Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 27. kapitola

19.12.2010 (17:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1873×

„Chtěl bych ji přidat k těmto vzpomínkám. Anabeth zůstane v mé mysli jako krásná vzpomínka, ale to je minulost. Ty jsi můj život, navždy,“ vysvětlil a položil fotku k ostatním věcem. Zapečetila jsem tuto Pandořinu skříňku a položila jsem ji zpět do Edwardova šuplíku. Dobře vím, že tady bude v bezpečí.

Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, tak jsem byla v pokoji sama a dopadalo sem světlo z venku, kde byl den v plném proudu. Pomalu jsem se zvedla a složila jsem teplou deku, ve které jsem byla zabalená. Uslyšela jsem tlumené hlasy, které přicházely z přízemí. Potichu jsem otevřela dveře a než jsem se stačila přesunout ke schodišti, tak vedle mě stál Edward. Vykřikla jsem, protože jsem se hrozně lekla, když se vedle mě zjevil jako duch.

„Vylekal jsi mě!“ hluboce jsem se nadechovala, abych se uklidnila.

„Promiň, nechtěl jsem,“ usmál se svým pokřiveným úsměvem a já jsem hned zapomněla na to, že mi málem přivodil srdeční kolaps. Přitočila jsem se k němu a on vzal můj obličej do svých dlaní. Ta chvilka, než spojil naše rty, mi přišla nekonečná, ale polibek za to čekání stál. Zavřela jsem oči a nevnímala jsem to, že mě Edward drží v náručí. Až když jsem otevřela oči, tak jsem překvapeně zamrkala. Netušila jsem, jak jsem se dostala do přízemí.

„Dobré ráno, Bello,“ přivítala mě mile Esme. Pozdravila jsem ji i ostatní upíry, kteří se nacházeli v místnosti. Cítila jsem se trochu provinile, když jsem tu zůstala přes noc, zatímco oni nespí. Edward mě vedl do místnosti, kde před malou chvílí zmizela Esme.

„Dobrou chuť,“ popřáli mi svorně, když mě postavili před stůl plný nejrůznějších jídel. Myslela jsem, že mám vidiny. Všechno to ale tak nádherně vonělo, že jsem prostě nemohla jen tak sedět a tvrdit, že nemám hlad. Zvlášť, když mi zakručelo v břiše tak, jako kdybych nikdy nejedla. Edward se uchichtl a já jsem byla rudá až na zádech.

„Nevěděla jsem, co ti chutná, tak jsem toho připravila víc,“ vysvětlila Esme tu kupu jídla. Mezitím přitančila Alice a posadila se naproti mně. Trochu mi svým vzhledem připomínala elfa, ale byla krásná. Ne tak moc, jako Rosalie, ale to asi nikdo. Vedle ní jsem si připadala jako ošklivé káčátko a určitě jsem nebyla jediná.

„Děkuji, Esme, bylo to výborné, ale už opravdu nemůžu,“ řekla jsem, když už jsem si myslela, že prasknu. Chápavě se usmála a slíbila mi, že si příště budu moci vybrat, co sama budu chtít. Cítila jsem, že jsem ve tvářích rudá, ale snažila jsem se dělat, že o tom nevím. Příště? Ona počítá s tím, že se tu budu pravidelně stravovat?

„Nejspíš bych měla jet domů, rodiče mají jistě strach,“ řekla jsem, když jsem si všimla, že ručičky na hodinách už ukazují poledne. Edward se chápavě usmál a během chvíle jsem již seděla v jeho autě. Samozřejmě v novém teploučkém oblečení, ve kterém by mi rozhodně nemohla být zima.

„Edwarde, chtěla jsem ti poděkovat. Otravovala jsem celou tvou rodinu,“ omlouvala jsem se před naším domem, kde zastavil. Zastyděla jsem se za to, že jsem u nich zůstávala a oni mě vlastně ani neznají. Láskyplně se na mne usmál a lehce mě políbil na čelo a poté na rty. Projela mnou vlna touhy a vzrušení, které jsem cítila při každém jeho dotyku. Proč jen je tak dokonalý?

„Ty můj blázínku, nebyla jsi na obtíž! Esme si tě zamilovala a všichni byli rádi, že jsi u nás, ale… Nejvíc jsem přeci jen byl rád já. Ani netušíš, kolik pro mě znamená, když můžu být s tebou.“

„Že netuším? Ach, Edwarde, vím moc dobře, co to znamená pro mě, když můžu být s tebou,“ řekla jsem a políbila jsem ho na rty. Jeho sametové a příšerně ledové rty se vpily do těch mých, ale po chvíli se Edward odtrhl. Povzdychla jsem si a odepnula jsem si bezpečnostní pás, abych mohla vystoupit. Neušlo mi, jak se pohnula záclona za okny našeho domu a než jsme došli ke dveřím, tak už Renée s Charliem otevírali a objímali mě.

„Ahoj mami, ahoj tati,“ řekla jsem a neubránila jsem se pláči. Připadalo mi to jako shledání po sto letech a ne po pár dnech. Chtěla jsem být s rodiči, ale zároveň jsem nechtěla, aby Edward odešel, ale on pochopil, že rodiče teď chtějí být jen se mnou a taktně se omluvil.

Ještě předtím mu však taťka stihl podat ruku, poplácat ho po zádech a požádat, aby vyřídil Carlisleovi jeho poděkování.

„Pojď rychle dovnitř,“ přikázala mi Renée, když jsme stále postávali mezi dveřmi a ona mě nehodlala pustit. Musela jsem jí říct, proč jsem utekla, ale samozřejmě jsem nemohla říct úplně vše. Chvílemi jsem si domýšlela to, co se dělo, ale nakonec jsem ve většině věcí ani nemusela lhát, spíš jsem jen zamlčovala některé skutečnosti.

„Nesmírně jsi nás vylekala, když jsi zmizela. Šla jsem tě k ránu zkontrolovat a podívat se na to, jestli spíš, ale ty jsi byla pryč. Pak mi naštěstí zavolal doktor Cullen a řekl mi, že jsi u nich. Proč jsi proboha utekla k nim?“

„Mami, já nevím,“ zašeptala jsem. „Byla jsem neskutečně zmatená, přestože jsem si konečně vybavila svou minulost. Netušíš, jaký je to pocit, nedokážu to popsat k ničemu, co jsem kdy zažila. Zpanikařila jsem a běžela jsem za doktorem Cullenem, protože jsem doufala, že mi nějakým způsobem všechno vysvětlí a objasní.“ Zamyslela jsem se nad svými slovy a došlo mi, že vlastně říkám pravdu. Běžela jsem sice nejdřív k Jacobovi, ale nakonec jsem byla ráda, když jsem se ocitla u Carlisla a on mi pomohl uklidnit se.

Pak tu byl také Edward, má láska. Bojím se toho, co se stane, až si Jacob plně uvědomí, za koho jsem ho vyměnila, ale už nikomu nedovolím, aby mi ublížil. Ani mně, ani nikomu jinému, na kom mi záleží!

Po tak neskutečně dlouhé době bez přátel, smíchu s nimi a jejich společnosti, se mi skutečně stýskalo a do školy jsem se dnes hrozně těšila. Snažila jsem se, abych vypadala hezky a vesele a v radosti mi pomáhal i fakt, že mě Edward bude vozit do školy. Nabídl se a stačilo mu, aby několikrát mrkl na Renée a ona by souhlasila se vším, co by řekl. Je pravda, že Edward poměrně často využívá svého šarmu, ale i mým rodičům určitě spadl kámen ze srdce, když teď vědí, že nebudu muset řídit auto. Obzvlášť, když mě ještě občas hrozně rozbolí hlava.

Namalovala jsem si tenké linky na dolní víčka a oči jsem zvýraznila řasenkou pro extra objem řas. Pudr zamaskoval mou až příliš bílou pokožku a já jsem se na sebe do zrcadla mohla dokonce i usmát. Znovu vypadám jako člověk, zaradovala jsem se. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co si vezmu na sebe a k jednoduchým modrým riflím jsem nakonec zvolila fialový svetřík, který měl jen krátké rukávy a vyšší límec, takže připomínal rolák. Byla jsem za něj ráda, protože zakryl dlouhou táhlou jizvu, která byla přikrytá náplastmi. Už takhle mě nervovala zakrytá část mého obličeje, ale co s tím můžu dělat?

Oblékla jsem si bundu a přes rameno jsem si přehodila batoh. Renée mě vyprovodila a zavřela za mnou dveře, popřála mi hodně štěstí a ještě něco, ale to už jsem ji moc nevnímala, protože jsem uviděla Edwarda. V kožené bundě a tmavých kalhotách vypadal prostě dokonale. Usmíval se a já jsem mu úsměv mile ráda vracela.

„Ahoj,“ řekla jsem, když jsem už byla u jeho auta. Chytl mě za ruku a usmál se tím svým pokřiveným úsměvem, pak se lehce sklonil a já jsem ucítila jeho dech na své tváři. Z jeho omamné vůně se mi točila hlava. Pak mě políbil na rty, ale odtrhl se dřív, než bych si přála.

„Ahoj,“ promluvil, když se naše rty rozpojily a já jsem se musela usmát. Tohle bylo přivítání, o kterém se mi mohlo jen zdát!

„Jak ses vyspala?“

„Kdybych ti řekla, že špatně, tak bych zcela určitě nelhala, ale nebylo to tím, že by mě trápily noční můry, ale nemohla jsem dospat,“ mrkla jsem na něj a usadila jsem se na předním sedadle Edwardova auta. Zapadla jsem do měkoučké sedačky a s úlevou jsem opřela hlavu o opěrku.

„Děje se něco?“ zeptal se Edward u školy, když jsem se nepohnula, ani nepromluvila. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu jsem otevřela oči. Doufala jsem, že se mi rychle udělá lépe a nemohla jsem pochopit, kde se vzala ta šílená bolest.

„Já nevím, poslední dobou mě občas šíleně rozbolí hlava. Víš, tohle jsem cítila tehdy, když jsem začala objevovat svou moc a používala jsem ji. Přestože se teď cítím silněji, než dřív, tak se nemůžu zbavit pocitu, ve kterém mi něco uniká…“ zamyslela jsem se, ale v dalším momentu mi došlo, že bych Edwardovi neměla přidělávat starosti. Jsou to jenom moje neopodstatněné myšlenky.

„Po škole můžeme zajet za Carlislem, aby tě prohlédl,“ navrhl mi a vystoupil z auta, aby mi otevřel dveře.

„Ne, to není potřeba. Na tyhle věci obyčejná lékařská praxe nestačí. I pro Carlisla je má moc novinkou.“ Edward přikývl, nicméně jsem na něm stále viděla, že by mě za Carlislem nejraději vzal hned. A jestli ne hned, tak určitě ve chvíli, kdy uvidí, že mi není nijak dobře.

„Bello!“ zavýskly holky a už se ke mně hnaly. Celé parkoviště se po nás v tu chvíli otočilo a já jsem zahlédla spoustu přátel, kterým jsem ráda vracela úsměvy.

„Tak ráda tě vidím, Bells. Je ti dobře?“ starala se Angela a já jsem ji musela ujišťovat, že je všechno v pořádku. Jessica se sice neustále usmívala, ale něco na ní bylo jinak. Jakoby pod tím vším byla zamyšlená a soustředěná na jedinou věc. Snažila jsem se to ignorovat, a protože má Edward první hodinu v jiné části budovy, tak jsem se přidala k holkám. Ta bolest uvnitř mé hlavy začínala být pomalu nesnesitelná a já jsem se nemohla ubránit tomu, abych si alespoň netřela čelo. Jess mě neustále tak zvláštně pozorovala. Cítila jsem její pohled v zádech, když jsem seděla s Mikem Newtonem na hodině matematiky.

Bylo to tak nějak… nepříjemné. Když už se hodina blížila ke konci, musela jsem si opřít čelo o lavici, která mi svou ledovostí poskytovala alespoň trochu úlevy. Zhluboka jsem dýchala a ruce jsem tlačila ke spánkům. Bolest však nepolevovala ani v nejmenším.

„Jsi v pořádku?“ Mikův hlas mě vytrhl z nevnímání a já jsem mu vysvětlila, že se necítím úplně nejlépe.

„Měla jsi ještě zůstat doma, když ti není dobře.“ Div mi nevynadal, jak jsem nezodpovědná. Když jeho dlouhý monolog skončil, tak se mi omluvil, ale stejně mi několik jeho slov uvízlo v mysli. Přemýšlela jsem nad svým zdravotním stavem po celý zbytek dne.

„Pojedeme?“ zeptal se mě Edward, když nám skončila poslední hodina, kterou dnes byla biologie. Den se mi zdál nekonečný, přestože jsem se sem tak hrozně těšila. Ta příšerná bolest mi všechnu radost zkazila!

„Edwarde, promiň mi, ale Jess mi nabídla odvoz. Nejspíš si chce promluvit… Nebude ti to vadit?“ Omluvila jsem se mu, čekala jsem nějakou zápornou reakci, ale on jen přikývl a popřál mi příjemnou zábavu. Vlastně mi vrtalo hlavou, proč byla Jessica celý den tak divná a uvítala jsem možnost, jak to zjistit. S hraným úsměvem jsem nastoupila ke kamarádce do auta, ale veselost byla skutečně jen předstíraná. Myslela jsem, že mi pukne hlava a dokonce jsem sama začala uvažovat o tom, že bych zašla za Carlislem...

26. kapitola - Shrnutí - 28. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 27. kapitola: