jsem si ulovil jednoho jelena a počkal, až se občerství i Tanya. Když dopíjela, tak jsem se k ní opatrně přiblížil, a když odkopla mrtvé zvíře, podal jsem jí ruku. Ve chvílích, kdy jsme byli sami, bylo to, že se držíme za ruku, tak přirozené, jako pro člověka dýchání. Ze začátku jsem se bál, že si to Tanya bude brát moc vážně, nakonec jsme si to vyříkali a já měl čistší svědomí. Šli jsme normální lidskou rychlostí na místo, kde jsme byli ten první den. Opět jsme si vedle sebe sedli a pozorovali krajinu.

„Jsem šťastná,“ vypadlo z Tanyi. Podíval jsem se na ni, ona se dívala pořád po krajině. Když zaregistrovala můj pohled, tak se na mě otočila a usmála se.

„Já taky,“ řekl jsem s přikrčeným obočím. Tanya se začala smát. Kombinace toho, že říkám, že jsem šťastný, a mého výrazu ji dost rozesmívala. „To proto, že se bojím, že... to zkazím,“ přiznal jsem a pohled jsem zaryl do země.

„Edwarde, tohle jsme probírali tisíckrát. O mě se nestarej. Vím, do čeho jdu,“ říkala s očima upřenýma do těch mých, s vážným hlasem, přesto se stálým úsměvem. Podíval jsem se do jejích očí a nechal se pohltit jejich zlatou barvou. Zřejmě nevědomky jí pohled sjel k mým rtům a zase zpátky. V tu chvíli mi přišlo jako povinnost se k těm jejím rtům přiblížit. Když viděla, že nejsem proti, začala se ke mně naklánět. V momentě, kdy jsem naše rty spojil, zavřela oči a něžně, lehce, sladce mě líbala. Její rty byly jako peříčka, která se otírala o ty mé, nepatrně mě lechtala a laskala. Svou rukou zabloudila do mých vlasů a škrabkala mě v nich. Část mé mysli srovnávala Tanyin polibek a ten Belly, nakonec jsem musel přiznat, že jsou to dvě nesrovnatelné věci. Tanya byla něžná, milá, ale něco jí chybělo. Stejně tomu bylo i u jejího polibku. Bella oproti tomu, byla vášnivá, hrubá, až panovačná, jako tornádo. Její polibky měly náboj, sílu, dělaly se mnou neskutečné věci. I Tanyin polibek mě... rozhýbal, ale ne tak drasticky.

Vůbec mi nedošlo, co tím probudím u Tanyi. Když jsem se přestal zaobírat sebou a srovnávání pár polibků, co mi věnovaly za celou svou existenci dvě jiné ženy, tak jsem se začal soustředit na Tanyiny myšlenky. Bylo to v kelu... Zmrvil jsem jí celou existenci. Ve snaze jí udělat radost jsem úplně zapomněl na to, o co mi šlo především. Byla do mě zamilovaná. Neodvolatelnou upíří láskou, která trvá až do pravé smrti. Chtěl jsem se praštit, rozbít si hlavu o šutr – i když by se mi to samozřejmě nepovedlo. Debile jeden! Odtrhl jsem se od Tanyi, která byla pořád trochu mimo.

„Promiň,“ omluvil jsem se jí upřímně.

„Nic se nestalo,“ usmála se na mě.

„Právě, že stalo. Já jsem takovej vůl! Kretén vymaštěnej!“ vrčel jsem na sebe.

„Edwarde, uklidni se, prosím,“ řekla sametovým hlasem a znovu spojila naše rty. Začala mě líbat trochu důrazněji a ruka jí zabloudila ke knoflíkům mé košile. To mě vyděsilo, chytl jsem ji za ruku a kousek od sebe odtáhl. Tvář se jí zkroutila zklamáním, zesmutněla. Došlo mi, že mi to ubližuje, že mě to přímo sere, když ji vidím takhle trpět jenom kvůli mně.

„Co se takhle přesunout k tobě do ložnice?“ odpověděl jsem jí odevzdaně, s výčitkami svědomí a s nadějí, že jí aspoň trochu odčiním její prokletí.

Tak... Pomalu, ale jistě se nám to začíná rozbíhat. Řekla bych, že jsme teď skoro v půlce povídky, takže těch 20 kapitol by to dohromady být mohlo (celá povídka). A pokud se třesete na to, jak to všechno bude pokračovat, tak tady máte trailer k novým kapitolám. Kdo se chce ale nechat překvapit, ať na něj radši nekouká. =D

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Červená nebo zlatá? - 8. kapitola: