Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 22. kapitola

12.11.2010 (08:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2010×

Vnímala jsem jeho vůni, která byla tak omamná. Pak přiblížil svou hlavu ještě blíž a naše rty se o sebe otřely. Cítila jsem výboje elektřiny, které byly mezi námi. Shodli jsme se a oba jsme přiblížili naše obličeje. Ucítila jsem Edwardovy rty na těch svých a přestávala jsem vzrušením dýchat. Po malé chvíli, která se mi zdála nekonečná, jsme naše rty spojili a propletli jsme své jazyky v nádherném polibku. Kdyby se ode mě Edward neodtáhl, tak bych nejspíš zkolabovala vzrušením a nedostatkem kyslíku. Sama jsem nechtěla polibek ukončit a nezdálo se mi, že bych k životu potřebovala něco tak obyčejného, jako byl vzduch. Stačil mi Edward.

„Jak ses sem dostal?“ zeptala jsem se ho, když jsme vedle sebe leželi na mé posteli a on mě hladil po tváři. Jeho ledový dotyk byl příjemný lék na bolavé stehy.

„Oknem,“ řekl po chvíli. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat a přemýšlela jsem nad tím, zda si ze mě dělá blázny. Jeho pohled byl vážný. Zkoumala jsem jeho výraz, ale než jsem něco zjistila, narazila jsem na jeho oči, ve kterých jsem se začala topit. Naklonil se ke mně a políbil mě. Při tom polibku mi v břiše vzlétli motýli a já jsem ucítila mravenčení od jejich křídel.

„To není možné, objevil ses tu tak rychle.“ Můj hlas byl zrychlený vzrušením.

„Nechci, aby ses mě bála, Bello,“ zašeptal a jeho hlas zněl ztrápeně. Jak bych se ho mohla bát? Jeho, mého anděla, který mi tolikrát zachránil život!

„Prosím,“ pohladila jsem ho po tváři. „Chci znát to tajemství, které tě ode mě odděluje. Chci vědět, proč máš tak ledové ruce, rty, tělo. Proč jsi tak opatrný, když jsi v mojí blízkosti. Mám plnou hlavu otázek, které mě trápí,“ přiznala jsem se mu a on pozoroval můj výraz. Lehce se usmál a znovu mě políbil. Tentokrát na čelo.

„Jsi stále stejná. Pořád stejně zvědavá. Víš, ty mé tajemství vlastně znáš. Nezlob se na mě, lásko, ale nechci ti to teď říci. Věřím v to, že si vzpomeneš a sama pochopíš, proč ti to nyní neříkám,“ vyslovoval jednotlivá slova mezi polibky, kterými zasypával můj obličej. Chtěla jsem protestovat, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu. Proč bych to měla zjistit znovu, když to vlastně vím? Teď už jen stačí, abych si vzpomněla, a já to dokážu!

Uslyšela jsem prásknutí dveří, které se ozvalo ze zdola, a Edward se se mnou rozloučil. Nechtěla jsem, aby odešel, ale chápala jsem to, protože by Renée a Charlie taky nemuseli být nadšení z jeho přítomnosti. Naposledy mě políbil a slíbil mi, že bude střežit mé sny. Usmála jsem se na něj a on potichu odešel. Ještě jsem slyšela hlasy, jak mluvil s taťkou a pak už jen zvuk motoru auta. Odjížděl pomaleji, než přijížděl a určitě to nebylo jen kvůli tomu, že je můj otec policejní náčelník. Těžké kroky, které se nesly po schodech, mi naznačovaly, že se blíží návštěva. Netrvalo to ani minutu a Charlie ťukal na dveře mého pokoje.

„Pojď dál, tati,“ uvědomila jsem si, že je to poprvé, co jsem ho oslovila tati. Bylo to tak přirozené a nevadilo mi to. Vešel s úsměvem na rtech. V obličeji trošku rudý. Byl dojatý.

„Jak se cítíš, holčičko?“ zeptal se, ale usmál se, když narazil na můj veselý výraz. Muselo mu být jasné, že jsem v Edwardově blízkosti víc, než jen šťastná. Pak mi donesl léky, políbil mě na čelo a omluvil se, že mu dávají fotbalový zápas. Jistě, fotbal, který muž ho nemá rád? Nemohla jsem usnout a tak jsem se pomalu přesunula ke knihovně, kde jsem si vybrala několik knih a postavila jsem si je na noční stolek. Knihy, které z polic vypadaly, jsem s Edwardem už dávno sesbírala.

Zvedla jsem ze země i tu, kterou jsem hodila po Jacobovi Blackovi, při úklidu jsem si jí nevšimla. Došlo mi, že jsem to Charliemu neřekla, ale nechtěla jsem myslet na ten špatný zážitek z dnešního dne. Bude lepší, když to nebude vědět. Byl šťastný, a proč bych mu měla kazit dnešní den, když není důvod. Doufám, že teď už se tu Jacob neobjeví, protože nevím, zda bych znovu zvládla takový nápor na mé slabé nervy. Vzpomínku na něj jsem zahnala jinou, velmi příjemnou vzpomínkou. Edward a jeho rty, které se vpíjely do těch mých. Nemohla jsem se udržet a na mé tváři se objevil úsměv, který mě po chvilce zcela pohltil. Tolik krásných vzpomínek z jediného dne. Otevřela jsem první knihu, kterou jsem měla na té hromádce a pustila jsem se do čtení.

Edward:

Připadal jsem si jako puberťák, který se snaží šmírovat, ale já jsem nechtěl šmírovat. Chtěl jsem svou Bellu chránit. Mou Bellu, jak krásně mi to zní. Miluje mě taky, ale bude mě milovat, až zjistí, že jsem upír? Až si vzpomene a dojde jí, že mě předtím v lásce neměla? Měl jsem o ní strach, kdykoli jsem s ní nebyl, tak jí hrozilo nebezpečí v podobě toho psa, který se k ní vracel i přesto, že jí tím způsobuje šok. Měla z něj panickou hrůzu, nevěděla proč, ale její podvědomí si moc dobře pamatovala, kdo jí způsobil to zranění.

Co když si vzpomene a získá zpět svou sílu? Tedy, ona svou sílu stále má, ale zatím si to ještě neuvědomila, ale je to jen otázka času. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jak se má láska postaví znovu velkému hnědému vlkovi a bude chtít odplatu. Ne, ona byla jiná. Netoužila po pomstě! V kapse kalhot se mi rozehrál telefon a já jsem ho hned zvedl.

„Edwarde, pojď domů. Belle nic nehrozí, viděla bych to,“ přemlouvala mě Alice, ale já jsem se nehnul z místa. Uslyšel jsem, jak si hluboce povzdychla.

„Dobře, ale to ti tedy neřeknu, co jsem viděla,“ prohlásila tajemně a já jsem přemýšlel o tom, co tak úžasného asi mohla vidět. Ještě chvíli mě přemlouvala a já jsem nakonec svolil. Seskočil jsem ze stromu a prošel jsem celé okolí Bellina domu, abych se ujistil, že nikde není asi stopy po vlkodlakovi. Byl jsem si jistý, že se tam teď určitě Jacob Black nevydá, protože dobře ví, že teď Bella není sama doma.

Charlie by ho jistě vyhodil. Trochu mě zarazilo, že mu o tom, co se dnes stalo, Bells neřekla ani slovo. Uklidňoval jsem se v myšlenkách celou cestu až k domu. Běžel jsem rychle a užíval jsem si ten požitek z rychlého běhu. Nedávno jsem takto nesl na zádech Bellu, když jsem jí ukazoval, co dokážu. Usmál jsem se při vzpomínce na její strach, když jsem vyskočil na strom. Bála se, že někam narazím, a že ji po cestě ztratím. Zaklepal jsem hlavou, nad tou absurdní myšlenkou.

„Jsem tady,“ řekl jsem, když jsem vešel do domu a Aliciny oči se na mě upřely. Ve tváři měla úsměv, ale její myšlenky nic neprozrazovaly. Zaměřil jsem se na ni, ale pořád jsem neslyšel nic, co by mě mělo rozveselit. Vlastně nebyl důvod mě rozveselovat, protože láska mé existence byla v pořádku a miluje mě také. Dokonalé!

„Já už to nemůžu vydržet,“ vypískla Alice zvesela.

„Nikdo ti nebránil v tom, aby sis došla na záchod,“ prohlásil hloupě Emmett a nechápal, čemu se všichni tak moc smějeme. Někdy mám pocit, že je Emmett ještě dítě. Stejná myšlenka proběhla hlavou i Alice a já jsem se musel znovu rozesmát. Bylo to uvolňující, když jsem se skutečně mohl zasmát a nemusel jsem nic předstírat. Teď jsem byl skutečně šťastný!

„Bella si už vzpomene. Na všechno!“ vybalila na mě má potrhlá sestra a já jsem se zarazil. Cože? A to je dobře? Co když mě bude nenávidět za to, že jsem jí neřekl pravdu? Zmocnil se mě pocit strachu a paniky. Nechci o ni přijít. Jasper se začal ošívat a poslal ke mně vlnu klidu.

„Díky, Jaspere,“ řekl jsem, když jsem opět mohl rozumně myslet.

„A víš, co je na tom všem nejlepší?“ ptala se mě ta drobná upírka, která připomínala elfa. „Že tě miluje, pořád. Bude mít ráda i nás všechny a z nás dvou budou nejlepší kamarádky!“

Divil jsem se nad její radostí, ale až teď mi došlo, že mi říká něco úžasného. Bude mě stále milovat. Objal jsem Alice a zvedl jsem ji do vzduchu, abych se s ní mohl zatočit. Radovala se spolu se mnou a šťastní byli i Carlisle s Esme. Jediná Rosalie se tvářila povýšeně.

„Abyste se z Belly všichni nezbláznili!“ vyprskla a vznešeně odkráčela do svého pokoje. Ve svých myšlenkách jen nadávala. Emmett pokrčil rameny na znamení, že neví, co to do ní vjelo a odešel za ní. Rosalie je divná. Dávno jsem se přestal zabývat jejími myšlenkami, protože se stejně většinou točily jen kolem ní.

„Kdy si vzpomene?“ zeptal jsem se Alice, když jsem ji postavil na zem a ona se vrhla do Jasperovy náruče. Tajemně se na mě usmála, ale odpověď mi netajila.

Nevím, kdy přesně, ale bude to už brzy. Potom odtančila s Jasperem, který potřeboval na lov. I já jsem to potřeboval, ale nechtěl jsem se teď vzdalovat od Belly. Raději si ulovím nějakou srnu, která běhá v okolí, než abych odjel na tři dny, abych své hrdlo potěšil pumou.

„Carlisle, chtěl jsem se tě na něco zeptat. Jak je na tom Bella?“ Můj otec si unaveně promnul oči. A poté na mě upřel pohled. Něco mi říkalo, že to není nejlepší.

„Je to složité, Edwarde. Jsem si jistý, že kdyby nebyla čarodějka, tak by to zranění nepřežila. Hojí se lépe, než normální lidé, ale zase ne o tolik, aby to bylo nápadné.“ Začal mi pomalu vysvětlovat celý Bellin zdravotní stav. Stav, na kterém závisel nejen její život, ale i můj.

„Edwarde, měl bys tu pro ni být, až jí sundám obvaz.“ Jeho tvář získala bolestný pohled. „Nebude to pro Bellu jednoduché, protože jí zůstane velká jizva, která začíná v polovině tváře. Musíš stát při ní a ukázat jí, že je krásná i přes jizvu, která jí bohužel zůstane.“

Slova, která mi řekl Carlisle, mnou projela jako ostrý nůž. Má láska bude trpět a je to vlastně má vina. Kdybych jí nevzal truhlu po její prababičce, tak by nepřijela a nesetkala by se s tím psem! Pěstí jsem uhodil do stolu a ten se sesypal. Za poslední dobu jsem měl ničitelskou náladu, protože tohle není první stůl, který nepřežil.

„Není tu šance, že by se díky svým schopnostem vyléčila?“ chytl jsem se této myšlenky a doufal jsem, že se má naděje promění ve skutečnost.

„Skutečně netuším, synu. Bella je pro mě záhadou, protože jsem se s podobným člověkem nikdy nesetkal. Zítra půjde na převázání obvazu, takže se dozvím více.“

Teď jsem věděl, že musím být sám. Pro mě bude vždy ta nejkrásnější a nejúžasnější žena v mém životě. Nebude mi vadit, jestli jí zůstane jizva na tváři. Jediné, co nechci je to, aby jí zůstala jizva na duši. Budu ji na rukou nosit a klidně jí snesu modré z nebe, jen proto, aby byla šťastná. Její přítomnost je pro mě smrtelně důležitá a její úsměv mi dává naději do každého dne. Je pro mě vzduchem, který dýchají lidé.

Rozeběhl jsem se do lesa a zaměřil jsem se na lov. Musel jsem být sytý, abych se plně kontroloval a mé lásce tak nehrozilo žádné nebezpečí. V lese panovala tma, ale pro mé upíří smysly, to nebyl žádný problém. Já jsem viděl poměrně jasně, ale hlavně jsem slyšel. Uslyšel jsem tlukot srdce, za kterým jsem se rychle vydal. Přede mnou se vynořil malý palouk, který byl osvícen slabým měsíčním svitem. Vybral jsem si toho největšího jelena, který se zde pásl a vypálil jsem ze svého úkrytu.

Popadl jsem zvíře a jediným chvatem jsem mu zlomil vaz. Jelen se přestal bránit a já jsem se mohl napít čerstvé krve, která mu proudila v těle. Cítil jsem se poměrně plný, ale raději jsem ulovil ještě jednoho. Nesmím v Bellině přítomnosti nic riskovat. Už pomalu svítalo a já jsem se musel vrátit do domu, abych se upravil. Nechtěl jsem jít do školy, ale musel jsem. Útěchou mi byl fakt, že dnes jde Bella na převázání obvazu, takže nezůstane sama v domě, aby ji mohl zase rozrušit ten čokl.

21. kapitola - Shrnutí - 23. kapitola

Trošku jsem se dnes rozepsala, tak doufám, že Vás kapitola potěší a bude se Vám libít.. :-)

Čekám na Vaše připomínky a kritiku. :-)

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 22. kapitola: