Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 3. kapitola

10.06.2010 (14:00) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4341×

Alice:

Procházela jsem se po domě, ve kterém jsme žili a ze kterého jsme se museli odstěhovat kvůli Edwardovi a Belle. Nebylo to pro mě jednoduché. Bellu jsem měla opravdu ráda, a když jsem viděla ještě Charlieho, jak neví, kde Bella je, začínala jsem mít obavy, že se moje vize vyplní. Vize skončila tmou. Mohlo to znamenat, že Bella zemřela. Ale já na to nechtěla myslet. Přece musela být nějaká možnost, že žije.

Sedla jsem si do svého pokoje na zem, protože všechno ostatní bylo pod igelity, které bránily prachu zničit vybavení domu. Dívala jsem se nerušeně z okna a přemýšlela, kde Bellu hledat. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale najednou se otevřely dveře a někdo vešel. Myslela jsem si, že to bude zloděj, tak jsem se radši šla podívat. Uslyšela jsem, jak ten někdo sundává odněkud igelit. Ale když jsem si stoupla k zábradlí u schodů, nestačila jsem se divit.

Na pohovce seděla nějaká žena s hlavou v dlaních. Až teď mi pomalu došlo, že neslyším její srdce ani necítím lidský pach. Byla to upírka. Nehnutě jsem tam stála a divila se, proč si mě ještě nevšimla. Ozval se hluboký nádech a žena se zarazila. Polekaně se rozhlédla kolem sebe a teprve potom vzhlédla ke mně. Byla jsem v šoku. Přemýšlela jsem, jestli můžu snít, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že ne.

„Bello?“ zeptala jsem se a divila se, že udržím klidný tón hlasu. Upřeně se na mě podívala svýma rudýma očima.

„Alice?“ řekla vylekaným hlasem a pozorovala mě, jako by tomu sama nemohla uvěřit. Ale po pár vteřinách ke mně nahoru vyběhla a padla mi kolem krku.

„Alice! Ani nevíš, jak ráda tě vidím!“ zvolala veselým hlasem. Byla jsem zmatená. Jak to, že tady Bella je? Vždyť… vždyť jsem neviděla, že by ji Laurent proměnil. Co to se mnou sakra je? ptala jsem se sama sebe a vdechovala Bellinu vůni. Byla jiná než předtím, ale zároveň i dost podobná. Ale mísila se ještě s jiným, dost nepříjemným pachem. Opatrně jsem ji od sebe odtáhla a podívala se jí do očí.

Bella:

Abych se ujistila, že Alice není jen sen, vyběhla jsem k ní nahoru a obejmula ji. Nerozplynula se. Už jsem si její přítomností byla jistá.

Tolik mi chyběla. Její sladká vůně mě přímo uhodila do nosu. Nevím, jak dlouho jsme tam stály, ale po chvíli mě od sebe odtáhla na délku paží a zadívala se mi do očí. Zajímalo by mě, co tam hledala. Možná odpovědi na nepoložené otázky. I to byla možnost.

„Bello? Jak to… jak to, že jsi nezemřela a místo toho tu stojíš a je z tebe upírka? Co se stalo?“ zeptala se mě. Pozvedla jsem levé obočí.

„Ty jsi mě neviděla? Neměla si vizi?“ Bylo by divné, kdyby to neviděla, ale vypadalo to, že se tak stalo.

„Neviděla. Viděla jsem tě na nějaké mýtině s Laurentem a pak najednou nic. Vůbec nic. To proto jsem tady. Chtěla jsem zjistit, jestli žiješ, “ řekla zkroušeně.

„To Laurent mě proměnil. A Jacob mě zachránil, jinak by mě asi jeho smečka také zabila.“

„Kdože tě zachránil? Bello, jaká smečka?“ Zatvářila se nechápavě. Nejspíš o vlkodlacích nevěděla.

„V La Push je vlkodlačí smečka a Jacob, můj přítel, patří do smečky. Když mě Laurent kousl, tak mě vzal k sobě domů a čekal, než se proměním. Byl se mnou na prvním lovu a řekl mi snad všechno o smečce. Ale pak,“ odmlčela jsem se a chtělo se mi brečet. Nešlo to. „Jsem Jacoba napadla. Bylo to omylem! V lese byl totiž nějaký člověk a já se neudržela a zabila ho.“ Alice si dala ruku před pusu. „A Jake byl kousek ode mě. Zaútočila jsem na něj, ale když se proměnil do lidské podoby, utekla jsem. Nemohla jsem mu ublížit. Tak jsem doběhla až sem a tady jsi byla ty,“ řekla jsem a sledovala ji. Ruku, kterou měla před pusou, pomalu spustila a chytla mojí ruku.

„Bello, to bude v pořádku. Časem se všechno urovná, neboj se,“ řekla mi konejšivě. Já jsem věděla, že to bude pravda, ale když se řekne časem, může to znamenat i pěkně dlouhou dobu. Ale pak se moje myšlenky zaměřily jiným směrem.

„Alice, ty jsi tady sama?“

„Ano.“

„Jak to?“

„No, Jasper se mnou jet nechtěl, Esme jsem to zakázala a nikdo jiný to neví.“

„Nikdo jiný to neví? Cožpak si umí Esme nebo Jasper ohlídat myšlenky tak, že je Edward nepřečte?“

„Bello, Edward s námi nežije. Jednou za pár měsíců zavolá, ale nechce se vrátit. Bylo pro něho strašně těžké odejít, ale dělal to kvůli tobě. Chtěl ti dopřát normální šťastný život a ty místo toho potkáš jediného upíra v okolí a stane se z tebe jedna z nás. To je ale náhoda. Jak Edward vždycky říkal. Jsi magnet na nebezpečí. Třeba se ho teď v novém životě vyvaruješ. Ale když tak nad tím přemýšlím, tak ani náhodou. První, kdo s tebou byl, byl vlkodlak. Náš jediný nepřítel. Neuvěřitelné,“ řekla a zasmála se. Musela jsem jí dát za pravdu.

„Takže když s váma Edward nežije, tak ani neví, že seš tady, že?“ zeptala jsem se a doufala, že to neví. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle slabou. Musí se o mě dozvědět, až budu tak silná, že v sobě potlačím nutkání pít lidskou krev.

„Neví to, ale co není, může být.“

„Alice, ne! Prosím.“ Překvapeně se na mě podívala.

„Dobře. I když vůbec nevím proč.“ Nechtěla jsem jí to vysvětlovat. Ne teď.

Šly jsme ven. Alice mi ukázala, jak lépe lovit, abych se moc neumazala. Hodně jsme se u toho nasmály a povídaly si úplně celou noc. A když jsem se jí zeptala, jestli můžu vidět Jacoba, souhlasila. Věděla, že se mu chci omluvit, a slíbila mi, že půjde se mnou, kdyby se cokoliv stalo. Hned po návratu domů jsem si půjčila Alicin mobil a vytočila Jakovo číslo. Chvíli vyzvánělo, než ho Jake zvedl.

„Haló?“

„Jaku?“

„Bells? Jsi to ty?“ zeptal se ustaraným hlasem.

„Jo. Jaku, můžeme se sejít?“

„Jasně. Jenom mi řekni kde a kdy.“ Podívala jsem se na Alice. Pokrčila rameny.

„Mohl bys přijít k domu Cullenových? Co nejdříve?“

„Ke Cullenovým? Bells, vždyť víš, co jsem ti říkal.“

„Vím, Jaku, vím. Ale bude to tak nejlepší. Přijdeš?“ Chvíli bylo ticho. Začínala jsem se bát, že odmítne. A ani bych se mu nedivila. Taky by se mi nechtělo jít k domu upírů, když nevím, kdo tam je.

„Dobře. Za čtvrt hodiny tam budu. Čekej na mě před vchodem.“ A s tím hovor ukončil. Vrátila jsem Alice mobil a ta hned vytočila něčí číslo. Nemusela čekat takovou dobu jako já, než jí to někdo vezme. Hned po vytočení se z druhé strany mobilu ozval něčí hlas.

„Neboj, Jaspere. Jsem v pořádku. A mám pro vás všechny překvapení,“ řekla veselým hlasem. Nechtěla jsem ji rušit v telefonování, tak jsem šla před dům čekat na Jacoba.

Byl tam dřív než za patnáct minut. Vyšel z lesa v lidské podobě a nejdřív se mračil, protože si nebyl jistý, jestli to není nějaká léčka, ale když jsem k němu vykročila, usmál se. Zastavili jsme se od sebe na pár kroků.

„Jaku, chtěla bych se ti omluvit. Bylo to ode mě strašné, že jsem na tebe zaútočila. Já…“ Nestihla jsem domluvit.

„Bells, neomlouvej se. Vím, že jsi to neudělala schválně. Jsi novorozená a tím pádem se neumíš ještě ovládat. Však za nějakých pár měsíců to bude dobrý,“ usmál se. Nechápala jsem, kde se v něm ten optimismus bere.

„A co tvoje zranění?“ zeptala jsem se potichu a prohlížela si ho. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mu něco stalo.

„Tak to už je zahojené. Celá noc je dlouhá doba. A nám se zranění hojí rychle. Sice mě Billy málem zabil a ještě mi řekl, že když si mě nezabila ty, tak to klidně udělá on, ale nakonec mi tu kost srovnal. Byla trošku nakřivo.“ Cítila jsem se strašně. Tak já mu zlomím ruku a on si z toho ještě dělá srandu. To snad není možné.

„A co doma? Co Sam a ostatní?“ Jeho veselý výraz se změnil na smutný.

„Sam mě odsoudil. Myslí si, že jsem udělal největší blbost svýho života. Ostatní to vzali líp. Pochopili mě. Nikdo mi to nemá za zlé. Dokonce ani ty děti, které se proměnily, když jsi byla ve vesnici. Ty jsou totiž tímhle životem nadšené. A Billy? Ten se z toho vzpamatoval. A mám tě pozdravovat a prý že se na něho máš někdy přijít podívat. Teda až se budeš umět ovládat, aby jsi ho nezabila. Protože kdo by mi potom vařil?“ řekl a zase se zasmál, když najednou ztuhl. Otočila jsem se a uviděla Alice, jak jde k nám.

„Bells? Neměl bych tu být. Máme s Culleny smlouvu a já ji teď porušuju. Nesmím být na jejich území, když tu někdo z nich je.“ Chtěla jsem mu odpovědět, ale Alice mě předběhla.

„Jacobe! Tak ráda tě vidím. Neboj se, nikdo ti nic za porušení smlouvy neudělá. Zachránil jsi Bellu a na to my myslíme. A navíc jsi její přítel. A taky jsem tu jen já a já u podpisu smlouvy nebyla, takže teď můžu dělat, že o ní vůbec nevím. Co ty na to?“ řekla svým dokonalým hlasem a Jake jen pokýval hlavou.

Všichni tři jsme stáli před domem Cullenových a řešili věci ohledně budoucnosti. Alice řekla, že mě odveze za ostatníma, aby se o mě postarali, ale Jacob byl proti. Nechtěl mě nechat jít, protože nevěděl, kdy mě zase uvidí. Já se do té konverzace raději nepletla. Dlouho se tam hádali, až Jake rezignoval.

„Jaku, my se o ní postaráme líp. A ty to víš. Musíš být trpělivý. Bella se za tebou vrátí, ale nějaký čas to potrvá. Její hlavní prioritou bude vegetariánství. Což i ty schvaluješ. Nebo snad ne?“

„Jasně. Nechci, aby byla Bella nějaká vražedkyně nevinných. Já si počkám,“ řekl a věnoval mi krásný pohled. Pak se náhle ozvalo zavytí. Jacob se na nás podíval.

„Omlouvám se, musím jít. Dejte mi vědět, až budete u Cullenových, ať nemám strach.“ Rychle mě obejmul a já se bála, abych nezaútočila. Myslela jsem na to, že Jake je přítel a ne potrava. Pomohlo to. Rozeběhl se do lesa, a když nám zmizel z očí, uslyšely jsme tiché prásknutí. To jak se proměnil ve vlka. Alice mě táhla domů, že se musíme domluvit na cestě do Denali.

„Už jsem zarezervovala letenky, odlétáme ještě dnes. Esme s Jasperem na nás budou čekat na letišti. Nikdo ještě neví, že jsi upírka. Budeš překvapení. No ale překvapení by mělo být hezky oblečené.“ Změřila si mě přísným pohledem.

„A taky tvoje oči. Počkej tady. Za hodinu budu zpátky,“ řekla mi a vyběhla z domu. Tak jsem ji poslechla a celou hodinu stála u velkého okna a sledovala les. A ta hodina utekla strašně rychle. Alice byla zpátky a nesla v ruce jednu velkou igelitovou tašku. Vysypala ji opatrně na pohovku. Bylo v ní modré tričko s dlouhým rukávem, černé uplé džíny, černé tenisky, sluneční brýle a čočky do očí. Tázavě jsem se na ní podívala.

„No, cožpak si myslíš, že můžeš jít na letiště s červenýma očima? Ne! Tak se rychle převleč, ještě si skočíme na lov a pak pomalu vyrazíme na letiště,“ oznámila mi a odešla k sobě do pokoje. Rychle jsem se tedy převlékla a šla za ní. Usmála se na mě a zatleskala.

„Moc hezké. Hlavně se na lovu neumaž! A ty čočky si vezmeš až potom, aby ti vydržely na celou cestu. Jed v očích je totiž rozežere. No tak už pojď.“ Vzala mě za ruku a vyběhly jsme spolu do lesa. Opatrně jsem se krmila a byla na sebe pyšná, protože oblečení zůstalo neposkvrněné. Ale Alice najednou úplně ztuhla. Byla jsem hned u ní a chytila ji za ruku.

„Je pozdě.“ To jediné mi řekla a otočila se na východ. Hledala jsem mezi stromy a dlouho nic neviděla. Až po chvíli se z lesa vynořily tři postavy v šedých pláštích. Alice stála nehnutě a pozorovala je. Tápala jsem, kdo to je. A když mi to došlo, málem jsem vykřikla. Volturiovi. Ten, který šel první, zvedl ruku a ostatní zastavili. Sundal si z hlavy plášť a podíval se na nás.

„Dobrý den, krásné slečny. Kam máte namířeno?“ zeptal se až příliš sladce.

„Jdeme z lovu domů. Proč se ptáte, pane?“ odpověděla mu Alice a otázku zakončila tak, že se ptala na jeho jméno.

„Fabian. Říkejte mi Fabian. Bohužel mám pro vás špatnou zprávu. Domů nepůjdete. Vy totiž půjdete s námi,“ oznámil nám a já si vyměnila s Alice pohledy.

„Nikam nepůjdeme,“ řekla jsem tiše. Otočil na mě hlavu.

„Jsi si tím tak jistá?“ řekl posměšně a pokynul rukou mužům za sebou. Než jsem stačila zareagovat, měla jsem ruce pevně sevřené a nedobrovolně klopýtala cestou, kterou mi určil někdo jiný.