Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 4. kapitola

16.06.2010 (13:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4072×

Alice:

Když Fabian pokynul rukou mužům, jeden přiskočil k Belle a pevně jí stiskl ruce a vedl ji pryč. To samé se stalo i se mnou. Nevěděla jsem, kam nás vedou, protože nikdo z nich nebyl rozhodnutý. Najednou Fabian zastavil a otočil se směrem k nám.

„Mám jen jednu otázku. Je některá z vás dvou Alice Cullenová?“

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, uviděla jsem Bellino rozhodnutí. Nebyla jsem si jistá, jestli je to to nejlepší, co bychom měly udělat, ale nic jiného nám nejspíš nezbývalo.

„Ne, Fabiane. Ani jedna. Proč ji vlastně hledáte?“ zeptala se nevinně.

„Aro si ji žádá. A smím znát vaše jména?“

„Jistě. Já jsem Bella a to je Marie,“ řekla a ukázala na mě. A opět jsem se zarazila. Fabian nás chce odvést do Volterry. Zmučeně jsem se podívala na Bellu a vypadalo to, že pochopila. Naše naděje na cestu do Denali byla ztracena.

„Stejně musíte jít s námi. Však Volterru si zamilujete!“ Začal nám vyprávět o Volteře. Jak je v ní všechno dokonalé, že jsou všichni mírumilovní a starají se jen o světový pořádek mezi naší rasou. Bylo mi strašně, jelikož jsem věděla, co jsou všichni z Volterry zač. Carlisle nám o tom vyprávěl, když tam jednu dobu žil. A Bella také věděla o Volteře své. Edward jí už něco povídal. A tak jsme se, ač nedobrovolně, vydali na cestu do Itálie.

Jasper:

Stál jsem s Esme v letištní hale a sledoval terminál příletů. Každou chvíli by měla přiletět Alice. Už jsem se jí nemohl dočkat a taky mi celkem vadilo, že jsem musel být mezi tolika lidmi. Bylo to opravdu nepříjemné. Esme mě ale držela za rameno a byla naprosto klidná. Věřila mi. A byla zvědavá, co bude tím překvapením, o kterém nám Alice říkala. I mě to celkem zajímalo. Alice uměla vždycky překvapit, ale ať jsem přemýšlel sebevíc, nic mě nenapadalo.

Alicino letadlo už bylo na zemi a lidé se po malých skupinkách začali trousit směrem na parkoviště. Vyhlížel jsem ji, ale nikde nebyla. Začínal jsem být nervózní a Esme na tom nebyla o moc lépe. Stáli jsme tam několik minut, ale Alice nikde. Vytáhl jsem z kapsy mobil a vytočil její číslo. Nikdo to nebral. Zkusil jsem to podruhé. Zase nic. Zmateně jsem se podíval na Esme.

„Třeba jen nestihla let a mobil si někde zapomněla,“ řekla konejšivě. Vždycky se snažila myslet pozitivně.

„O tom pochybuji. Alice taková není. Něco se muselo stát!“ řekl jsem až možná příliš ostře, protože Esme se lekla. Pohladila mě a táhla do auta. Nechal jsem se.

Dojeli jsme domů a všichni na nás čekali. I Tanya. Ale když viděli, jak se tváříme, ztvrdli na místě. Jediný Carlisle k nám doběhl.

„Co se stalo? Kde je Alice?“ zeptal se a podíval se do auta, kde nikoho nenašel.

„Nevíme, Carlisle. Nepřiletěla a nebere ani mobil,“ odpověděl jsem mu smutně. Neodpověděl, jen zděšeně koukal. On věděl, že Alice by nebyla takto nezodpovědná a z jeho emocí jsem poznal, že má strach. Neměl jsem sílu na to, abych se ho pokoušel uklidnit. Sklesle jsem odešel do domu a zavřel se v pokoji.

Nenechali mi ani hodinu a už klepali na dveře. Byla to Rosalie.

„Jaspere? Můžu?“ zeptala se opatrně.

„Pojď dál.“ Vešla a posadila se na pohovku. „Co potřebuješ?“

„Já ti ani nevím. Přece jen jsi můj bratr, takže k tobě můžu do pokoje na chvíli, ne?“ Snažila se pousmát, ale moc se jí to nepovedlo, protože i ji velice zaskočilo, že Alice nepřiletěla.

„To máš pravdu. Ach, Rosalie! Já to nechápu. Něco se muselo stát. Neměl jsem ji nikam pouštět. Můžu za to jenom já. Kdyby nebyla tak zvědavá a nechtěla zjistit, co se s Bellou stalo. Ale to by nebyla Alice! Vždycky potřebovala všechno vědět a já ji pustil,“ řekl jsem a dal si hlavu do dlaní. Pohladila mě po zádech.

„Tak když jela za Bellou, můžeme jí zkusit zavolat. Půjčíš mi mobil?“ To mě nenapadlo. Podal jsem Rosalie mobil a ona v seznamu kontaktů našla číslo k Belle domů. Alice mi ho tam nejspíš uložila. Chvíli to jen vyzvánělo, ale pak se ozval mužský hlas.

„Dobrý den, Charlie. Tady Rosalie Cullenová, sestra Alice. Můžu se zeptat, byla u vás Alice?“ Chvíli bylo ticho.

„Ano, byla tady. Ale pak odešla.“

„Odešla? A proč?“

„Víte, byla se ptát na Bellu. A když jsem jí řekl, že Bella je nezvěstná, vylekala se. Zůstala tu se mnou do večera a pak odjela. Nevím kam. To už mi nepověděla,“ řekl smutně do telefonu. S Rosalie jsme si vyměnili překvapené pohledy. Když mi Alice volala, neříkala, že by Bella byla nezvěstná. Třeba ji našla.

„Tak vám, Charlie, děkuji a omlouvám se, jestli jsem rušila. Na shledanou.“ Ukončila Rosalie rozhovor a podala mi překvapeně mobil.

„Myslím, že bychom to měli říct ostatním,“ řekl jsem a spěchal dolů.

Všichni seděli ve velkém obývacím pokoji a řešili, co se mohlo stát. Když mě uviděli, ztichli. Jejich emoce byly různé. Někdo byl smutný, jiný vystrašený. Nevšímal jsem si toho a došel jsem ke Carlisleovi s Rosalií v patách.

„Co se děje?“ zeptal se, když nás uviděl.

„Volali jsme Charliemu, jestli o Alice neví. A on nám řekl, že Bella je nezvěstná a o Alice neví. Ale když jsem mluvil s Alice, tak nám neřekla, že je Bella nezvěstná. Já si myslím, že ji našla, ale něco se stalo.“

„To je možné, ale jak to zjistíme?“ odvětil Carlisle. To jsem nevěděl. I když jsem přemýšlel, nic mi nepřišlo vhodné.

„Jaspere, co kdybys ještě zkusil zavolat Alice? Třeba si jen toho volání nevšimla,“ řekla mi Esme a Carlisle pokýval hlavou v souhlasu. Vytočil jsem tedy její číslo a nechal ho vyzvánět. Nic. Zkusil jsem to ještě jednou, už jsem byl zoufalý, když to někdo vzal.

„Haló?“ ozval se z mobilu mužský hlas. Vylekal jsem se. Mohl to být jen náhodný chodec, ale klidně i někdo, kdo třeba Alice ublížil.

„S kým mluvím?“ zeptal jsem se.

„Tady Jacob Black. A kdo jste vy?“ Jacob Black? Kdo to sakra byl?

„Kdo jste?“ vyštěkl jsem. Nemohl jsem si být jistý, že mluví pravdu.

„Jsem... já nevím, jak vám to mám říct.“

„Tak mi vysvětlete, jak to, že máte Alicin mobil.“ Nevěděl jsem, z jakého důvodu má nějaký Black mobil mé Alice.

„Takže je to mobil Alice Cullenové?“

„Ano. Vy ji znáte?“

„Seznámili jsme se nedávno. Takže mluvím s někým z Cullenových, je to tak?“

„Ano.“

„A je tam někde Carlisle Cullen?“ Proč chtěl Carlisla? Podal jsem mu mobil.

„Tady Carlisle Cullen. Co potřebujete?“

„Já jsem Jacob Black. Říká vám to jméno něco? Uzavřel jste s mým pradědečkem smlouvu.“ Carlisle pokýval hlavou.

„Vzpomínám si. Ale co pro tebe můžu udělat?“

„Víte, Alice a Bellu odvedli nějací jiní upíři. A překročili stanovenou hranici, tak jsem radši chtěl vědět, jestli jste to nebyli vy. Ale tím pádem, kdo to byl?“ Všichni ztvrdli.

„Jacobe? Jak vypadali?“

„Měli na sobě takové šedivé pláště. Řekne vám to něco?“ Šedé pláště? Podíval jsem se na Carlisla. V jeho očích jsem viděl hrůzu.

„Volturiovi,“ zašeptal. V šoku jsem si klekl na zem a chytil se za hlavu.

„Volturiovi?“

„To ti teď nebudu vysvětlovat. Jak je to dlouho?“

„Včera odpoledne. Chvíli před tím, než měli odletět.“

„Dobře, děkujeme i za tyto špatné zprávy. Přiletíme co nejdřív. Počkáš na nás u našeho domu, prosím?“ zeptal se Carlisle.

„Počkám. Pospěšte si, mám o Bellu i Alice strach.“

„To my také. Přiletíme brzy.“ A s tím vytočil další číslo. Nevěděl jsem, komu by mohl volat. Asi jako všichni ostatní v místnosti.

„Edwarde? Máme problém. Ihned přileť do Forks,“ řekl Carlisle. Teď už jsem věděl. Volal Edwardovi. I když Bellu opustil, nikdy na ní nepřestal myslet a tohle by vědět měl.

„Carlisle? Co se stalo? Je něco s Bellou?“ zeptal se ustaraně Edward.

„Nebudu ti lhát, synu. Je to špatné a je s ní Alice. Sedni na první letadlo a prosím tě o jedno, neudělej žádný problém. Už takhle je to zlé.“

„Carlisle! Co se stalo?!“ řekl už nervózně Edward.

„To ti nemůžu říct po telefonu. Sám to pořádně nevím. Přiletíš?“ Byl jsem si stoprocentně jistý, že Edward přiletí.

„Přiletím. Už jsem jí ublížil dost. Sejdeme se ve Forks,“ řekl a hovor ukončil. Bylo mu totiž jasné, že Carlisle mu víc neřekne. Šli jsme se připravit na cestu do Forks.

Edward:

Když mi zazvonil mobil a objevilo se na něm Jasperovo číslo, nechtěl jsem to zvednout. Chtěl jsem být sám. Ale bylo to poprvé, co mi volal Jasper. A tak jsem to neochotně zvedl. Překvapilo mě, že jsem uslyšel hlas Carlislea.

„Edwarde? Máme problém. Ihned přileť do Forks,“ řekl mi rychle a já naprosto znehybněl. Řekl opravdu do Forks? Dělá si ze mě srandu? Nebo?

„Carlisle? Co se stalo? Je něco s Bellou?“ Vypálil jsem, protože jiný důvod k tomu, abych musel do Forks, snad nebyl. A jak jsem se vylekal. Co kdyby Belle něco bylo?

„Nebudu ti lhát, synu. Je to špatné a je s ní Alice. Sedni na první letadlo a prosím tě o jedno, neudělej žádný problém. Už takhle je to zlé,“ řekl vážným hlasem. Teď jsem teprve dostal strach. Ale jakou roli v tom hrála Alice? Co když se Belle opravdu něco stalo?

„Carlisle! Co se stalo?!“ Proč mi to neřekl? Chtěl bych slyšet jeho myšlenky a zjistit to. Začínal jsem kvůli tomu být nervózní.

„To ti nemůžu říct po telefonu. Sám to pořádně nevím. Přiletíš?“ Jak to, že neví, co s ní je? Vždyť je s ní Alice, tak by to měl vědět. Nejdřív jsem nevěděl, jestli poletím, ale můj vnitřní hlásek mi říkal, ať jedu. Že už jsem škody napáchal dost.

„Přiletím. Už jsem jí ublížil dost. Sejdeme se ve Forks,“ řekl jsem mu a ukončil hovor. Rychle jsem si zarezervoval letenky. Něco mi na tom rozhovoru nehrálo. Něco bylo špatně. Něco podstatného chybělo a vypadalo to, že mi Carlisle něco zatajil. Ale co?