Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budu tvoje smrt - 11. kapitola

scarlett84


Budu tvoje smrt - 11. kapitolaDalší... Už zbývají jen dvě kapitoly a bude konec.

„Něco jsem ti řekla, ne?“ ptala jsem se a pak k ní vztáhla ruku, kterou jsem po té sevřela v pěst a přesně v ten moment se Alice s křikem a obrovskými bolestmi hlavy zhroutila k zemi. Je až zarážející, jak dokáže tolik nepřehledných vyzí znázorňující bolest, krutost a smrt bolet.

 

Ještě jsem se ni pohlédla, svíjela se na zemi a nepřetržitě křičela. Strašný to pohled.

Jen se držela za hlavu a křičela. Nic nemohla dělat, nemohla se bránit.

„Cos jí to udělala?! Nech toho, bolí jí to, prosím…“ žadonil Jasper, který klečel u Alice a díval se na mě pohledem, který vypadal tak hrozivě, až jsem mu záviděla.

„Prosím, nech toho!“ křikl po mě další prosbu. Jen jsem nad tím protočila oči… ti upíři taky nic nevydrží.

„Prosím, to není fér, nic ti neudělala!“ další prosba.

„Život prostě není fér, už jsi tady nějaký ten pátek, měl by sis zvyknout. Myslíš si, že je třeba fér, že Edward už žije několik týdnů přes jeho stanovený čas? Myslíš si, že je to fér vůči ostatním? Není, nic není fér,“ odsekla jsem mu a pak jen letmo máchla rukou k Alici, tím jsem zastavila její bolest a ona se jen lehce klepala na trávníku. Jasper a všichni z jejich rodiny se na mě zmateně podívali.

„Bude v pořádku,“ řekla jsem a otočila se i s Edwarde zpět k lesu.

                    

„Nedovolíme ti ho zabít,“ řekl výhružně Carlisle a já se zase otočila k nim.

„Tak ne, jo? A co mi uděláte, abyste ho zachránili? Zabijete mě? Mě, smrt? To asi těžko, já už jsem mrtvá!“ křikla jsem po nich.

„Já mu ten život vezmu, nemůžete mi v tom zabránit. Jen to zbytečně prodlužujete. Prostě umře, jako všichni… už se s tím smiřte,“ řekla jsem jim tiše a byla to pravda… Nemůžou mi v tom zabránit a všichni jednou musí umřít… s jednou výjimkou.

„Ne, to ti nemůžeme dovolit,“ řekla Esme hlasem, ve kterém byla cítit mateřská láska… Milovala ho jako vlastního syna.

„Nechte mě ho vzít tam, kam patří. Velmi nerada bych vám ublížila ještě více,“ řekla jsem chladně. Pak se Esme rozvzlykala a já už se na to nemohla dívat, už jsem chtěla vypadnout od této rodiny.

 

„Postarám se o to, aby ho to nebolelo. Nebude nic cítit,“ šeptala jsem i upírům téměř neslyšitelným hlasem. Nikdo z nich netuší, jak to může být těžké… jak může být těžké zabít jednoho upíra. Zvláště těžké to je, jestliže se cítíte jako… člověk. Cítíte pocity, které jste nikdy mít neměli. Pocity, se kterými se neumíte vyrovnat a jakkoli je zvládat.

 

Otočila jsem se k Edwardovi a zpříma mu pohledla do očí.

„Pojď se mnou. Můžeš mi ukázat tvou louku,“ řekla jsem hypnotizujícím hlasem.

„Samozřejmě,“ odvětil mi omámeně, já ho chytila za ruku a rychlým krokem jsme docházeli. Stále jsme zrychlovali a po nepříliš dlouhé chvíli jsme již běželi upíří rychlostí.

 

Bylo to úchvatné a velmi mě bavilo kličkovat mezi stromy… a já milovala tu rychlost, proč jsem to vlastně ještě nikdy nevyzkoušela? Jak mi mohl tolik let unikat tak skvělý zážitek?

Jo, aha… tehdy jsem myslela jen na svou práci, jak nejlépe připravit bytost o život. Tehdy to byl skvělý život, žádné emoce, touhy, výjimky, nic, co by mě mohlo rozptýlit. Jen zabíjení a zabíjení, nic víc. Tehdy to bylo tak dokonalé a já se musím nenávidět za to, že teď už to tak dokonalé není. Za to, že jsem se jednou dala zviklat překvapivou situací a vrátila jsem život, za to, že mi velmi komplikuje mé bytí.

 

Po pár minutách jsme naráz vyběhli z lesa a ocitli se na jeho louce, která tvořila kruh. Ještě jsem neviděla něco tak souměrného. Byla krásná, mnoho květin a drobného života. Brzy zde bude cítit pouze jen smrt, protože dnes zde zemře jedna bytost. Jen smrt, smutek, strach a děs… Bude to krásné.

 

„Edward, podívej se mi do očí,“ zažádala jsem tiše a on poslech. Lehce jsem se předklonila a přivřela oči… nyní již myslel naprosto svobodně.

„Co? Co tady dělám?“ ptal se zmateně.

„Co tady děláš? Eh… Budu k tobě upřímná, umíráš. Máš nějaké poslední přání?“ zeptala jsem se.

„Dej mi jednu odpověď. Proč jsi mě nezabila, když jsi měla možnost. Proč jsi čekala až do teď?“ zeptal se a tázavě přivřel oči. Proč zase takové otázky, na které nemůžu dát odpověď.

„Nemáš ani ponětí, jak mi celou tuhle věc touto otázkou ztěžuješ.“

 

<< Shrnutí >>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Budu tvoje smrt - 11. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!