Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 3. kapitola

22.06.2012 (08:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2016×

Zpomalila jsem a pozorně se rozhlížela kolem sebe. Bylo to tu opravdu kouzelné. Hlavní ulice byla lemovaná sytě zelenými stromy a útulnými bílými domky s malými předzahrádkami. Povzdechla jsem si – tady bych si rozhodně uměla představit bydlet. Před sebou jsem uviděla velkou budovu z červených cihel s vysokou věží, na které byly hodiny. S úctou jsem si tu budovu prohlížela a ani mým očím neuniklo, jak je dokonalá… Vždycky jsem měla ráda takovou architekturu. Napadlo mě, že kdybych tady našla ubytování, mohla bych tu třeba i chodit do školy. Po cestě jsem na ni narazila. Ale teď v první řadě…

„Hotele, kde jsi…?“ šeptala jsem si sama pro sebe už trochu zoufale, protože jsem nechtěla strávit noc ve svém autě nebo ještě hůř – v místním baru. Proto jsem se rozhlížela jako šílená po nějaké ceduli, která by oznamovala polohu hotelu. Ale nikde nic… Nezbývalo mi nic jiného, než zastavit a jít se někoho zeptat. Zajela jsem na parkoviště a pak se na roztřesených nohou vydala k onomu baru.

„Mystic Grill?“ přečetla jsem ceduli visící nad podnikem. „Vážně?“ Povytáhla jsem jedno obočí a nedůvěřivě si prohlížela budovu. Co to je proboha za název?! Vlastně jsem si ani nevšimla, jak se tohle město jmenuje. Sakra, to jsem se aspoň na to nemohla podívat? Když budu dneska psát rodičům, ani jim nebudu moct říct, kde to vlastně jsem. No nic… teď to budu muset nechat plavat. Ještě jednou jsem zaprosila vyšší moc o to, aby ten bar nevypadal, jak jsem si ho v duchu představovala. Pak jsem si povzdechla a vešla dovnitř.

Ale ukázalo se, že moje představa o místním baru byla naštěstí mylná. Vypadalo to tu jako dobrý podnik. Bylo to pěkně zařízené a nikde se neváleli opilci. Za to jsem byla opravdu ráda… „No, možná by bylo ještě lepší, kdybys pořád nestála mezi dveřmi, lidé na tebe zírají…“ zašeptal mi hlas v mé hlavě. Nechtěla jsem si to připustit, ale měl pravdu. Stála jsem na prahu a se zájmem pozorovala ostatní. Možná jsem i měla otevřenou pusu… Ne, že bych v žádném baru nebyla – byla a dodnes na to nemám hezké vzpomínky. Možná proto ty předsudky.

Nakonec jsem se konečně odhodlala pohnout a došla jsem pomalým krokem až k baru. Vyskočila jsem na barovou židličku a poděkovala Bohu za to, že jsem z ní nespadla. Chvíli jsem pohledem skenovala barevné láhve plné alkoholu, které byly vystavené za pultem, a přemýšlela, jestli si radši nemám předtím dát jeden drink. Ale po mých posledních zkušenostech s alkoholem jsem tuto možnost radši ihned zavrhla.

Rozhodla jsem se, že minerálka bude bohatě stačit a pak jsem se už s úsměvem obrátila na barmana. Byl to hezký brunet s hnědýma očima a docela vypracovanou postavou. Úsměv mi hned oplatil a přišel blíž ke mně.

„Ahoj,“ oslovila jsem ho mile. Nezdálo se, že by byl starší než já, spíš mladší – určitě ještě chodil na střední. Možná že ho tam potkám. „To bys ale první musela najít ten zpropadený hotel…!“ okřikla jsem se v duchu.

„Ahoj, tak co to bude?“ řekl s úsměvem.

„Dám si minerálku,“ odpověděla jsem a ještě jednou se na něj oslnivě usmála. „Sakra, Renesmé, nepomrkávej na něj tady!“ vynadalo mi moje podvědomí. Okázale jsem ho ignorovala a dál se na hezkého barmana usmívala.

„Tady to je,“ řekl s úsměvem po chvíli a postavil přede mě sklenici s vodou.

„Díky,“ vydechla jsem a znovu ho obdařila úsměvem. Už se vydával obsloužit dalšího člověka, když jsem si vzpomněla, že jsem sem přišla, abych se zeptala, kde je hotel. Jeho oči mě donutily na to zapomenout. Sakra!

„Hej! Chtěla jsem se ještě zeptat, kde je tady hotel…“ křikla jsem za ním a cítila, jak rudnu. On se jen usmál a zase ke mně přistoupil.

„No… hotel tu opravdu není, ale máme tu penzion,“ vysvětlil a znovu na mě pohlédl těma nádhernýma očima. Srdce mi zaplesalo.

„Dobře, moc děkuju… a jak bych se tam dostala?“ zeptala jsem se ještě a obdařila ho dalším okouzlujícím úsměvem.

„Je to kousek za městem. Směrem k Wickery Bridge…“ oznámil mi s úsměvem. Rychle jsem mu poděkovala a dopila vodu. Pak jsem seskočila z barové židličky a trošičku se zamotala. Rozhodně to nevypadalo, že bych měla jen minerálku.

Rychle jsem zamířila ke dveřím, abych předešla dalšímu trapasu. Už se rychle stmívalo a já to chtěla najít ještě za světla. Nechtěla bych skončit s autem někde pod mostem.

O pár minut později jsem už smykem vyjížděla z parkoviště a mířila k jmenovanému mostu. Po cestě jsem se ještě musela párkrát zeptat, kudy se jede k penzionu. Lidé na mě vždycky tak divně koukali. „To ještě neviděli cizince?“ ptala jsem se sama sebe. Ale s postupem času jsem začínala mít pocit, že to nebude tím, že jsem tu nová…

Nakonec jsem ale po usilovném hledání onen penzion našla.

Zaparkovala jsem na široké příjezdové cestě a stále sedíc v autě, prohlížela jsem si ho. Byl to komplex několika šedivých staveb. Vypadal ponuře, a tak trochu strašidelně – tak trochu víc strašidelně. Začala jsem pochybovat, jestli je zrovna toto to nejlepší místo na přespání. Bůh ví, jestli bych se tam vůbec dožila rána…

„Klídek, to zvládneš…“ uklidňovala jsem sama sebe a s hlasitým povzdechem vystoupila z auta. Vzala jsem si svou kabelku a zamkla auto. Pak jsem pomalým krokem vyrazila k penzionu. Přitom jsem si nepřestávala prohlížet okolí a samotnou budovu.

Na dveřích jsem našla velké klepadlo. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a pak jemně klepla. Nic se nestalo. Napadlo mě, že to možná nikdo neslyšel. Proto jsem zaklepala ještě jednou a s větší silou. Byla jsem naprosto vyvedená z míry, když se dveře samy otevřely. Musely být nedovřené. Nenápadně jsem nahlédla dovnitř a to co jsem uviděla, mi vzalo dech.

Vypadalo to tam kouzelně. Musím přiznat, že taky trošku jako muzeum. To asi díky obrazům, které se zdály být hodně drahé, a broušenému lustru v předsíni. Nábytek vypadal staře, ale určitě byl zrestaurovaný. Majitelé asi do toho vrazili hodně peněz, aby vznikl tento dojem. Ale mně se tady líbilo – hodně. Možná proto jsem bez dalších okolků vešla dovnitř…

Všechno jsem si pořád pozorně prohlížela a připadala si jako v jiném světě. Došla jsem až do obrovského salónku, kterému vévodil velký krb. Dívala jsem se do plamenů a na tváři se mi usadil úsměv. Dokázala jsem si sama sebe představit, jak ležím na tom perském koberci před krbem a čtu si jednu z knížek, které najdu ve zdejší knihovně. Možná něco o historii tohoto města…

„Hledáte tu někoho?“ ozval se z horního patra okouzlující mužský hlas. To mě natolik probralo ze zasnění, že jsem sebou leknutím trhla.

Pohlédla jsem na toho muže, který scházel ze schodů. Vypadal… božsky. Nevěděla jsem, co jiného na něj říct. Doufala jsem, že mi neteče od pusy slina.

Měl tmavě hnědé vlasy, ostře řezané rysy a modrozelené oči, které si mě pozorně prohlížely asi stejně jako já jeho. Ústa měl zkřivená do arogantního úsměvu. Byl oblečený do černého trička a černých džínsů. Vypadal jako nějaký tajný agent. Také jsem si všimla prstenu, který měl na ruce. Byl opravdu obrovský s modrým kamenem. A první, co mě napadlo, bylo: Bože, jak někdo může dobrovolně nosit takovou obludnost?

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 3. kapitola: