Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella for eternity 6

31.01.2013 (16:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1853×

6. kapitola

Nebezpečně jsem se přibližovala k domu. Oči mi zahalila rudá mlha, která mi zatemnila mozek. Do mého těla se vkrádala pravá novorozená. Ta osoba, která se donedávna neopovážila vůbec přijít. Ta osoba, která začínala prahnout po krvi a po pomstě.

„Odjíždím,“ řekla jsem, jakmile má noha vkročila přes práh. Rozhlédla jsem se kolem sebe a každý, kdo byl v blízkosti domu nebo v něm, stál proti mně.

„Bello, nesmíš odjet! Jestli odjedeš takhle, nevrátíš se!“ objasnila mi Alice a čekala, co jí ještě vize ukáže. Bylo mi jasné, že tohle asi nedopadne dobře, ale já se musím dozvědět, proč mě Demetri do tohohle zatáhl. Proč jsem to, co jsem.

„Musím… a jestli můžu mít prosbu – nepřemlouvejte mě,“ zašeptala jsem a vydala se do svého pokoje. Popadla jsem kufr a naházela do něj pár nezbytných věcí. Při pohledu na postel se mi hlavou prohnal ten samý okamžik, kdy jsem do tohohle domu přišla poprvé. Přeměna. Bolest, která užírala celé mé nitro. Edwardovy ledové ruce a jeho bolestný výraz. V životě jsem si nemyslela, že potkám upíra, který bude opravdu něco cítit.

Velké okno propouštělo dovnitř čím dál tím víc světla. Jeho odlesky dopadaly na má nahá ramena. Bylo zvláštní vidět to, o čem jsem ještě donedávna nevěděla, že vůbec existuje.

„Is?“ ozvalo se za dveřmi. Prudce jsem otočila hlavu a jedním krokem stála před tmavě vyhlížejícími dveřmi, vzala za kliku a dívala se jantarových očí. Stál tam ten, kterého bych ani nečekala. Stál tam ten, u kterého jsem si myslela, že pro něj nic neznamenám. Cítila jsem se zvláštně, tak jsem se otočila a začala házet oblečení do kufru. „Nesmíš odjet!“ vyklouzlo mu z úst. Jeho dlaně se dotkly mých ramen. Rozpačitě jsem se na něj otočila. „Nemůžu ti říct, abys zůstala tu kvůli mně… ale udělej to pro ostatní. Pro Alice. Má tě ráda jako sestru. Přítelkyni,“ plácl rozpačitě. Prohrábl si své vrabčí hnízdo a přišoupl se blíž ke mně. „Nejezdi,“ špitl mi skoro do ucha. Své ruce položil lehkým dotykem na moje boky a vyčkával, co se stane.

„Edwarde, já musím! Musím zjistit, proč jsem se stala tím, čím jsem,“ prskla jsem a tím se mu vysmekla. Nechtěla jsem odejít, ale nechtěla jsem zapříčinit tak jeho smrt. Nechci, aby šel se mnou a udělal něco, čeho by pak jednou litoval. Nechci mít na svědomí upíra, který se zblázní nebo se tím bude užírat. Svým způsobem mi na něm záleželo, ale asi ne tak, jak by si přál on.

„Bello,“ špitl mi do vlasů. Přivřela jsem oči a snažila se zachovat chladný přístup a určitý odstup.

Otočila jsem se, zavřela kufr a vzala ho do dlaní. Byla jsem připravená na odchod? Nebyla… Zvykla jsem si na tuhle rodinu. Nebyla jsem připravená ani na let. A už vůbec ne na lidi, kterým koluje v žilách teplá voňavá krev. Edward si mě stáhl k sobě a pohlédl mi do očí, položil svoji dlaň na moji tvář. „Prosím, zůstaň tu!“ hlesl a políbil mě na rty. Nehýbala jsem se. Neměla jsem sebemenší tušení, co mám dělat. Ale věděla jsem, že jestli chci, aby zůstal na živu – musím udělat správnou věc. A to urychleně zmizet!

„Edwarde, mezi námi by to nefungovalo! Nejsem pro tebe ta pravá, nezlob se,“ prohodila jsem a sundala mu dlaň z mé tváře. Protáhla jsem se jako kočka a zmizela z pokoje tak rychle, jak to jen šlo.

Stačilo mi, že jsem lhala. Nebyla nebo nejsem na to zvyklá. Vždycky řeknu to, co si myslím. Jemu jsem nechtěla ublížit, ale musela jsem. Jinak by do mě hučel tak dlouho, dokud bych ho nepřetáhla něčím po hlavě. Uvnitř sebe, hodně hluboko jsem cítila, že mezi mnou a Edwardem něco je. Ale jen si to přiznat je těžší, než jsem si kdy myslela. Ať to bylo cokoliv, co se skrývalo uvnitř, věděla jsem, že on za to zaplatit nemůže. Nesmí. A nikdo, koho jsem do teď poznala. Jednoduše nikdo z jeho rodiny nesmí splácet účty, které mám na svědomí já.

Letěla jsem s větrem o závod a zastavila se tak až na hranici letiště. Zalidněno. Hlava na hlavě. Cítila jsem tu čerstvou krev. Krev, která tak voněla. Krev, která mi působila ještě větší utrpení, než jsem si byla schopná připustit. Tmavnoucí duhovky, které zvěstovaly ten největší průser na světě. V hlavě jako by se mi začal přehrávat starý film. Masakr na letišti, kde nepřežil nikdo. Tohle by mi Volterští asi neodpustili.

***

Sledovat cestu, jež utíká neskutečně pomalu. Vnímat každičký mráček na obloze. Vnímat každé tlukoucí srdce v tom těsném prostoru. Věděla jsem, že s mojí rychlostí bych tam byla coby dup… ale Alice jednou říkala, že tohle je čistější a o něco málo rychlejší než můj krok. Sice jsem se užírala vzteky, že tady nesmím nikdo zabít ani sežrat, ale musela jsem to vydržet. Když jsem měla pár hodin, říkala jsem si, že nesmrtelný život bude brnkačka. Spletla jsem se. Jestli nevypátrám pravdu, tak budu ten nejhorší upír, kterého kdy stvořili!

Podvozek se začal otevírat a jeho kola sestupovala do své pozice. Nebýt upírem, ani bych si toho nevšimla. Po pár vteřinách se ozval hlas kapitána letadla, že přistáváme – ať se připoutáme. Poté se letadlo otřáslo lehkým žuchnutím a už jsme se vezli po ranveji.

„Konečně,“ odfrkla jsem si a začala se zvedat. Všichni kolem mě začali papouškovat mé pohyby a já si začala uvědomovat, co se děje. Jejich tep a krev v nich se začala převalovat. Vůně čerstvé tekutiny byla tak… omamná. Svádějící k vraždění. Takže jakmile se naskytla možnost rychle vypadnout, zmizela jsem. Jako vždycky. Tohle se stalo mým zvykem. No… spíš zlozvykem.

***

Cesta do Volterry byla únavná a nudná. Abych uvnitř nepojala nějaké podezření, přijela jsem vypůjčeným autem z půjčovny. Černý Cadillac z roku 2011. Interiér v pravé kůži, kterou jsem nikdy na vlastní dotek necítila. Hladký povrch, který lákal k sáhnutí. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Netrvalo moc dlouho a už jsem vjížděla do dvora, kde by mohli postavit menší sídliště. Nikdy jsem si to tak neprohlížela jako teď. Zaparkovala jsem u kašny a vylezla ven.

Stačilo pár vteřin a já se skoro válela pod koly auta. Všimla jsem si, že se kolem mě něco prohnalo, ale nedokázala jsem identifikovat, co to bylo. Zvedla jsem se na nohy a hledala objekt, který mě bez varování sundal k zemi.

„Ukaž se!“ zařvala jsem. Nic. O několik setin vteřiny později se z tmavého kouta něco vyřítilo. Byla jsem znovu na zemi. „Kurva!“ křičela jsem si pro sebe. Nebyla jsem na tohle zacházení zvyklá. Najednou jsem ucítila, jak mi někdo hupsnul na záda a začal mi trhat hlavu. Kovové vrzání se mi začalo protivit, tak jsem sáhla nad sebe a dotyčného povalila na zem. Vysála z něj sílu a sprovodila ze světa nesmrtelného.

„Dream,“ křičela Elena jak smyslů zbavená. Běžela k nám, ale já jsem stačila škrtnout zápalkou a tím ji zabít úplně. Bruneta si klekla před plápolající oheň a vzlykala. Vzlykala, ale bez slz. Myslela jsem si, že ona je bez citů. Bez jakýchkoliv pocitů. Najednou se zvedla a bez sebemenšího zaváhání se mi vrhla po krku. Neměla jsem náladu na hraní. Nechtěla jsem si hrát nebo zabíjet bez důvodu, ale jako upír, který byl napadený, se musím bránit!

„Eleno, nedělej to!“ promluvila jsem klidně. Nedala si říct. Po pár výpadech jsem si přestala hrát a začala uvažovat jako novorozená. Pravá novorozená, která má neskutečný dar. A tím ji také zbavila všech sil, které v sobě měla.

Omlouvám se za dlouhé čekání, ale sháněla jsem si práci. Teď ji mám a 4.2. nastupuji. Hrůza. Doufám, že se díl přesto líbil a já tu i po tak dlouhé pauze najdu pár komentářů. :)

 Torenc

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella for eternity 6: