Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 28. kapitola

26.12.2010 (14:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1900×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Edwarde, promiň mi, ale Jess mi nabídla odvoz. Nejspíš si chce promluvit… Nebude ti to vadit?“ Omluvila jsem se mu, čekala jsem nějakou zápornou reakci, ale on jen přikývl a popřál mi příjemnou zábavu. Vlastně mi vrtalo hlavou, proč byla Jessica celý den tak divná a uvítala jsem možnost, jak to zjistit. S hraným úsměvem jsem nastoupila ke kamarádce do auta, ale veselost byla skutečně jen předstíraná. Myslela jsem, že mi pukne hlava a dokonce jsem sama začala uvažovat o tom, že bych zašla za Carlislem...

„Proč tu zastavuješ?“ zeptala jsem se Jess, když přibrzdila na okraji vozovky u jedné lesní cesty. Angelu jsme už odvezli domů a teď se jelo jen ke mně.

„Chci si s tebou o něčem promluvit. Pojď se mnou, prosím,“ řekla a mile se usmívala. Vystoupila jsem, ale zmocňoval se mě takový zvláštní pocit. Nedůvěra, nebo něco podobného. Ale proč, vždyť Jess znám od dětství!

Šly jsme společně po lesní cestičce a ani jedna z nás nemluvila. Znovu mě příšerně rozbolela hlava, až jsem se musela zastavit, abych nespadla. Když jsem otevřela oči, tak jsem před sebou uviděla několik levitujících kamenů, které jsem se rychle pokoušela stáhnout k zemi, než si jich Jessica všimne.

„Cítíš to, Bello?“ řekla moje kamarádka tak odcizeným hlasem. Pozvedla jsem hlavu a znovu jsem ucítila tu bodavou bolest. Stiskla jsem k sobě zuby a pozvedla jsem hlavu tak, abych se podívala na Jess. Její pohled byl tak neuvěřitelně prázdný, že jsem to nechápala.

„Jessico, jsi v pořádku?“ Na mou otázku se rozesmála. Nechápavě jsem se na ni dívala a ona se trochu uklidnila, aby mi mohla věnovat odpověď.

„Jestli jsem v pořádku? Jistěže! Cítím se lépe, než dřív, protože konečně nemusím nic předstírat. Nemusím být ta Jessica ala - O můj bože, ty kalhoty jsou úžasné!“ Poslední větu pronesla se zvláštním odporem a měnila svůj hlas na ten, který jsem dřív znala.

„Co s tebou je?“ nechápala jsem a znovu jsem ucítila prudké dloubnutí. Bolest, jako kdyby mi někdo zarýval do hlavy tisíce nožů! Musela jsem se posadit na kmen spadlého stromu, který tu byl.

„Nemluv, prosím. Teď ti něco řeknu já. Vlastně ti vyřídím malý vzkaz.“

„Jaký vzkaz?“ Mou otázku následovala další bodnutí a já jsem se neubránila výkřiku.

„Psst! Bello, Bello, copak mě neposloucháš? Buď hezky v klidu a ta bolest zmizí,“ zašeptala a já jsem skutečně cítila lehkou úlevu. Chtěla jsem se zeptat na něco dalšího, ale neměla jsem sílu na další vlnu bolesti. Jen jsem ji tiše pozorovala a čekala na ten vzkaz, který mi má vyřídit.

„Velmi dobře, Bells. Jen poslouchej. Jsem jako ty, rozdíl mezi námi je v tom, že já jsem ta silná a mocná. Pracuji pro někoho, kdo je velmi mocný a ten někdo kdysi prokázal tvé rodině jistou laskavost. Byla to laskavost pro tvou prababičku, Anabeth. Teď je čas, aby mu byla splacena,“ pronesla s ledovým klidem. Pokrčila jsem rameny na znamení, že netuším, o čem to mluví.

„Dobře mě poslouchej, protože se to týká především tebe. Cítíš tu bolest, která ti proudí hlavou?“ Při těch slovech jsem to znovu ucítila. Přikývla jsem a musela jsem se pevně držet, abych nekřičela, neboť by to stejně ničemu nepomohlo. Miliony bodavých jehliček mi procházalo křehkou kůží na hlavě.

„Představ si, že se tohle děje někomu jinému… Co já vím, například Mikeovi, Angele, tvým rodičům. A co takhle tvůj upíří přítel a jeho rodina?“ Vytřeštila jsem oči. Nechápu, jak toho může tolik vědět, jak ví, že je Edward upír? Nechápala jsem, kde se vzala ta zlost. Jak je možné, že je Jessica čarodějka a já jsem si toho nikdy nevšimla? A komu mám splácet laskavost?

„Co ode mě chceš?“

„Jak vidím, tak to správně chápeš,“ usmála se. „Dobře, budeš se vyhýbat těm upírům. Zapomeneš na jejich existenci v tomto městě. Dnes v noci si zabalíš všechny své věci a zmizíme spolu z města. Nestarej se o to, kam pojedeme. Řekni tomu upírovi, ať tě nehledá a když se bude bránit, tak mu ubliž. Pamatuj na to, že když to neuděláš ty, tak to budu já!

Pak je tu ještě ten čokl, ale myslím, že potom, co ti udělal, už tě nechá na pokoji. Tvá noční návštěva za ním byla poměrně nerozumná, ale vyplatila se, jelikož ti dal pokoj. Takže, víš, co máš dělat?“

Všechny mé myšlenky se míchaly a já jsem je nedokázala utřídit, ale chápala jsem, co po mně chce. Nevím, odkud ví o Edwardovi, jeho rodině, Jakeovi a mně, ale vím, že ublíží všem, na kterých mi záleží a nebude jí to dělat problémy. Musela mě sledovat a já jsem si toho nikdy nevšimla. Dokonce ani Edward se svým čtením myšlenek nezjistil, co se v Jessice ukrývá!

„Rozumím ti,“ řekla jsem a po tváři mi stékaly slzy, které vytvářely potůčky slz. Nechápala jsem nic z toho, co se dělo a doufala jsem, že je to jen zlý sen. Noční můra, ze které se probudím a budu vědět, že je všechno v pořádku. Proč bych měla platit za něco, co jsem neudělala? Proč mi Anabeth o tomhle dluhu nikdy nic nenapsala? Sakra! Copak je tohle spravedlivé?

„Abych nezapomněla, o tom, co jsme si tu teď řekly a co dnes večer provedeme, rozhodně nikomu nic neříkej, je ti to jasné?“ řekla a její hlas měl hrozivý podtón. V hlavě se mi znovu objevila ta známá bolest a já jsem slíbila, že nikomu nic neřeknu. Nedovedla jsem si ani představit, že by tohle měla zažít Renée a Charlie. Jessica se potom otočila a ladným krokem došla až k autu, do kterého nasedla a odjela. Seděla jsem na tom kmeni a svět se semnou točil. Motala se mi hlava, přestože k tomu nebyl důvod. Slzy mi tekly po tvářích a já jsem se propadala do zoufalství.

Brodila jsem se v nechápavosti a bolesti. Copak můžu odejít a nechat tu všechny a všechno? Možná, že kdyby se mi nestala ta nehoda, tak bych byla dost silná na to, abych se bránila, ale takhle? Dlouho jsem jen mlčky seděla, ale nakonec jsem se zvedla a ten kousek domů jsem se dopotácela.

Dům byl prázdný a já jsem za to byla ráda, nemohla bych se teď střetnout s pohledy mých rodičů. V komoře jsem popadla jeden z největších kufrů a přinesla jsem si ho do pokoje. Bez nějakého ladu a skladu jsem házela věci do kufru. Nevěděla jsem, co všechno s sebou, tak jsem vzala jen něco. Přede mnou teď bylo něco mnohem těžšího, než jen zabalení všech věcí.

Zastavila jsem se pohledem na fotoalbu, na jehož vrchu byla fotka mých přátel a spolužáků. Ani jsem ho neotevřela, raději jsem ho ukryla do spod všech věcí, které jsem měla zabalené. Popadla jsem klíčky od svého náklaďáčku a zamířila jsem vstříc osudu. Venku se už stmívalo. Rodiče by se o mě báli, ale já jsem jim napsala vzkaz a položila jsem ho na jídelní stůl.

Když jsem vystupovala z auta, byla jsem nervózní jako ještě nikdy. Lekla jsem se, když se vedle mě objevila postava.

„Vylekal jsi mě,“ zašeptala jsem a sklopila zrak k zemi.

„Měla jsi mi zavolat, vyzvedl bych tě. Neměla bys ještě řídit, Bello.“ Lehce mi vynadal, ale já jsem se tím příliš nezabývala.

„Promiň, nechtěla jsem tě rozzlobit,“ zašeptala jsem a než jsem se nadála, tak jsem byla v jeho náručí a letěli jsme domem do Edwardova pokoje. Ucítila jsem to mně známé volání, které pocházelo od truhly mé prababičky. Otočila jsem se k Edwardovi zády, aby neviděl, jak moc špatně se cítím. On to nesmí vidět, protože by mě jinak nepustil. A kdyby to neudělal, tak by mu Jess ublížila, to nemůžu dopustit!

„Bello, já se přeci nezlobím, jen jsem o tebe měl strach,“ navázal na náš předchozí rozhovor. Tiše jsem si povzdychla a on mě otočil čelem k sobě.

„Lásko, co se děje?“ zeptal se, když viděl můj obličej. Viděla jsem na něm, že je nervózní z mého mlčení. Proklínala jsem se za to, že mu musím ublížit. Hluboce jsem se nadechla a zalitovala jsem toho, co musím udělat.

„Edwarde, všechno je tak těžké,“ zašeptala jsem a on mě objal. Nejspíš si myslel, že se to týká mého prvního dne ve škole, mého psychického rozpoložení a toho všeho, co se děje kolem mě. Ztráta paměti a její návrat, to nebylo ani zdaleka to nejhorší, to nejhorší mě teprve čeká…

„Musím ti něco říct a nebude se ti to líbit, ale prosím, slib mi, že to budeš respektovat,“ začala jsem pomalu a toužebně jsem si přála, aby ta noční můra už byla za mnou. Přikývl a já jsem tiše pokračovala. Když jsme běželi nahoru, tak jsem si nevšimla, že by tu ještě někdo byl a ani teď necítím něčí přítomnost.

„Edwarde, j-já jsem se hrozně spletla. Věřila jsem v něco, co nebylo skutečností a teď nevím, jak z té zapeklité situace vybruslit. To, že mě Jacob napadl, to bylo jen malou součástí všeho. To, co říkám, ti možná nebude dávat smysl, ale musíš mě vyslechnout.

Ta dnešní bolest hlavy, je to součást magie. Velmi silné magie, která mě obepíná. Dnes v noci odejdu z města, sama.“ Slova, která jsem pronášela, mě bolela a snažila jsem se do nich nějak nenápadně vnést to, že za to nemohu. Že mě někdo ovlivňuje…

„Počkej, odejdeš? Kam? Nenechám tě někam jít samotnou!“ jeho hlas byl překvapený, ale pevný jako skála. Docházelo mi, že Edwarda jsem nepřesvědčila ničím z toho, co jsem řekla. Musím přitvrdit, nemůžu si ani představit tu bolest, kterou by mu Jessica způsobila. Nejhorší je, že tu bolest by nejspíš prožívali všichni, které miluji.

„Já půjdu sama, Edwarde. Ty zůstaneš a pokusíš se najít někoho, kdo ti bude moci vrátit všechnu tu lásku a úctu, kterou dáváš mně. Musíš najít někoho jiného, protože…“ Zhluboka jsem se nadechla, vyslovit ta slova je těžší, než jsem si kdy myslela.

„Protože já to nejsem a nikdy nebudu. Nemiluji tě, Edwarde! Já pořád miluji Jacoba, ale nebudu s ním, protože jsem mu moc ublížila. Vím, jak ubližuji tobě, ale nemůžu jinak. Nechci tě obelhávat, protože vím, že milosrdná lež je mnohem horší, než pravda. Prosím, pochop to,“ zašeptala jsem. Pak jsem zamířila ke stolu, ve kterém byla truhla po Anabeth. Chtěla jsem se s ní vydat ke dveřím, ale když jsem narazila na Edwardův zdrcený a bolestný pohled, tak jsem se mu sela zastavit. Chytla jsem jeho ruku do své a v tom doteku jsem ucítila nějakou dávku energie, síly. Rozlilo se mnou horko a konečky prstů přešlo k Edwardovi. Nemám tušení, co jsem to udělala, ale snad to nebylo nic hrozného. To bych určitě poznala!

Pak jsem se konečně přinutila k pohybu a minula jsem Edwarda, který zůstal stát na místě a nepohnul se. Tolik jsem ho toužila obejmout, políbit a říct mu, že jsem nic z toho nemyslela vážně, ale nešlo to.

Nastoupila jsem do auta tak rychle, jak nejrychleji to šlo, a dupla jsem na plyn. Když jsem byla dost daleko na to, aby mě slyšel, tak jsem povolila uzdu svým emocím a rozplakala jsem se. Celým tělem mi probíhal třas, ale nezastavovala jsem. Musela jsem pospíchat domů, protože se můj čas neúprosně krátil. Zaparkovala jsem u domu a zaběhla jsem dovnitř.

„Ahoj zlatíčko,“ uslyšela jsem z kuchyně hlas mamky, ale nezastavovala jsem se a běžela jsem do pokoje. Taťky auto ještě nebylo na příjezdové cestě, takže nebyl doma. Než jsem se nadála, tak za mnou byla Renée a nechápavě pozorovala můj velký kufr, do kterého jsem přibalovala truhlu po Anabeth.

„Bello, co to děláš?“ ptala se vážným hlasem.

„Musím pryč!“ odpověděla jsem jí rychle a snažila jsem se dopnout zip na kufru. Chytla mě za ruce a pokusila se mi kufr opět rozepnout. Chvíli jsem se s ní přetahovala, až jsem ucítila další vlnu bolesti ve své hlavě a skácela jsem se k zemi. Jessica už je tady - blesklo mi v hlavě.

„Bello, jsi v pořádku?“

„Ne, nejsem, mami,“ rozvzlykala jsem se. „Musím pryč!“ Renée nic z toho nechápala a dožadovala se odpovědi. Něco uvnitř mě se změnilo a já jsem začala rychle vyprávět. Vymýšlela jsem si nejrůznější lži, které mi přišly na mysl.

„Musím odsud, protože když nepůjdu, takto prostě nevydržím, chápeš? Nejde to jinak… Týká se to i prababičky, Edwarda, Jacoba... Prosím, už mě nech, nebo na tebe budu muset použít svou sílu,“ zašeptala jsem, ale ona stále nic nechápala a rozhodně mě nechtěla pustit pryč.

„Zlatíčko, ty přeci nemusíš odejít. Spolu to zvládneme!“

„Maminko, prosím věř mi, že bych se s tebou pokusila zvládnout vše, ale tohle nejde. Moc mi to ubližuje a vám by to ublížilo taky,“ vykřikla jsem a zanechala jsem za sebou uplakanou Renée. Volala mě a běžela za mnou, ale zastavila jsem ji kouzlem. S kufrem v ruce jsem vyběhla před dům, kde už na mě čekalo černé auto, bylo mi hned jasné, kdo sedí uvnitř, a nasedla jsem.

Teď už je mi všechno jedno, přišla jsem o všechny, které miluji. Edward mě nenávidí, Jacob také, mamka je nešťastná a až se to dozví Charlie, tak zešílí z bezvýsledného pátrání. Proč mě musí potkat to nejhorší? Jessica okamžitě nastartovala a to byla jediná věc, za kterou jsem jí byla vděčná. Neprodlužovala to trápení... Prostě čistý řez, rychle zmizet a už se neobjevit!

27. kapitola - Shrnutí - 29. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 28. kapitola: