Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Buď vším, čím můžeš být - 7

05.08.2013 (16:30) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1786×

Tak tím uhodil hřebíček na hlavičku. Jsem připravena poznat jeho rodinu? Miluji ho, nechci o něj přijít, ale jsem připravená na tak velkou skupinu upírů? A co oni? Budou mě mít rádi? Přijmou mě mezi sebe? Tolik otázek a žádná odpověď. Byla jsem zmatená, ale svůj výraz jsem se snažila skrýt.

„Tak je půjdeme hledat?“ pípla jsem, jak nejtišeji jsem uměla. Nebyla jsem si jistá snad ničím, jen láska k Edwardovi mě držela při smyslech a odhodlanou.

„A ty chceš?“ ptal se s obavami v hlase. Musel vycítit mou nervozitu, která prosakovala každým pórem mého chladného těla. Teď jsem musela být silná, rozhodně říct ano, chci. Protože jinak se rozhodne špatně a do konce věčnosti budu mít na talíři, že jsem ho donutila žít bez rodiny.

„Ano,“ rozhodla jsem pevným, nekompromisním hlasem. Sama jsem se divila, kde se to všechno ve mně vzalo. Jeho rodina pro něj byla vším a bylo vidět, jak moc mu chybí. Navíc jsem si byla jistá, že rodina by mu chyběla stále víc a já jsem nechtěla být překážkou v jeho šťastném životě. Co víc, sama jsem začínala být zvědavá, jak tohle dopadne.

„Nečekal jsem, že budu mít vše, po čem toužím!“ Šťastný výdech naplnil místnost a já se k němu těsněji přivinula. Objímal mě velmi pevně a nebýt povinností, nikdy bych se nezvedla. Teď však nebyl čas, v práci by mě určitě hledali a já nepotřebovala v patách policii, nebo kdo ví koho.

„Musím dát výpověď. Vymluvím se na přestálý šok, nebo tak…“ zamrmlala jsem si a běžela pro telefon.

***

Sáře se moje výpověď nelíbila, přece jen jsem se za tu dobu stala její nejlepší pracovnicí, které absolutně nevadily noční směny. Ba naopak, přímo jsem o ně žádala. Naléhala na mé city a několikrát mi k telefonu předala i mé kolegyně, které měly jediný cíl. Donutit mě zůstat.

Ani jedna z nich neměla sebemenší šanci, ale bylo mi jasné, že to Sára musí zkusit. Nakonec přijala mou omluvu s tím, že po zážitku s lupičem, který mě málem střelil do hrudníku, už nemůžu pracovat ve stejném prostředí a navíc ještě v noci.

„Aaach,“ vydechla jsem úlevně, když jsem zavěsila. Byla jsem z toho všeho přemlouvání strašně zmožená a vyčerpaná. Sára byla velmi tvrdý oříšek a navíc paličatá. Vůbec se jí nelíbilo, že musela na nějakou dobu zavřít, než proběhne vyšetřování a ještě navíc jí dám jen tak výpověď.

„Děje se něco?“ ptal se starostlivě Edward a v mžiku byl u mě. Objímal mě a laskal na krku. Jeho přítomnost se mi líbila a zvláštně mě uklidňovala. Cítila jsem se bezpečně a po dlouhé době jsem dokázala uvolnit všechny své svaly a myšlenky. Bylo nanejvýš příjemné vypustit starosti a bolístky, které se mi nahromadily v hlavě a prostě vypnout. Vzdáleně jsem si uvědomovala, že takové účinky měl spánek, když jsem ještě byla člověk.

Pohodlně jsem se zavrtala do jeho náruče a tiše houkla: „To nic.“

***

Nic jsem nevnímala, nemyslela, jen jsem si užívala jeho přítomnosti a blaženého pocitu úlevy, který se mi jako upírovi vyhýbal. Nic však netrvá věčně a stejně jako se člověk budí ze sna i já se probouzela ze své iluze spánku. Bylo nanejvýš příjemné vypnout a na nic nemyslet, takový blažený pocit plný úlevy se mi už slušnou řádku let vyhýbal, já však nemohla spát věčně a má mysl začala pracovat.

Kolovaly mi v ní otázky a myšlenky na Edwardovu rodinu. Ano, vím, něco málo mi o nich řekl, ale to, že je chce najít, pro mě byla absolutní novinka. I když by mě neměla překvapovat. Jeho rodina pro něj musela být důležitá, i když se tomu tak dlouho bránil a vyhýbal. S krátkým povzdechem jsem se odtáhla z Edwardovy náruče, což doprovázelo jeho nesouhlasné zavrčení. Jen jsem se na něj usmála a šla ke skříni. Bylo načase udělat rázný krok kupředu, ačkoliv to pro mě mohlo znamenat rychlý pád na pusu. Ale jak jednou řekla moje skvělá přítelkyně: ‚I pád na hubu je pohyb vpřed!‘

Na dně skříně byl malý kufřík, ve kterém jsem od města k městu vozila věci, bez kterých by můj život ztratil minulost. Byly to vzpomínky na rodinu a na všechna ta místa, která jsem díky své upíří existenci navštívila. Každá maličká věc uvnitř kufru mi připomínala jedno místo, jednu dobu a jednu práci, kterou jsem milovala. Upír jsem nebyla dlouho, ale i tak jsem pracovala na mnoha místech a žila v mnoha městech. Strach z odhalení mi drásal již tak dost poničené nervy. Rychle jsem těch pár hloupostí, jak by to někdo nazval, naskládala do kufříku a zaklapla ho, s tím jsem se otočila na Edwarda a čekala, co bude dál.

„Je čas vyrazit,“ zubila jsem se na něj. Chtěla jsem mu dát vědět, že jsem připravená, sbalená a odhodlaná vyrazit ať už naše kroky povedou kamkoliv. Zašklebil se a zavrtal do sedačky. Jeho chování jsem vůbec nechápala. To on přišel s nápadem najít jeho rodinu, nebo že by můj sbalený kufr pochopil jinak?

„Proč?“ vyštěkl na mě, jako bych ho snad kopla. Chvíli jsem ho nechápavě pozorovala, až když jsem to nevydržela, zeptala jsem se.

„Co? Jak proč? Chtěl jsi najít svou rodinu,“ kulila jsem na něj oči a dál nevěřila vlastním uším. Co ho to najednou popadlo?

„Už nechci,“ zahudral si pro sebe a pohled zabořil na malý konferenční stolek.

„Jak tohle myslíš?“ Význam jeho slov mi nedocházel a bylo stále složitější ho chápat. Opravdu jsem začínala věřit teorii, že muži jsou z marsu a ženy z venuše. Vůbec jsem mu nerozuměla a připadala jsem si jako z jiného světa. Z jiné planety, která mi byla naprosto cizí. Z planety, na které se řekne ‚jdeme‘ a přitom všichni zůstanou sedět tam, kde byli.

„Nechci,“ zopakoval a založil si ruce na prsou. Stále zmatená jsem odložila kufřík, který skrýval mé největší poklady, a došla k němu. Sedla jsem si na stolek a jeho svěšenou hlavu pevně stiskla ve svých dlaních. Neochotně zvedl pohled a zadíval se do mých očí.

„Moc dobře víš, že chceš!“ Můj hlas zněl rozhodně a silně. Teď jsem to byla já, kdo ho musel přesvědčit, že chce najít rodinu.

„Bojím se,“ vydechl téměř neslyšně a snažil se dívat kamkoliv, jen ne do mé tváře.

„Čeho, je to tvá rodina a určitě tě moc milují.“ Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu, jak jsem se snažila zachytit jeho pohled. Moc to nešlo a já si začala připadat směšně. Znovu jsem ho silně uchopila a důrazně se zahleděla do jeho očí. „Čekáním to nezměníš.“

„Jak si můžeš být tak jistá?“ ptal se. „Jak můžeš vědět, že mě mají pořád rádi? Že chtějí, abych se vrátil?“

„Je to rodina a ta tě bude milovat a chtít u sebe ať provedeš jakoukoliv pitomost. Navíc jejich rozhodnutí nezměníš, jen oddálíš nevyhnutelné. A nezapomeň, ať to dopadne jakkoliv, ať se stane cokoliv. O mě už nikdy nepřijdeš,“ vyznala jsem se ze svých pocitů. „Taky se bojím, jak mě přijmou, jak se na mě budou tvářit a jestli se jim budu líbit, ale tohle všechno jde stranou, pokud je to něco, co tě učiní šťastným. A já vím, že s nimi šťastný budeš!“

„Tak ještě nepůjdeme,“ nadhodil a já měla pocit, že se jen vyhýbá nevyhnutelnému. Snaží se mě zviklat a to jsem nesměla připustit.

„Ne!“

„Ani je neznáš! Proč o ně tak stojíš?“ V jeho hlase se odrážel strach, ale i stesk po rodině, který nedokázal skrýt. Já zas věděla, že je sice neznám, ale mít tak velkou rodinu by nemuselo být špatné. Žít pro změnu ve dne a mít s kým mluvit. Byla to motivace, která mě táhla dál. Blíž k poznání jeho rodiny.

„Stýská se ti, to proto.“ Snažila jsem se být trpělivá, ale jeho cukání mi začínalo vadit. I já je chtěla poznat, ale on byl hlavní. Pokud on nebude chtít, nutit ho nebudu.

„Ale…“

„Ani to nezkoušej,“ přerušila jsem ho. „Dala jsem výpověď a sbalila si kufr! Odcházíme!“

„Bell, já…“

„Kufr je sbalený!“ řekla jsem velmi důrazným hlasem.

„Tak jo vzdávám se,“ začal se smát a ruce zvedl v gestu: Vzdávám se, nezabíjej mě.

„Stejně nevím, kde hledat,“ pokrčil rameny a s úsměvem se znovu uvelebil na sedačce. Jestli se zase jen vymlouvá tak mu dám co proto!

„Tak se jen rozhodni, že je chceš najít,“ napadlo mě a hned jsem to také řekla. „Pak se soustřeď na tuhle adresu, a pokud se nemýlím, Alice nás najde sama.“

„Zdá se, že jsi poslouchala,“ usmíval se od ucha k uchu. Možná se mi to jen zdálo, ale na malou chvíli to vypadalo, že je rád a potěšený tím, že jsem si zapamatovala něco o jeho rodině.

„Ano,“ sklopila jsem pohled. Vše, co se týkalo jeho rodiny, jsem hltala se zájmem a nadšením. Nebylo divu, že jsem si zapamatovala i takové detaily, jako že Alice vidí budoucnost podle rozhodnutí dané osoby. Když budeme mít štěstí, najdou nás sami. Strach mě sice neopustil, ale pomalu jsem se začala těšit na setkání s nimi. Bylo to, jak jsem už řekla: Nevyhnutelné!

„Nebude to stačit, ne pokud se nebude soustředit na má rozhodnutí,“ dumal chvíli. Tázavě jsem se na něj zadívala. Chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Pojedeme do Denali, trvale tam žijí naši příbuzní. Budeme doufat, že o nich ví.“

„Tomu říkám správný přístup,“ zasmála jsem se a laškovně ho dloubla do ramene. Konečně byl opravdu rozhodnutý najít svou rodinu a já ho chtěla podpořit, jak nejvíc jsem mohla. Nakonec i já je chtěla najít.

„Měl bych tě varovat, žije tam jedna upírka… Nebude nadšená, že jsem si našel… Tebe,“ vysoukal ze sebe. Mé tělo se napjalo v očekávání rány, kterou bych nemusela rozchodit.

„Takže ty a ona…“ nedokázala jsem dokončit větu. Všechno ve mně se sevřelo a já měla obavy. Dokážu překousnout fakt, že Edward měl přede mnou ještě jinou? Že ho líbala a laskala? Jako člověk bych něco takového neřešila, ale má upíří mysl se s něčím takovým vyrovnávala jen těžce. Jak si můžu být jistá, že se k ní nevrátí. Věčnost je dlouhá a on si může začít myslet, že jsem pro něj příliš obyčejná. Přestanu ho bavit a on u ní vždy najde porozumění a útěchu.

„Ne, tak to není. Ona chtěla, ale já neměl zájem,“ konejšil mě a u toho objímal. Musel cítit mou napjatou pozici a z očí číst zmatek a zármutek. Jeho ujištění mi však nepomáhalo a můj strach se zvětšoval. Co si počnu, co když mě opustí.

„A jak… Jak to bylo?“ vykoktala jsem ze sebe přidušeně a nepatrně naklonila hlavu na stranu. Snažil se mi dívat do očí, ale to bych nedokázala. Pevně jsem semkla víčka a snažila se vzdorovat jeho dlaním na mých tvářích.

„Ona mě chtěla, ale já o ni nikdy nestál, nedal jsem jí ani příležitost,“ snažil se mi vysvětlit vše, co se mu honilo hlavou, já však nedokázala pořádně vnímat. Stále jsem byla napjatá a nedokázala jsem se pohnout. „Nemusíme tam chodit!“ rozhodl najednou a já se trochu uvolnila. „Vlastně tam ani nechci,“ pokračoval, když viděl, že mé tělo už není tak ztuhlé a strnulé.

„Ale co tvá rodina? Jak je jinak najdeme?“ zeptala jsem se vyplašená z myšlenek, které se mi honily hlavou. Navíc jsem přemýšlela nad Tanyou a jeho rodinou a vším a… Na jednoho upíra je toho moc!

„Jsme upíři,“ zkonstatoval. „Najdeme je i jinak.“

„Ne, to není správné,“ zakroutila jsem hlavou. „Sice mě to vyděsilo, ale půjdeme do Denali. Je to nejlepší možnost.“

„Nemusíme jít hned,“ povzdechl si, když jsem se začala zvedat k odchodu. Já to ale chtěla mít za sebou a pokud možno hned. Vlastně… Už včera bylo pozdě. Jen jsem k němu natáhla ruku a vybídla ho k odchodu.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Buď vším, čím můžeš být - 7: