Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čarodějky - 29. kapitola


Čarodějky - 29. kapitolaTak a máme tady poslední kapitolu. Jak to všechno dopadne? Kdo zůstane na živu a kdo ne? Jak dopadne boj Belly a Cola?

29. kapitola – Dostanu tě na kolena!

 

(pohled Belly)

 

„Zemřeš,“ sykl Cole.

„Tak ať, ale Alice se ani nedotkneš!“ odpověděl Jasper.

„To ani nemám v úmyslu.“ Zaměřil na něj svůj pohled. Prohl se v křečích bolesti, ale nevydal ani sten. Po chvíli toho nechal.

„Popros a já tě zabiju rychleji…“

„Nikdy!“ vyrazil ze sebe Jasper a sbíral se ze země

„Jak chceš, půjdeme tou horší cestou.“ Znovu zaútočil, ale nic se s ním nedělo.

„Nemyslím.“ Za ním jsem stála já a posměšně se usmívala.

„Ale, ale… Bella. Tak vyřídím napřed tebe.“

 

„Ty půjdeš první!“ zavrčela jsem a zkusila ho nechat bouchnout, i když jsem věděla, že to je marné. Zasmál se.

„No tak, Bello, to tam nemáš nic lepšího?“ vysmíval se mi.

„Něco by tam bylo, ale šetřím si to na konec.“ Začali jsme okolo sebe kroužit. Najednou bylo nějak podezřelé ticho. Okolní boj ustal.

„Nemůžeš mě porazit,“ řekl a hodil po mně ohňovou kouli. Neškodně se odrazila od mého štítu.

„Ty mě také ne.“ Zaklel a hodil po mně tentokrát energetickou kouli, ale ani ta mým štítem nepronikla. Hořce se zasmál.

„Co to má být? Kde jsi vzala nové schopnosti?“ ptal se, už ne tak jistý sám sebou.

„Vypůjčila jsem si je.“ Ze země jsem vyzvedla silou myšlenky ostrý kámen a vrhla ho proti němu. Vyhl se mu.

„Od vlastní setry? To není moc chytré, bude v nevýhodě.“

„To není moc mé sestry.“

„Tak čí potom?“ Neustále mě sledoval a kroužil, jenom kroužil.

„Mých dětí.“ Cole se rozhlédl kolem, jako by ty děti hledal, ale nikoho nenašel. Pak se zastavil pohledem na mém vypouklém břiše. Začal se chechtat.

„Myslíš, že jako těhotná mě porazíš?“

„Nemyslím, vím.“

„Cha, dostanu tě na kolena.“

„Já dostanu tebe…“ Konečně se na mně vrhl. Kroužení pro mě bylo horší, to napětí z něj. Házel proti mně různé koule. Energetické, ohňové. Různě mizel a objevoval se, ale v mém štítu skulinu nenalezl. Silou myšlenek jsem vyzvedla několik chytře rozmístěných zbraní okolo a poslala je proti němu. Zmizel a zase se objevil. Ze země zvedl jeden meč.

„Tak vylez ven a bojuj fér!“ Shýbla jsem se a také si sebrala meč. Usmála jsem se a vylezla ven.

„Jak si přeješ.“

„Meč pro tebe nebyl dobrá volba,“ zaskřehotal a vrhl se proti mně. Stačila mi vteřina na to, abych meč nastavila do správné polohy a jeho útok odrazila.

„Myslíš? Neznamená, že když nejsem muž, neumím zacházet se zbraněmi. To by jsi zrovna ty měl vědět. Sám jsi Alici učil bojovým uměním. I se zbraněmi. A Alice to naučila mě.“

Rozzuřil se při té vzpomínce, to jsem přesně potřebovala. Už mi neodpověděl a místo toho se na mě vrhl. Byl vyšší a silnější, to však byly jeho jediné výhody. Já však byla mrštnější a rychlejší.

S mečem se ke mně přibližoval. Jednou nohou vykročil dopředu. Svým mečem jsem mu mířila na hruď. Jednoduše naklonil svůj meč dopředu a přejel po tom mém až k čepeli. Usmál se, cukl s mečem a udělal výpad směřovaný na moje ledviny. Zkroutila jsem ruku a meč odrazila. Čepele o sebe zacinkaly. Podnikl další krok dopředu a tentokrát zamířil na hlavu. Couvla jsem a jeho meč zablokovala. Dál mě hnal dozadu. Pak udělal špatný tah. Překryla jsem jeho meč svým, vytočila ho a tlačila ho zpátky. Sekla jsem mu po krku, ale bez potíží se vyhnul.

Nohu před nohu, úkrok, krok zpět a znovu úkrok a zase ústup. Mezitím samé výpady. Na celé louce bylo slyšet jen řinčení ocele. Seknul mi po rameni a já uskočila. Sekla jsem mu po nohách, ale on vyskočil a mému meči se vyhnul. Pak mě napodobil, já také vyskočila a udělala salto dozadu. Usmál se.

„Působivé,“ uchechtl se, „ale moc dlouho už nevydržíš.“

Byla to pravda, byla jsem udýchaná. A tak když mi znovu sekl po nohou, jsem se opravdu vznesla.

„Vzdej to, stejně mě nedostaneš. Meč mi neublíží… ale tobě ano,“ usmál se a také se vznesl do vzduchu.

„Jak…?!“

„Řekněme, že jsem si také vypůjčil pár mocí,“ řekl a ústy směrem za mě naznačil: Díky, Alice. Rozčílil mě.

Rozletěl se ke mně a sekl mečem po mé hlavě. Vyhnula jsem se a udělala hvězdu na stranu. Vydal se opět ke mně a sekal teď hlava nehlava. Sotva jsem stačila útoky odvracet.

„Přiznej si to, Bello, už máš málo sil, jenom uhybáš… zabiju tě.“

„Uvidíme.“

Pak jsem ale uslyšela výkřik. Hrozný výkřik, který trhal moje srdce na kousky. Zjevně se okolo nás začalo zase bojovat… Byl to Edward.

Cole využil mojí nepozornosti a udělal proti mně další výpad. Nestačila jsem zareagovat a on mě sekl do ruky. Bylo to dost hluboké a hodně to krvácelo, nemluvě o bolesti, ale už jsem vydržela víc, teď nesmím zklamat.

Přehodila jsem si meč do druhé ruky a bránila jsem se dál, ale teď to šlo hůř. V nestřeženém okamžiku mě chytl za zraněnou ruku a přitáhl si mě blíž a svůj meč mi vrazil přesně mezi dvě poslední žebra.

„Teď zemři!“ zasyčel, pustil meč a odvrátil se ode mě pryč. Podklesla mi kolena a spadla jsem na zem. Cole přistál přede mnou a odcházel.

„Cole?“ vzdychla jsem z posledních sil. Otočil se. Sebrala jsem v sobě veškerou svou sílu, rychle vstala a probodla mu mečem srdce. Zavrávoral.

„Obyčejný meč mě nemůže zabít,“ zasyčel.

„Ale tohle není obyčejný meč. Je to Excalibur… Teď!“ Poslední slovo jsem zakřičela a všechny čarodějky na louce začínaly odříkávat kouzlo na jeho zničení. Normálně by nefungovalo, ale podpořeno kouzelnou silou Excalibru už ano.

V místě, kde měl vražený meč, začal pomalu hořet a zděšeně zíral na svoji hruď. Pak poklesl v kolenou.

„Tak kdo je teď na kolenou?“ zasyčela jsem na něj. Za chvíli už z něj zbyl jen popel.

Vzala jsem za meč ve své hrudi a opatrně ho vytáhla. Ruka už mě nebolela, tu už mi moje děťátka zahojila a teď jsem pocítila příjemně teplé šimrání v ráně po meči, která byla za chvíli zacelená. Byla jsem zesláblá a šly na mě mrákoty, ale musela jsem to vydržet.

„Tak co? Chce s námi ještě někdo změřit síly, i když váš zdroj padl? Nabízíme vám život! Zmizte odsud a už se tu neukažte a my vás za to nezabijem. Ne dnes,“ zakřičela jsem na všechny zbývající démony. Někteří na mě hleděli se zděšením, jíní s pohrdáním, ale postupně radši jeden po druhém zmizeli…

„Bello?! Jsi v pořádku?“ křičela na mě Alice.

„Ano, jsem… kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se a rozhlédla se kolem. Na louce bylo několik skupinek krčících se okolo několika lidí. Vyrazila jsem za Edwardem, Alice urychleně za Rose.

„Edwarde? Edwarde, jsi v pořádku?!“ dorazila jsem k němu a viděla, jak se skládá zpátky za pomoci Carlislea.

„Ano, jsem… a ty? Neudělal ti Cole nic?“

„Nic, co by naše děti nevyléčily. Je ještě někdo raněný, nebo… mrtvý?“ ptala jsem se, ale tentokrát mi odpověděl Carlisle.

„Šejmus je mrtvý, tomu už jsem nemohl pomoct. Nessie byla raněná, ale už je v pořádku… Leo jí pomohl. Sam se snaží pomoct Billie, ale myslím, že je to marné… a Leo je právě u Prue, s ní je to také vážné. Nick byl zabit, ale ten už byl mrtvý. A Emmett… je mrtvý.“

Emmett? Ne, to ne, to nesmí být pravda! Rychle jsem se otočila a utíkala na druhý konec louky…

 

(pohled Alice)

 

Je pryč. Je pryč! Konečně je pryč! Tupě jsem zírala na popel, co po něm zbyl, než jsem si uvědomila, že tu jsou zranění. Rychle jsem běžela za Bellou zkontrolovat ji, jestli jí něco není.

„Bello?! Jsi v pořádku?“

„Ano, jsem… kde jsou ostatní?“ zeptala se a rozhlédla se kolem.

Také jsem se rozhlédla a zjistila, že na louce je několik skupinek krčících se okolo několika lidí. Bella vyrazila za Edwardem, já urychleně za Rose, která se krčila nad Emmettem. Vedle mě se najednou objevil Jazz. Vzal mě kolem pasu. Využila jsem jeho přítomnosti a opřela jsem se o něj, sotva už jsem se udržela na kolenou. Té smrti už na mě bylo moc.

„Emmette! Emmette, ne! Prosím tě, prober se, Emme… Emme, prosím, prober se. Emme? Emme, slyšíš, Emme, miluju tě! Miluju tě… neopouštěj mě…“ vzlykala Rose nad dožraným tělem Emmetta. Sesula jsem se vedle ní a začala také brečet. Rose se mi vrhla kolem krku a zoufale brečela.

Kolem nás se najednou mihl stín. Byla to Nessie.

„Pomozte mi! Tak slyšíte? Pomozte mi, dejte ho zase dohromady, možná ještě není pozdě!“

Jasper se proměnil v pouhou šmouhu a dal Emmettovi kousky zase dohromady. Nebo spíš jenom k sobě. Podle mě to bylo zbytečné, měl utrženu hlavu, bylo to marné…

Nessie se ale postavila nad každou ulomenou částí jeho těla, její ruce začaly svítit a kus se opět spojily. Za chvilku byla hotová, ale Emmett stále nereagoval.

„Potřebuje krev!“ zavzlykala Nessie, „lidskou krev.“

Rose konečně přestala vzlykat. Na ruce měla řeznou ránu a nastavila ruku tak, aby čerstvá krev spadla Emmettovi do úst. Nessie opět nad Emmetta položila své ruce a soustředila se…

 

(pohled Rose)

 

Proč já jsem byla tak pitomá! Mohla jsem trávit měsíce se svou láskou a já je takhle promrhala! Proboha, jak já jsem byla pitomá a sobecká! Umanutá…

Když Nessie řekla, že potřebuje lidskou krev, přiložila jsem svoji ránu k jeho ústům a jen doufala, že se stane zázrak. Teď, když najdu lásku, mi ji přece nesmí vzít! Dřív jsem si neuvědomovala, jak ho miluju. Nechtěla jsem si to připustit, ale teď, když jsem ho ztratila… když jsem o něj přišla, mi došlo, že ho miluju. Došlo mi, o co jsem přišla.

Nic se ale nedělo… Zase jsem se zhroutila na jeho tělo v návalu pláče a stále s mojí rukou na jeho ústech, když jsem pocítila ledovou ruku, jak čapla tu moji a  natočila si ji lépe k ústům. Rychle jsem vzhlédla a uviděla Emmetta, jak křečovitě svírá moji ruku a saje.

Za sebou jsem uslyšela Jaspera: „Carlisle! Přines z domu zásoby lidské krve! Rychle!“

Nevnímala jsem ho. Byla jsem neskutečně šťastná, že Emmett žije. Měla jsem ohromnou radost, ale pomalu na mě začaly jít mrákoty. Pak jsem ucítila, jak mě někdo odtrhl od Emmetta a já na chvilku upadla do nevědomí…

Když jsem se probrala, seděla naše rodina kolem mě a Emmetta. Emmett právě dopíjel transfuzi a už vypadal lépe. Musela jsem mu to říct. Musela jsem se mu omluvit za to, jak jsem se k němu chovala!

„Emmette…“

„Rosalie… co tě to napadlo, vždyť jsem tě mohl zabít. Proč jsi to udělala, proboha?!“ naštval se na mě, to jsem nečekala.

„Protože… Emme… já tě miluju a… já…. byla jsem pitomá… omlouvám se…  byla jsem vážně hloupá a uvědomila jsem si to, až… až… až když jsem si myslela, že jsem tě ztratila,“ vzlykala jsem jako malá holka.

„Rose… taky tě miluju, ale tohle jsi vážně neměla dělat.“

Vzhlédla jsem a krátce se usmála. Emmett se pomalu postavil a pomohl mi na nohy. Emmett se ke mně pomalounku sklonil a dal mi letmý polibek. Potom jsme pomaloučku vyrazili přes palouk, shlédnout ztráty…

28. díl ; shrnutíEpilog                   



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Čarodějky - 29. kapitola:

 1
1. Kačka
25.08.2011 [9:48]

úžasný, úžasný!!!!!!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!