Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Buď vším, čím můžeš být - 6

27.07.2013 (20:30) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1454×

„Pojď, posadíme se tady,“ ukazoval na malý pařez, který byl poblíž nás. Jen jsem pokývala hlavou a vydala se k němu. „Musím ti ještě něco povědět.“

„Tak mluv,“ řekla jsem vyděšeně. Teď to přijde, teď mě opustí. Rozklepaly se mi kolena, ale nechtěla jsem mu ukázat, jak moc se bojím.

„Víš, když jsem odešel od své rodiny, nebylo to jen kvůli lidské krvi, ale i kvůli ženě. Tajně jsem doufal, že snad najdu nějakou, která bude pro mě jako stvořená. Už jsem přestal hledat, když ses objevila ty.“ Ukazoval na mě prstem a propaloval mě takovým zvláštním pohledem. Nechápala jsem, co tím chce říct.

„Cože?“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. V hlavě jsem měla prázdno. Úplné!

„No já, myslím si, že…“ Na malou chvíli se odmlčel. „Že jsem se do tebe zamiloval.“ Zůstala jsem oněměle zírat do jeho očí. Nezmohla jsem se na nic lepšího. V hlavě mi to šrotovalo a já nechápala, co že mi to vlastně řekl. Po malé chvíli mi začalo docházet, že když teď zareaguju správně, nezůstanu už nikdy sama.

„Bello?“ promluvil na mě, když se mu zdálo, že mé mlčení trvá příliš dlouho.

„Ano?“ probudila jsem se ze svého zamyšlení. Popravdě, mé myšlení bylo to tam a to přesně ve chvíli, kdy řekl, že se do mě zamiloval. Nechápala jsem, že by mě mohl… milovat? Jak směšné!

„Já, možná bys mi na to měla něco říct?“ protáhl svou větu spíš do otázky. „Poprvé jsem pochopil, že když chceš poznat lásku, nesmíš ji hledat. Musí se objevit sama.“

„To máš pravdu,“ koukala jsem na něj a ten neznámý pocit, který jsem pocítila v baru, se znovu vrátil. Tentokrát jsem ho začínala chápat. Všichni ti motýlci v mém břiše, ten pocit, že kdyby odešel, nebyla bych kompletní. To musela… Ne nemohla… Nebo… Ano?

„Bell? Povíš mi něco?“ ptal se a jeho obličej se stahoval zvláštní bolestí. Můj mozek šrotoval a myslím, že i on to slyšel. Přesto to potřeboval znát mé rozhodnutí.

„Ano?“ V poslední době mám hodně inteligentní odpovědi, napadlo mě, když ze mě zase vypadlo jen to jedno slovo.  Můj mozek vypovídal svou obvyklou upíří poslušnost.

„Moc bych s tebou chtěl zůstat a i když mi možná nebudeš věřit… Já tě miluji,“ vyjádřil se znovu a já malinko otevřela pusu. Jak by mě asi mohl milovat? Vůbec mě nezná. ‚Pracuj mozku!‘ nadávala jsem si pro sebe.

„Budu moc ráda, když budu mít společnost.“ To jediné jsem byla schopna říct, jeho obličej byl smutný a strhaný. Strašně moc mě mrzelo, že mu musím takhle ubližovat, ale sama v sobě jsem se nevyznala.

Vypadal tak smutně, musel mě špatně pochopit. Ale já sama se nechápala, tak jak by mě mohl špatně pochopit on? Hlavou se mi honilo tolik věcí a přitom jsem někde v hloubi věděla, že to co cítím je něco víc, než pouhá náklonnost.

***

Vydržel mě pozorovat neuvěřitelně dlouhou dobu. Nebo naopak krátkou? Nevnímala jsem čas, jen jsem si snažila srovnat slova, která řekl.

Z ničeho nic se zvedl a začal odcházet. Mé tělo zareagovalo instinktivně, nepřemýšlela jsem, co dělám, jen jsem to dělala. Rychle jsem se zvedla, napřáhla ruku a chytila ho za jeho zápěstí. Chvíli to vypadalo, že se mi snad snaží vysmeknout, ale já to nedovolila.

Zastavil se, otočil ke mně a jeho výraz vyjadřoval největší zklamání, smutek, vztek, nechuť. Nemohla jsem ho takhle vidět. Rozpřáhla jsem ruce a bez přemýšlení je obmotala kolem jeho hrudi. Přimáčkla jsem se k němu, jak nejvíc jsem mohla, když najednou vydechl:

„Rozdrtíš mě!“

„Omlouvám se,“ ucukla jsem celým svým tělem a tak se od něj hrubě odtrhla. Zatvářil se zničeně, ale v jeho očích plála jiskřička naděje. „Taky bych ti měla něco říct.“

„Mluv,“ vyzval mě a čekal. Nezbývalo než začít vysvětlovat.

„Nikdy jsem nečekala, že by mě ještě mohl někdo milovat,“ klopila jsem ze sebe tak rychle. „Když si mi řekl, že mě…“ Ani vyslovit to nedokážu!

„Miluji?“ doplnil mě v otázce Edward. Jen jsem přikývla a znovu se nadechla.

„Já netuším, co cítím. Ti motýli v mém břiše pokaždé, když se mě dotkneš. Ta touha být s tebou a neopustit tě.“ Házela jsem rukama sem a tam a snažila se říct, co cítím. Nejspíš pochopil. Chytil mé ruce, máchající všemi směry a přitáhl mě k sobě. V jeho náruči jsem se cítila bezpečně a uvolněně. Spadl ze mě stres a ostražitost. Bylo to až neuvěřitelné a já začala štkát.

Edward si mě odtáhl, ne moc, jen tak, aby mi viděl do očí. Věděl líp než já co cítím, jenže já se neovládala. Potlačovaný pláč za všechny ty roky osamění se dral na povrch a já věděla, že v jeho náruči to bude dobré. Nakonec.

***

Nevím, jak dlouho jsem tam stála v Edwardově náruči a vzlykala. Jediné, čím jsem si byla jistá, byl prostý fakt. Slzy nepřišly. Věděla jsem, že kdyby se objevily a mohly odplavit tu bolest, netrvalo by to tak dlouho.

„Někdo moudrý kdysi řekl: Láska se nevysvětluje, jenom konstatuje. Já tě miluji, Bello.“ Jeho slova byla jako balzám na mou duši. Lehce jsem se usmála a podívala se mu do očí.

„Potřebuju tě, chci tě, miluji tě!“ Slova mi letěla z úst a Edwardův úsměv se zvětšoval, jako by se snad měl roztrhnout. „Už o tebe nesmím přijít.“

„Nikdy,“ slíbil a znovu mě pevně objal. Ani nevím kdy, ale byla jsem si jistá. Miluji Edwarda a už nikdy se ho nevzdám.

Nevnímala jsem čas, bylo neuvěřitelně příjemné stát tam, na okraji lesa a objímat se s ním. Tělem mi proudilo napětí a jeho tělo vyzařovalo stejné pnutí jako to mé.

***

Rozpršelo se. Zatracený déšť nadávala jsem, bylo mi jasné, že se ode mě Edward odtrhne a bude mě chtít schovat. Sice nám déšť nemohl ublížit, ale lidské zvyky nám přece jen zůstávaly.

„Půjdeme ke mně?“ zeptala jsem se tichounkým hláskem, který mu dával na vybranou. Vůbec nepromluvil, když se ode mě odtahoval a pouze přikývl.

Popadla jsem ho za ruku a vydala se spolu s ním na cestu. Nespouštěla jsem ho z očí a cestu k mému domovu jsem vnímala jen jako okrajový děj, který se mě téměř netýkal. Byla jsem fascinována jeho nádherným tělem. Když běžel, napínaly se mu svaly a vypadal tak ještě víc sexy.

Za tu cestu, která mi připadala, až nespravedlivě krátká jsem si několikrát skousla ret. Tolik se mi líbilo, jak běží vedle mě, jak se jeho ruka dotýká mé. Byla jsem si až příliš jistá, že tohle je správné. Takhle to mělo být.

Společně ruku v ruce jsme doběhli až k mému bytu. Měli jsme štěstí, že po mokrých, deštěm nasáklých ulicích nikdo nechodil a my se proto nemuseli zdržovat lidskou chůzí. I tak by ti lidé viděli jen šmouhu, kterou by nedokázali identifikovat.

„Pojď dál,“ vyzvala jsem svého společníka, když jsem odemkla dveře do skromného pokojíku, který představoval kuchyni, obývák i ložnici v jednom. Nic moc lepšího jsem si dovolit nemohla, ale pro mou upíří existenci to naprosto stačilo. Spát jsem nepotřebovala. Vařila jsem naposledy jako člověk a pohodlný gauč na čtení mi stačil.

Zkoumavě si prohlížel můj domov a já se zájmem pozorovala, jak mění výrazy. Od šokovaného k překvapenému a zpět, když zjistil, že malé dveře na jedné straně pokoje vedou do ještě menší koupelničky, ve které se člověk sotva otočil.

„Je to malé,“ zhodnotil můj kamrlík na předstírání lidství.

„Nic víc nepotřebuji a na nic víc nemám peníze.“ Nevinně jsem pokrčila rameny. Sedla jsem si na pohovku a jemně naznačila, aby se přidal. Poslechl, sedl si vedle mě a jeho pohled se začal stáčet k mým očím.

Jeho zlatavý odstín byl tak nádherný a jeho oči plné lásky sálaly až ke mně. Chtěla jsem se jich dotknout, hladit je. Došlo mi, že by to nebylo příjemné a tak jsem stočila pohled k jeho tváři a začala je hladit, chtěla jsem si pamatovat každý malinký obrys.

Hladila jsem ho po tvářích a ani si neuvědomila, jak se naše rty začaly přibližovat. Než jsem zjistila, co se děje už mě líbal a ten polibek…

Byl něžný, přesto tvrdý a naléhavý. Cítila jsem v něm všechny ty pocity, které jsem nedokázala zařadit a které jsem tolik toužila pocítit od něj. Tolik lásky, co do toho polibku dal. Tolik citu, kterým ho prosytil. Naše rty se oddělily a já vydechla vzrušením. Vypadal stejně mimo jako já, když mě začal pozorovat černým vášnivým pohledem.

***

Nevnímala jsem čas, jen jsme tak seděli, objímali se a nemysleli na nic, co by mohlo pokazit naši dokonalou idylku. Edward se občas usmál, jindy zakabonil, ale já nad tím nechtěla přemýšlet. Byla jsem dokonale šťastná a spokojená. Bylo mi jedno, jaký svět se kolem mě motá.

„Měl bych ti něco říct,“ vysoukal ze sebe po hodně dlouhé době. Víc jsem se přitiskla a čekala… A čekala… Proč mlčí, když chtěl mluvit? Tázavě jsem k němu zvedla pohled a on konečně začal:

„Hm… Ehm… No… Chtěl bych tě představit rodině, ale nevím jak je najít.“ Z mého mrtvého srdce spadl velký kámen. To jeho váhání na začátku mi nepomáhalo a cítila jsem se nejistá.

„Jsme upíři,“ podotkla jsem s úsměvem.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Buď vším, čím můžeš být - 6: