Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bella for eternity 8 + Epilog

17.05.2013 (09:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1969×

Pohled neznámého

Nikdy jsem si nemyslel, že potkám tak pomstychtivou upírku. Vypadala jako samotný ďábel v Evině rouše. Jediné, co jsem ale nevěděl, proč to udělala.

Sledovat někoho podřadného, jako byla ona, když stíná hlavu tomu nejvyššímu… Na jednu stranu to byla podívaná, ale na druhou? Neměla tušení, co bere na svá bedra. Přišlo mi, že ona nikdy nebude to, co si teď myslí každý. Hlavou celé Volterry. Hlava upířího světa.

Když jsem na ni křičel, ať to nedělá, podívala se na mne a bez milosti mu setnula hlavu. „Nedělej to!“ křičel jsem na ni, ale neposlechla a hlava se mu kutálela místností. Nikdo se nehnul. Všichni koukali jeden na druhého a vyděšeným pohledem zase zpátky na ni. „To je to, co jsi chtěla?“ prsknul jsem směrem k ní. Neznala mě, a za to jsem byl rád. Neměla na mne žádný vliv. Byla hezká. Sexy. Jenže na druhou stranu to byla pro mne v ten moment ta největší potvora široko daleko.

„Máš s něčím problém?“ pohlédla na mne a já se na moment ztratil v záplavě jejích tmavě rubínových očí. „Jestli ano, tak ten problém vyřešíme hned," dopověděla, a mně hned hlavou lítala otázka, jestli jít do střetu s ní, když mi bylo skoro jasné, co má za dar. Nutno dodat, že není moc moudré si s ním zahrávat.

„Uvědomuješ si, co jsi způsobila? Co jsi teď sice dokázala, ale naprosto to podělala?“ zavrčel jsem na ni… Ani jsem si nechtěl představit, co tenhle střet a náhlé usmrcení vyvolá v našem světě.

„No, asi ne. Poučíš mě?" ušklíbla se tak, že by zasloužila pár facek. Chovala se jako dítě, kterému berou oblíbenou hračku. Přesto byla tvrdá a já doufal, že i přes to všechno ji dokážu zlomit.

„Chaos, zlatíčko," vyštěkl jsem. Tvrdě jsem jí pohlédl do očí, aby věděla, že mluvím smrtelně vážně. „Chaos ve světě upírů, který se stal nechráněný a naprosto ovladatelný kýmkoliv, kdo by si zkusil jen pomyslet. Isabello, tohle jsi naprosto podělala! To, že nesouhlasíš s některými upíry, jež jsou starší, neznamená, že je budeš zabíjet a vynucovat si tak autoritu. Ani na to nemáš věk, natož nějaké zkušenosti! Tohle bude mít nedozírné následky!“ Zašklebila se. Vysmívala se mi přímo do tváře. Její rudé oči mě sledovaly každičkým centimetrem jejího upířího pohledu.

Těkala očima po místnosti a přemýšlela, co dělat dál. Poprvé jsem ji viděl takhle nepřipravenou. Vždycky měla poslední slovo, ale ne teď. Ne v tuhle chvíli.

„Ty bys měl snad zájem postavit se do čela celého upířího světa? Do čela druhu, co je na světě nejsilnější a nejmocnější?“ zeptala se zpříma a nespouštěla mě z očí. Zaskočila mě. Tohle jsem zase od ní nečekal já.

Co to na mě hraje? Jakou hru ona rozehrává a já se nechytám ani upířím mozkem, který funguje o tisíc procent líp než lidský. Připadalo mi, že jedná hned. Podle situace a naprosto bezmyšlenkovitě. Ale jak jsem ji sledoval a mluvil s ní, docházelo mi, že přesně věděla, co vypouští z úst.

„Já? Tys vyvraždila celou dynastii Volturiových… Tak by bylo fér, kdybys sklidila, cos zasela,“ hodil jsem rukama a chtěl odejít.

„Tak se do toho neser!“ zařvala sprostě přec celý sál, který se roztřásl pod náporem jejího hněvu. Nikdo se nehnul. Nikdo neměl šanci se hnout tak, aby ji ještě víc nenaštval. Já se jí zadíval do její srdcovité tváře a přemýšlel, co má tak za lubem.

O co jí vlastně šlo? Pomsta? Odplata? Nebo ji sem někdo poslal, aby se zbavila všech, co nevyhovují?

Na mysl mi hned padli Rumuni… Jenže tuhle myšlenku jsem hned vytřásl z hlavy. Nesmysl…

Její osobnost byla tak tvrdá a nepřístupná, že jsem si nebyl jist, jestli proniknu do jejího nitra. V ten moment mi došlo, že já mám něco, co ona neví, že ani existuje. A to bylo moje plus. Zadíval jsem se jí do očí a snažil se přimět její kousek lidskosti o spolupráci.

„Myslím, že by bylo fajn, kdyby všichni odešli…“ vyslovil jsem nahlas tak, aby mě slyšela jen ona. Zkoušel jsem svůj dar, jestli na ni funguje.

Zvedla svoji ruku a mávla volným gestem k osazenstvu v místnosti. Nikdo nelenil a během pár vteřin všichni zmizeli. Přišlo mi to rychlé. Přirovnával jsem to k létům cviku a své vyrovnanosti.

„A co teď?“ zeptala se mírnějším hlasem. Nebylo v tom slyšet žádné opovržení. Žádný podtext, který by naznačoval, že si se mnou jen hraje. Ale kupodivu jen sebekontrola, kterou jsem z ní cítil.

„Myslím, že by se hodilo, abys našla náhradního vladaře, protože ty toho opravdu schopná nejsi!“ řekl jsem příkřeji, než by si sice zasloužila… ale zato velmi důrazně. Přál jsem si, aby to hned pochopila.

„Ty neznáš někoho, kdo by toho byl schopný? Kdo by nevyužil nastalé situace?“ ptala se opatrně. Neustále jsem ji zkoumal. Rentgenoval, jestli nehraje jinou hru, než jsem si vlastně připouštěl. Trvalo celkem dlouho, než jsem se jí ukázal. Než poznala někoho, kdo by ji mohl nějakým způsobem krotit. Doufal jsem, že to budu já, kdo ji naučí určitým způsobům, a naučí ji ovládání své osobnosti. Ona byla opravdu výbušné povahy.

„Napadají mne dva různí upíři, kteří by se na to hodili…“ pronesl jsem. Ona na mne udělala oči a posadila se na křeslo, které bylo nedaleko nás. Hodila si nohu přes nohu a čekala, co ze mne vypadne. Pomalým krokem jsem přicházel k ní a dumal, jestli jsou opravdu vhodní. Nikdo lepší mě prostě nenapadal. Tak jsem se posadil k jejím nohám těsně k trůnu, kde seděla. „Carlisle nebo Benjamin… Carlisle je vegetarián, nutno dodat, že těmto způsobům bych tě také rád naučil. A Benjamin je můj stvořitel. Nejlepší přítel, který nezradí, i kdyby musel. Radši by zemřel,“ dopověděl jsem svůj monolog. Připadalo mi to, jako bych to měl naučené nazpaměť.

Na malou chvilku jsem spustil svoji moc, abych zjistil, jestli funguje tak, jak by měla. Protože když se nekontroluju, hapruje mi úplně všechno. Včetně mého daru. Stavidla spadla a já čekal, co se stane.

„Kam všichni odešli?“ ptala se zmateným hlasem a dívala se kolem sebe. Očima střelila rovnou ke mně a já se válel pod jejím tělem jako hadrová panenka.

„Bello, zmiz! Okamžitě mě pusť!“ ohradil jsem se, protože tahle pozice mi vysloveně vadila. Dvakrát moc nevypadala, že by chtěla dolů. každopádně já věděl, že na ni platí můj dar natolik, aby dělala přesně to, co chci. Zaměřil jsem se na její oči a rozlil klid po celém jejím těle.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se na oko, aby nepojala podezření. Vykuleně se na mne podívala a sklouzla z mého těla.

„Omlouvám se...“ zadívala se do země a pak na mne. S omluvným výrazem vstala a pomohla mi též na nohy. Ne že bych to nezvládl sám.

„V pořádku... Myslím si, že Benjamin by byl ten pravý na tuhle pozici... co myslíš?“ pronesl jsem a začal si pucovat kalhoty od prachu, co se válí na zemi.

Po nějaké době

Vždycky jsem si přál, aby mne někdo poslouchal, a když jsem to měl, tak mi to nedělalo žádnou radost. Bella je pod mým vlivem pár hodin a já už mám blbý svědomí, že pouze manipuluji lidmi... vlastně upírama.

„Benjamine,“ hlesl jsem, když se ve dveřích ukázal ten, kterého jsem očekával tak dlouho...

„Logene, rád tě zase vidím...“ Podal mi svoji pravici a já se s ním přivítal. „Carlisle mi vysvětlil celou situaci... Nejradši bych té upírce zakroutil krkem, ale jako novorozená se neumí ovládat a krotit své emoce, takže to nechám být. A ano – pokusím se pomoci.“

„Myslím, že by bylo nejlepší začít co nejdřív, co myslíš...“ špitl jsem jeho směrem. Benjamin jen kývl na souhlas a vše mohlo začít. Vlastně nebylo ani co... Volturiovi byli mrtví, a tak žádné ceremonie nebyly potřeba. Rovnou svolal příslušnou televizi, aby vysílala živě a mohlo to být tak sehrané najednou.

Upíří reportéři se sbíhali jako mouchy na mršinu. Benjamina jsem nechal připravit, aby vypadal, že patří do tohoto světa.

„Dobrý den, dámy a pánové – právě stojíme v hlavním hradu ve Volteře, kde začíná korunovace nového krále. Zde máme mluvčího, který nám objasní, co se stalo s minulými vládci a jak to bude dál. Logene, dokážete nám vysvětli, co se stalo s Volturiovými? A jak to plánujete do budoucna, abyste uklidnili celý upíří svět…?“ pronesl reportér a přistrčil mi mikrofon k ústům… Jako bych to potřeboval.

„Víte, Florentine, jaký je nejstarší a nejzákladnější zákon našeho světa?“

„Samozřejmě,“ odkýval, načež urychleně pokračoval. Vysílalo se totiž naživo. „Naprostá anonymita, která nám dává výhody," blekotal a zmateně se na mě díval. Nejspíš netušil, kam tímhle směřuju.

„A co kdybych vám řekl, že se někdo pokusil tohle naše posvátné tajemství porušit?“

„To by byla katastrofa!“ vyjekl vyděšeně. Nejspíš si představil tu katastrofu, jakou by to způsobilo, a jaké nepokoje by vznikly.

Nejen že by to vedlo ke zničení naší rasy. Ať už tím, že bychom vyhubili všechny lidské tvory a umírali hlady naší vinou, nebo tím, že by nás lidé vyhubili nebo nás dokonce začali lovit a zkoumat jako ufony. Nikdo není nebezpečnější než bytost, která chrání své děti a vlastní existenci.“

„Chcete tím snad naznačit, že-že Volturiovi," koktal a nenacházel ta správná slova. Vítězně jsem se usmál. Konečně tu byl někdo, kdo pochopil moje stanovisko a já nemusel hnout ústy sám. Poprvé si moderátor odpověděl sám.

„To říkám. Nenaznačuji. Víte, já jsem ve skutečnosti přímý," usadil jsem ho.

Pak jsem se otočil do kamery a vystrašeného reportéra si dál nevšímal. Bylo mi jedno, že je to upíří plémě, ale bylo fajn vysvětlit celému našemu světu, co se tu ve skutečnosti stalo… Tedy s mírnými změnami.

„Díky bohu existují upíři, kteří dokážou svou oddaností vlastní rase a svou podstatou odhadnout riziko, a v tom nejlepším případě okamžitě jednat,“ promluvil jsem po menší odmlce, ale nenechal si skočit do řeči a pokračoval dál. „Máme teď určitý klan upírů, kteří zasvětili existenci téhle rase, a tím pomohli odhalit nebezpečný komplot uvnitř hradu a vymysleli konstruktivní řešení.“

„K naší i jejich smůle to znamenalo, že bude nutná smrt. Pravá smrt pro zrádce téhle rasy. V tuto chvíli se náš svět nemusí bát dalšího útoku, protože praví viníci byli potrestáni, a zaplatili za to svým nesmrtelným životem. Ještě ten den byla sestavena nová vláda, která se postará o to, aby se takový přečin už nikdy neopakoval a podobné zvěrstvo se nikdy neopakovalo! Mezi námi je upír, který má neobyčejný dar, jež zaručí tento klid. A který bude dohlížet na dodržování ne tak přísných pravidel, která nastavila minulá vláda. Každý, kdo by se postavil proti této vládě a určeným pravidlům, dojde svého zaslouženého trestu.“ Podíval jsem se na upíra před sebou a potutelně se usmíval. Bylo mi jasné, že to nejhorší je zažehnáno.

Epilog

V době, kdy se upíří svět vzpamatovával z tak velkého zásahu, který jsem vlastně ve skutečnosti měla na svědomí já, jsme mezitím pracovali na znovuvytvoření říše upírů, tak jak měla vždycky fungovat. Tak jak jsme cítili, že to mělo být správně.

Nebyla jsem ambiciózní člověk, natož ambiciózní upír. Proto jsem byla ráda, že se celého vedení naší říše ujal Benjamin. Nebylo to svědomí ani pocit provinění, který mě nakonec udržel ve Volteře. Byli to upíři, kterým jsem chtěla oplatit jejich pomoc. Projevili mi důvěru, kterou do mě předtím nikdo nevkládal. Já se jim chtěla za to odvděčit.

Postavila jsem se k boku Benjamina a byla odhodlaná mu ve všem vyjít vstříc. On nebyl upír, který si musel vynucovat poslušnost výhružkami. Jistě se mu můj talent hodil, ale nebyl jediný, který měl k dispozici. Stejně jako já, i Logen projevil svou loajalitu ke svému novému vládci a zůstal po jeho boku.

když Volturiovi zmizeli z povrchu zemského, vzduch se mezi jednotlivými klany i upíry samotnými znatelně vyčistil. Nebylo to jen mé zdání, ale bylo to i vidět na spoustě událostí, které následovaly.

Když Benjamin vyzval Rumuny, aby přijali pozvání do Volterry, způsobilo to velký poprask. Nakonec jim zvědavost nedala a oni opravdu přijeli. V mírovém jednání se smazaly veškeré nesváry, a i když jejich bolest zůstane navždy poznamená v historii upířího světa, další existence proběhne v souladu se zákony a bez zapomenuté nespravedlnosti. Upír nikdy nezapomene, ale může se přece snažit jít dál.

Postupem času si všichni zvykali na nový rozměr našeho světa. Upíři, kteří byli osloveni vládcem, aby se k němu přidali a spolu s ním vytvořili silnou a celistvou říši, si zvykali na své nové pozice. Ani já jsem nebyla výjimka. I když mi trvalo dlouho, než jsem se začlenila do plnohodnotné existence upíra a seznámila se se vším, co bylo potřeba, tak jsem k tomu přistupovala jako k něčemu, co bylo mou náplní. Náplní mé existence.

Čas od času jsem si našla chvilku, abych mohla zkontrolovat své nové přátele ve Forks. Doktor Cullen a jeho rodina vyjádřili maximální podporu našemu vládci s tím, že se více v jeho aktivitách nebudou objevovat. Byli to přátelé už staletí, jak jsem pochopila z Benova vyprávění. Ale oni měli nastavený svůj způsob existence a svoje životní role, které nehodlali měnit.

Když se Edward objevil ve dveřích volterrského hradu, rozlil se mi tělem pocit neuvěřitelného štěstí. S ním se mi automaticky rozprostíralo tělem teplo, které evokovalo pocit bezpečí. Tohle se nikdy nezmění, i když jak sám poznal, Volterra byla můj domov. Pochopil, že jsem našla svůj domov a podporoval mě v tom. Jak by taky ne, vždycky to bude on, ten, který mě zachránil a nenechal napospas. Vždycky to budou moji přátelé. Ti nejbližší přátelé.

Jak se později ukázalo, Damon byl blízký přítel Logena. A když se vrátil do Volterry, jeho přítel mu tu držel místo. Nikdy úplně nevzdal svou náklonnost ke mně. A já se nikdy nesnažila o to, aby s tím přestal. S Logenem jsme měli bouřlivý vztah, který chválíme hraničil s něčím víc. Ale nikdy jsme ani jeden nenechali náš vztah přetéct přes okraj. Spíš než věčná upíří láska nás spojoval určitý druh soudržnosti. Možná to byl ten večer, kdy jsem vyvraždila Volturiovy, možná to byl ten moment, kdy se mi podíval do očí, možná to byla ta chvíle, kdy na mě použil svůj dar. Byl mi vším a přitom mi nebyl bližší než kdokoliv jiný.

Přestože moje upíří existence nezačala nejlépe, pokračovala velmi slibně. Užívala jsem si každý den tak, jak jsem jako člověk nikdy nemohla. Nezaobírala jsem se zbytečnostmi a malichernostmi. Žila jsem přítomností a užívala všeho, co mi nesmrtelnost nabízela. Přesto byla jedna osoba, která mi z mysli nikdy nezmizela. Osoba, která měla na svědomí mé neštěstí a přitom velké štěstí. O to víc jsem byla překvapená, když jsem ho zahlédla, jak se líně opíral o dveře v knihovně a sledoval mě při práci.

„Ericu?“ hlesla jsem neslyšně, když jsem ho zpozorovala.

„Doufám, že tentokrát mě při tom mluvení necháš celého. Víš, naposledy mě to docela bolelo,“ řekl dotčeně a samolibě se usmál. Byl to přesně ten úsměv, pro který jsem ho nenáviděla a zbožňovala zároveň.

„Nemysli si, že mě dostaneš do postele! Spím s Logenem,“ řekla jsem na férovku. Nemohla jsem mu zapomenout, co mi udělal. Jak jsem mu věřila, a jak mě on zklamal. Na druhou stranu ve mně byly emoce, které mluvily jinak.

„Já s Heidi, není to jedno?“ uchechtl se. Vážně to byla žárlivost, co mi projelo tělem?

„Vrátil ses, abys mi to řekl?“ převedla jsem řeč, když jsem zatínala zuby, abych nevrčela nahlas.

„Vrátil jsem se, protože Benjamin potřebuje mou pomoc.“ Popošel do místnosti.

„Aha,“ přitakala jsem a zaklapla knížku, kterou jsem měla rozečtenou.

„Nesmrtelnost ti sluší, Bello,“ vydechl s nehranou pravdou.

„Nezapomínej, že teď se ti vyrovnám,“ varovala jsem ho. Role se změnily. Už jsem nebyla slabý člověk, který potřeboval jeho ochranu.

„Na to jsem čekal celou věčnost,“ řekl, když udělal krok směrem ke mně.

Na jeho poslední větu jsem mu nikdy neodpověděla. Stáli jsme tam minuty, možná hodiny a další slova nepotřebovali. Všechno zapadlo tam, kam mělo. A bylo jen na nás, jak si naši další existenci zvolíme. Nebylo potřeba dělat závažná rozhodnutí, vždyť jsme přece byli nesmrtelní. A jak se říká, jak si usteleš, tak si lehneš. A já si ustlala zatraceně dobře…

.......................................................................................................................

Chtěla bych v prvé řadě poděkovat mmonikovi, protože ona mě dokopala k tomu, že jsem to dopsala... a nejen to. V té prvé situaci mi dokázala hodně pomoc s textem, se kterým jsem si nevěděla rady... Múza je občas potvora, která zamotá hlavu, a vy nevíte kudy kam. Tento díl je poslední z téhle série. Tímto bych chtěla poděkovat, že jste zanechávali komentáře a přijali i moji omluvu za to, že to tak trvalo... A pevně věřím, že si přečtete i mé další povídky, které přijdou. Tentokrát budou dopsané...

Další povídka se bude jmenovat Zpátky ve hře... ale nejdříve se ponoříme s mmonikem do světa velice drsné doby, kdy Bella zmizí beze stopy.

Vaše Torenc

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bella for eternity 8 + Epilog: