Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bello? Co to vyvádíš? - 5. kapitola

20.06.2010 (20:15) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3870×

Jacob:

Opatrně jsem vrátil Alicin mobil na její stůl a prošel v klidu celý dům. I když bylo skoro vše pod igelitama, byl  i přesto opravdu obrovský a překrásný. Možná bych někde vymaloval jinou barvou než bílou, ale k nim to patřilo. Byli studení a jejich pokožka byla téměř bílá, stejně jako jejich dům. Uvelebil jsem se na pohovce, přes kterou nebyl přehozený igelit a zhluboka se nadechl.

„Fuj!“ vykřikl jsem. Zapomněl jsem, že upíři smrdí. Sice jimi byl cítit celý dům, ale jelikož tu dlouho nepobývali, tak ten nepříjemný pach byl ještě snesitelný, ale na pohovce nejspíš někdo seděl, takže jsem si sundal igelit z křesla a pohodlně se posadil tam. Než jsem stihl přemýšlet nad tím, co se stalo a stane s Bellou a Alice, víčka se mi semkla pevně k sobě a já se ocitl v říši snů.

Běžel jsem po písečné pláži a poznal, že je to pláž v La Push, kam jsem se rád chodil dívat na západ slunce. Ale teď jsem tam nebyl kvůli západu slunce. Přede mnou běžela nějaká dívka a potichu se smála. Prohlížel jsem si její dokonale tvarovanou postavu v bikinách a chtěl ji za každou cenu dohonit, abych zjistil, kdo to je.

Najednou se otočila a já jen tak tak zastavil. Stáli jsme u sebe dost blízko na to, abych si ji mohl prohlédnout velmi pečlivě. Měla dlouhé, bronzové vlasy, které jí v prstencových vlnách padaly daleko pod ramena, její obrovské hnědé oči se na mě dívaly s určitou… náklonností? A její plné rty přímo vyzývaly k polibku.

Pomalu jsem svou tvář přiblížil k její, zbývalo pár centimetrů, když mě jedním prstem dloubla pod žebro, a rozběhla se do vody. Nebolelo to, to ne, ale něco na ní bylo zvláštní, jen jsem nemohl přijít na to, co to bylo. Vydal jsem se za ní do vody, když jsem se začal třást. Ne! Vykřikl jsem v duchu. Nemůžu se proměnit! Ještě bych jí ublížil! Jaku, hlavně klid. Uklidňoval jsem sám sebe, ale třes v mém těle sílil.

„Jaku! Tak sakra, probuď se!“ Otráveně jsem otevřel oči a uviděl nad sebou Sama, jak mi třese s ramenem. Tak odtud byl ten třes v mém snu. Vylekal jsem se a nadskočil na křesle tak, že spadlo a já společně s ním.

„Jaku? Co to probůh děláš?“ zeptal se naštvaně Sam.

„Takovej krásnej sen,“ rozplýval jsem se a zvedl ze země křeslo.

„Tak jinak. Vysvětli mi, co děláš v domě Cullenových!“ Téměř ty slova vykřiknul, takže jsem se opravdu probudil a byl schopný myslet.

„Same, viděl jsem, jak Bellu a Alici Cullenovou odvádí jiní upíři. A pak jsem náhodou přišel k domu a uslyšel, že tu zvoní telefon. Vzal jsem to a telefonoval jsem s Carlislem Cullenem a řekl mu, co jsem viděl. Prý přiletí co nejdřív a mám na ně počkat u nich. Proto jsem tady v domě.“ Pokrčil jsem rameny.

„Ty jim věříš? Vždyť znáš jeden z bodů smlouvy. Nepřekročíme hranici! A ty tu budeš, až se vrátí. Jacobe, neblázni. Co když je to jenom trik? Co když se ti něco stane? Co pak řeknu Billymu?“ zeptal se a v jeho hlase byl slyšet strach.

„Neboj se, Same. Nemyslím si, že by mi chtěli ublížit. Carlisle zněl vystrašeně, když se dozvěděl, že Bellu s Alice odvedli jiní upíři. A Billymu prosím vyřiď, aby neměl strach. Postarám se o sebe a budu si dávat pozor, i když to nebude potřeba,“ řekl jsem mu. Probodl mě pohledem. Prohrál.

„Vybral sis sám, Jaku. Ostatní se na tebe ptali. Řeknu jim, že ses dočista zbláznil. Ale kdybys potřeboval, budeme za hranicí poslouchat.“ A s tím se rozběhl ven z domu. Slyšel jsem, jak se přeměnil, a jak se jeho tlapy bořily do štěrkové cesty. Povzdechnul jsem si a šel si sednout zpátky do křesla. Zapnul jsem televizi a díval jsem se na nějaký baseball.

Carlisle:

Nebyl jsem sám, komu přišlo, že to letadlo letí hrozně pomalu. Esme se nervózně dívala z okýnka a držela mě za ruku, Jasper si dal přes oči klapky, které vám letušky nabídnou, aby se vám lépe spalo, Rosalie se prohlížela v zrcátku a upravovala si neposedné vlasy a Emmett tu vůbec nebyl. Otočil jsem se na všechny strany, ale Emmett nikde.

„Rosalie? Nevíš kde je Emmett? Nikdo ho nevidím,“ řekl jsem jí. Odtrhla oči od zrcátka.

„Emmett šel na záchod,“ odpověděla jednoduše. Emmett a záchod?

„Co dělá na záchodě?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Nechtěl mi říct, proč tam jde. Ale pokud nerozbije letadlo, tak je zatím všechno v pořádku, ne?“ řekla a zase se zaměřila na zrcátko a vlasy. Otočil jsem se a díval se na Esme. Emmett na záchodě? Pořád mi to nešlo do hlavy. Však já se ho ještě zeptám.

Na letišti jsme si vzali všechny zavazadla a mířili na parkoviště. V Denali jsme nic nenechali, protože jsme nevěděli, jak dlouho ve Forks zůstaneme, a tak jsme šli ověšeni zavazadly jak vánoční stromečky. Na parkovišti na nás čekala dvě vypůjčená auta. Nasedli jsme a mířili k našemu domu ve Forks.

Zaparkovali jsme před domem a vyhlížel jsem Jacoba Blacka, ale nikde po něm nebylo památky. Přešel jsem ke dveřím a uslyšel televizi a jedno splašené srdce. Jacob byl uvnitř. Potichu jsem otevřel dveře a uviděl, jak sedí na křesle s očima upřenýma na televizi na stěně. Vůbec si mě nevšiml. Lehce jsem si odkašlal, abych na sebe upoutal pozornost. Ihned se za tím zvukem otočil a já v něm spatřil jeho pradědečka. Byli si hodně podobní.

„Jacob Black?“ zeptal jsem se zdvořile.

„Ano, vy budete Carlisle Cullen, že?“ Vrátil mi otázku a já souhlasně přikývl. Do domu se nahrnul zbytek rodiny s kufry a společně je odnesli do svých pokojů. Na Jacobovi bylo vidět, že je nervózní. Nedivil jsem se mu. Být na jeho místě, utekl bych, ale on byl velmi statečný.

„Jacobe, můžeš mi ještě jednou říci, co jsi viděl?“

„Jaku, prosím. Jistě, byl jsem zrovna v lese, když jsem ucítil na našem území cizí upíry. Nevěděl jsem, jestli jste to třeba nebyli vy, ale vydal jsem se po té stopě, až jsem se zastavil na hranici. Bál jsem se udělat krok přes hranici, ale něco mi říkalo, ať to zkusím, že vy jste stejně odjeli. A při nejhorším by se to vyjasnilo. Věděl jsem o Alici i o Belle, ale těm nevadilo, když jsem byl mimo hranici. Domluvili jsme se tak, takže když jsem ucítil cizí pach, dostal jsem strach. A asi oprávněný. Plížil jsem se za nimi a pak je uviděl. Tři upíři v šedých pláštích u Belly a Alice. Nevěděl jsem, co dělat. Jestli se ukázat nebo ne. Víte, kdyby byl jeden nebo dva, ale oni byli tři. Zůstal jsem radši skrytý. Ale potom odvedli Bellu s Alice pryč a já se vrátil do domu, kde jsem zvedl mobil. A pak už víte,“ řekl a podíval se mi do očí. Věřil jsem mu.

„Jaku, oni odvedli Bellu? Proč?“ Přišlo mi to divné. Kdyby Alice, ale Bellu?

„Já nevím. Já o těch upírech vůbec nic nevím.“ Pokrčil rameny.

„Volturiovi jsou něco jako naši nadřazení. Nebo alespoň oni si to myslí. Když se někde přemnoží upíři, vyšlou tam svou gardu a ta se o to postará. Ale někdy chodí po světě právě takové skupinky upírů, kteří také patří do gardy, a odvádějí jiné upíry. Ale proč zrovna Alice?“ Jacob se nadechoval, že něco řekne, ale já překvapeně vydechl.

„Oni odvedli Bellu?“

„Ano, Bellu i Alice. Co je na tom divného?“ zeptal se Jake. Co je na tom divného? Třeba to, že Bella je člověk? Zbytek rodiny sešel dolů a připojili se k nám. Všechno slyšeli a podle toho vypadaly jejich výrazy. Všichni byli překvapeni.

„Ale Bella je člověk. Proč by ji odváděli?“ poznamenal jsem a Jacob se na mě nechápavě podíval. Po chvilce se plácl dlaní do čela.

„Jo vy to nevíte!“ vykřikl, až jsem nadskočil.

„Bella je upírka!“

„Cože je Bella?“ ozvalo se ode dveří rozzuřeně. Všichni jsme se tím směrem otočili.

Bella:

Cesta do Volterry byla strašná. Než nám Fabian a jeho poskoci uvěřili, že jsem novorozená a jen den stará, trvalo nám to dobrých pár hodin. Nevím, jak to dokázali, ale já s jedním jeho poskokem jsem cestovala v nákladním prostoru jako každé obyčejné zavazadlo. Nevadilo mi to, alespoň jsem nemohla nikomu ublížit, ale na druhou stranu jsem měla strach o Alice. Přece jenom byla sama a oni byli dva. Ale zase je pravda, že Alice by viděla, kdyby se chystali něco udělat, a nějak by to zvládla.

A po dlouhém letu z Ameriky do Evropy jsme ještě museli jet neskutečně dlouho autem. A když jsme se blížili k Volteře, Fabian nás na to upozornil. Ale měla jsem pocit, že tohle město by nepřehlédnul ani slepý člověk. Bylo obrovské, celé kamenné a obehnané tlustou zdí. Fabian nám řekl, že je několik tisíciletí staré a podle toho také vypadalo. Teda mě to tak přišlo.

Do města jsme vjeli velkou bránou a pokračovali úzkými cestičkami mezi domy. Nechápala jsem ty lidi. Žít ve městě, které je plné upírů? Sice mi Edward říkal, že Volterra je nejbezpečnější město na světě, protože upíři si nechávají dovážet “jídlo“ z jiných míst, ale stejně mi to přišlo zvláštní. Ale vlastně ti lidé o tom nevěděli, to byla pravda.

Jeden z Fabianových poskoků zaparkoval u takových velkých dveří, které byly zdobené pravým zlatem. Fabian vystoupil a naznačil, ať počkáme, že je hned zpátky. Všichni nehnutě seděli, jen já sebou šila. Nelíbila se mi představa, že půjdu dovnitř a uvidím někoho, kdo se nechává nazvat vládcem. A taky jsem začínala cítit pálení v krku. Než jsem to stihla někomu říct, Fabian byl zpátky a nesl dva šedé pláště. Přesně takové, jaké měl na sobě se svými poskoky. Podal nám je a počkal, až si je nandáme. Musely jsme si je s Alice oblečeme, protože venku svítilo slunce, a nesmíme prozradit, kdo jsme.

Procházeli jsme nádhernými chodbami, jednou vyjeli výtahem a pak zase šli nějakou chodbou. Zastavili jsme se až před dřevěnými dveřmi, které byly zdobené podobně, jako všechny ostatní. Fabian je oběma rukama otevřel a já poprvé spatřila vládce Volterry. Seděli na trůnech. Vlevo seděl hnědovlasý, vpravo blonďatý a oba se tvářili znuděně. Ale ten uprostřed, s vlasama černýma a dlouhýma, stál a s úsměvem na rtech šel přímo proti nám.

„Fabiane, koho pak mi to přivádíš?“

„Aro, Bellu a Marii. Potkal jsem je v jednom lese a nechaly se odvést,“ řekl a ukázal na nás.

„Dobrovolně?“ zeptal se zvědavě a prohlížel si mě.

„Ano, ani jedna neprotestovala,“ odpověděl.

„Zajímavé, podíváme se, co mi povíte,“ řekl a chtěl mě chytit za ruku, ale ucukla jsem.

„Co se děje, Bello?“ řekl svým vysokým hlasem.

„Mám žízeň,“ odpověděla jsem popravdě.

„Aro, ona je jen pár dní stará,“ poznamenal Fabian. Aro třikrát tleskl a nějaká dívka dovedla muže.

„Já nechci člověka. Chci zvíře!“ vykřikla jsem a zadržela dech. Nechtěla jsem být monstrum.

„Ale Bello! Jiný kraj, jiný mrav.“ To jediné mi řekl a já se nechtěně nadechla. Věci se udály příliš rychle, než abych stihla zareagovat. Všechno se zalilo do červené barvy. V jednu chvíli ten muž stál a v další chvíli ležel na zemi bez života. Pálení ustalo.

„Správně, Bello, správně. A teď tvou ruku,“ řekl a natáhl ke mně svou ruku.

„Proč?“ zeptala jsem se potichu.

„Chci se o tobě dozvědět co nejvíc.“ Nečekal, až mu ruku podám dobrovolně, ale vzal si ji sám. Chvíli se soustředil, až vydechl.

„No tohle? Nic nevidím!“

4. kapitola - Shrnutí - 6. kapitola