Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 31. kapitola

19.02.2010 (16:15) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7063×

31. kapitola

„Až doma,“ dostala jsem ze sebe, když mě konečně pustil. Usmál se, o poznání mnohem uvolněji, a šel si sednout do svého auta. Zavřela jsem dveře a vyjela jsem.

Doma na nás čekalo překvapení.

Po celém domě byli vyvěšené černé vlajky a zapálené černé svíčky. Vypadalo to tady jako na pohřbu.

„Někdo umřel?“ zeptala jsem ironicky, podvědomě jsem tušila, že se mi důvod toho všeho nebude líbit.

„Ne, ale opustíš nás, na týden a to si žádá truchlivou náladu,“ popotáhl Emmett.

„Můžu se zeptat, kdo tohle zpunktoval?“ rozhlížela jsem se po místnosti a hledala prvky jenom jedné osoby, k mé smůle jsem tam našla snad od všech.

„Zrealizovala to Alice, ale všichni jsme jí pomáhali,“ usmála se na mě omluvně Esme. A já z toho bylo úplně na větvi. Slzy dojetí se draly na povrch, ale já je úspešně schovávala pod pokličkou. Nemuseli ještě vidět, jaké to pro mě je překvapení.

„Bello, já pro tebe mám dárek,“ Emmett byl najednou hodně šťastný.

„Jaký?“ ptala jsem se opatrně. Podával mi nějakou zabalenou krabici. Nedůvěřivě jsem si prohlížela balící papír s andělíčky a začala jsem rozbalovat.

„To je vtip?“ vrhkla jsem, když jsem uviděla to, co bylo uryté uvnitř.

„Ne, potřebuješ se přece připravit,“ mluvil naprosto vážně.

Ještě jednou jsem se podívala dovnitř a začala vyndavat věci s náboženskou symbolikou. Byla tam jedna Bible, svatozář, bílá křídla, lahvička se štítkem 'Svěcená voda' a kniha Kamasutry.

„A tohle má být jako co?“ ďoubla jsem prstem do posledního vydání opravdu nenáboženské knihy.

„To je přece jasné. Tak za prvé jsem slyšel, že už jste tady s Edwardem zakusili praxi a za druhé musíš poučit toho nahoře, jak se dělají děti. Já se vsadím, že ještě stále vysílá čápy,“ vysvětloval mi. Zakroutila jsem nad ním hlavou a raději se věnovala večírku.

Denalijští netušili o co se mezi námi jedná. Nechápali, proč mám někoho poučit, ale rozhodli se to neřešit. Věděli jediné, někam odjíždím, ale netušili kam.

„Víš co Emmette?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím,“ usmál se.

„Stejně tě mám ráda,“ vyhrkla jsem a běžela ho obejmout. Zaraženě na mě koukal, ale pak se mu po celém obličeji rozzářil obrovský úsměv a chňapl mě do svého medvědího objetí.

„Tak jo, konec dojemné chvilky. Bello za mnou!“ rozkázala Alice a už mě tahala někam nahoru. Nechtěla mi povědět kam jdeme, ale když jsme vstoupily do jejího pokoje a já na posteli uviděla vak na oblečení pochopila jsem.

Nasoukala mě do nějakých modrých, extrémně krátkých šatiček a vrhla se na mé vlasy. Nechala je rozpuštěné, bez nějakých úprav. Jemně mě namalovala a konečně propustila. Práce se jí sice podařila, ale i tak se vším nadělala.

„Trvalo ti to dlouho,“ usmál se na mě Edward, který stál hned pod schodama. Došla jsem k němu a políbila ho.

„To si vyřiď se svou sestrou,“ uvedla jsem mu příčinu zpoždění. Myslela jsem si, že to vezme jenom jako žert, ale zkrabatilo se mu čelo, jak nad něčím uvažoval. Pohladila jsem ho po vrásce mezi obočím. „Na co myslíš?“ nedalo mi to. Tvářil se nějak zaujatě a Alice za ním se začala podivně radovat.

„Nad ničím, jen mě něco napadlo,“ vymlouval se.

„To ti tak budu věřit,“ zamračila jsem se. Usmál se a pohladil mě po tváři.

„Pojď si zatancovat,“ vyzval mě.

„Nevím jestli si to uvědomuješ, ale v pekle nejsou lekce tance. Ani s těmi podpatky, co mi tvoje sestra dala to nepůjde daleko,“ vymlouvala jsem se. Nechtěla jsem tancovat, ale byl zřejmě jiného názoru.

„Alespoň se to naučíš,“ rozhodl s úsměvem a už mě tahal za sebou.

„Tyrane,“ zasyčela jsem potichu. Zasmál se tomu, ale stejně si nedal pokoj.

Nakonec jsme tancovali tři tance a já si to začínala oblibovat. Nebylo to tak špatné. Všechna radost z toho zmizela, když si pro mě přišel Emmett. Sice mi nešlapal na nohy ani nic podobného, ale jeho dotěrné řeči mi lezly hodně na nervy. Naštěstí mě zachránil Edward, asi už to nevydržel.

Po večírku jsem si zahrála divadélko na unavenou a vypařila se nahoru. Zalezla jsem si do postele a šla si lehnout, ani jsem nečekala a rovnou usnula.

Ráno mě probralo vrčení, které se ozývalo s hrudi, na které jsem ležela. Ošila jsem se a přestalo to.

„Co se děje?“ zamumlala jsem ještě ve spánku.

„Neboj, jenom Alice má praštěné nápady,“ pohladil mě po vlasech.

„Já mám praštěné nápady? To ty sis to vymyslel, já se k tomu jen přidala,“ zvrčela. „A měli by jste vstávat. Denalijští se chtějí rozloučit,“ odpochodovala z místnosti.

„Co jsi vymyslel?“ zvedla jsem hlavu a konečně otevřela oči.

„Řeknu ti to až se mi vrátíš,“ usmál se záhadně.

Z donucení jsem vstala, vyhla se hromádce připraveného oblečení a šla do šatny. Vybrala to, co se mě líbilo a sešla jsem dolů.

Tam už s připravenými kufry stáli Denálijští a loučili se s Carlislem. Pohled na Tanyu mi opět zvedl koutky úst nahoru. Ještě stále měla poďobaný obličej, i když už to bylo menší a černá barva ve vlasech jí nehorázně slušela.

Všichni jsme se s nima rozloučili. Se mnou víc, protože si mysleli, že už se nikdy neuvidíme a to bude asi pravda, nejspíš někam uteču, když přijedou.

Se zavřením dveří jsem objala Edwarda kolem pasu a proměnila se v anděla, konečně. Usmál se a políbil mě do vlasů. Vzal mě za ruku a vedl zpátky do našeho pokoje, ze které jsme už po celý den nevyšli. Měli jsme na starosti něco mnohem lepšího.

Vylezli jsme až druhý den a to kvůli jediné věci. Musela jsem si zabalit a navštívit otce.

Kufry jsem nechala v chodbě a zatím se se všemi jen zběžně rozloučila, počítala jsem s tím, že se ještě vrátím, alespoň pro ty kufry. Edward mi dal jen malou pusinku a já mohla lusknout prsty. Objevila jsem se před jeho kanceláří a lehce zaťukala na dveře.

„Pojď dál Bello,“ ozval se jeho hlas zevnitř.

„Ahoj tati, jdu se rozloučit,“ usmála jsem se na něj už ode dveří.

„Jsi už připravená do nebe?“ zeptal se.

„Jo, kufry mám doma v chodbě, pak si pro ně dojdu,“ obeznámila jsem ho se situací.

„To nebude potřeba,“ luskl a kufry se objevily po mé pravici. „Hned odtud tě pošlu rovnou k bratrovi. Asi bych měl říct, abys nezlobila, ale kdybys mu tam udělala menší poplach nezlobil bych se,“ usmál se. Já se smutně podívala na mé kufry a povzdechla jsem si. Ani jsem se pořádně nerozloučila.

„Což znamená, že i kdybych mu převrátila nebe vzhůru nohama, tak by jsi mě nepotrestal?“ chytla jsem se záchranýho stébla. Možná nebude návštěva v nebi tak nudná.

„Přesně tak,“ usmál se shovívavě. „Ale teď bych tě o něco požádal...“ stižil hlas a naléhavě mi říkal, co mám za jediný úkol tam nahoře.

***

„Pochopila jsi všechno?“ drtil mě svým pohledem. Muselo to být opravdu důležité, když se na mě takhle díval.

„Všechno,“ odsouhlasila jsem.

„Tak se tam měj dobře holčičko a nezapomeň, co jsem ti právě řekl,“ objal mě kolem ramen a otcovsky mi dal pusu na čelo.

„Jak se tam dostanu?“ zauvažovala jsem, přenést se tam nemohu, vyletět asi taky ne.

„Já tě tam přenesu. Mám tě rád,“ usmál se a zatleskal.

Zahučelo mi strašně v uších a kolem mě byla tma. Na celé tělo mi něco tlačilo a já se nemohla ani nadechnout. Bylo to krajně nepříjemné. Asi až po minutě jsem uviděla světlo a tlak se snížil až přestal úplně. Ocitla jsem se v bílém prostoru, kde přede mnou se tyčil obrovský bílý palác s mnoha věžičkami a gotickými okny. Koukla jsem se pod sebe a všimla jsem si, že se vlastně pohybuju na mráčku, který mě nadnášel. Vedle mě ležely kufry a já si uvědomila menší detail. Pod těmi mraky se na mě koukal celý svět a já jsem si musela přiznat jednu věc.

Mám strach z výšek!

Na sucho jsem polkla a snažila jsem se nevnímat pohybující se Vatikán pode mnou. Dělají si ze mě srandu nebo doopravdy tak blbě postavili to město, vlastně stát? Vždyť byl přesně pod 'Nebeským palácem'. Jedna věc mi ale nebyla jasná. Jak to, že Bůh má celý palác a Ďábel jenom jednu kancelář? Trochu nefér ne? Bůh si sestoupí na zem, všichni ho začnou uctívat. On jim nakuká, že je Ďábel zlý, a přitom to není pravda, trochu nevrlý, ale jinak super taťka, a světe div se, všichni mu věří. To není fér.

Popadla jsem své dva kufry, který byly těžší něž, když jsem je před tím nesla z pokoje, ale třeba tady funguje gravitace jinak. Naštěstí oba měly ta šikovná kolečka a já se s nima zbytečně nedřela.

Před vchodem do paláce stál nějaký chlap s klíčem a zkoumavě si mě měřil. To ještě neviděl černýho anděla? Vlasy měl šedivé a na tváři opovržlivý pohled.

„Dobrý den, jsem Isabella,“ představila jsem se tomu muži. Napadlo mě, že bude lepší použít celé jméno než jen zkratku. Pro můj úkol se hodí více, když nebude vědět, kdo já jsem.

„Já jsem svatý Petr, přejete si?“ hlas měl možná vlídný, ale takový utahaný. Chudák, jak dlouho tady asi stojí.

„Měla bych tu na týden bydlet. Táta – tedy Ďábel – měl vše zařídit,“ vysvětlovala jsem mu. Doufala jsem, že alespoň zapomnětlivý není nebo, že se mu Bůh o mně zmínil.

„Jo ten anděl,“ docvaklo mu. „Už tady na tebe čekáme. Máš se stavit za Pánem,“ začal brát jeden z klíčů. Až teď jsem si všimla, že jich je tu mnohem více. K velkému překvapení vzal ten zlatý, největší a nejhonosnější a pomalu ho zastrkoval do dveří.

„Promiňte, za kým, že se mám stavit?“ Asi jsem vypadala jako trubka, protože se na mě otočil a díval se na mě jako by poprvé viděl nějakého ducha.

„Za Pánem, Bohem, Hospodinem...“ vykládal dál jeho přezdívky. Mě to docvaklo už při druhé.

„Už rozumím,“ usmála jsem se. Něco si zamumlal pod vousy a otevíral mi obrovské dveře.

Přede mnou se objevila dlouhá chodba na jejímž konci bylo krásné, bílé točité schodiště. Překvapeně jsem vydechla a zůstala stát. Ten si teda žije v luxusu.

Po celé zdi byly dveře, které naopak byly zlaté. Krásně doplňovaly tu bílou barvu všude okolo. Vkročila jsem dovnitř a hned se za mnou s třísknutím zavřela brána. Vyskočila jsem do vzduchu, protože mi to úplně překazilo tu obdivnou náladu. Jen by mě zajímalo, kde na tohle sehnal peníze. V pekle se to dá pochopit, protože si tiskneme své a kašleme na ekonomiku státu, ale tady? Snad někoho vykrádá nebo nevím. I když jim možná neplatí penězi, ale pohlazením. Blbí jsou na to dost.

Pod schody byla schovaná asi recepce. Přišla jsem blíž k tomu pultu a za ním seděla nějaká žena. Křídla neměla takže to mohla být nějaká duše.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se mě mile, ale její vtíravý pohled mi lezl na nervy. To nikdo ještě neviděl černýho anděla v nebi? Jsou to rasisti!

„Dobrý den, jmenuji se Isabella a měla bych tu na týden bydlet,“ řekla jsem se znechucenou maskou.

„Ano jistě, Pán už vás očekává,“ usmála se a odváděla mě někam pryč. Až na konec chodby, kde byla vrata jako krá*a. Sakra, už to s tím gigantismem přehánějí ne? Otevřela tu bránu, nebo co to bylo, a zavedla mě dovnitř.

Dostala jsem se do obrovské bílo-zlaté místnosti. Byla oválného tvaru a na druhém konci byl na stupínku jediný trůn. Skvělý, takže táta má jen jedinou kancelář a on má i přijímací sál? Úžasný. Vzhledově se to velmi podobalo trůnnímu sálu ve Volteře až na počet těch trůnů. Asi jsem našla, kde brál inspiraci při stavění.

„Dobrý den pane,“ poklonila se ta dívka, co mě sem přivedla, podlézavec!

„Co tě sem přivádí, mé dítě?“ zeptal se muž na trůně. To bude nejspíše on. Ten slavnej Bůh. Musela jsem přiznat, že vypadal mnohem lépe než Ďábel. Zatímco táta měl po celém obličeji různé jizvy a ocas taky nevypadal nějak lichotivě. On byl vzhledově velmi mladý. Blonďaté vlasy vypadaly, jako by je měl protkané samotným zlatem a vypadal jako člověk. Jen ta svatozář na hlavě ho prozrazovala. To měl podobné se svými anděly. Zatímco my měli rohy oni ten svítivý kruh.

„Přivedla jsem toho anděla, Isabella, říkala, že se jmenuje,“ uvedla na pravou míru ta dušička.

Táta říkal ať si dělám co chci a není přece na první dojem.

„Dobrej,“ zamávala jsem na něj. Byl překvapený mou reakcí, ale obličej okamžitě stáhl do své původní, uvolněné masky.

„Těší mě Isabello,“ usmál se. Zuby měl teda hezký, ale jestli doufal, že si ho tak oblíbím tak se přepočítal.

„Mě zas až tak moc ne. To víte, raději bych byla doma,“ vrátila jsem mu úsměv, který se změnil v škleb.

Vstal ze svého trůnu a přiblížil se ke mně. Natahoval mi ruku a já si okamžitě vzpomněla na můj úkol. Potřásla jsem si s ním a dívala se, co bude dál.

„Co kdybys ses zabydlela v tvém pokoji, a pak za mnou přišla? Ukázal bych ti to tu a ty by jsi mi pověděla, jak se má zatím můj bratr,“ tvářil se mile, ale Ďábel mě varoval, že když chce, je mazaný jak liška.

„Nevidím v tom problém,“ pokrčila jsem rameny. Rukou ukázal na někoho vzadu, otočila jsem se a tam stála další duše, tentokrát nějakého muže. Vzal mé kufry a vyvedl mě ze sálu. Šli jsme po těch schodech až do druhého patra. Ještě že tak, když jsem se koukla nahoru, muselo jich mít tak sto.

Dostala jsem malý čtvercový pokoj s postelí, skříní a nočním stolkem. Teda na to, že si tady žijí tak v luxusu by mi mohli dát i lepší. Muž odešel a já se dala do vybalování.

Už při rozepínání zipu mi bylo jasný, že je někde chyba. Oba dva byli přeplněné k prasknutí a to jsem je měla plné asi z půlky. V prvním kufru jsem našla lísteček od Alice, kde mi vytýkala, že vůbec nereprezentuju peklo. V tom druhém byl lístek od Emmetta, že jsem si prý něco zapomněla. Podívala jsem se dovnitř a pod knihami Harryho Pottera, které jsem si pro jistotu zabalila, kdybych se nudila, se nacházela kniha Kamasutry. Měla jsem chuť ho uškrtit, ale v hlavě se mi vybavil Ďábelský plán.

Převlíkla jsem se do věcí, které jsem stoprocentně dostala od Alice. Byly to krátké černé šaty bez ramínek. Vyšla jsem ven a zamířila zpátky na recepci. Tam mi ta duše řekla, že Bůh je momentálně ve své pracovně a čeká na mě.

Vešla jsem dovnitř a on mezitím seděl nad nějakou koulí a díval se dovnitř.

„Boží oko,“ osvětlil mi, když uviděl, kam se upínal můj zrak. „Musím nějak kontrolovat lidi na zemi,“ pokrčil rameny a sednul si za stůl. „Tak Isabello, jak se má můj bratr?“ zeptal se velmi zdvořile.

„Táta se má skvěle. Všechno mu vychází a asi jediný, kdo ho trápí jsem já,“ vzpomněla jsem si na hromy.

„To jsem rád, to jsem rád. Musíš ho ode mne pozdravovat až se vrátíš. A nyní k tobě. Máš už nějaký plán, co by jsi tady chtěla vidět?“ ptal se.

„No vlastně bych se chtěla dozvědět co nejvíc o svých bratrancích a sestřenkách. Tak trošku prozkoumat bílý anděly. Jak se učí, co jedí, jak žijí, a tak,“ osvětlila jsem část mého naprosto geniálního plánu.

„Tak to ti mile rád ukážu a co kdybys vyučovala jednu hodinu na naší škole? Aby trochu věděli jak to probýhá tam dole,“ usmál se. Nadšeně jsem přikývla, protože mi právě nevědomky nahrál do karet. „Slyšel jsem, že jedna z tvých sester nedávno pomohla jednomu z mých andílků. Daroval jsem jí za to schopnost, líbila se jí?“ Tak přesně proto jsem neříkala své jméno. Doufala jsem, že nebude vědět, kdo já jsem a vypadá to, že se mi to podařilo.

„Ze začátku nebyla příliš nadšená, ale už si zvykla,“ osvětlila jsem mu svůj život. Je pravda, že kdybych neměla štít asi bych ho nakopala do toho, na čem právě sedí.

„To jsem rád. Nevěděl jsem, co jí mám dát a když jsem zjistil, že tam v pekle si potrpíte na toto, rozhodl jsem se takto,“ řekl celý pyšný. Buď byl tak natvrdlý a myslel si, jakou mi tím udělal radost nebo mě chtěl vyhecovat.

„No ano, já jsem momentálně nejmocnější anděl.“ A taky jsem na to pyšná. Chtěla jsem dodat, ale raději jsem mlčela.

„Takový poklad tu mám? Divím se, že mi bratr někoho takového poslal. Myslel bych si, že si tě bude střežit jako oko v hlavě,“ podivil se.

„Ona to byla sázka s mou sestrou. Já prohrála a táta se uvolil, že to zařídí. Mám otázku. Co znamená, když dole říkají Pane Bože?“ začala jsem provokovat.

„To mi ani nepřipomínej. Každý den berou všichni mé jméno nadarmo. Znamená to, že je člověk nečím překvapený,“ vysvětlil nerad.

„A Proboha?“ ptala jsem se nevinně.

„To je skoro to samé, také to vyjadřuje překvapení,“ dál trpělivě odpovídal.

„Bohužel?“ nedala jsem se zastavit.

„Škoda, že,“ trpělivost mizela jako peníze v národním rozpočtu.

„Ježiši Kriste?“

„Tím lidi klejí a říkají to, když je někdo vyleká.“ Už se netvářil tak mile.

„Ježiši Marjá?“ salva otázek, které jsem si ani nepřipravovala ze mě padaly jedna po druhé.

„Podobné, ale se zakonponováním matčina jména. Ještě další otázky?“ zeptal se nevrle.

„Myslím, že to mi zatím stačí,“ usmála jsem se a rychle mizela z jeho kanceláře. A to jsem si myslela, že by měl být Bůh milý.

Tak co líbilo? Nezapomeňe na perex a tím slíbených třicet komentářů.

30. kapitola <<< Shrnutí >>> 32. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 31. kapitola: