Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 23. kapitola

21.11.2010 (12:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2281×

Popadl jsem zvíře a jediným chvatem jsem mu zlomil vaz. Jelen se přestal bránit a já jsem se mohl napít čerstvé krve, která mu proudila v těle. Cítil jsem se poměrně plný, ale raději jsem ulovil ještě jednoho. Nesmím v Bellině přítomnosti nic riskovat. Už pomalu svítalo a já jsem se musel vrátit do domu, abych se upravil. Nechtěl jsem jít do školy, ale musel jsem. Útěchou mi byl fakt, že dnes jde Bella na převázání obvazu, takže nezůstane sama v domě, aby ji mohl zase rozrušit ten čokl.

Bella:

Probudila jsem se s velmi dobrou náladou. Dobrou? Výbornou, úžasnou, perfektní! Nemohu najít lepší slova, kterými bych vyjádřila své nadšení. Můj anděl mě miluje. Ten dokonalý kluk, Edward Cullen, mi řekl, že mě miluje! Vzpomněla jsem si na jeho polibky, které mi věnoval, a příjemně mě zašimralo v podbřišku.

„Ach, ty už jsi vzhůru? Myslela jsem, že tě budu muset budit,“ usmála se na mě Renée, když vstoupila do mého pokoje. Od mého návratu domů uběhlo už několik dní a já musím na převázání obvazu. Doktor mi prý řekne, jestli můžu do školy. Připravená vlastně jsem, protože mi Edward téměř všechno vysvětlil.

„Probudila jsem se dřív, mami,“ odpověděla jsem rychle a možná, že kvůli své veselé náladě, jsem ji oslovila mami. Byl to hřejivý pocit a ona mě objala se slzami v očích.

„Pojď, pomůžu ti obléknout se,“ nabídla mi, ale já jsem to odmítla, takže mi alespoň připravila oblečení na postel. Pak odešla a já jsem nikam nepospíchala. V klidu jsem se oblékla a pomalu jsem vyšla z pokoje. Zastavila jsem se před zrcadlem, které bylo přímo naproti mně, a dívala jsem se do své tváře. Viděla jsem jen její půlku, protože můj obličej zakrýval obvaz. Renée mi vybrala hezké oblečení, ale jak jsem si všimla, tak ve skříni ani jiné nemám. Musela jsem vždycky hodně dávat na svůj vzhled.

„Měla jsi mi zavolat, pomohla bych ti ze schodů!“ pokárala mě mamka, když jsem sešla dolů. Přeci nejsem úplně na smrt nemocná, abych nesešla schody.

„Nebylo to potřeba,“ vyslovila jsem se zívnutím a posadila jsem se ke stolu. Taťka se na mě usmál a popřál mi dobrou chuť, což jsem mu opětovala.

„To nemůžu nikdy sníst!“ zděsila jsem se, když přede mě Renée postavila plný talíř s jídlem a přikázala mi, abych to snědla. Zatvářila se nesmlouvavě.

„Ale ty to spořádáš. Už jsi zhubla a já z tebe nechci mít nějakou vychrtlinu. Musíš nabrat síly a to zvládneš jenom tak, že se pořádně najíš!“

Byla pravda, že mi kalhoty, které mám na sobě, byly trochu volnější, ale to už mohly být. Pomalu jsem začala jíst, a když jsem tu dobrotu ochutnala, tak jsem se pořádně pustila do jídla. Nevím, kam se to vešlo, ale snědla jsem celý tác a cítila jsem se dobře. Nebyla jsem přejedená, což vůbec nechápu. Asi jsem měla hlad. Rodiče byli rádi a my jsme mohli vyrazit do nemocnice. Měla jsem přijít hned ráno, abych tam dlouho nečekala.

Charlie nás naskládal do policejního auta a klidným tempem nás odvezl k nemocnici. Tentokrát jsem neodvrátila tvář od ulice, protože v ní nebyl téměř nikdo, kdo by mě pozoroval. Mohla jsem se tak znovu učit trasu po tomto malém městě. Před nemocnicí už stála velká spousta aut. No, já se ani nedivím, protože moje ráno je okolo desáté hodiny a to už jsou všechny obchody, školy, nemocnice a další budovy dávno otevřené.

„Dobrý den,“ zdravil nás příjemný hlas doktora Cullena, který nás potkal na chodbě, když nám šel naproti. Věnovala jsem mu úsměv a spolu s rodiči jsem ho pozdravila.

„Dnes vypadáš mnohem lépe než minule, Bello,“ pochválil mě a já jsem měla chuť říct mu, že to není léky, ani žádnou jinou medicínou, ale láskou, kterou cítím k jeho synovi.

„Cítím se lépe, než když jsem opouštěla nemocnici,“ přiznala jsem a on nás zavedl do ordinace. Taťka zůstal v čekárně, protože by nás bylo v ordinaci moc, ale mamka se k nám přidala. Posadila jsem se na jednu z bílých postelí a Carlisle mi pomalu odmotával obvaz. Zavřela jsem oči a čekala jsem, až to bude za mnou. Pak jsem uslyšela šokované zalapání po dechu, které patřilo mé matce. Otevřela jsem oči a spatřila jsem tu hrůzu a smutek, který měla v obličeji. Rychle nasadila masku, která nic neříkala, ale tímhle mě dost vyděsila. Přejela jsem pohledem na doktora, ale jeho obličej mi nic neprozradil. Měl masku profesionála.

„Co se děje?“ slyšela jsem svůj vlastní vystrašený hlas, který mi naháněl hrůzu, když jsem se ptala. Co mohla  vidět tak hrozného, že ji to vyděsilo?

„Všechno je v pořádku, Bello. Stehy se hojí velmi dobře,“ odpověděl mi doktor, ale já jsem věděla, že mi něco tají. Vyskočila jsem z postele a než mě stačili chytit, tak jsem popadla stříbrný tác, na který se pokládají nejrůznější doktorské nástroje. Neměla jsem ho v ruce dlouho, protože mi ho Renée ihned vzala, ale stačilo to na to, abych spatřila svůj zohavený obličej. Zůstala jsem stát na místě a nevnímala jsem hlasy, které patřily doktorovi a mamce. Pak se mě zmocnila tma a já jsem cítila, jak mě moje tělo zradilo.

...

„Už se probouzí,“ uslyšela jsem něčí hlas. Co mě zaručeně probralo, byl zápach, který jsem cítila u svého nosu. Co to je? Otevřela jsem oči a uviděla jsem doktora, který mi držel u nosu lahvičku, ze které vycházel odpudivý a štiplavý zápach.

„Isabello, nezvedej se, klidně lež,“ nabádal mě doktor a já jsem ho ráda poslechla. Neměla jsem chuť se zvednout a někam jít. Teď jsem si přála umřít. Jak můžu být šťastná, když celý můj obličej zohavila odporná jizva, která se mi táhne až do výstřihu?! Ucítila jsem mokro, které se mi rozlilo po tvářích, a slyšela jsem, jak mě mamka uklidňuje.

K čemu mi je, že jsem přežila, když mě Edward nebude chtít? Proč by chtěl chodit s ošklivkou, kterou jsem se stala! Propukla jsem v pláč a nikdo mě nemohl uklidnit. Kéž by se tu teď objevila nějaká černá díra, která by mě pohltila. Já nechci žít takhle odporná!

„Píchl jsem jí sedativa, která ji uklidní. Odvezte ji domů, v případě potřeby mi prosím zavolejte. Zítra k vám přijedu a zkontroluji její zdravotní stav znovu, abyste Bellu nemuseli nikam převážet, tedy pokud nemáte námitky. Od příštího týdne může začít chodit do školy.“ Slova, která pronášel doktor, jsem sice slyšela, ale nemohla jsem je dát dohromady. Bylo to, jako kdybych jim nerozuměla. Můj mozek odmítal pracovat. Znovu jsem cítila ty silné ledové paže, které mě zvedly, a pak už nevím.

Upadla jsem do říše poznání, kde bylo všechno krásné. Stála jsem s Edwardem na louce a on mě najednou chytl a vyskočil na strom. Byla jsem na jeho zádech a bála jsem se otevřít oči. Bylo to, jako bych rychle přehrávala film. Byla jsem v La Push a smála jsem se spolu s Jacobem. Mým přítelem. Další vzpomínka mi ukázala domov, můj pokoj a knihy, truhlu s fotkou mé prababičky. Tanec, kouzlo, nakupování, poznání, zranění.

Zranění, tady se mé vzpomínky zpomalily. Viděla jsem roztřeseného Jacoba, jak se mění v obrovského vlka a najednou jsem znovu ucítila bolest, která se táhla po mé tváři. Můj Bože! To udělal Jacob? Můj kamarád mě málem zabil?

„Je to upír!“ Slova, která vyslovil Jacob, když mi vyprávěl o Cullenových. Edward je upír! Láska mého života je upír, ale on mi to nechtěl říct, protože chtěl, abych si vzpomněla sama!

22. kapitola - Shrnutí - 24. kapitola

U poslední kapitoly jsem zaznamela nízký počet komentářů, což mě poměrně mrzí, takže jsem se rozhodla, že znovu zavedu limity.

Další kapitolu přidám teprve ve chvíli, kdy se tu objeví 5 komentářů.

Díky za pochopení,

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 23. kapitola: