Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 32. kapitola

20.02.2010 (15:30) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7449×

32. kapitola

„Ježiši Marjá?“ salva otázek, které jsem si ani nepřipravovala ze mě padaly jedna po druhé.

„Podobné, ale se zakonponováním matčina jména. Ještě další otázky?“ zeptal se nevrle.

„Myslím, že to mi zatím stačí,“ usmála jsem se a rychle mizela z jeho kanceláře. A to jsem si myslela, že by měl být Bůh milý.

Vlezla jsem si do svého pokoje a přemýšlela co dál. Nejprve bych se porozhlédla po okolí. Musím si nějak prozkoumat terén.

S pocitem, že jsem génius jsem vylezla z toho bílýho paláce. Mrkla jsem na Petra u brány a zkoušela se překonat v mé fobii. Jediná rada byla, abych se nekoukala dolů. Po chvilce jsem si zvykla a začala poskakovat na mráčcích, byly jako tranpolína. Jenomže mi u jednoho podjela noha a já málem spadla. Samým šokem jsem z dlaní vytvořila jeden plamínek, který se pomalu blížil k mrakům. Vyskočila jsem rychle na nohy, ale už se mi to nepodařilo zastavit.

V okamžiku, kdy se plamínek dotkl bílého chmýří mraku se jeho barva změnila na šedivou, až skoro černou. Lekla jsem se co jsem zase provedla, ale pocit, že za to budu od táty nejspíše pochválená mi snižoval výčitky svědomí.

Z mraku se najednou řinilu voda a na celý Vatikán začalo neplánovaně pršet. Pokud by to skončilo u toho nemusel by to být až takový průšvih. Všechnu radost mi zkazil blesk, který zasáhl nějaký chrám s kulatou střechou. Netrpělivě jsem koukala dolů a nervozitou si okusovala nehty. Lidem asi bude divné, že se uprostřed listopadu objevila letní bouřka.

Už už to vypadalo, že to skončí jen u bouřky, ale z mraku se přinul podivný jehlan a hladově se drásal k zemi.

„Tornádo,“ zamumlala jsem a zděšeně zalapala po dechu. Za tohle mě asi ani táta nepochválí. Vyděšeně jsem si dlaní přikryla oči a snažila se uklidnit asi po minutě, kdy bylo všude okolo ticho jsem se podívala. Dole svítilo sluníčko a po předchozím dovádění nebylo ani památky. Teda, co se nebe týče. Dole to vypadalo jako po útoku atomovkou. Celé jejich slavné náměstí, jehož jméno nevím, mělo vytrhané dlažební kostky a ze shora to vypadalo jako nápis. 'Dobrá práce'. To musela být určitě práce i táty, nejen moje.

„Co se to stalo?“ slyšela jsem za sebou hysterický hlas Boha. Otočila jsem se na něj a při jeho výrazu jsem si přála jedno, být neviditelná.

„Já to nebyla,“ vztyčila jsem ukazováček nahoru jako u přísahy.

„Kdo zničil Vatikán,“ začal řvát na celý kolo. „Vždyť si teď budou myslet, že se na ně zlobím,“ dodal s pláčem a smutně se koukal pod nohy, kde zbyly pouze rozbořené budovy a zničené silnice. „Přiznejte se, kdo to udělal!“ řval zase jako pavián.

Pomalu, velmi opatrně jsem mizela z jeho zorného pole a zdrhala se schovat za palác. Dovnitř raději ne, tam by mohl být zmatek a ještě by mě snad zaměstnali.

Musela jsem si přiznat, že mě dostali. Tohle jsem od nebe nečekala. Myslela jsem si, že se tu budu neuvěřitelně nudit, ale jak je vidět, ono ne. To abych teda provedla další hloupost. Radovala jsem se v myšlenkách. Už jsem nechtěla ničit žádné město. Přeci jen byla tohle nehoda, ale opravdu skvělá náhoda. Začala jsem se smát až jsem padla na kolena. To se prostě nedalo. Kdy se někomu podaří zničit Vatikán a otec ho za to pochválí?

Vydýchávala jsem se pomalu po tom výbuchu smíchu a snažila se utříbit si myšlenky. Už se mi toho povedlo opravdu hodně, co jsem tady a pokud se nepletu tak jsem tady teprve dvanáct hodin. Chtělo by jim to dát nějaký oddych.

Začala jsem se procházet za palácem a všimla jsem si, že tu mají stáje. K čemu jsou v nebi stáje? Nakoukla jsem dovnitř a tam nějakej svatej krmil jednorožce. Světe div se, oni mají jednorožce. Ten muž seděl na nějaké lavičce a šahal tomu koni na... na velmi choulostivé místo. Zvědavost mi nedala a já se musela jít podívat blíž.

„Dobrý den, mohu se zeptat co děláte?“ optala jsem se slušně.

„Ah,“ vyskočil, „lekl jsem se tě. Ty budeš určitě ten anděl z pekla.“ To by mě zajímalo, z čeho to asi vydedukoval, že by z černých křídel?

„Ano, to jsem,“ odsouhlasila jsem mu.

„Dojím jednorožce, abychom měli co jíst,“ vysvětlil mi své počínání a teprve teď jsem pochopila, proč jsou jeho ruce na těch... ehm... místech.

„Vy jíte... něco,“ máchla jsem směrem k jednorožci rukou, „z něho k jídlu?“ byla jsem překvapená.

„Ano, pijeme jejich mléko. Je pro nás tak prospěšný, jako pro tebe krev,“ vysvětlil.

„A to tomu zvířeti nevadí, že ho budete věčně... dojit?“ nebyla jsem si jistá tím posledním slovem, ale nic jiného mě nenapadlo.

„Samozřejmě, že ne. Až tady Karlíkovi bude sto let tak ho sníme,“ podíval se zamilovaně na jednorožce. I já jsem viděla jak na sucho pokl a ošil se. Nedivila jsem se mu, asi by se mi také nelíbilo, kdyby mi někdo řekl, že mě za sto let sloupnou jako malinu.

„Ale, vždyť se říká, že přináší štěstí a jsou to nejnevinnější zvířata,“ bránila jsem Karlíka.

„Nejnevinnější? To bych netvrdil. Zrovna tady Barunka,“ ukázal na klisnu vedle, „mě včera ošklivě pokousala a to jsem jí přišel jen říct, že jí za týden bude sto let. Občas se ta jejich chytrost nevyplácí,“ zamumlal si poslední větu pro sebe. Barunce jsem se nedivila, měla ho kopnout do... někam.

„A co to štěstí?“ ptala jsem se dál.

„Ano, to přináší, ale jen prášek z jejich rohu. Masa se to netýká,“ osvětlil mi záhadu kolem těchto bájných zvířat.

„Vám vážně nepřipadá divné, když jíte maso z něčeho, co mělo předtím jméno?“ zeptala jsem se poněkud hystericky.

„Ne, mělo by? Vzpomínám si na Marušku. Ještě teď se po ní oblizuji.“ Měla jsem chuť se pozvracet. Kam jsem se to dostala? Vždyť tohle má být nebe a ne psychiatrická léčebna. „Chceš ochutnat?“ zvedl kbelík s nějakou stříbnou tekutinou. A já se naférovku pozvracela. Tohle se nedalo. On mi nabízí mlíko Karlíka a ještě před chvílí se bavil o tom, jak byla Maruška lahodná.

Rychle jsem utekla a neohlížela se za sebou. Všechnu radost z Vatikánu mi zkazil právě on. Nečekaně jsem se dostala do dalších stájí a já nevěděla, jestli tam naleznu to samé nebo ještě horší.

Zvědavost mi, ale nedala a já musela nakouknout. Naštěstí tam žádní jednorožci nebyli, ale bylo tam něco mnohem hezčího. Pegasové. Koně s křídly. No páni, to je něco. Pomalu jsem přešla k jednomu z nich a jemně ho pohladila mezi očima. Byl nádherný a stejně jako všechno tady i čistě bílý.

„Ahoj chlapečku, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho šeptem.

„Je to Ivuška,“ ozvalo se za mnou a já vyskočila až do stropu. Otočila jsem se a za mnou stál asi dvacetiletý kluk. Nejspíš nějaká duše. Zamilovaně se koukal na Ivušku a mě nevěnoval ani úsměv.

„Fuj to jsem se lekla,“ ulevila jsem si.

„Promiň nechtěl jsem tě vylekat, ale připadalo mi nevhodné abys Ivušce říkala chlapečku,“ zamračil se na mě.

„Promiň,“ řekla jsem uraženě a co nejrychleji odtud zmizela. Kam jsem se to dostala?

Možná si to neuvědomili, ale mě vnukli nový nápad. Zalezla jsem si do pokoje a poslušně vyčkávala na noc. Někdy kolem půlnoci jsem se sebrala a šla potichu ze schodů. Jak bylo to schodiště krásný tak bylo na nic. Každý schod vrzal a mě prozrazoval. Naštěstí jsem anděl, tak jsem si poradila jinak. Vznesla jsem se do vzduchu a pomalu letěla do stájí. Trochu jsem zabloudila, ale asi po hodině jsem konečně našla to, co jsem hledala. Objevila jsem se před pegasi a pomalu vlezla dovnitř. Nikdo tu naštěstí nebyl, takže jsem se nemusela strachovat že by mě někdo slyšel.

I tak jsem potichu otevírala vrátka od každého koníka a pouštěla je na svobodu. K čemu jim jsou taky, ať si užívají. Když jsem došla k Ivušce usmála jsem se. Nešlo jinak. Strašně jsem se těšila, co bude vyvádět ten stájník. Chtěla jsem mu tam nechat i vzkaz: Byl jsem tu, Fantomas!, ale nepřišlo mi to originální, tak jsem to nechala být.

Jakmile byli všichni puštění běžela jsem i k jednorožcům. Rychle jsem je pustila a Barunce ještě zašeptala, aby se pořádně schovala. Okamžitě vystartovali jako rakety. Už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla obrovské lednice. Zajímalo mě, co zrovna tady dělá, tak jsem nakoukla dovnitř. Bylo tam několik litrů mléka. Šťastně jsem se usmála a využila jsem své moci. Všechno, každičký mililitr jsem zmrazila a následně hned zdrhala do svého pokoje.

Chopila jsem se Harryho Pottera, ale byla jsem tak natěšená, že první odstavec jsem četla několikrát za sebou. Přála jsem si, aby už bylo ráno a oni si všimli mého nočního řádění. Každou minutu jsem se koukala na hodinky a odpočítávala jsem. Ještě před dvěma dny jsem si byla jistá, že bych tohle udělala jenom proto, abych byla co nejdříve doma, ale teď mi nevadilo, když tu strávím několik dní. Dlouho bych tu sice nevydržela, ale těchpár dní... Navíc jsem musela tátovi povědět to tajemství, které už jsem se dozvěděla a díky němuž mi Bůh klesl v očích ještě níž. Jak si to vůbec dovolil?

Přesně v šest hodin ráno se celým palácem rozezněl křik. Nemohla jsem se zastavit a najednou jsem se začala nekontrolovatelně smát a šíleně nahlas. Asi po půl hodině, když jsem se uklidnila, jsem sešla schody a dívala se, co se stalo. Koutky mi cukaly, ale já se zatím držela.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se té dívky na recepci. Hlas mi přeskakoval, ale ona byla tak vyplašená, že si toho nejspíš nevšimla.

„Oni utekli,“ řekla celá zdrcená. Teď jsem měla opravdu co dělat, abych nevybuchla smíchy, ale hérečka jsem byla dobrá.

„Kdo?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Oni... jednorožci a pegasové,“ nepodívala se na mě, ale stále listovala nějakými papíry. „To se ještě nikdy nestalo,“ zamumlala si pro sebe.

Už jsem chtěla odejít a podívat se na tu spoušť, ale něco mi v tom zabránilo.

„Isabello, mohl bych si s tebou promluvit?“ ozval se Bůh přímo za mými zády. Těžce jsem polkla a nasadila falešný úsměv.

„Potřeboval jste něco? Mohla bych vám pomoci v hledání jestli chcete,“ zeptala jsem se zdvořile.

„Pojď se mnou do kanceláře,“ rozkázal a otočil se ke mně zády. Vyplázla jsem na něj jazyk, ale jako slušně vychovaný anděl jsem za ním doopravdy šla.

V kanceláři se posadil do svého křesla a mě pokynul abych se také posadila naproti jemu.

„Potřeboval jste snad něco jiného?“ zeptala jsem se nevinně.

„Isabello, vím co jsi v noci dělala,“ začal zcela vážně.

„Četla jsem Harryho Potterra,“ tvářila jsem se zmateně. Herečka jsem byla opravdu skvělá.

„Isabello nelži mi. Jsem Bůh a jako takový jsem vševědoucí,“ byl naštvaný. Za to já si v duchu odfrkla. Tak vševědoucí? Kdo teda zničil Vatikán?

„Ale já vám nelžu, opravdu jsem byla ve svém pokoji a četla si,“ přísahala jsem. Platila by na Boha má schopnost?

„Mám si promluvit s tvým otcem, jestli mi lžeš?“ zeptal se. Vzhledem k tomu, že mě táta bude podporovat ve všech lumpárnách tak jsem přikývla.

„Teď tě nechám, ale jestli ještě jednou příjdu na to, že si nám zamrzla jídlo, vyloučím tě z nebe okamžitě,“ varoval mě.

„Vám někdo nechal zamrznout jídlo?“ ptala jsem se nechápavě. Ve skutečnosti mě tížila jiná otázka. On se nezlobí kvůli těm zvířatům?

„Ano,“ měl přísný rysy v obličeji. K jeho mladému vzhledu mi to nesedělo. „Byl bych rád, kdybys už nic nevyváděla,“ apeloval na mě.

„Přísahám, že se budu chovat jak andílek,“ využila jsem lidské fráze a zářivě se usmála.

„Teď už běž,“ povzdychl si a položil hlavu do dlaní. Bylo mi ho líto, ale můj pocit z vítězství byl větší.

Vyběhla jsem ven, ale hned zalezla do pokoje. Tam byl takový poplach. Jen jsem doufala, že jim Barunka utekla.

---

 

Dneska slábý co?

31. kapitola <<< Shrnutí >>> 33. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 32. kapitola: