Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Červená nebo zlatá? - 7. kapitola

15.07.2012 (07:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1335×

7. kapitola – Aljaška
Seděl jsem na pohovce u okna a sledoval pohyb mraků. Od návštěvy Tanyi a Kate uplynulo sedm dní, což znamenalo, že dneska vyrazím k nim. Celý týden jsem musel přemýšlet o tom, jak se věci mají mezi mnou a Bellou. Zdálo se, že moje odmítnutí ji opravdu zarazilo. Ale to už mi bylo jedno, teď jsem se jenom těšil za Kate, Tanyou a Irinou. A byl jsem zvědavej na Emma, asi to bude pěkný kvítko. Sice jsem se trochu bál, aby to Tanya nevzala jako balící akci, ale u nás se chovala slušně, tak to snad nebude tak hrozný. Jediný, co mě zajímalo, bylo to, že budu mít možnost utéct z toho každodenního stereotypu a od náladové Belly.

Zvažoval jsem, jestli mám jít na lov tady anebo až na Aljašce. I když by bylo přece jenom lepší, abych se nasytil, ještě než vyrazím, pro případ, že na cestě narazím na nějakýho člověka, tak jsem si řekl, že si rád prozkoumám přírodu v Denali. Zvedl jsem se ze sedačky a sešel dolů do obýváku. Carlisle měl službu, jinak byli všichni členi naší rodinky v domě.

„Tak já letím,“ řekl jsem Esmé a pousmál se na ni.

„Doufám, že mi tam nezvlčíš,“ smála se mile.

„O to se bát nemusíš, vlky nemám rád,“ zasmál jsem se.

„Brzy se mi vrať,“ řekla s náznakem smutku v hlase.

„Čau, Rose,“ zamával jsem jí.

Rozběhl jsem se a ještě uslyšel Bellin hlas, jak mi v mysli vzkazuje, „Budeš mi chybět.“. Vykulil jsem oči a zatřásl hlavou. Nedivím se, že ji nemůžu slyšet, očividně to v hlavě nemá v pořádku.

Většinu cesty jsem se držel u oceánu, užíval si čerstvého, slaného vzduchu. Když se nadmořská výška začala zvyšovat, kopce se měnily v hory, tak jsem se odpojil od vody a směřoval dál k Denali. Po chvíli jsem začal cítit náznak sladké upíří vůně, která nepochybně patřila našim sestřenicím a nově nalezenému bratranci. Už teď mě zavalila vlna pohody a klidu. Předtím jsem si ani nebyl plně vědomý, jak moc jsem napnutý a až nešťastný.

Netrvalo dlouho a ocitl jsem se před dveřmi domu patřící třem upírkám a upírovi. Zcela zbytečně, jen ze slušnosti, jsem zaklepal a v mžiku se dveře otevřely a v nich s úsměvem stála Tanya.

„Ahoj, poutníku,“ pozdravila mě vroucně. Moc ráda mě viděla. A k mému překvapení jsem ji taky viděl rád.

„Ahoj, Tanyo,“ odpověděl jsem mile. Její úsměv byl nakažlivý. Objali jsme se a v sekundě přiběhli i její dvě sestry a bratr.

„Čau, ty seš Emmett, že jo?“ zeptal jsem se zbytečně.

„Že váháš. Rád tě poznávám,“ přiblížil ke mně tu obrovskou tlapu, které se u normálních lidí říká ruka, a potřásli jsme si.

„Jojo, potěšení na mé straně.“ Za Emmem stály i Kate a Irina.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravily mě a objali jsme se. Pak jsme usedli na gauč. Ta šaškárna, co jsme hráli pro lidi, se nám tak zažrala pod kůži, že jsme si sedali už ze zvyku.

„Jakou si měl cestu?“ ptala se Irina, a tak o chvilku předběhla Tanyu, která se chystala zeptat na totéž.

„Nádherná, je tu krásná příroda,“ odpověděl jsem pravdivě.

Tanya si jako první všimla toho, že mé duhovky jsou více černé než zlaté, a tak na to patřičně zareagovala.

„Určitě máš žízeň, nechceš ochutnat zdejší faunu?“

„Trochou krve rozhodně nepohrdnu,“ usmál jsem se.

„Připojíte se?“ zeptala se Tanya ostatních, i když věděla, že všichni byli na lovu nedávno.

„Ne, ne, jen si hosta proveď pro okolí sama,“ zasmála se Kate.

„Chceš jít hned?“

„Klidně. Nejsem proti,“ usmál jsem se a Tanya hned vyběhla z domu. Já ji následoval a po chvíli, i když měla náskok, jsem ji dohnal.

Chvíli jsme běželi, zatím se nebavili, plně jsem se soustředil na kterékoli zvířecí bijící srdce. Zavětřili jsme stádo jelenů, ještě přidali na rychlosti a brzo je uviděli. Skočili jsme jim po krku a začali z tepny sát tu lahodnou tekutinu. Po chvíli saní jsem od sebe odstrčil mrtvého jelena a vydal se za dalším. Znovu jsem mu skočil po krku a nechal krev téct mým krkem. Zahřívala mě zevnitř, mé duhovky teď už určitě byly zlaté, líce mi lehce zrůžověly. Poslední kapky krve proudily mým hrdlem, olízl jsem si rty a zkontroloval košili, jestli jsem se neušpinil. Kousek za mnou se objevila Tanya, která neměla takovou žízeň jako já, a doběhla za mnou.

„Chceš se mrknout na jedno pěkný místečko?“ zeptala se mě s roztomilým úsměvem.

„Proč ne?“ souhlasil jsem, a když se rozběhla, tak jsem jí následoval. Neběželi jsme dlouho, brzo jsme se ocitli na vrcholu celé krajiny, a tak se nám naskytl nádherný výhled. Dokonce byl vidět i jejich dům. Posadili jsme se na měkkou trávu, mezi mraky prosvítalo slunce, které pomalu ale jistě padalo za obzor.

„Je tu opravdu krásně,“ musel jsem uznat. Tanya přikývla a přemýšlela, jestli má načat jedno nepříliš příjemné téma.

„Klidně se zeptej…“ řekl jsem prostě.

„Co Bella?“ Cítil jsem z Tanyi něco jako náznak žárlivosti, ale ignoroval jsem to.

„Když jsem se vracel – jak jsem vás byl doprovodit -, tak na mě čekala… a vyjela po mně.“

„A co ty na to?“ Snažila se skrýt fakt, že to v ní vřelo.

„Poslal jsem ji do háje a od tý doby… No, řekl bych, že se trochu vtírá. Jak jsem se k vám vydal, tak mi přes myšlenky sdělila, že jí budu chybět,“ zasmál jsem se.

„Koukám, že to doma nemáš jednoduchý,“ řekla se špetkou lítosti.

„Ale tak, nestěžuju si. Aspoň se nenudím,“ zlehčoval jsem situaci. Tanya doufala, že si u nich odpočinu, ale nebudu se nudit.

„Myslím, že toho se bát nemusíš,“ usmál jsem se na ni. To v ní ale znovu probudilo její city. Ne, že by mě přímo milovala, jenom mě měla ráda o trochu víc, než je mezi přáteli bezpečné – zvlášť těmi upířimi.

„Tanyo. Jsi skvělá ženská a mám tě rád. Ale nejsem si jistý, jestli to někdy budu cítit jinak. A nechci… abys potom trpěla, kdyby…“ nedokončil jsem větu.

„Edwarde, to je můj problém. Prostě se ke mně chovej tak, jak chceš ty. Když mě budeš chtít vzít za ruku – i když to nebudeš brát tak jako já -, tak mě za ni vezmi. A jestli se moje city k tobě… změní. Já se s tím vypořádám a rozhodně tě z toho nebudu vinit. Lásce neporučíš, není to tvoje nebo moje chyba. Ve skutečnosti to není ničí chyba. Je to prostě osud, život,“ usmívala se na mě hřejivě.

„Já vím, ale i tak… Nechci, abys kvůli mně trpěla. A i když chci… Jak jsi řekla, lásce neporučíš.“

„Nebudu trpět. Prostě… chovej se tak, jak to cítíš. Já to přežiju. Mě žádnej chlap neskolí,“ smála se.

Trochu jsem se na ni pousmál a pak ji objal kolem ramen. Ona si opřela hlavu o mé rameno a nechali jsme paprsky slunce, aby se odrážely od naší kamenné kůže.

Dlouho jsme seděli na trávě, nehybně, v lehkém objetí, když jsme si oba řekli, že už je čas jít, tak jsme se zvedli a mířili zpět k domu. Moje ruka zabloudila k té její a lehce ji stiskla. Tanya mi stisk oplatila a lehce se na mě usmála. Ani nevím, proč jsem to udělal. Z části proto, abych jí trošku udělal radost, z části asi i pro to, že jsem chtěl, sice z jiného důvodu než ona, ale potřeboval jsem cítit něčí blízkost. Ne takovou tu rodičovskou, kterou jsem cítil z Esmé… Prostě takovou úplně jinou.

Před domem jsme se pustili a vklouzli dveřmi dovnitř.

„Víte, co mi nejvíc chybí na tom bejt člověk?“ ptal se Emmett. „Že se nemůžu vožrat,“ smál se.

„To mi povídej, ono je fajn pít nějakýho smradlavýho býložravce, ale že bys pak odpad, to se zrovna říct nedá,“ přidal jsem se k jeho stýskání si. Všichni se začali smát a já si konečně připadal… chtěný, připadal jsem si, že jsem konečně u své rodiny.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Červená nebo zlatá? - 7. kapitola: