Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Nová šance pro Edwarda - Vesper

04.12.2011 (15:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 25× • zobrazeno 3915×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě bez oprav.

Nová šance pro Edwarda

Ve chvíli, kdy v Minster Hillu odbily kostelní hodiny půlnoc, vrzla hřbitovní vrata, zašustila drahá látka a ve stínu pod stromem se mihnul stín vysoké štíhlé osoby. Ladně klouzal po kamenných náhrobcích, jako had neslyšně se plazící za svou kořistí. Jakmile jej zachytil svým pohledem havran, který odpočíval na plačící soše anděla, zakrákal, mávnul svými mohutnými křídly a vznesl se k černočernému nebi. Stejně tak se vydali na útěk i další živí obyvatelé tohoto pochmurného místa. Hlodavci, žáby, brouci cítili přítomnost predátora, který vnikl do jejich, jindy bezpečného, útočiště.

V prostředí, kde se neustále vznáší pach smrti, ale zároveň i klidu a míru, najednou zavonělo i něco jiného. Omamná vůně možného útoku, tajemný pach nebezpečí, sladký závan upíra.

Po chvilce se ozvalo lehké zaťukání na dveře přístavku, který byl postaven vedle tamní márnice. Nohy židle zavrzaly po podlaze a ve světle prosakujícím zespod pode dveřmi se začal zvětšovat mohutný stín, který spolu s přibližujícím se šoupavým zvukem sípající osoby prozrazoval, že návštěvník bude mít brzy volnou cestu, aby se dostal dovnitř. Muž - upír, který zdánlivě trpělivě čekal, až mu hrobník otevře, se přikrčil a se soustředěním odpočítával kroky a čas zbývající do otevření dveří.

Železná klika zaskřípala a dveře se s protesty zvlhlého, plesnivějícího dřeva a rezavějícího kovu opatrně otevřely. Do nich vstrčil svůj svraštělý obličej muž, který zažil v životě víc než lecjaký jiný smrtelník a vlastníma rukama pochoval celou svou rodinu a už i všechny své přátele z dřívějších dob. V době, kdy začal pracovat jako hrobník, se jej lidé začali stranit a i jemu samotnému vyhovovalo žít si po svém a sám.

„Tak jste tady, už vás vočekávám, milostpane!“ zachrčel a bezzubá ústa se v jeho obličeji zarostlém vousy zašklebila. Ochotně otevřel dveře tak, aby návštěvník mohl vejít a bedlivě si jej při tom prohlížel. Carlisle zběžně přejel pohledem po místnůstce, která byla zároveň denním pokojem, kuchyní, koupelnou i ložnicí, načež se očima zastavil na malých dvířcích, které se nacházely nalevo od vstupních, ve kterých právě stál, a které vedly do místnosti s mrtvými těly.

„Bába povídala, že ta malá to měla spočítaný vod samýho začátku. Děcko prej bylo nějak blbě zatočený či co, zadkem napředky. Jó a šňůru že mělo vobmotanou kolem krku. To je jasný, pán bů móc dobře ví, jak si toho bastarda uhnala, a nechtěl dopustit, aby plod takovýdleho smilstva chodil po stejných cestách jako ti řádně zplození,“ zalamentoval hrobník a odplivnul si na dřevěnou podlahu.

„Pane Glansone, při vší úctě k vám - umírají stejně tak rodičky vdané i svobodné a novorozenci zplození ve svazku manželském i mimo něj. A teď už prosím – ta těla – kdybyste byl tak laskavý.“

Pan Glansone si doktora Cullena s lehkým despektem prohlédl a poté ukázal na malá dvířka, která už onen blonďák s temnýma očima pozoroval. Tato akce nebyla pro hrobníka ničím novým. Doktor si u něj dosud půjčil již sedm těl, toto bylo osmé a deváté. Vždy bohatě zaplatil a nad ránem mrtvolu včas vracel s brilantně jemnými stehy skrytými pod oblečením tak, že se nikdo z pozůstalých nic nedozvěděl.

Pitval nebohé zemřelé v touze zjistit ještě více o lidském těle, možnostech jak jej léčit a předcházet jisté smrti. Navíc se doktor Cullen nemusel při této odsouzeníhodné práci bát o svou duši, kterou jakožto zplozenec pekla už stejně dávno ztratil.

Zahalil mladé dívčí tělo do připraného sukna a stejně tak její dítě, které – kromě toho, že bylo zadušené – mělo evidentně i zlomený vaz, jak jej porodní bába nešetrně rvala z lůna jeho matky v touze pomoci alespoň jí. Ovšem nepovedlo se a mladá matka podlehla příliš velké ztrátě krve v důsledku rozsáhlých poranění.

Teď na to bádání navíc nebyl Carlisle sám. S velkým zájmem s ním studoval i jeho přítel, pro zvědavé obyvatele městečka bratr jeho vždy usměvavé a milé ženy, Edward. Mladík, který byl pro Carlislea spíš synem než přítelem.

Byl to právě týden, co se Edward vrátil do Anglie z kontinentu, kde povoloval uzdu své upíří divokosti a nechal vyplout na povrch démona, který se v něm skrýval. Toužil po lidské krvi a nechtěl se nijak omezovat a na to konto trpět strádáním a spalující žízní. Postupem času ale začal pociťovat výčitky svědomí a vrátil se ke svému stvořiteli, který si mezitím stvořil i svou družku – nádhernou Esmé.

Edward za sebou nechal napříč starým kontinentem mnoho bezkrevných těl, smutku a neobjasněných záhad, ale nepřineslo mu to žádné uspokojení.

Právě čekal na Carlislea, chystal nástroje a stoly k pitvání těch dvou ubožáků a přitom přemýšlel nad svými činy a nad tím, jestli má vůbec význam snažit se změnit svůj osud. Co když je zkrátka zrůda a má jí být až do konce své existence? Co když se narodil proto, aby svými hříchy působil jako ta temná stránka rovnováhy dobra a zla na Zemi?

Přestože se chtěl ubránit detailnímu vzpomínání, proti jeho vůli mu vyvstala na mysli událost, která mu a pomohla v jeho rozhodnutí vrátit se za Carlisleem a zkusit se živit zvířecí krví.

V lehkém podzimním větříku se pohnuly lístky stromu a na zem se snášela vlhkost a chlad brzkých ranních hodin. Občas se parkem ozvalo volání nočních ptáků nebo zašustění zvířete hledajícího spící a snadnou kořist.

Mladá dívka právě spěchala domů.

Neměla v opuštěném parku v tuto pozdní hodinu co pohledávat a měla strach, ale právě spěchala za klientem, ke kterému byla objednána.

Šlo o dobře promyšlenou lest, jak se zbavit nestranného soudce, který by téměř jistě v budoucnu dostal za úkol rozhodnout vážný spor o dělení majetku. Soudce byl sice muž navýsost spravedlivý, nepodplatitelný a rozumný, ale také s obrovskou slabostí pro ženy a tělesné rozkoše.

Dotyčná kurtizána byla zaúkolována z jasných důvodů – trpěla příjicemi a poté, co by nakazila svou oběť, dostala by tučnou odměnu, za kterou by si mohla užít zbytek svého krátkého života.

Soudce by časem začal trpět demencí, neovladatelným třesem a nakonec by zemřel. Vrah - muž, co si objednal nakaženou prostitutku - jednal s dostatečným časovým předstihem a vše měl do detailů chladnokrevně naplánované.

Nepočítal jen s jedním důležitým faktem – že jeho vábnička může skončit jako skutečná návnada, kořist pro žíznivého upíra.

Křovím se něco mihlo a otřelo se o listí. Větvičky zakřupaly.

Asi kočka, číhající na myš – pomyslela si dívka, přitáhla si pletený šál ke krku a zrychlila tempo svého poklusu.

Z vedlejšího křoví se ozval zvuk, jako by z něj někdo vylezl a dívka se vyděšeně ohlédla. Srdce cítila až v krku a v hlavě jí bušilo. Přerývaně dýchala a začala odříkávat první modlitbu, která jí přišla na jazyk.

Něco se před ní mihlo.

Nad hlavou jí máchnul křídly noční pták, v dálce se ozvalo zavytí a někde blízko ní zavrčení.

Byla si téměř jistá, že ji zrak ani sluch nešálil, ale snažila se sama sebe přesvědčit, že to jen kvůli únavě špatně vidí i slyší.

Popoběhla ještě kousek a pak zůstala stát jako přimražená na místě. Před ní stál muž vysoké a štíhlé postavy a pozoroval ji lačným, temným pohledem.

„Skoro ses strefila, s tou kočkou a myší. Hádej, kterou roli si v naší hře zahraješ ty?“ pronesl medový hlas a mladík se na dívku smutně usmál. Ta na něj hleděla vytřeštěnýma očima a nemohla si ustálit myšlenky. Chvilku přemýšlela nad tím, že právě asi prožívá poslední okamžiky svého ubohého života a následně hned nad tím, že podobně nádherného muže snad nikdy neviděla.

V dalším momentě byl mladík už jen nepatrný kousek od ní a obezřetně si ji prohlížel. Ovšem nedíval se na ni pohledem, který znala od svých klientů. Nebyl v něm ani sexuální chtíč ani zalíbení, spíš lítost a nenávist k sobě samému.

Edward nedočkavě polknul jed, který se mu obrovskou rychlostí nezadržitelně tvořil v ústech. Skoro šílel touhou po krvi.

Ďábel, určitě je to ďábel! pomyslela si dívka a začala se nekontrolovatelně třást a vzlykat.

„Upír, drahoušku, upír. To jsem a nic jiného. Měla by sis mne pořádně prohlédnout, takto vypadá zosobnění démona, krvežíznivé zrůdy,“ oznámil dívce a poté, co se rozplakala ještě srdceryvněji, ji pohladil po tváři. Než stihla cokoli namítnout, sklonil se k ní a svými zuby prokousnul jemnou kůžičku krku. Dívka slabě vykřikla a začala jej od sebe odtlačovat, ale nebylo jí to nic platné. On si ji přitáhnul blíž a pažemi ji obemknul ještě pevněji. Vypadali jako milenci a on jako muž, který utěšuje svou partnerku. Po několika sekundách se dívka přestala bránit, zvláčněla v jeho náruči a poddala se smrti.

Démon noci s tváří anděla a bronzovými střapatými vlasy dopil a následně odhodil ženskou mrtvolu se zmuchlanými šaty a blonďatými vlasy špinavými od krve do křoví.

Bylo mu úplně jedno, jestli jej stihne trest upířích vládců za to, že se nechová dostatečně nenápadně. Nezáleželo mu už na ničem. Sám sobě byl odporný, a kdyby se jej Aro a jeho bratři rozhodli zlikvidovat, bral by to jako vysvobození z děsivé noční můry, která trvala už tři desetiletí.

Vražda chudé francouzské prostitutky Marlenne Edwarda trápila ze všech nejvíce.

Přestože to nebyla dívka nejctnostnějších mravů a k nevinnosti měla opravdu daleko, přiměla Edwarda právě tato vzpomínka k rozhodnutí, že musí udělat vše pro to, aby nebyl tím, pro co je předurčen. Přestože je a zůstane zabijákem, už dál nesnese výčitky svědomí.

Ovšem jestli se mu podaří odolat volání lidské krve, to neměl tušení, proto hodlal zůstat ještě několik měsíců ukrytý v domě Carlislea a Esmé, kde se chtěl naučit bojovat se svou žízní, aby nebyl lidem nebezpečný.

…

Zatímco bezvládná Rosemary Swanová spolu se svým dítětem opouštěla v náručí světlovlasého upíra místní hřbitov, Isabella Swanová se k němu chvatnými kroky blížila.

Chtěla ještě naposledy vidět svou milovanou sestru a rozloučit se s ní.

Cupitala po křivolakých cestičkách mezi hroby a přitom se nervózně ošívala a otáčela. Měla velmi zvláštní pocit, jako by ji něco sledovalo. Teď už věděla, že dnes měla zůstat doma.

Za smuteční olší něco prasklo, Isabella vrhla tím směrem svůj pohled a vyděšeně polkla. Na malý moment měla pocit, že se v dálce něco světlého pohnulo a že ji sledují dva karmínové pohledy. To se mi určitě zdálo - pomyslela si Bella a natáhla krok.

Byla už jen asi padesát kroků od márnice, téměř už schovaná v bezpečí, když se o ni otřel chladivý vzduch, jakoby najednou uhodil mráz. Okamžitě jí vyskočila husí kůže a ona se strachy bez sebe otočila kolem dokola své osy.

Nad vchodem do umrlčí komory se ozvalo zaskřípání. Pootevřelo se okno a zaskučel vítr. Bella sebou škubla a přinutila se zamrkat a hluboce se nadechnout. Z půdy nad márnicí vylétl černý havran a zakrákal jí nad hlavou. Byl to teprve pár okamžiků, co se vrátil z nedalekého lesíku, kde čekal, dokud cizí predátor - upír - neopustí jeho teritorium a teď jakoby chtěl varovat Bellu, že zde stále ještě není bezpečno. Třikrát kolem ní zakroužil a pak se usadil na stromě, odkud měl dostatečný přehled na dění na celém hřbitově.

„Je tu někdo?“ šeptla chvějícím se hlasem a přitáhla si vlňák pod bradu. Strachy už téměř omdlévala, ale snažila se hluboce dýchat a zůstat při vědomí. Začalo jí šumět v uších, jakoby se kolem ní prohnalo celé hejno havranů.

Na tváři ucítila mrazivý dech a kousek od ní tichounce zaznělo: „Odejdi, dokud je čas! Odejdi, pokud nechceš zemřít.“

„Kdo je to?!“ vykřikla Bella, ale vlastně jen otevřela němá ústa. Hlasivky jí vypověděly službu.

Myslela si, že už úplně blouzní, protože kousek od hrobu staré babky Clewensové, místní čarodějky a bylinkářky, uviděla opět ty karmínové oči.

Bella zatřepala hlavou a snažila se přesvědčit o tom, že rudé oči ji pronásledují právě kvůli ní, kvůli paní Clewensové, za kterou Bella i se svou sestrou Rosemary ráda chodila a společně si povídaly o léčení, bylinách, ale také o lidské duši a temných bytostech pohybujících se po Zemi spolu s lidmi. Strašidelné příběhy o různých démonech a nadpřirozenu děvčata zbožňovala a vždy si od staré babky šarlatánky vyprosily nějaký děsivý příběh. Nejraději měly povídání o upírech. Po každém takovém strašidelném večeru si obě sestry vlezly do jedné postele a společně se klepaly strachy.

Jenže paní Clewensová před pěti lety zemřela a tak si dívky povídaly při dlouhých večerech strašidelné příběhy samy. Teď si za to ale Bella spílala, protože právě proto, že si už jako malá holčička vsugerovala, že existují různí démoni noci, je teď viděla všude kolem sebe.

Ještě deset kroků a budu v bezpečí! pomyslela si.

Už měla ruku na klice, když se ji něco chladného pokusilo strhnout stranou do křoví, které bylo hned u márnice, ale naštěstí se právě v tu chvíli otevřely dveře, jakoby starý muž měl nějaký šestý smysl a přesně věděl, kdy zakročit.

Pan Glansone chytil Bellu kolem pasu a bleskurychle ji vtáhnul do místnosti, kde plápolal oheň v krbu, šířilo se příjemné teplo a celkově zde vládla klidná atmosféra. Kupodivu měl ten stařík mnohem více síly, než se na první pohled zdálo. Bellu to přimělo zamyslet se nad tím, jak starý asi může pan Glansone být, když je v něm tolik energie a jistoty. Vděčně se na něj podívala a snažila se popadnout dech. Cítila se, jako by měla právě vypustit duši.

Hrobník jí podal židli a přisunul před ni skleničku s kořalkou.

„Na posilněnou!“ zaskuhral a bedlivě si ji měřil zpod střapatého obočí. Pak pokračoval: „Vysvětli mi, holka blbá, co teďkajc pohledáváš tadyk, na krchově? Copak nevíš, že to neňji nejlepčí nápad?“

„Děkuju vám, ani nevíte jak moc. Budu vám vděčná do konce svého života,“ pronesla Bella a vteřinu na to se ozvalo děsivé škrábání na dveře, jako by se někdo chtěl dostat dovnitř. Dřevěné vetché dveře se zachvěly, ale neotevřely se. Bella se na ně dívala s doširoka otevřenýma očima a srdce jí vynechalo jeden úder.

Něco nebo někdo se evidentně snažilo dostat dovnitř.

„Neboj se,“ zasmál se hrobník, „semkajc se nic nedostane, tím si můžeš bejt sakra jistá. Toto je moje území a žádné nadpřirozené síly semdle nesměj. Kdyžby mohly, už bych tu dávno nebyl,“ zasyčel a odplivl si. Pak se na Bellu, která se právě začala uklidňovat, zvláštně podíval.

„Takže, ty seš ta druhá malá Swanovic holka, že jo?“

Bella váhavě přikývla a stočila pohled na dveře do pokoje s mrtvými těly. Právě se chystala vyslovit prosbu, že by ráda viděla tělo své sestry a jejího dítěte, jenže hrobník ji nenechal.

„Hmm, no, musím říct, že seš ještě hežčí, než ta tvoje sestra. Jemná kůžička, nevinné voči… to se mi líbí. Řekni mi, svěřila se ti Rosemary, kdo byl fotrem toho jejího fakana?“

Bella na hrobníka vykulila oči a poprvé za tu dobu, co byla v jeho příbytku, jí projela vlna strachu.

Vždyť to je člověk Bello! Lidí se bát se nemusíš, lidi ti neublíží. To démonů, duchů a upírů by ses měla bát. Ať je hrobník jakýkoli, venku je to určitě mnohem nebezpečnější! snažila se namluvit sama sobě a zklidnit se.

To už ale stál hrobník přímo u ní a rozepínal si kalhoty.

Bella vykřikla, ale on jí pohotově zacpal ústa a zasyčel: „Seš úplně stejná jak ta tvoje proklatá sestra, taky prve ječela, pak prosila, kopala kolem sebe, snažila se mě poškrábat a nakonec už jen brečela a poddala se mi. Řek bych, že se jí to nakonec i líbilo,“ nechutně se zasmál a Bellu ovál jeho hnilobně zapáchající dech.

„Ale chlap jsem pořádný, však to taky té tvojí sestře stačilo jednou a už byla ta čubka obtěžkaná.“

Bella se bezmocností rozplakala. Tak toto ji teď čeká? Stejný osud jako její sestru? Má se stát hračkou pro tohoto odporného, násilnického starého chlapa?

„Mám moc rád mladé, nepoškozené masíčko. Zbožňuju, když mám jistotu, že se v tobě ještě nikdo neproháněl, že si utrhnu to, co ještě nikdo neměl, že ti roztrhnu tu tvou malou těsnou dírku. Budeš křičet a brečet a tím mi způsobíš tu největší slast,“ pronesl hrobník jako v tranzu a chytil Bellu za pas a strhl ji pod sebe na zem.

…

Jakmile Carlisle opustil lidským tempem hřbitov, vběhl upíří rychlostí s oběma těly do lesa a během dvou minut byl doma. Doktor Cullen položil mrtvolu dívky a novorozence na stůl a šel se podívat na svou ženu, po které se mu už neskutečně moc stýskalo. Edward si mezitím prohlížel oba předčasně vyhaslé životy. Právě zkoumal zlomené krční obratle udušeného dítěte, když jej ovál chladný vzduch. Překvapilo jej to, protože jako upír takové drobnosti většinou nevnímal, ale teď měl pocit, jakoby mu ten chladivý, neodbytný vánek chtěl něco říct.

Potřepal hlavou a chvilku přemýšlel, jestli na něj nemá jeho krátkodobá abstinence od lidské krve neblahý vliv, když se v místnosti zvedl vítr. Venku se nepohnul ani lísteček, ale v pokoji se vytvořil lehký vzdušný vír a vzplála svíce. Edward vzhlédl a v místě, kde začínal stín, který vrhala svíčka, zpozoroval podivný mlžný opar.

Zahltil jej zvláštní svíravý pocit a on nedokázal odtrhnout pohled od krásné dívky, jejíž podoba se rýsovala v přeludu, který jej upřeně sledoval. Ta dívka byla velmi podobná mrtvole ležící před ním na stole, ale byla mnohem krásnější, jen oči měla děsivě mrtvé a otupělé. Působila velmi křehce a něžně, neměla tvář staženou bolestí a Edward cítil potřebu jí pomoci.

Chvíli na sebe upřeně hleděli a pak Edward uslyšel hedvábné spílání, naříkání a prosby. Všechna ta slova, co se mu ozývala v hlavě, zazněla bez toho, aby je kdokoli vyslovil. Mladík s bronzovými vlasy si ani nebyl jistý, jestli si to vše jen nevymýšlí jeho vyhladovělá mysl, ale věděl, že pokud by ihned nevyběhl na hřbitov, nikdy by toho nepřestal litovat.

Položil mrtvé tělíčko novorozeného chlapečka a rozběhl se směrem, který mu určil dívčin mlžný přízrak, který se ještě před chvílí snažil varovat svou sestru a dostat se za ní do hrobníkova domku, ale protože neměl žádnou fyzickou sílu, nepovedlo se mu to.

Poslední zbytky živé energie, která nemilosrdně unikala z těla Isabelliny sestry, Rosemary, se zjevily v domě upíra, který odnesl ji a jejího syna do svého příbytku. Její duše měla už dávno být na onom světě, ale Rosemary nemohla dopustit, aby se Isabelle stalo to samé, co jí.

Snažila se svou sestru varovat. Chtěla ji vyhnat ze hřbitova a pak i vyděsit nadpřirozenými jevy, ale dosáhla jen toho, že Bella dobrovolně a vděčně vběhla do náruče hrobníka Glansona.

Cullenovi byli její poslední naděje, tím víc, když teď - jako nadpřirozená bytost – už s jistotou věděla, že nejsou obyčejnými lidmi. S Bellou si o panu a paní Cullenových často povídaly a snažily se přijít na to, co je na nich tak zvláštního, ale že jsou upíři, to je nenapadlo.

Teď se navíc domů vrátil i jejich příbuzný – nádherný mladík s ostře řezanými rysy a medovými vlasy, který byl dlouhá léta v cizině a podle toho, co z něj Rosemary cítila, nebylo právě nejbezpečnější, aby šel její sestře pomáhat právě on. V jeho očích bylo, na rozdíl od pana a paní Cullenových, příliš mnoho rudých stop, přestože nabíraly zlatavý odstín.

Rosemary ale neměla na výběr a tento démon s tváří anděla byl jediný, kdo mohl její milované sestře teď pomoci. Času nebylo nazbyt.

Edwardovi trvala cesta pouhých pár okamžiků a během chvilky spěšně rozrážel zrezivělá hřbitovní vrata. Už přes celý hřbitov slyšel - kromě žalostného křiku - jedno vyděšeně bijící mladé srdce a druhé líné, jakoby naprosto otupělé a bezcitné.

V následujícím momentu byl u dveří, a když sáhl za kliku, zůstalo mu dřevo i se starým kováním v ruce. Odhodil už nepoužitelný kus příbytku a vstoupil do místnosti, kde se na zemi svíjela mladá dívka a na ní zablešený stařec.

Edward se nadechl a chystal se skočit po tom odporném muži, kterému se právě podařilo roztáhnout nebohé dívce nohy od sebe, a teď se s hrozivým úsměvem dobýval pod poslední zbytky jejího oblečení. Spokojený škleb na jeho tváři ale vystřídalo překvapení, když za sebou uslyšel zavrčení, po kterém ztuhla krev v žilách i jemu, člověku, který už zažil ledasco.

Edward měl najednou v hlavě prázdno, jediné, na co se byl schopný soustředit, byla líbezná vůně mladé dívčiny krve, která prosycovala veškerý vzduch v té malé místnůstce. Odolat jí by měl problém, i kdyby se už dlouhá léta živil jen zvířaty, ale on abstinoval teprve chvíli a navíc byl vyhladovělý.

Pak ale uviděl tvář dívky, kterou hrobník zatěžoval svým tělem a najednou byl na pochybách, jestli víc touží po její krvi nebo po ní samotné. Byl tou dívkou s kaštanovými vlasy natolik okouzlen, že poprvé ve své existenci zastavil své tělo predátora v útoku a zaváhal, jestli ji skutečně chce zabít.

To si ale Glansone vysvětlil úplně jinak a protože nechtěl přijít o ten požitek, kdy zprzní další pannu, otočil se na Edwarda přes rameno a řekl:

„Klidně se čum, kluku, ale já si užiju první. Pak ti ji klidně přenechám. Tak se postav pěkně do řady a drž hubu. A dávej dobrej pozor, třebas se něčemu přiučíš,“ zachechtal se hrobník, roztrhl Bellino prádlo a svou špinavou, obrovskou rukou se dotkl jejího nahého, čistého a nevinného těla. Ona vykřikla, hlas měla prosyceným děsem, a zůstala strnule ležet, jakoby se připravovala na smrt. Nebyla schopna pohybu, jen vše pozorovala skelnýma očima.

Edward se napnul jako struna a zaútočil na to, co bylo jeho.

Hrobník se ale své kořisti odmítl vzdát a nahnul se nad ni, v touze ji skrýt jen pro sebe, čímž upírovi doslova vnutil vlastní život.

Edward udělal jeden rychlý pohyb a zakousnul se do hrobníkovy krční tepny, která byla jen pár čísel od Belliny tváře. Ona šokem nedokázala ani zavřít oči tak skon pana Glansona probíhal přímo před jejím zrakem.

Zatímco se Edward krmil, zpříma se díval do těch dvou čokoládových zorniček, které jej vystrašeně pozorovaly.

Věděl, že nepije krev, kterou chtěl, ale nebyl schopen se od starce odtrhnout. A byl za to vděčný.

Bella stěží přemáhala nevolnost. Své žaludeční šťávy cítila až v krku a snažila se soustředit jen na to, aby nezvracela.

Když ale Edwardovi unikla kapka hrobníkovy krve z úst a skápla Belle rovnou na tvář pod oko, začala se dávit.

Upír s andělskou tváří odhodil už vypité tělo starce do kouta domku a otočil polonahou Bellu na bok, aby se nezadusila. Zatímco dávila žaludeční šťávy, snažil se vymyslet, co by s ní měl udělat.

Už jej nesvírala ničivá žízeň po krvi a zároveň jej začala pohlcovat neodbytná touha dívku ochraňovat.

Je nádherná. K smrti vyděšená, ale nádherná a od teď už jen moje! pomyslel si Edward.

Nemohl ji nechat jít. Všechno viděla. Porušil by tím nejvyšší pravidlo upírů, a i kdyby jí nikdo řeči o upírech neuvěřil, zavřeli by ji do blázince a prohlásili ji za nesvéprávnou a šílenou. A pokud by o tom nikomu neřekla, nikdy by se nezbavila nočních můr a se skutečností, co právě viděla, by se nesmířila.

A rozhodně ji nemohl ani zabít.

Bezmyšlenkovitě ji začal hladit po vlasech, a když se přestala nadavovat, vzal ji ze špinavé podlahy do náruče. Urovnal na ní zbytky oblečení tak, aby alespoň trochu zakrývalo intimní části jejího těla a rozešel se s ní směrem k domovu. Bella se nijak nebránila, jen odevzdaně ležela. Mladík voněl tak úžasnou sladkou vůní, že ji to začalo uspávat, a tak se mu jen schoulila na hrudi a poddala se své potřebě spát.

Edward si byl vědom faktu, že je pro ni jako upír příliš nebezpečný, a že kdyby nebyl právě nasycený lidskou krví, možná by i na ni zaútočil, ale zároveň si byl jistý tím, že by jí teď už nedokázal ublížit.

A od prvního momentu, kdy ji sevřel v náručí, věděl, že je to ta nejsprávnější věc, kterou kdy udělal. Věděl, že dostal šanci pokusit se naplnit svou existenci něčím smysluplným a krásným. A konečně věděl, že ji nikdy nemůže nechat odejít a že se stane jeho druhou polovinou, přestože ona sama o tom nemá zatím ani zdání.

Vesper

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance pro Edwarda - Vesper: