Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Because it's fantastic! - 21. kapitola

08.11.2010 (15:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2021×

„Co se stalo? Co jsi viděla?“ vykřikl Jasper.

„Alice? Kam utíkal Edward?“ obávala se naše matka Esme.

„Ségra, kam zmizel?“
Všichni mě zasypali dotazy a já jsem nevěděla, komu bych měla dříve odpovědět.

Edward

Seděl jsem u sebe v pokoji a na stole ležela truhla, která patřila Anabeth. Ta, pro kterou si Bella přišla a kvůli mé hlouposti, kdy jsem jí truhlu vzal, se jí stala ta nehoda s Jacobem. Snažil jsem se nevnímat myšlenky všech ostatních v domě. Občas jsem dokázal trochu vypnout a zapomenout na okolní svět. Někdy se ale našla chvíle, kdy to nešlo, nebo byly myšlenky toho člověka tak hlasité, že jsem je nemohl přeslechnout.

Nejhorší chvíle jsem měl dnes ve škole, protože téměř všichni mysleli na Bellu. Její přátele doufali, že už jí brzy bude dobře a vrátí se mezi ně a do školy. Závistivci se radovali. Nad takovými myšlenkami jsem se musel hodně držet, abych danému neupravil úsměv!

Nejhorší pro mě byly myšlenky kluků, kteří o ní uvažovali jako o ženě. Jistě, vždyť je krásná. Získala si i mé srdce, ale myšlenky těch idiotů, byly místy nechutné. Nejhorší na to všem bylo to, že já jsem si na Bellu myslel jako na svou Bellu. Ona byla má, zamiloval jsem se do ní. Komplikovalo mi to přežití ve škole, ale pro ni bych dokázal všechno na světě. Miloval jsem ji mnohem více než Anabeth. Myslel jsem si, že to nebude už nikdy možné, ale bylo to tak.

Lehl jsem si na kanape, které bylo v mém pokoji a sloužilo spíše jako okrasa, než používané odpočívadlo. Zavřel jsem oči a vybavoval jsem si Bellin úsměv, její hebké rty, které byly tak plné a rudé, až jsem šílel touhou políbit je. Měla světlou pokožku, skoro stejně bílou jako jsme měli my. A její hnědé, čokoládové oči byly plné lásky.

Další obrázek už nebyl tak veselý. Bella ležela na silnici v kaluži krve a vedle ní stál mohutný vlk. Slyšel jsem jeho provinilé myšlenky, ale nic neudělal. Bál jsem se, že ji nebudu moci vzít do rukou, abych ji neporanil. Krev byla cítit všude, ale v tu chvíli jsem byl tak plný strachu o její život, že jsem vůbec na potravu nepomyslel. Vyděšený výraz Carlisleho, když ji uviděl, mi nahnal ohromný strach. Musí do nemocnice! To byl ortel, který vyřkl můj otec.

Byl bych nad její krásou přemýšlel dál, ale uslyšel jsem myšlenky, které se honily hlavou Jasperovi, Alice měla další vizi. Zaměřil jsem se na ní. Mohla to být zpráva o Belle. Byla! Ležela na posteli a její hnědé vlasy byly poskládány na polštáři a najednou byla všude tma. Co to bylo? Ani Alice nevěděla. Bylo to jakoby… Ne, ona přeci nemohla tak najednou…

Na nic jsem nečekal a vystřelil jsem z domu do garáže, kde parkovalo mé auto. Ještě jsem ani nezavřel dveře a už jsem startoval motor. Pneumatiky zakvílely a já jsem vystřelil jako šíp za svou láskou.

 „Co se stalo? Co jsi viděla?“ slyšel jsem za sebou starostlivý hlas Jaspera.

„Alice? Kam utíkal Edward?“ Obavy Esme na mě křičely i na takovou vzdálenost.

„Ségra, kam zmizel?“ ptal se Emmett, protože se zrovna nacházel v garáži, když jsem probíhal kolem a spěšně startoval auto.

Bože, prosím, ať je Bells v pořádku. Modlil jsem se, byl jsem si jistý, že nemám duši a tudíž nemám právo se modlit, ale pro ni jsem zkusil všechno.

Bella:

Probudil mě hluk, který se ozval v mém pokoji. Byl to zvuk střepů. Rychle jsem se zvedla z postele, ale prudký pohyb nebyl nejšťastnější a já jsem ucítila bolest. Chytla jsem se za hlavu a pomalu jsem se rozhlédla po místnosti. Myslela jsem si, že je to Renée, která mi nese léky, ale dveře byly zavřené. Otočila jsem hlavu na druhou stranu pokoje a u skříně na židli seděl ten kluk z nemocnice. Co tu chce? Jak se sem dostal? Okamžitě se mě zmocnil strach a já jsem si uvědomila, že jsem pořád sama doma. Co když mi bude chtít ublížit? Teď se mu těžko ubráním, nejsem dost silná!

Další poznatek byl jasný. Před očima se mi zjevila fotka, na které byla malá holčička spolu s nějakým chlapcem. Právě ta fotka, která mi shořela před očima. To je on! Jacob Black, vybavilo se mi v hlavě. Nevím, jak jsem si vzpomněla, ale vybavilo se mi jeho jméno. Z fotky, kterou jsem našla, bylo cítit přátelství. Teď jsem uvnitř cítila strach. Byl to pocit, který jsem měla zakódovaný hluboko v sobě, musel mi něco udělat, jinak bych tohle necítila.

„Co tu děláš?“ Chtěla jsem křičet, ale z mého hrdla se vynořil jen šepot. Zvedla jsem se a couvala jsem směrem ke dveřím.

„Nechci ti ublížit, Bello. Nikdy jsem nechtěl,“ vysvětloval, ale já jsem ho neposlouchala. Zmocňovala se mě panika, kterou jsem nemohla zastavit. Ruce i nohy se mi začaly klepat a já jsem se svezla k zemi vedle dveří. Chtěla jsem utéct, ale nenašla jsem sílu na to, abych se zvedla ze země. Když mě uviděl, chtěl jít ke mně, ale zastavil se, když viděl můj vyděšený pohled. Tvářil se zdrceně, ale co je mi do toho? Já chci, aby odešel.

„Jdi pryč!“ zakřičela jsem nejhlasitěji, jak jsem dokázala. Nehnul se ani o milimetr, za to všechny knihy, které jsem měla v polici, se sesypaly k zemi. Podíval se tím směrem a uviděla jsem něco zvláštního v jeho očích, poznání či něco podobného.

„Víš, kdo je můj otec? Řeknu mu, že jsi tu byl! Zmiz odtud, Jacobe Blacku!“ přikázala jsem mu, ale ani to s ním nehnulo. To, co ho překvapilo, bylo jeho jméno, které jsem vyslovila. Tázavě se na mě podíval.

„Pamatuješ si mě?“ mluvil překvapeně a já jsem se klepala strachy v rohu místnosti. Nevím, kde se ve mně vzala ta panika, ale byla to přímo hrůza, která mnou prostupovala. V ruce bych neudržela ani skleničku, jak se mi třásla.

„Ne, j-já… jen vím tvé jméno. Nic víc. Jdi odtud, nech mě být…, prosím.“ Byla jsem zoufalá a doufala jsem, že se tu objeví můj otec nebo mamka, aby mě vysvobodili. Seděl na druhé straně pokoje a pomalu se začal zvedat a blížit se ke mně. Když se zvedl, tak jsem ho uviděla v celé jeho výšce a bylo mi jasné, že nemám nejmenší šanci ubránit se. Byl velký a na opáleném těle se mu rýsovaly svaly. Nejspíš mu bylo jedno, že se strachy klepu, prostě se blížil.

„Ne! Neopovažuj se ke mně přiblížit. Nevíš, co se ti může stát,“ vyhrožovala jsem mu. Neměla jsem nic, čím bych mu mohla ublížit a sáhla jsem po první věci, kterou jsem měla nablízko. Byla to kniha a já jsem ji po něm bez přemýšlení hodila. Zásah by byl dobrý, kdyby ho ovšem nečekal a knihu nechytil. Asi jsem ho rozčílila, protože se začal klepat a přibližoval se rychleji. Po rukou i na zádech jsem cítila husí kůži a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku. Patřila strachu. Zabodla jsem pohled do jeho obličeje a cítila jsem zvláštní horko, které mě obklopovalo. Začal se trochu cukat, ale stále se blížil. Co se to se mnou děje?

„Neublížím ti,“ mluvil klidně a tiše, přestože se jeho tělo klepalo a v obličeji měl zvláštní bolestný výraz, ale já jsem mu nevěřila. Ani jediné slovo jsem mu nevěřila! Po tváři mi stekla kapka potu, která ani nevím, jak se tam vzala.

Jak můžu věřit někomu, kdo se objeví v mém pokoji nepozvaný. Uslyšela jsem zvuk motoru před mým domem a rychle brzdící auto. To musí být Charlie, radovala jsem se. V tu chvíli zmizelo to horko, které jsem cítila uvnitř sebe, a Jacob se přestal třást.

„Co ten tu dělá!“ zaklel a nevím odkud, ale přede mnou najednou stál Edward v obranné pozici. Byla jsem tak ráda, že tu je. Další vlna strachu na sebe nenechala dlouho čekat a já jsem dostala záchvat. Co když ublíží Edwardovi? Mému andělovi! Ne, to nejde. Schoulená do klubíčka jsem seděla na podlaze a pozorovala jsem ty dva, kteří se měřili pohledy. Edwardovi jsem neviděla do tváře, ale slyšela jsem tiché vrčení, které ze sebe vydával. Může člověk takhle vrčet?

„Zmiz odsud, čokle,“ řekl výhružně Edward a Jacob se na něj zašklebil.

„Zmiz odsud ty, pijavice! Nejsi tu vítaný,“ vyštěkl na Edwarda a ten znovu zavrčel.

 „Omyl, to ty nejsi vítaný. Chceš jí znovu ublížit? Už takhle se tě bojí dost!“ zakřičel na něj Edward a Jacob se stáhl. Ještě několikrát se zaklepal a vyskočil z okna. Bože, vždyť jsme vysoko! Stále jsem seděla v rohu místnosti a přemýšlela jsem o tom, co se teď stalo. Edward se otočil ke mně a starostlivě mě pozoroval. Když viděl, že se klepu strachy, tak zvedl ruce na důkaz, že mi nechce ublížit. Copak se ho bojím?

„Bello, neudělal ti nic? Jsi v pořádku? Nemusíš se bát, já ti neublížím,“ ujišťoval mě a já jsem na něj zírala jako na blázna. Proč by mi měl chtít ublížit? Vždyť mě právě znovu zachránil!

„Edwarde? J-já se tě nebojím,“ vzlykla jsem a natáhla jsem k němu ruku. Vzal mě do náruče a posadil se se mnou na postel. Hřbetem své ledové dlaně mi stíral slzy strachu, které jsem vyplakala. V jeho ledové náruči mi sice bylo trochu chladno, jak si později všiml a zabalil mě do deky, ale cítila jsem se v bezpečí. Po nějaké době jsem dokázala uklidnit vzlyky a začala jsem normálně a pravidelně dýchat. Edward nemluvil, jen mě upřeně pozoroval.

„Už potřetí jsi mě zachránil,“ zašeptala jsem, když jsem dokázala opět ovládnout svůj hlas.

„Udělal bych pro tebe cokoli,“ řekl a zvedl mi hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Zdálo se mi to, nebo měly jeho oči jinou barvu? Určitě měl zlaté oči, ze kterých jsem nemohla spustit zrak, ale teď byly jeho oči černé jako uhel.

„Proč?“ vypálila jsem. Nevím, proč jsem se zeptala, ale musela jsem to vědět. Chtěla jsem to vědět. Užírala mě ta nevědomost. Nadechl se a viděla jsem na něm, že neví, zda mi má říci pravdu. Při jeho nádechu jsem si všimla, že zatnul pěsti, ale nepohnul se z místa.

„Miluji tě, Bello,“ odpověděl po chvíli. Miluje mě. Ta slova působila jako hojivý lék na celou mou vynervovanou mysl. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv, který jsem stáhla, když jsem ucítila bolest. Chtěla jsem mu říci, že jsme na tom stejně, ale proč plýtvat slovy? Naklonila jsem se k němu. Nebylo to těžké, když jsem mu seděla na klíně. Trochu ucukl, nejspíš se bál, aby mi neublížil, ale já jsem věděla, co chci. Chci ho líbat! Znovu jsem se k němu přiblížila a zapletla jsem své prsty do jeho bronzových vlasů. Naše obličeje byly u sebe nebezpečně blízko a já jsem zapomínala dýchat. Toužila jsem po jeho polibcích a dotecích.

Vnímala jsem jeho vůni, která byla tak omamná. Pak přiblížil svou hlavu ještě blíž a naše rty se o sebe otřely. Cítila jsem výboje elektřiny, které byly mezi námi. Shodli jsme se a oba jsme přiblížili naše obličeje. Ucítila jsem Edwardovy rty na těch svých a přestávala jsem vzrušením dýchat. Po malé chvíli, která se mi zdála nekonečná, jsme naše rty spojili a propletli jsme své jazyky v nádherném polibku. Kdyby se ode mě Edward neodtáhl, tak bych nejspíš zkolabovala vzrušením a nedostatkem kyslíku. Sama jsem nechtěla polibek ukončit a nezdálo se mi, že bych k životu potřebovala něco tak obyčejného, jako byl vzduch. Stačil by mi Edward.

 20. kapitola - Shrnutí - 22. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Because it's fantastic! - 21. kapitola: