Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 5. kapitola

04.07.2012 (07:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1978×

Ráno mě neprobudilo pípání budíku ani Emmettův veselý smích. Probudila jsem se sama, tisíce kilometrů od domova a přišla si osamocená. Ale jelikož jsem se dneska vyspala opravdu do růžova, nechala jsem své chmury daleko za sebou. Dnešek si opravdu užiju. Aspoň jsem v to doufala…

Proto jsem hned vylezla z postele a s úsměvem se šla obléknout. Rozhodně nepřicházelo v úvahu, že bych šla dolů jen v tomhle župánku. To by si na mně Damon doslova smlsnul.

Rychle jsem se oblékla a provedla několik dalších úprav na svém vzhledu. Nakonec jsem už s rozzářenýma očima scházela po schodech do přízemí. Venku bylo hrozně krásně, takže jsem se už nemohla dočkat, až vyrazím do města.

V obývacím pokoji jsem nikoho nenašla. Vypadalo to, že jsem v domě sama, takže jsem si sedla na pohovku a rozhodla se, že na Damona nebo jeho bratra počkám tady. Jenže po chvíli jsem se začala strašně nudit. Proto jsem zase vstala a začala si prohlížet celou místnost. Našla jsem prosklenou vitrínu plnou drahého alkoholu a usoudila, že tahle rozsáhlá sbírka bude na sto procent patřit Damonovi. Jeho bratra jsem sice ještě neznala, ale byla jsem si jistá, že horší než Damon snad ani být nemůže.

Byly tu plné police knih, některé očividně dost staré a s názvy v neznámém jazyce. Nechtěla jsem šmejdit, ale nemohla jsem si pomoct. Vytáhla jsem tedy jednu malou knížečku v chatrné vazbě a opatrně ji asi uprostřed otevřela. Když jsem to udělala, všimla jsem si, že z knížky vypadl nějaký kus papíru. Ohnula jsem se pro něj na zem a sebrala ho. Byla to podobizna moc krásné ženy s dlouhými, vlnitými vlasy. V pravém dolním rohu bylo úhledným písmem napsáno: Katherine 1864.

Dál jsem už tomu obrázku nevěnovala pozornost, ale byla jsem zvědavá, co je v té knížce. Proto jsem do ní znovu pohlédla a pak s překvapením zjistila, že je to deník. Už jsem se chtěla dát do čtení, když se za mnou ozvalo zakašlání. Leknutím jsem skoro nadskočila a rychle deník zaklapla. Pak jsem se otočila na příchozího.

„Vy jistě budete slečna Cullenová…“ řekl muž, kterého jsem neznala. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě. Měl hezké hnědé vlasy, ne tak tmavé jako Damon, moc pěkné oči, které mi v tomhle světle přišly zelené, ale nebyla jsem si tím na sto procent jistá. Když jsem se na něj dívala déle, zjistila jsem, že vypadá tak trochu nebezpečně – stejně jako Damon. „Ne ale zas tolik…“ uvědomila jsem si vzápětí.

Rychle jsem se vzpamatovala a rychle mu odpověděla.

„Ano a říkejte mi Renesmé… prosím.“

Usmál se na mě a pomalým krokem ke mně přistoupil. „Jsem Stefan Salvatore, Damonův bratr… – s ním ses určitě už setkala,“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Mou pozornost na první pohled upoutal modrý prsten se stříbrným erbem. Váhavě jsem mu ruku stiskla. Ani mě moc nepřekvapilo, že ji má tak trochu studenou – přeci jenom v domě není moc světla a je tu taky trochu zima. S chladem upíří kůže se to ale nedalo srovnávat.

„Ano, s Damonem jsem se už opravdu setkala,“ pronesla jsem a Stefanovi neušlo, jak jsem jeho jméno procedila mezi zuby. Usmál se.

„Doufám, že se choval slušně…“

„To víš, že choval…“ ozvalo se za námi. Opět jsem leknutím poskočila. Bože, já odjedu od upírů, abych si užila trochu klidu, a tady mě budou lekat každý den?! Se zlostným výrazem jsem se otočila na Damona a pohrdavě si ho prohlédla. Bohužel jsem musela uznat, že mu to dneska hodně slušelo. Měl na sobě nedopnutou černou košili a opět černé džíny. Když jsem mu z dokonalých vlasů sjela k obličeji, moje poblouznění trochu ochablo. Damon si nás pohlížel s povýšeným výrazem a jeho úsměv mě neuvěřitelně štval. Jak ráda bych mu ho vymazala z tváře!

„Damone,“ pronesl Stefan s kamenným výrazem ve tváři.

„Stefane…“ odvětil Damon a znovu se ušklíbnul. Sakra! Kam jsem se to jen dostala? Vypadalo to, že oba bratři mezi sebou nemají zrovna nejlepší vztahy. Nejlepší bude, když urychleně zmizím…

Odkašlala jsem si a pohlédla na Stefana. Pohled na něj ve mně rozhodně neprobouzel touhu vraždit a zjistila jsem, že on má aspoň trochu slušnosti.

„Já vás tady nechám o samotě a půjdu si prohlédnout město. Stefane, můžeme večer probrat nájem? Rozhodla jsem se, že tu pár dní zůstanu,“ řekla jsem a obdařila Damona svůdným pohledem. On se na mě zvesela usmál a mrknul na mě. S neskrývaným znechucením jsem se otočila zpátky na Stefana. Napadlo mě, že mám docela štěstí, že to nejsou upíři, a tak nemůžou slyšet mé srdce, které se po tom Damonově pohledu dalo na splašenou pouť …

„Rozhodně…“ poznamenal Stefan a usmál se na mě. Damon na mě pořád pomrkával, ale byla jsem ráda, že už nic nedodal.

Rychle jsem vyběhla do patra a zamířila do svého pokoje pro pár nezbytností. O pár minut později jsem procházela kolem dvou bratrů, kteří pořád stáli na stejných místech, když jsem je opustila. Divné…

Než jsem za sebou zavřela dveře, uslyšela jsem ještě Stefanův nedůvěřivý hlas.

„Damone?“

A Damonovu posměvačnou odpověď.

„Buď v klidu, bráško…“

Pak už jsem radši dveře zabouchla a rychle se rozběhla k autu. Nechtěla jsem slyšet z této sourozenecké hádky víc. Tohle mi bohatě stačilo. Nevím, co mezi nimi je, ale plést se do toho rozhodně nehodlám.

Nastartovala jsem auto a zamířila zpátky do centra města. Snažila jsem si cestu sem zapamatovat, ale už teď jsem si byla jistá, že se při návratu budu muset zase někoho zeptat. Na pamatování tras a orientaci jsem byla prostě po mamce.

Asi po čtvrt hodině jsem konečně zaparkovala na parkovišti naproti baru jako včera. Vystoupila jsem z auta a vzala si kabelku. Pak jsem rázným krokem vykročila vstříc historickému jádru města.

…

Po dvou hodinách chůze, spálených ramenou a bolavých nohou, jsem si sedla na lavičku v parku. Byla jsem totálně zmožená a už jsem se těšila na večer, až se naložím do té obrovské vany s pěnou. Ale mohla jsem být na sebe hrdá. Už jsem se ve městě docela dobře orientovala a viděla jsem skoro vše, co tady k vidění bylo.

Zastavila jsem se u městské radnice, viděla jsem policejní stanici (kde doufám nikdy neskončím), střední školu, která se mi opravdu zalíbila, a začala jsem doufat, že bych do ní mohla začít chodit, což by se mi určitě líbilo, protože jsem jinou školu než ve Forks nepoznala.

Prošla jsem (a samozřejmě se u něj i zastavila) kolem takzvaného Founder´s Hall, což bylo sídlo zakladatelů tohoto města. Na první pohled mě ta budova zaujala. Omítka byla bílá jako čerstvě napadaný sníh. Naprosto mě uchvátila a měla jsem dojem, že je to druhá nejhezčí budovat tady, hned po městské radnici. Proto jsem si dala předsevzetí, že se tam musím v budoucnosti podívat. Prý tam jsou nějaké historické předměty a obrazy. Historii jsem měla vždycky ráda, takže jsem se tam už moc těšila.

Když jsem míjela městskou knihovnu, hned jsem zatoužila se tam zastavit. Knihy byly snad mou největší vášní a teď jsem litovala, když jsem si uvědomila, že jsem si z domova žádnou nevzala.

Viděla jsem i ceduli (Vidíte? V tomhle městě mají cedule!), která měla nasměrovat k městské nemocnici. Tam jsem se ale nevydala, protože jsem neměla potřebu ji vidět. Nesnášela jsem ji – možná proto, že tam jsem vždycky musela nejvíc odolávat volání krve. (Nebo to bylo tím, jak jsem si jednou zlomila ruku…)

Ale jelikož jsem už několik dní neměla žádnou krev, asi by ani nebyl moc dobrý nápad tam zajít. Ještě bych se tam do někoho zakousla.  Což mi připomíná… že mám další položku na seznamu věcí, co musím v brzké době udělat… – navštívit zdejší lesy a pozdravit veverky…

Teď když jsem seděla na lavičce a lízala si rány, musela jsem uznat, že jsem to tu prochodila docela hodně. Můžu být na sebe pyšná… No, nebo taky ne… Asi nemám moc trénovaný nohy, když mě z trošičku delší procházky po městě hned bolí tak, že mám pocit, že mi každou chvílí upadnou.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jsem tady na lavičce strávila sněním skoro hodinu. Můj žaludek se začal hlasitě dožadovat pozornosti. Proto jsem se zvedla a rozhodla se, že se před návratem do penzionu stavím na nějakém jídle. Nebyla jsem si jistá, jestli Damon se Stefanem doma vaří, ale něco mi napovídalo, že spíš ne…

Rozešla jsem se směrem, kterým jsem tušila, že je bar a mé auto, ale očividně jsem tohle městečko ještě tak zmáknutý neměla. Za chvíli jsem se ocitla v uličce, kterou jsem ještě nikdy nešla. Prošla jsem jí až na úplný konec a zabočila doprava za roh.

Zarazila jsem se.

Pocítila jsem velké nutkání vzít nohy na ramena a co nejrychleji opustit tohle místo. Srdce mi zděšeně bušilo a po zádech mi začínal běhat mráz.

Ještě jednou jsem se podívala na šedivou desku s nápisem 'Hřbitov Mystic Falls’ a polkla knedlík, který se mi utvořil v krku. Přišla jsem si jako blázen. Nikdy jsem se přeci hřbitovů nebála. Sice mi to tam vždycky přišlo trošku děsivý, ale nikdy jsem se nebála tak, abych s křikem utekla.

To až teď. Mohl za to ten sen před dvěma dny. Tím jsem si byla jistá…

„Nebuď zbabělec, je to jenom hřbitov,“ zašeptala jsem potichu a doufala, že mi to dodá trochu odvahy. Pak jsem roztřesenýma nohama vstoupila na hřbitov.

Procházela jsem řadami hezky upravených hrobů.

Byl to jen hřbitov. Ve skutečnosti vůbec nebyl děsivý. Vůbec jse…  

„Sakra!“ zaklela jsem nahlas.

Zastavila jsem se a vykulenýma očima pozorovala sochu anděla, spínající ruce k nebi. To přeci není možné…! Byla to naprosto stejná socha jako v mém snu. Podívala jsem se kolem sebe. Až teď jsem si uvědomila, že tohle je hřbitov z mého snu. Bylo to tu naprosto stejné. Tedy až na ty hroby zarostlé plevelem a černého děsivého havrana…

Vtom se vedle mě ozvalo zakrákání.

obrázek Renesmé na hřbitově v Mystic Falls. ;)

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 5. kapitola: