Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella for eternity 7

28.03.2013 (21:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1983×

Zabít upíra, který na vás zaútočí, ve vás vyvolává pocit síly. Pocit nadvlády, který vám zaručuje nově nabytá novorozenost. Je sice pomíjivá a krátkodobá, ale první rok života je pro vaši existenci důležitější než vzduch pro člověka.

Přes hlavu jsem si nasadila kapuci a zapálila Elenino tělo. „Mělas ji naučit pravidlům!“ prskla jsem a otočila se k hradu čelem. V tuhle dobu lidé do hradu nesměli. Vždy bylo zavřeno pro veřejnost.

Otočila jsem se dokolečka a prohlédla si útroby hradu. Vše bylo tak jiné. Tak… staré a omšelé. Vypadalo to, jako by se o to nikdo dlouhá léta, ne-li století nestaral.

Pomalu jsem se vracela pohledem k velkým vstupním dveřím, když mě dva upíři chytili za paže a vlekli mne dovnitř. Nemohla jsem použít svoji sílu, protože jejich dlaně se dotýkaly oblečení. I když jsem byla novorozená, nechtěla jsem vyvolávat víc zloby, než by bylo nutné. Neměla jsem tušení, co se bude dít, ale chtěla jsem se dostat k vládcům tak blízko, jak to jen půjde.

„Aaa, má drahá Isabella,“ hlesl Aro a rozpřáhl své ruce. Všichni uvnitř sálu zpozorněli a poslouchali.

„Ráda tě zase vidím, Aro,“ zalhala jsem. Měla jsem toho arogantního upíra plný zuby. Protivil se mi jeho hlas, když promluvil. Připadalo mi to v tomhle těle, jako by vrzaly příbory o sebe. Ten nesnesitelný zvuk, který skřípe, a všem běhá mráz po zádech.

„Cos nám to tu provedla?“ promluvil klidným hlasem. Přistoupil blíž ke mně a díval se mi do očí. V hlavě jsem přemýšlela, co má v plánu. „Felixi,“ špitl a ten se zjevil vedle něj. Jen pohnul očima a on mě přiměl kleknout si. Připadala jsem si jako na popravišti. „Isabello, je mi líto, ale takové chování dovolit nesmím. Druhé šance nedáváme! Tys tu svoji promarnila,“ zažvatlal.

„A přijde všem normální, že mě při příjezdu napadla upírka, která ani nebyla součástí vaší rodiny?“ prskla jsem sebejistě.

Aro se ohlédl po všech přítomných, ale ani oni nevěděli, o čem mluvím. V celém sálu zavládl mírný chaos. „Nechce mi to někdo vysvětlit?“ zakřičel burácejícím hlasem. Nikdy jsem ho takhle nezažila, o to víc, že jsem ho znala jen jako člověk. Jeho hlas mi už tehdy byl nepříjemný. A teď?

„Například, že to byl potomek Eleny? To, že ona ji na mě navedla? Už jako člověk jsem ji poznala…“ prskla jsem jedovatě. Neuvědomovala jsem si svoji situaci, ale zato jsem si byla jistá, že i kdyby v místnosti byl někdo silnější než já… zabila bych ho díky své schopnosti, protože o ní nikdo neví.

„Vstaň!“ Přikázal mi Aro. Poslechla jsem ho a vstala znovu na nohy. Vzhlédla jsem mu hrdě do očí a on napřáhl dlaně ke mně. „Chci se podívat sám!“ pobídl mě a mně se tak naskytla dokonalá šance zachránit si život.

Poslechla jsem ho a své dlaně do jeho vložila. Soustředila jsem se na to, aby jeho síla, která mu kolovala v těle, skončila u mne. On byl ze všech nejsilnější a to jsem si nemohla dovolit. Nemohla jsem dovolit, aby jedním tahem sprovodil mé tělo z tohoto světa. Stačilo mi pár vteřin na to, abych provedla, co jsem potřebovala.

Aro se sám přesvědčil, že to, co jsem vypověděla, byla pravda. Ale v jeho očích jsem viděla něco, co mi nahánělo hrůzu. Něco, co zneklidňovalo i novorozenou.

„Sám ses přesvědčil… Mohu jít?“

Aro se podíval na své spoluvládce, ale jejich reakce nebyla taková, jakou bych si představovala. „Bello, je mi líto, ale porušila jsi pravidla – hned dvakrát!“ pronesl ledově Caius. Střelila jsem po něm pohledem a bylo mi jasné, že bude zle.

„Jediné pravidlo, které jsem porušila, bylo – Nikdy nezabíjej upíra. Ale dodatek k tomu vašemu pravidlu také je, pokud musíš, zachraň si život. Nehledě na to, že ona jistě věděla, že jsem novorozená a ne člověk.“ Aro se díval střídavě na mě a na Caiuse. Vypadal přesně tak, jako by nevěděl, co má dělat.

„Ona odsud neodejde živá!“ pronesl Marcus. Aro poraženě svěsil dlaně a pokynul Felixovi. Ten mne chytil za ruce a čekal na další pokyny.

Stát uprostřed obrovské místnosti s padesáti upíry – není zrovna zábavný pohled. „Zabij ji!“ vyřkl konečně Aro a s mírným zklamáním se otočil zády. V ten moment mi došlo, že jestli si nezachráním život – zemřu tady.

„To jsi tak slabý, abys mě nechal zabít nějakým poskokem?“ prskla jsem výsměšně. Sledovala jsem každičký jeho pohled. Úhybný manévr, který provedl, zůstal bez povšimnutí. Stále patřil mezi nejrychlejší. Povrchně se mi díval do očí, ale jeho chyba nebyla v jeho silné stránce, nýbrž v jeho neopatrnosti.

„Jsem natolik silný, abych zabil tebe a kohokoliv jiného v téhle místnosti!“ zasyčel mi do obličeje. Znechuceně jsem si ho měřila a zadívala se mu do obličeje tak, že uhnul pohledem. Ano. Aro uhnul pohledem a díval se na Caia a Marca. Nechápal, kde se ve mně bere tolik drzosti a opovržení, když on patří mezi nejsilnější upíry světa.

„Když si tak věříš, proč ještě žiju?“ nestačila jsem ani doříct svoji větu a jeho dlaně mi svíraly zápěstí. Poznala jsem, že jeho moc je teď má a on zemře mojí rukou.

„No?“ popostrčila jsem ho.

Nechtěla jsem začít jako první. Čekala jsem na jeho první výpad, aby nepobral podezření o mé moci. Naštěstí o daru neměl nikdo tušení! Arův pohled byl čím dál nepříjemnější a on se začal pohybovat. Krok po kroku. Noha střídala nohu. Nehnula jsem se ani o krůček, protože i ten by mohl prozradit, že mám eso v rukávu.

„Rozluč se!“ řekl posměšně a já skončila na kolenou. Pokoušel se odpojit moji hlavu od těla.

Neváhala jsem ani minutu a místo toho, abych zemřela já – utrhla jsem jeho hlavu a ukázala ji všem přítomným jako důkaz, že nebyl vůbec nic v porovnání se mnou. Nejbližší loučí jsem zapálila jeho ostatky, které vzplanuly v hustý tmavý dým. Nikdo se nehnul. Nikdo neprotestoval. Absolutně nikdo neprojevil sebemenší zájem o to, aby mohl pomoci svému pánovi. Vlastně to zní i zvláštně. Posměšně jsem se usmála a sledovala reakce všech v místnosti.

„Má ještě někdo problém?“ pronesla jsem zcela zřetelně a nahlas.

Nikdo se nehlásil, ale já sledovala Caia s Marcem. Oba mě sledovali s vykulenýma očima a pusa jim skoro dopadala na zem. V hlavě mi běhala jedna otázka. To, co stojí přede mnou, je Marcus a Caius? Bez Ara vypadají jako vystrašená štěňata, která ztratila svého páníčka.

Když jsem pochopila, že nikdo nebude mít sebemenší problém s tím, co se teď stalo, otočila jsem se vzad a sledovala další páry očí. Občas někomu uniklo tiché zavrčení nebo nepříjemný pohled, ale žádný vzdor nebo pomstu jsem nečekala.

Každý upřeně zíral na ten plápolající dým, který se vznášel vzhůru. Netrvalo moc dlouho a mé tělo ovíjela silná paže, která se pokoušela ukončit můj život. Dotyčný působil nemalou bolest oproti tomu, co jsem se připravovala udělat já. Stačila jedna otočka a já se dívala do očí upírovi, kterému v očích plála nenávist a pohrdání. Jeho alabastrová kůže a bělostné vlasy mi říkaly, že je čas, aby konečně došel své věčnosti. Stačil mi jediný stisk a on se krčil pode mnou jako malé vystrašené dítě.

„Caie, tohle chceš?“ řekla jsem vyrovnaným hlasem. Sledoval každičký můj pohyb. Každý pohled nebo jen pohyb vlasů. „Neměl jsi nic dělat! Neměl jsi začínat válku se mnou, když nevíš, čeho jsem schopná!“ Pronesla jsem celkem jízlivě. Nebavil mě.

„Nedělej to!“ křikl na mě neznámý hlas. Neohlédla jsem se a srazila mu hlavu, která se začala kutálet jako právě vykopnutý míč. Bez sebemenší pochybnosti jsem zapálila i jeho tělo a pak teprve zahlédla obličej toho, kdo na mne mluvil.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella for eternity 7: