Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 24. kapitola

26.11.2010 (17:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2069×

„Je to upír!“ Slova, která vyslovil Jacob, když mi vyprávěl o Cullenových. Edward je upír! Láska mého života je upír, ale on mi to nechtěl říct, chtěl, abych si vzpomněla sama!

Probudila jsem se s křikem a uslyšela jsem spěšné kroky, které patřily nejspíš rodičům. Během chvilky, nebo možná hodiny, byli u mě v pokoji. Hlava mi třeštila a já jsem nevnímala nic. Ani čas, ani slova, kterými se mě snažili uklidnit. Seděla jsem na své posteli a držela jsem si hlavu. Byla to hrozná bolest. Měla jsem bolesti hlavy i předtím, ale tohle bylo, jako kdyby mi do hlavy zatloukali hřebíky! Křičela jsem, ale nešlo mi pomoci.

„M-mami, já jsem si vzpomněla. Pamatuji si všechno!“ vzlykala jsem a ona mě chlácholila. Slyšela jsem, jak si Charlie oddychl. Nejspíš si myslel, že je to něco ohledně stehů, které jsem měla na tváři. Bolest trochu polevila, ale stále jsem ji cítila.

„Lehni si a spinkej, holčičko. Musíš si odpočinout,“ ukládala mě ke spaní, ale mně se spát nechtělo. Nemohla jsem! Předstírala jsem spánek, a když odešli z mého pokoje, tak jsem se rychle oblékla. Otevřela jsem okno dokořán a začala jsem se pevně soustředit. Teď jsem dlouho nečarovala, ale musím, abych se odtud dostala. Začaly mě pálit oči, ale cítila jsem, že se má snaha vyplácí. U mého okna se objevil žebřík, po kterém jsem rychle slezla. Tedy, rychle v rámci možností. Trochu se mi motala hlava, když jsem lezla dolů, ale zvládla jsem to bez pádu. Cítila jsem únavu, ale musela jsem jít tam, kde jsem hledala odpovědi. Musela jsem! Rozeběhla jsem se a doufala jsem, že rodiče nezjistí to, že nejsem doma.

Věděla jsem přesně, kam běžím. Během chvíle jsem ze silnice seběhla na cestu, která vedla lesem, a z dálky jsem za sebou uslyšela auto. Nebylo to náhodné auto, ale byl to zrychlující motor a kvílející pneumatiky, které nezvládaly takové zrychlení. Běželo se mi špatně, ale přesto jsem utíkala rychle. Mohla bych se rychlostí rovnat nějakému sportovci, ale já jsem byla rychlá díky své moci. Čarodějnictví mi dodávalo sílu, kterou jsem potřebovala.

Zpomalila jsem, auto mě už sice dohánělo, ale sem už nemohlo. Jeho majitel sem nemohl. Stříbrné Volvo zastavilo s hvízdáním gum a vyběhl z něj Edward.

„Bello!“ volal na mě a jeho pohled byl plný bolesti a strachu. Můj byl asi podobný, protože bolest hlavy se mi opět stupňovala. Nechtěla jsem mu ubližovat. Zastavila jsem se a naskytl se mi pohled na jeho tvář. Ve stínu nebylo přesně poznat, jaký výraz je v ní vepsaný, ale dokázala jsem si to představit podle tónu jeho hlasu.

„Bello, okamžitě se vrať! Já tam nemůžu, ale jestli budu muset, tak poruším smlouvu!“

Nechtěla jsem trápit svého anděla, svou lásku, ale musela jsem za Jacobem, abych udělala to, co je nutné. Musím zjistit proč! Proč mi to udělal! Toužila jsem po tom, abych ho nějak uklidnila, ale sama jsem nebyla ve stavu, kdy by mi něco takového věřil. Jsem nervózní, třesou se mi ruce a tolik se bojím, abych se v dalším okamžiku nezhroutila. Nohy mi těžknou při každém kroku a mám stále pocit, že je tohle všechno jen zlý sen.

„Nemůžu, Edwarde, brzy se vrátím. Já už jsem si vzpomněla na všechno. Všechno vím a musím se dozvědět ještě víc,“ zavolala jsem na něj a cítila jsem slzy, které mi stékaly po tváři.

„Bello!“ křičel. Byl rozrušený a pořádně rozčílený. Má o mě strach, ale já sem prostě musím. Otočila jsem se a zanechala jsem za sebou lásku svého života. Znovu jsem se rozeběhla a utíkala jsem až k domu, ve kterém bydlel Jacob. Neměla jsem strach z noci, ani z toho, koho bych tu mohla potkat. Spalovala mě bolest, kterou jsem cítila. Byla nejen fyzická, ale i psychická. Fyzická proudila ze zranění, která nebyla zahojená. Hlavu jsem měla jako střep, ale přesto jsem se cítila lépe než dřív. Ta psychická byla horší, mnohem horší.

Bolest z toho, že mi tolik ublížil můj nejlepší přítel, který byl i mou láskou… Další byla za to, že jsem se s ním rozešla tak ohavným způsobem, vlastně si za své zranění mohu sama. Rozčílit vlkodlaka může napadnout jen takovou husu, jako jsem já! Nejhorší momentálně byla ta bolest, kterou jsem způsobila Edwardovi. Jeho ztrhaný a zmučený výraz, který měl, když mě dohnal a světla jeho auta se odrážela od jeho obličeje, nezapomenu. Proč vždycky trpí ten, kdo za nic nemůže?

Prošla jsem za dům a otevřeným oknem jsem uviděla Jacoba. Ležel na posteli a v jeho tváři byl ten klidný výraz, který měl vždy, když spal. Nechtěla jsem ho budit, ale teď to bylo důležité.

„Jacobe, vstávej!“ zašeptala jsem, abych neprobudila Billyho, ale Jakea to stejně probudilo. Nejdřív se zvedl a myslel si, že ještě spí, ale když jsem na něj promluvila podruhé, tak vytřeštil oči a vyskočil oknem ven.

„Bello, co tu děláš?“ divil se, protože ho asi překvapila moje noční návštěva. Cítila jsem slzy, které mi tekly po tváři. Dívala jsem se na tu jeho a všimla jsem si, že jeho pohled utkvěl na mé obvázané tváři. Další slza padala k zemi.

„Chtěla jsem vědět proč, Jacobe?“ promluvila jsem tichým a bolestivým hlasem. Vzlyky otřásaly mým tělem, ale musela jsem znát pravdu. Jeho tvář se stáhla do bolestného výrazu a bylo na něm vidět, že nemá slov.

„Bello…“

„Vzpomněla jsem si. Na všechno,“ zašeptala jsem a on se mě pokusil pohladit. Ucukla jsem před jeho rukou. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Už nikdy!

„Mě to tak mrzí. Já jsem nechtěl, ale ty jsi mě tolik rozčílila a já se neovládl,“ sklopil kajícně hlavu. Nevím, co jsem čekala, co jsem chtěla, proč jsem přišla, ale musela jsem.

„Přišla jsem ti říct, Jacobe, abys mě nechal na pokoji. Navždy! Už nikdy, nikdy za mnou nechoď a zapomeň na to, že existuji, protože já udělám to samé s tebou,“ vykřikla jsem zuřivě. Nevím, kde se ve mně vzala ta nenávist, ale strhala jsem obvazy ze svého obličeje a odkryla jsem tak hluboké a nezahojené jizvy. Jacob vykulil oči a zůstal na mě civět. Bolest projela jeho tváří a mně bylo špatně ze sebe samé. Tolika lidem dnes ubližuji!

„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Bello,“ zašeptal a já jsem se bolestně zasmála. Na konci toho úsměvu jsem cítila znechucení ze sebe samé. Ubližuju mu ještě víc, než si zaslouží. Vždyť už takhle pyká za to, co mi udělal! Nechtěl, ale ublížil a víc, než si myslí. Otočila jsem se a on šel za mnou.

„Nech mě být! Zapomeň na to, že jsem se narodila!“ vyjekla jsem, když se mě pokusil dotknout a rozeběhla jsem se zpět. Vběhla jsem do lesa, který se nacházel hned u Jakeova domu. Myslela jsem si, že o kus dál vběhnu na silnici, ale nenašla jsem ji. Utíkala jsem lesem a nevěděla jsem, kde přesně jsem. Nezastavovala jsem se. Ve tmě jsem uslyšela tajemné zvuky, které mi naháněly strach. Tolik jsem si přála, abych do lesa nikdy nevběhla. Zakopla jsem o jednu z větví, které se povalovaly po zemi, a vykřikla jsem. Všude kolem bylo ticho, ničím nerušené. Ztratila jsem se a neměla jsem nejmenší tušení, kde vlastně jsem. Opřela jsem se o jeden ze stromů a slzy se mi začaly koulet po tvářích.

„Bello, měl jsem o tebe takový strach!“ Edwardův hlas byl tak skutečný, že jsem začala pochybovat o svém zdravém rozumu. Tohle se mi muselo zdát. Určitě jsem ještě na Quiletském území a sem můj anděl nemůže. Myslela jsem si, že sním, až do chvíle, než mě někdo zvedl ze země. Chtěla jsem křičet, ale ucítila jsem ledové paže a sladký dech. Poznávala jsem rysy upíra, kterého miluji nejvíc ze všech lidí na světě. Ve stínu jsem spatřila úlevu v jeho tváři a lásku, kterou překypoval celý jeho výraz. Nevím, co jsem měla v očích já, ale můj pohled určitě nepatřil k těm, které by byly nejkrásnější. Mou tvář kazilo zohavení, které jí dominovalo.

Rychle jsem odvrátila hlavu a schovala jsem si tvář do rukou. Nemohla jsem mu ukázat své znetvoření. Cítila jsem vzduch, který mi prolétával kolem hlavy. Po chvilce jsem před sebou uviděla světla domu. Chtěla jsem jít sama, ale Edward mě ani na chvilku nepustil z náruče. Dokonce, když se kolem nás seběhla celá jeho rodina, tak mě pořád držel v náruči jako dítě. Hlava mě hrozně bolela, ale mnohem větší bolest byla ze strachu. Ze strachu, že mě Edward nebude chtít. Jak by se mu mohl líbit někdo, jehož tvář je takhle zohavená?

„Bello, co se stalo?“ vyptával se hlas Carlislea. Hlavu jsem měla stále schovanou ve svých dlaních a tiše jsem vzlykala. Po nekonečné době jsem mu odpověděla, ale byla to jen odpověď na jednu otázku, na tu, kterou jsem si vybrala.

„Vzpomněla jsem si, Carlisle. Už vím vše,“ zašeptala jsem téměř neslyšně, ale oni s jejich upířím sluchem mě určitě slyšeli. Nezdálo se mi, že by je to nějak překvapilo. Edward jim to jistě řekl, ono to taky není žádné tajemství.

„Bello, musím se podívat na tvé zranění,“ naznačil opatrně a lehce se dotkl mé ruky, aby ji odtáhl z mého obličeje. Dostala jsem hrozný strach, protože jsem nechtěla, aby mě Edward takto viděl. Nevím, jestli budu někdy schopná se mu ukázat bez obvazu!

„Ne!“ vykřikla jsem zoufale. Neviděla jsem jejich obličeje, ale nemohla jsem se jim ukázat.

„Lásko, Carlisle tě musí vyšetřit. Mohla sis ublížit,“ vysvětloval Edward tichým hlasem, ale já jsem se mu nemohla ukázat. Slzy jako hrachy se mi koulely po tvářích a já jsem nevěděla, jak mu to mám vysvětlit. Museli mě pozorovat, ale co? Ať si třeba myslí, že jsem se zbláznila!

„Carlisle, vezmi Bellu do své pracovny,“ navrhla Esme a já jsem se na ni přes zakrytou tvář vděčně usmála. Nevím, jestli bych to ze sebe dokázala vykoktat. Edward mě nechtěl pustit, ale uznal, že to tak chci a nechal Carlisleho, aby mě odnesl.

„Nemusíš mít strach, dítě. Nic se neděje. Jen mi ukaž tvář a já ti to znovu obvážu,“ mluvil klidným hlasem a já jsem cítila, že má ruka sjíždí z tváře. Zase měl tu profesionální masku, která nic neříkala. Už mi nedával obvaz, ale zalepil mi to celé náplastí, která mi alespoň nezakrývala celou hlavu, ale jen postižená místa.

„Už je brzy, měl bych informovat tvé rodiče, aby věděli, že jsi u nás a neměli obavy,“ oznámil mi, když jsme vycházeli z pracovny. Edward seděl na křesle a upřeně pozoroval dveře, ze kterých jsme vycházeli. Ihned mě vzal do náruče a nesl mě nahoru do svého pokoje.

„Edwarde, zbláznil ses?“ lekla jsem se toho rychlého pohybu, protože mi podrazil nohy a já jsem se málem rozplácla. Hned mě sice zachytily jeho silné a ledové paže, ale přesto jsem se šíleně vylekala. Na tohle si asi nezvyknu nikdy.

23. kapitola - Shrnutí - 25. kapitola

Jsem moc ráda, že jste si dnešní kapitolu přečetli a doufám, že se Vám i líbila. Pokud ano, tak uvítám každý komentář, který tu zanecháte. V minulé kapitole mě moc potěšily, protože jsem díky tomu zjistila, že je o povídku stále zájem. Takže ještě jednou děkuji.

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 24. kapitola: