Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 4. kapitola

27.06.2012 (19:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2301×

„Hledáte tu někoho?“ zopakoval svoji otázku, když pomalu sešel ze schodů. Zastavil se pár kroků ode mě a skenoval mě pohledem. Došlo mi, že bych mu asi měla odpovědět.

„J-já… hledám místo na přespání… v-vy… jste majitel?“ vykoktala jsem ze sebe a doufala, že jsem nezrudla.

On se na mě usmál tím svým posměšným úsměvem. „Ano, já a můj mladší bratříček, ten tu ale teď bohužel není, určitě zas lítá někde po lese…“

Moc jsem si tou jeho nacvičenou řečí jistá nebyla. Vlastně jsem mu nevěřila ani nos mezi těma jeho dokonalýma očima. Vždyť už byla skoro tma, jeho bratr určitě nelítá někde po lese… Ale nechtěla jsem se tady přít s skoro neznámým člověkem, tak jsem ten detail nechala zatím plavat.

„A pronajímáte pokoje?“ zeptala jsem se už vyrovnanějším hlasem. Pohlédla jsem na něj a bojovně vystrčila bradu.

„Ano…“ řekl stručně - velmi stručně.

Na chvíli nastalo ticho, ve kterém jsme na sebe už zase zvědavě zírali. Nevím sice proč on na mě, ale já jsem pár důvodů měla…

„Mé jméno je Damon Salvatore…“ představil se. Pak zase nastalo trapné ticho.

 „A vaše?“ zeptal se po chvíli a pozvedl koutky do přívětivého úsměvu.

„Renesmé Cullenová…“ odvětila jsem okamžitě.

„Takže, pane Salvatore… mohla bych tu dneska přespat? Dobře zaplatím,“ pokračovala jsem.

„Jen Damon.“

„Co?“

„Říkejte mi Damon…“

„Aha,“ vydechla jsem, když jsem konečně pochopila, kam tím míří. Dneska mi to očividně myslelo hodně pomalu.

„Přeci jenom tu budete bydlet… Můžu vám říkat Renesmé…? A mohli bychom si, prosím, tykat?“ řekl po chvíli a zkoumavě na mě pohlédl.

„To si snad dělá srandu!“ pomyslela jsem si v duchu. „Ano, jistě…“

„Dobře,“ usmál se na mě. „Tak tedy pojď, Renesmé, tvůj pokoj je v patře.“

Pomalu jsem se za ním vydala po schodech a přitom mu nenápadně koukala na zadek. „Sakra, Renesmé! Co to zase vyvádíš?!“

Damon se zastavil u jedněch dveří a nechal mě vejít první. To, že si hraje na džentlmena, jsem mu teda moc nežrala. Jedna věc je, že vypadá jako Bůh, co sestoupil na Zem, a jiná je, že mi můj „šestý smysl" říkal, ať mu nevěřím ani slovo. Nevím proč, ale v duchu jsem si usmyslela, že svému instinktu budu pro jednou věřit. Proto jsem i začala doufat, že jeho bratr je jeho pravý opak…

„Takže, co na to říkáš?“ zeptal se mě Damon, čímž mě probral z mého zamyšlení. Chtěl znám můj názor na pokoj, do kterého jsem ještě ani nenahlédla. Rychle jsem tedy vkročila dovnitř, přičemž jsem zaškobrtla a prolétla očima celý pokoj. Nábytek tu byl moderní a všimla jsem si, že na posteli je saténové povlečení. Na druhé straně pokoje byly ještě jedny dveře, které, jak jsem očekávala, musely vést do koupelny. Rozhodně to tu nevypadalo jako v přízemí - jako v muzeu...

„Je to tu moc hezké…“ řekla jsem s pohledem přilepeným k obrovské posteli. Najednou mě začaly napadat dost nevhodné a nemravné myšlenky.

„Dobře, takže co kdyby ses tu zabydlela, podrobnosti můžeme probrat zítra ráno,“ navrhl a na tváři se mu znovu usídlil ten jeho arogantní výraz. Nechápala jsem proč.

„Fajn, jen si dojdu do auta pro kufry,“ odpověděla jsem a rychle se protáhla dveřmi, ve kterých stál. Přitom jsem se otřela o jeho tělo a nepatrně se zachvěla vzrušením. Nic jsem na sobě nedala znát (teda doufám) a rychle seběhla do přízemí a pak ven k autu.

Když jsem se konečně ocitla na vzduchu, hlasitě jsem si odechla. Nechápala jsem, proč mě Damon tak přitahuje. Zavrtěla jsem hlavou a začala z auta vyndávat všechny kufry. Když jsem vcházela zpátky do penzionu, zašeptala jsem si ještě pod nos: „Hlavně už nezírej na ten jeho dokonalej zadek!“

Nakonec, když jsem všechny kufry dotáhla až do patra, našla jsem Damona, jak sedí na mé posteli. Tvářil se, jako by ho něco hodně pobavilo. To mě vyvedlo z míry, ale ne zase tak moc jako to, že zrovna seděl na mé posteli. Navíc na tváři měl zas ten jeho výraz. „Jestli ještě jednou nasadí ten svůj pokřivenej úsměv, asi začnu vraždit!“ pomyslela jsem si okamžitě.

Damon se zvedl a pomalým krokem došel až ke mně. „Tak tedy dobrou noc, kdybys cokoliv potřebovala, mám pokoj na konci chodby,“ řekl svůdným hlasem a zahleděl se mi do očí. Také jsem se na něj zahleděla a v duchu si opakovala, že je to blázen. To si jako myslí, že se s ním vyspím? Tak to teda ne! Tenhle pošuk mě do postele nikdy nedostane!

„Chceš mě políbit…“ zašeptal po chvíli a nepřestával mi hledět do očí. Co to zase mele za voloviny?! Chce mě snad zhypnotizovat...?

„Ne, to teda nechci!“ vyhrkla jsem hned naštvaně a všimla si, že jeho výraz se změnil ze svůdného na překvapený. Pak si ho ale srovnal do nečitelné masky a ještě jednou se na mě arogantně usmál. Potom sám vypochodoval z místnosti. Ještě se zastavil ve dveřích, otočil se a zamával mi. Ignorovala jsem to a přibouchla mu dveře před nosem.

„Tak tohle bylo hodně divný…“ konstatovala jsem po chvíli, když jsem znaveně dosedla na postel, kde ještě před pár minutami seděl on. Nechápala jsem, jak si mohl odvolit říct něco takovýho! A ještě jak mi přitom koukal do očí! Pche! Debil!

Když jsem se dostatečně uklidnila, rozhodla jsem se, že si vybalím jen to potřebné na dnešní noc. Usoudila jsem, že bude lepší, když zítra odjedu. Nechtělo se mi z tohohle města, protože se mi tu docela líbilo, ale bydlet tady, když se mě majitel bude snažit v jednom kuse přefiknout, se mi fakt nechtělo.

Vybalila jsem si svou noční košilku a hygienické potřeby a zaplula s tím do koupelny. Myslela jsem si, že bude dost malá, ale docela dost mě překvapilo, když jsem shledala, že je asi tak skoro stejně velká jako ložnice. Ale už jsem dál neuvažovala o různých velikostech všeho možného a radši strčila hlavu pod proud vody. Doufala jsem, že mě to zbaví takových myšlenek. Naštěstí se to povedlo. Jak dopadaly kapky vody na moje tělo, uvolnila jsem se a na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Tohle bylo přesně to, co jsem v tuto chvíli potřebovala.

Po uklidňující sprše jsem v bílém županu, který jsem našla přehozený přes okraj vany, došla zpátky do pokoje a sedla si na postel, abych si mohla ručníkem vysušit své vlasy. Přitom jsem hypnotizovala dveře a doufala, že se neotevřou. Aspoň dneska už ne. Pak mě něco napadlo...

Vyskočila jsem z postele, přičemž jsem se málem zabila o bílý kobereček, který ležel před ní, a doběhla rychle ke dveřím. Se spokojeným úsměvem jsem otočila klíčem v zámku. Pak jsem se s veselým pobrukováním vrátila zpátky do postele. Damon nemá šanci…

Ještě chvíli jsem si prohlížela zařízení pokoje a nakonec vytáhla z tašky mobil. Rozhodla jsem se, že napíšu rodičům krátkou zprávu. Určitě na mě celý den mysleli - všichni. Trochu jsem se začervenala, když mě napadlo, že dost možná Alice v nějaké vizi viděla, jak koukám Damonovi na zadek. Dost nepříjemná představa…

Jsem v pořádku. Našla jsem si tu pěkný penzion – i když majitel je tak trochu úchyl… napsala jsem a pak se ušklíbla. Zmínka o Damonově povaze by je asi moc neuklidnila. Celý text jsem proto zase vymazala.

Ahoj, mám se dobře, jsem v jednom malém městečku a našla jsem si tu útulný penzion. Majitel je moc milý. Zítra mám v plánu si prohlédnout město, jestli stojí za to tu zůstat. Všechny vás moc miluju a už se mi po vás stýská. R.

Napsala jsem a při větě ,Majitel je milý,' jsem se musela znovu zašklebit. Milý není zrovna to správné slovo, které na Damona pasuje, ale nechci rodiče zbytečně zneklidňovat. Usmála jsem se při vzpomínce na Forks a své blízké.

SMS jsem rychle odeslala, odložila mobil na noční stolek a pak se stulila do klubíčka a vdechovala vůni čerstvě vypraného povlečení. Myslela jsem na to, jak si to tu zítra všechno projdu. Možná se i zastavím za tím barmanem. Zdál se dost milý. Vlastně se mi tu zdálo milé skoro všechno. Chtěla bych tu zůstat.

Ale jedna věc mě znepokojovala a zabraňovala mi uvažovat o možném životu tady…

Ta věc se jmenovala Damon Salvatore.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 4. kapitola: