Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 29. kapitola - Konec

Twilight panenky barbie :)


Because it's fantastic! - 29. kapitola - KonecA jsem tu s poslední kapitolou. Snad se bude líbit, protože je o hodně delší než ty předešlé. Není to však úplný konec této povídky, protože připravuji druhou sérii, kterou začnu brzy zveřejňovat. Takže Vám přeji příjemné čtení.
Vaše Lucka002

Teď už je mi všechno jedno, přišla jsem o všechny, které miluji. Edward mě nenávidí, Jacob také, mamka je nešťastná, a až se to dozví Charlie, tak zešílí z bezvýsledného pátrání. Proč mě musí potkat to nejhorší? Jessica okamžitě nastartovala a to byla jediná věc, za kterou jsem jí byla vděčná. Neprodlužovala to trápení... Prostě čistý řez, rychle zmizet a už se neobjevit!

Cesta se mi zdála nekonečná, ale přinášela mi čas na přemýšlení. Slzy mi už dávno vyschly a já jsem jen němě pozorovala krajinu míhající se za okny auta. Černá skla k nám nepropouštěla paprsky slunce, které se k nám snažilo prodrat. Už dávno jsme nebyly ve Forks!

Zatažená obloha, deštivo a chladno vystřídalo nesnesitelné horko a jasné slunce. Hlavou se mi honily vzpomínky na můj domov, rodinu, přátele a hlavně na Edwarda. Jeho zmučený výraz a ta slova, která jsem mu řekla. Tolik mě to bolí ještě v tuhle chvíli. Vím, že jsem ho chránila, ale to, že mu ubližuji, mě ničí. On si nic z toho, co jsem mu řekla, nezasloužil a já jsem mu tím sprostě vrazila nůž do zad!

Před námi se objevilo malé městečko a za ním další, možná to byly vesničky, ale my jsme se nezastavovaly. A když už jsme zastavily na benzínové pumpě, tak jsem nemohla vylézt. Vlastně jsem ani nechtěla, smířila jsem se s tím, že neuteču. Nemohla jsem utéct, protože mi bylo jasné, kdo by to nejvíc odnesl.

Jessica nemluvila, vlastně ani nevím, jestli je to její jméno, protože se začala po našem odjezdu měnit. Její dříve modré oči změnily barvu a najednou byly zelené, skutečně to byla zvláštní a krásná barva.

Pozorovala jsem její vlasy, které byly od doby, co jsem ji poznala, vždy vlnité, ale náhle byly zcela rovné. Hnědá barva se pomalu vytrácela a od kořínků se objevovala černá barva.

„Co mě tak zkoumáš?“ obořila se na mě a já jsem uhnula pohledem.

„Jen mě zarazila ta tvoje proměna,“ odsekla jsem a ukázala jsem na změnu jejích vlasů. Hned jí došlo, co mám na mysli a zasmála se.

„Jen další kouzlo, ale tentokrát od někoho, kdo má jinou moc než já. Konečně se vrátím do své podoby! Bylo to hrozné, když jsem musela trávit dětství a celý svůj dosavadní život v téhle podobě,“ ušklíbla se. Proč to pro ni bylo tak hrozné? Vždyť naše dětství a přátelství pro mě byla jedna z nejkrásnějších vzpomínek.

Dál jsem nemluvila, protože to nebylo nutné. Tohle je zcela jiný člověk než ten, kterého jsem znala. Ona je jiná a tolik odlišná, zlá, krutá, bezcitná… Blížila se noc a venku se začalo stmívat, mladí lidé vyráželi do víru nočního života. Ani netušili, že někde žije člověk, kterému se zhroutil svět. Že ve světě existují upíři, kouzelníci a všichni možní lidé, kteří jsou schovaní před světem. Nebylo by prostě lepší, kdybych byla normální?

„Kam jedeme?“

„Už to není daleko, brzy se to dozvíš,“ odbyla mě a dál se věnovala řízení. I přes přítmí, které v autě bylo, jsem mohla vidět, že její vlasy už získaly černou barvu. Trochu se pozměnily rysy jejího obličeje a ona mi začala někoho připomínat. Jen jakási vzdálená podobnost, ale možná, že se mi to jen zdá. Projely jsme branou a ocitly jsme se ve městě, které zářilo světly. Ulice byly plné lidí, kteří se smáli a veselili. Městem procházel nějaký průvod. Lidé na sobě měli převleky, většinou to byly masky čarodějnic a jiných nadpřirozených bytostí.

Původně jsem si myslela, že městem jen projedeme stejně tak, jako jsme to udělaly v těch několika dalších, ale Jess nepokračovala dále. Odbočila z hlavní silnice na jednu, která vedla do města, a za chvíli už se proplétala několika spletitými cestami. Místy byly cestičky tak úzké, že jsem se bála, jestli neuvízneme mezi nimi. Bylo zvláštní projíždět městem a dívat se lidem přímo do oken. Tady je život zcela jiný, někteří lidé si ven vynesli i stoličky, aby se mohli podívat na barevný průvod světel, masek a tajemna.

Musely jsme zpomalit a jen těžko jsme mezi tolika lidmi projížděli. Venku byla již opravdu velká tma a hodiny na palubní desce ukazovaly jedenáct hodin. Hrozně mě pálily oči, přestože jsem už dávno neměla žádné slzy, které bych vyplakala. Mobil, který jsem měla uložený v tašce, jsem ani nezapínala, vím, že by tam byla velká spousta zmeškaných hovorů od rodičů. Nejspíš by tam byly hovory i od přátel, kterým jsem neřekla, kam odjíždím. Vlastně jsem se s nikým ani nerozloučila. Zastesklo se mi po Angele, která teď zůstala sama, beze mě a Jess… Ona je jednou z nejhodnějších osob, které jsem za svůj život potkala, a tohle k ní bylo nefér.

„Jsme tady,“ upozornila mě Jessica, když zastavila na malém parkovišti, ze kterého byl úžasný výhled na mohutný hrad. Ještě předtím, než jsme vystoupily, tak se na mě s úšklebkem podívala a já jsem se musela chytit za hlavu při té bolesti, kterou jsem opět ucítila v hlavě.

„Nesnaž se utéct a poslouchej to, co ti řeknu. Jinak…“

Její hrozbu jsem vzala na vědomí a pomalu jsem vystoupila z auta. Ovál mě studený vánek, ale nebyl mi nepříjemný. Z kufru auta jsem vytáhla své věci a následovala jsem Jessicu, která se vydala na nějaké náměstí, které bylo přesně před tím hradem. Měla jsem nepříjemný pocit, když jsme procházely tmou. Tady průvod neprocházel a bylo tu jen slabé osvícení. Lampy téměř nezářily, takže jsme šly spíš ve tmě než na světle.

„Jmenuješ se vlastně vůbec Jessica?“ zeptala jsem se, když jsme se zastavily na místě. Zaslechla jsem její smích, takže nejspíš ne.

„Vítej, Anno, už jsme tě dlouho čekali. A jak vidím, tak nepřicházíš sama.“ V uších mi zazněl mužský hlas. Přestože mi po jeho zaznění přejel mráz po zádech, tak mi neušlo, jak krásně zněl. Jakoby zpíval a zároveň děsil celé své okolí.

„Demetri, ráda tě opět vidím. Doprovodíš nás prosím k Arovi?“ Jessica, teda vlastně Anna, se s ním přivítala zcela přátelsky. Stála jsem tiše a snažila jsem se ani nedýchat. Když si mé oči konečně přivykly na tmu, která tu vládla, tak jsem uviděla dvě mohutné mužské postavy.

„Jistě, pojďte za námi.“ Odpověděl sice klidným hlasem, ale něco mi říkalo, že v tom byl i rozkaz. Šla jsem za nimi a každou chvíli jsem uslyšela otrávené vzdychnutí jednoho z nich. Z tmavé ulice jsme vešli do prostorné haly uvnitř nějakého domu. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v tak ozářené místnosti a konečně jsem uviděla tváře těch dvou mužů.

Cítila jsem, jak se klepu, když jsem spatřila jejich křídově bílou pokožku a krvavě rudé oči. Okamžitě mi došlo, kdo jsou. Bože můj, dostala jsem se k upírům, kteří se živí lidskou krví! Nohy mi ztěžkly, ale přinutila jsem se k pohybu a rychle jsem je došla. Vstoupili jsme společně do výtahu a sjížděli jsme o několik pater do podzemí. Neustále jsem nervózně přenášela váhu z jedné nohy na druhou. Co jim, ksakru, Anabeth dluží?

Tmavá chodba před námi byla ledová a mně se na rukou okamžitě objevila husina. Bylo to o to horší, že jsem šla příliš pomalu. Jeden z těch upírů už nejspíš po neustálém otráveném vzdychání měl dost mojí pomalosti a vytrhl mi z ruky tašku. Potom mě chytl, a než jsem se nadála, tak jsme stáli na konci chodby. Položil mě na zem a vešli jsme do místnosti, která mi připomínala nějakou recepci.

Za konferenčním stolkem seděla tmavovlasá žena. Měla opálenou pleť a její zelené oči nás všechny pečlivě pozorovaly.

„Dobrý den, pane Demetri, pane Felixi, slečno Anno. Mohu pro vás něco udělat?“ dotázala se, a když si všimla i mě, tak mi věnovala profesionální úsměv.

„Giano, postarejte se o tyto zavazadla. Najděte tady slečně pokoj.“

Ona jen němě přikývla a popřála nám příjemný den. Jak může být den příjemný, když jste na takovémhle místě a ještě navíc proti své vůli! Prošli jsme ještě několika místnostmi, než jsme se konečně ocitli ve velkém sálu. Sloupy byly naleštěné a podlaha byla z mramorových desek.

Odlepila jsem pohled od holých stěn a spatřila jsem tři velké trůny, které byly na vyvýšeném stupínku. Na každém z nich seděla jedna postava, pozorovaly nás a jejich pohledy se velmi lišily. Blonďatý muž, který seděl na pravé straně, se tvářil rozčíleně, v jeho tváři byl chlad. Prostřední byl naopak nadšený a povstal, když nás uviděl. Anna mu podala ruku a on zavřel oči. Přejela jsem pohledem na posledního člena jejich trojice a podívala jsem se na muže, který mi byl ze všech tří nejvíc sympatický.

V jeho tváři byla sice zvláštní apatičnost, ale přesto mi byla daleko milejší než nadšení toho prostředního. Zkoumala jsem to, kam směřuje jeho pohled, a záhy jsem to také zjistila. Pozoroval prázdnou stěnu a vypadal tak soustředěně, jakoby četl nějakou knihu.

„Výborně!“ Sálem se rozlehl hlas toho nadšence a všichni přítomní upíři se podívali jeho směrem. Jak jsem si všimla, tak tu bylo pořádně plno a nenašla bych tu nikoho jiného, než upíry. Výjimku jsem tvořila já a Anna, my jsme čarodějky.

„Přátelé, naše milá Anna mezi nás přivedla nového člena naší společnosti,“ oznamoval můj příchod jako velmi veselou a milou událost. Co na tom, že já tu být nechci?

„Isabello, vítej ve Volteře. Jmenuji se Aro, toto jsou moji bratři Caius a Marcus.“ Při svých slovech poukázal na další dva upíry, kteří seděli na trůnech. Jejich výrazy se nijak neměnily. Možná jen Caius se tvářil víc zaujatě.

„Ach, je tak skvělé mít tu někoho, jako jsi ty.“

„Proč tu jsem?“ zeptala jsem se a udělala jsem několik prudkých kroků směrem k němu. Hned potom jsem se ovšem zastavila, protože jsem ucítila zvláštní mrazení. Vedle Ara se objevila blonďatá upírka a usmívala se na mě takovým úsměvem, při kterém obyčejnému člověku tuhne krev v žilách. Všimla jsem si, že se lehce dotýkají prsty ruky a sálem se roznesl Arův smích. Ta blondýna se už neusmívala, spíš se na něco pekelně soustředila a přímo zuřila.

„To je fantastické! Jane, to stačí, je vidět, že Bella má jakousi ochranu proti tvé moci.“ Ten údiv v jeho hlase mi přišel zvláštní. Mrazení zmizelo a ona se stáhla z mého dohledu.

„Myslím, že jsem ti nestihl odpovědět. Ptala ses, proč jsi zde… To je velmi lehká odpověď, tvá prababička, Anabeth Emersonová, mi dluží laskavost. Tedy, ty mi tu laskavost nyní splatíš. Zůstaneš v našich službách, tím vyrovnáš svůj dluh.

Anna ti jistě řekla, co by se mohlo stát, kdybys náhodou neuposlechla. Ale věřím, že jsi rozumná a nebudeš dělat potíže. Je velmi pozoruhodné, jak se čarodějnice jako ty dokáže spřátelit s upíry a vlkodlaky. Zajímavé…“

Příliš jsem neposlouchala jeho úvahy, zajímal mě pravý důvod toho, proč tu jsem. Jaký dluh musím splatit, co Anabeth mohla chtít od upírů ve Volteře?

„Chápu, ale co ve skutečnosti po vás má prababička chtěla?“ dožadovala jsem se dále odpovědi, prostě ji musím znát! Taky by mě zajímalo, jak se tu ocitla Jess, vlastně Anna. Možná, že také splácí nějaký dluh, ale to je hloupost, ona má očividnou radost z toho, že je tady. Vyžívá se v přítomnosti upírů a je vidět, že většina z nich k ní chová respekt.

„Tvá prababička chtěla zajistit pokračování své linie. Svého rodu, tedy čarodějek, a tak přišla k nám. Vyhověl jsem jí a tady začíná příběh, který ty zjevně ještě neznáš. Anabeth měla dvě děti.“

Zůstala jsem stát jako opařená! Ona měla dítě s upírem? Dvě děti? Ne, to přeci není možné, o tom bych určitě musela něco vědět! Ruce se mi začaly klepat a cítila jsem uvnitř sebe takové horko, jaké jsem už dlouho necítila. Pochodně, které byly na stěnách, náhle zhasnuly a po chvíli se opět rozhořely. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit. Cítila jsem na sobě pohledy všech přítomných a ignorovala jsem je. Tohle musí být zlý sen!

„To přeci nemůže být pravda!“

„Má drahá, je to tak. Narodily se dvě děti, dvě dcery. Jedna z nich byla lidská, ale druhá získala upíří geny. Marie zůstala s námi, a když dospěla, tak sama porodila dceru. Stejně tak, jako tvá babička. Sledovali jsme tvou rodinu a čekali jsme, až se narodí čarodějka.

Ta, která bude mít velkou sílu, dokonce tak velkou, jakou už dlouho žádná čarodějka neměla. Vlastně bych tě měl seznámit s dcerou Marie, která byla bohužel zničena. Tvá sestřenice, Anno, pozdrav Isabellu,“ řekl pochvíli a já jsem zkoprněla. Co mě ještě potká? Anna, která si tolik let hrála na mou přítelkyni Jessicu, je čarodějka a navíc má skoro sestřenice! Zeslábla jsem v kolenou a jen stěží jsem se udržela na nohou.

„To není možné!“ vykřikla jsem a slyšela jsem tu hrůzu ve svém hlasu. Upíraly se na mě pohledy všech v sále a nikdo nevěděl, co se stane v další minutě. Zoufalství se mi rozlévalo myslí, copak je tohle normální? Svět se zbláznil, skutečně jo, protože já tohle vůbec nechápu!

„Jak jsem již řekl. Abych přešel k tomu, proč jsi tu… Budeš se trénovat a zlepšovat ve své moci. Pokud bude kdy potřeba, pak budeš nápomocna při plnění nejrůznějších úkolů, jelikož my, Volturiovi, udržujeme pořádek ve světě upírů.“

Všechno, co řekl, byl rozkaz. Přestože mluvil klidným hlasem, tak jsem slyšela to naléhání v něm. Je mi jasné, že nikdo z mé rodiny a přátel by nepřežil, kdybych neuposlechla jeho příkazy. Co by se mohlo stát Edwardovi a jeho rodině, kdyby se proti nim spikla královská rodina upírů? Nechtěla jsem si nic takového ani připustit a musela jsem rychle jednat.

„Rozumím tomu, co mám udělat,“ řekla jsem tichým, ale rozhodným hlasem. Arovou tváří prolétl úsměv a vrátil se na svůj trůn.

„Výborně, pak tedy přijmi tento rudý plášť, který je součástí pobývání ve volterské gardě. Přátelé, Isabella Volturi, má pravnučka. Chovejte se k ní s úctou, neb přesně to si zaslouží. V jejích žilách koluje královská krev!“

Přítomní se poklonili Arovi, potom to samé zopakovali přede mnou a Annou. Viděla jsem na ní, že není nadšená, ale bylo mi to jedno. Udělám cokoli, abych zachránila ty, které miluji. Pak se společnost v sále rozešla a já jsem byla mezi posledními, kteří tu zůstali.

„Nyní se jdi učit své moci, dcero.“ Byl to příkaz a já jsem se co nejtišeji otočila a vyšla jsem ze dveří. Procházela jsem chodbami a nevšímala jsem si upírů, které jsem potkala. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, které jsem jim nechtěla ukázat. Zastavila jsem se až před pultem, za kterým seděla Giana.

„Prosím, mohu se zeptat, kde je můj pokoj?“ Přestože jsem mluvila tiše a hlas se mi klepal, tak mě slyšela. Zvedla se a vyzvala mě k tomu, abych ji následovala. Prošly jsme společně několika chodbami a já jsem se ani nesnažila o to, abych si cestu zapamatovala. Oči se mi plnily slzami a já jsem se je snažila všemožně maskovat. Pohled jsem měla přikovaný k podlaze před sebou.

„Tady je váš pokoj,“ řekla a otevřela dveře. Vstoupila jsem za ní a už jsem přes slzy skoro ani neviděla. Všimla jsem si jen, že je tu ohromná postel s nebesy a spousta dřevěného nábytku. Pokoj byl velký a vedly z něj ještě další dveře. Posadila jsem se na postel a spustila jsem tichý pláč, vzlyky otřásaly mým tělem a já jsem jim zcela propadala.

„Chápu to, jak se cítíte,“ zašeptala vedle mě Giana a objala mě kolem ramen. Myslela jsem si, že odešla, ale ona tu zůstala a snaží se mě utěšit. Je to vlastně milé a já si toho vážím.

„Ne, tohle nemůžete pochopit, Giano. Už se odsud nikdy nedostanu a jsem daleko od všech, které miluji,“ vzlykla jsem a podívala jsem se do jejího obličeje, ve kterém se zračilo pochopení. Jak by mě ale mohl pochopit někdo, kdo je tu očividně dobrovolně?

„Chápu to, i já jsem tu navždy a jsem odříznuta od svých blízkých. Služba zde přesto není tak zlá, jen si to nesmíte připouštět." Nemohla jsem přestat plakat a ona u mě chvíli zůstala, po chvíli se však omluvila a zmizela zpět na recepci.

Nekonečný smutek vystřídal ohromný vztek. Vztek na Anabeth, vztek na to, co udělala. Proč mě varovala před Edwardem, ale nenechala mi ani zmínku o mém upířím pradědovi, kterému jednou budu muset splatit její dluh? Kruci! Zip na mém kufru se otevřel a já jsem z něj vytáhla truhlu po Anabeth. Znovu jsem ji pomocí své moci otevřela a přes celou postel jsem rozsypala její obsah. Znovu jsem začala číst jeden dopis za druhým. Roztrhávala jsem postupně všechny obálky, ale nenašla jsem nic, co by mi pomohlo.

Přestože jsem měla celý obsah truhly na posteli, tak jsem cítila zvláštní vábení, které šlo od samotné truhličky. Položila jsem si ji na klín a cítila jsem tok energie, který šel z ní. Co to je? Na jedné ze stran truhly jsem objevila nápis, kterého jsem si předtím nevšimla. Nejspíš to bude tím, že jsem ji nijak zvlášť nezkoumala.

Patefacio sursum,“ přečetla jsem nahlas nápis a nestačila jsem se divit, když se truhla začala měnit. Zmenšovala se a její strany se rozkládaly. Z tmavého dřeva se vytvořily desky knihy a byla to opravdu tlustá kniha. Několikrát jsem překvapeně zamrkala a promnula si oči, abych se ujistila, že nespím. Otevřela jsem ji a po několika stránkách jsem věděla, co vlastně držím v rukou. Tohle je něco jako opravdová kniha kouzel!

Nevím, jak mocnou zbraň teď držím v rukou, ale vím, že ji musím schovat tak, aby ji nikdo nepříslušný nenašel. Kdyby Ara, Annu, nebo kohokoli jiného zajímala, tak už by ji ode mě získali, ale oni o ní zjevně nemají ani tušení. Ať už mi Anabeth udělala cokoli, tak mi tu nechala něco, co mi pomůže být silnější, a kdo ví… Jednoho dne se odsud možná dostanu sama!

28. kapitola - Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 29. kapitola - Konec:

 1
15.09.2014 [20:58]

SusannaMartin Emoticon Emoticon zaujímavý koniec ešte zaujímavejšej poviedky

3. magda
08.01.2014 [20:31]

moc hezká povídka Emoticon Emoticon ten konec mě dost překvapil a je opravdu dost otevřený mohla bys napsat druhou část,ale jsem ráda že jsi nedala úplný SE Emoticon píšeš moc dobře jen tak dál Emoticon Emoticon

17.11.2013 [18:20]

zuzikadaj dalsiu cast

1. Veronika
31.12.2012 [18:23]

Rýchlo daj pokračovanie!!...Som strašne zvedavá čo sa nude diať dalej :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!