Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Věčný bojovník

Tak mám zde další jednorázovku. Předem bych chtěla upozornit, že se nejedná o Bellu a Edwarda jako snad ve všech mých povídkách, ale o Alici a Jaspera. Změna jednou za čas nikomu neuškodí a myslím, že v tomhle případě to bude pravda.
Předem bych chtěla upozornit, že povídka je psána ve dvou časových pásmech, jedna část se odehrává ve starověkém Kartágu a druhá za války Severu proti Jihu.

24.04.2010 (15:00) • Petronela • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2957×

Věčný bojovník

---

Vítr si pohrával s mými vlasy a nesl sebou také písek. Všude kolem mě byla cítit smrt. Zem byla nasáklá krví mých protivníků i spolubojovníků. Sem tam donesl vítr k mým uším zasténání raněného nebo právě umírajícího. Stál jsem ztěžka na nohou a díval se na tu hroznou zkázu všude kolem sebe.

Cítil jsem, jak mi po paži stéká krev, ale to byla maličkost. Tohle jsem zažil už tolikrát a na mém těle to bylo jasně vidět. Tvrdý výcvik a potom do boje. Byl to stále ten samý scénář jako před třemi lety, nic se za tu dobu nezměnilo, kromě toho, že jsem se naučil být přezíravý, nedůvěřivý a hůř jsem navazoval přátelství.

Kvůli tomu jsem přišel i o ni. Miloval jsem ji a stále ještě miluji, ale ona se rozhodla, že beze mě jí bude mnohem lépe a tak se rozhodla odjet. Při vzpomínce na mou malou Alice, se mi svíralo srdce a měl jsem chuť křičet, ale výcvik ve mně tyto lidské pocity zabíjel.

Když jsem se dostal do tábora, první, co jsem udělal, bylo, že jsem došel k prvnímu sudu s vodou a ponořil do ní hlavu. Dlaněmi jsem si několikrát pod vodou omyl obličej, ale pod vodou jsem zůstal, dokud mi nezačal docházet kyslík. Tohle jsem opakoval snad ještě třikrát. Oči jsem měl vždy otevřené a sledoval ty bublinky stoupající vodou.

„Witlocku, už zase?“ zaslechl jsem přes vodu tlumený hlas jednoho z důstojníků. Okamžitě jsem si stoupl do pozoru a mokré vlasy se mi přilepily na obličej, několikrát jsem musel také zamrkat, abych dostal všechnu to vodu z očí, a když jsem se nadechl, cítil jsem vůni slané vody z nedalekého přístavu.

 

Vál mohutný vítr a opíral se nám do ráhen. Loď se nakláněla a přes palubu se valila voda. Všichni se snažili zajistit volná lana a veškeré předměty, které by voda mohla odnést. Přes hustý déšť, který se snášel, jsem skoro nic neviděl, ale snažil jsem se pomoct, jak jsem mohl.

„Aeneasi, běž pryč, my to tu zvládneme!“ křičel na mě jeden z mužů utahující právě lano kolem sloupu. Plachty byly skasané, ale stěžně se ve větru velmi kývaly a hrozilo, že se zlomí. Kdyby se tak stalo, nemohli bychom pokračovat v cestě a náš návrat do domoviny by to ještě oddálilo.

„Claudii, běž pomoct Antoniovi, já to tady zvládnu!“ snažil jsem se překřičet padající déšť a chytil jsem další lano, které jsem se snažil pevně přivázat k druhému, které bylo utržené. Loď se kymácela v poryvech větru a několikrát jsem na tváři cítil spršku slané vody, když se přes palubu přehoupla další vlna.

Celou noc jsme strávili na palubě. Až časně k ránu se bouře uklidnila a zpod tmavých mraků se na nás přívětivě usmálo ranní slunce. Jeho zlaté paprsky vykouzlily na všech tvářích spokojený úsměv, jenom náš navigátor se mračil a nahlížel do nějakých map, které si donesl z podpalubí.

„Děje se snad něco?“ zeptal jsem se ho, když jsem přešel po přídi až ke kormidlu.

„Ano, náš návrat do vlasti se prodlouží. Bouře nás odnesla až k břehům Afriky a budeme tam muset zakotvit a nabrat zásoby, jelikož s tím, co máme k dispozici, bychom domů nedopluli,“ vysvětlil mi svůj zachmuřený výraz a já přes jeho rameno nahlédl do map a poté k obzoru, kde se rýsovala ona pevnina. Muži na palubě ji také zaregistrovali a začali plánovat, co udělají, až se znovu octnou na pevnině.

„Je tam někde přístav nebo je to neosídlená část?“ zkoumal jsem mapu, když v tom se starcův prst zabodl do jednoho místa na mapě. Kartágo. Takže přeci jen město a jak to tak vypadá, není ani malé, takže bychom tam mohli získat vše potřebné, abychom co nejdříve mohli vyrazit na cestu do Řecka.

„Čí je to město?“ Padla další důležitá otázka. Tentokrát se ptal další z mých mužů.

„Vládne tam královna Elissar, byla to žena Sychanea, ale jen co ho Pygmalion zabil, opustila Týros a usadila se zde, založila tu město a teď je to jedno z center obchodu. Jak je možné, že jste o tom neslyšeli?“ podivil se další muž. Tentokrát to byl nějaký obchodník, který prchal z Tróje a my byli tak ochotni, že ho vzali sebou.

„Možná si na to trochu pozapomněl, drahý příteli, ale my se vracíme z války a nějakým vzkvétajícím městem jsme se neměli čas zabývat,“ odpověděl jsem mu trochu cynicky a znovu se zahleděl k té pevnině. „Za jak dlouho tam budeme?“

„Do večera bychom měli být v přístavu.“

„Dobrá, tak tedy směr Kartágo!“ zavelel jsem a muži se rozprchli po palubě. Někteří opravovali škody po bouřce, další roztáhli plachty a někteří si jenom užívali slunce.

 

„Pane majore!“ stál jsem v pozoru a voda mi stékala po tvářích.

„Pohov, Witlocku. Stejně nikdy nepochopím, proč se snažíš utopit v sudu, ale budiž. Tažení dopadlo výtečně, co na to říkáš?“ řekl spokojeně a prohlížel si tábor, kde většina posedávala na zemi a unaveně leštila zbraně nebo si jenom povídala. Sám jsem přehlédl tuhle scenérii jediným pohledem a nezaznamenal nic uspokojujícího.

„Ano, pane,“ přitakal jsem poslušně.

„Neříkáš to moc přesvědčivě. Něco se ti snad nelíbí?“ otázal se trochu pochybovačně.

„Dnes jsem stál uprostřed toho pole, kolem mě byli všichni ti mrtví nebo právě umírající a já se ptal sám sebe, kdy už to skončí, vždyť už to trvá tři roky,“ povzdechl jsem si a hleděl zase do země.

„Máš pravdu, trvá to už dlouho, ale nelam si s tím hlavu, tohle není v našich rukách,“ odpověděl mi vševědoucně a vydal se k dalším lidem. Já se opět naklonil nad sud s vodou a zahleděl se na svůj odraz odrážející se na hladině.

Tvář jsem měl strhanou od věčných bojů a teď také od bolesti nad ztrátou Alice. Zase jsem ji chtěl sevřít v náručí, ale nešlo to. Rozhodla se odjet daleko ode mě a možná to bylo i dobře, ale já jsem chtěl mít někoho, ke komu bych se mohl vracet, s kým bych se mohl smát, komu svěřovat své trápení a své pochyby.

„Nemysli na to, možná nebyla ta pravá.“ Došel ke mně Josh.

„Tobě se to řekne. Alice jsi skoro neznal, nevíš, o čem mluvíš.“ Po dvou letech, kdy jsme si na bojišti navzájem kryli záda, jsme se stali přáteli, přestože to nebylo asi to nejsilnější pouto, jaké mezi přáteli může vzniknout, ale tohle nám naprosto vyhovovalo.

„Možná to nechápu, ale vím jedno. Ty ses narodil, aby ses stal vojákem, abys bojoval za svou vlast a lepší zítřky a pokud to Alice nechápe, nehodí se k tobě a je možná lépe, že odjela,“ řekl tvrdě a já se na něj podmračeně podíval. Jeho slova se mi ani trochu nelíbila. Možná měl pravdu, že jsem se narodil, abych se stal vojákem, ale to mi ještě nemělo bránit v tom, být s někým, koho miluju, nebo snad ano? Je tohle daň za to, že chci lepší svět pro všechny?

Po tom poněkud zvláštním rozhovoru s Joshem jsem se přesunul do stanu, kde jsem se natáhl na kavalec, ruce si složil pod hlavu a zavřel oči.

 

Blížili jsme se k přístavu, do kterého nás naváděla zář ohně z blízkého majáku. Před přístavem nás však zastavila stráž, protože nikoho tahle na večer nečekali.

„Za jakým účelem jste připluli do Kartága?“ otázal se mě jeden strážný s měděnou helmicí na hlavě a kopím v ruce. Měl zarostlé tváře a prohlížel si mě nedůvěřivě.

„Bouře nás vychýlila z kurzu a než budeme moct pokračovat v naší cestě, potřebovali bychom nakoupit zásoby. Pusť nás do přístavu,“ mluvil jsem k němu velitelsky přísným hlasem a muž se tedy otočil na druhého po jeho boku a vyměnili si několik slov. Pak se zase podíval na mě a znovu si mě nedůvěřivě změřil a zaměřil se hlavně na meč, houpající se v mé pochvě.

„Ale pánové, snad nebude tak zle. Tady tenhle mladík se vrací z Tróje a už nějakou dobu je na moři, těšil se, že jeden večer stráví na pevnině v objetí nějaké krasavice,“ vpletl se do našeho rozhovoru ten kupec, který měl snad ke všemu co říct.

„Barko, není to ten nenechavý kupec? Hej, Menkaure, jsi to ty?“

„Vidíš, pane, znají mě zde,“ zašeptal mi potěšeně kupec do ucha a já si ho podezřívavě změřil.

„Vy ho znáte?“ zeptal jsem se stráží.

„Samozřejmě, že ho známe, pane. Hej, povolte řetěz a pusťte tuhle loď do přístavu, a abychom nezapomněli, Menkaure, měl by ses hlásit u královny Dido, máte spolu ještě nějaké nevyřízené účty,“ pokřikoval jeden z těch stráží a my mezitím vpluli do přístavu.

„Co máš s královnou za nevyřízené účty?“ otočil jsem se na toho kupce a tomu jenom zablesklo v očích jako nějaké kočce. Raději jsem se dál nehodlal vyptávat. Jen, co jsme se dostali až k molu, vyskočil jsem na pevninu a hodlal si sehnat nějaké ubytování na dnešní a případně i zítřejší přenocování.

„Pane, počkej!“ zavolal za mnou Menkaure, a tak jsem se zastavil a otočil se k němu. Co zase ten tlouštík chce? „Pane, musíte mě doprovodit ke královně, přece tak udatný bojovník jako jste vy, nebude spát v nějakých pochybných podnicích?“ Nějak asi pozapomněl, že jsme z Tróje tak trochu utekli, ale to mu nehodlám ani v nejmenším připomínat.

„Proč bych měl jít za královnou?“ zeptal jsem se, ale Menkaure mi nic neřekl a už mě táhl za paži dál klikatými uličkami města, které pomalu začínalo ožívat nočním životem. Bylo vidět, že už zde někdy byl, a tak bez jediného zaváhání došel až k branám paláce stojícího na skále kousek nad přístavem. Po krátkém dohadování se strážemi nás pustili dovnitř. Všude kolem hořely louče namočené v oleji a vyzařovaly kolem sebe tolik světla, abych si hrad mohl prohlédnout.

„Pojďte, pane, na dívání bude času dost,“ řekl Menkaure a táhl mě zase někam dál. Nohy mě už nechtěly poslouchat, ale i tak jsem ho následoval. Ze všeho nejvíc jsem se těšil do postele. Menkaure však trval na svém a zastavil se až ve velké sloupové síni, na jejímž konci seděla na trůnu žena s černými vlasy, pronikavým pohledem a přívětivým úsměvem na rtech. Když vstala, zjistil jsem, že je menšího vzrůstu, ale i tak moc pěkná.

„Menkaure, konečně ses na nás přijel podívat!“ přešla až ke kupci a políbila ho na obě tváře.

„Královno, jsem rád, že vás mohu znovu vidět. Právě jsem se vrátil z Tróje, měl jsem původně namířeno do Řecka, ale kvůli bouři jsme museli přistát zde, a tak jsem si nemohl odpustit tě nenavštívit a také ti nepředstavit Aenease.“ Na mě mluvil až moc rychle a tak jsem jeho slova moc nevnímal, dokud nevyslovil mé jméno a královnin pohled se nepřesunul na mě.

„Tak Aeneas říkáš?“ řekla zaujatě a prošla kolem mě plavým krokem. Jemné hedvábné šaty za ní jenom vlály a cítil jsem nějaký parfém. Když se zastavila přede mnou a já se na ni mohl znovu podívat, připadala mi skoro jako bohyně.

„Ano, madam, jsem Aeneas syn Anchísa. Právě jsme se vrátili s mými muži z Tróje, kde jsme byli na pomoc králi Priamovi v jeho tažení,“ promluvil jsem a ona na mě upřela svůj kočičí pohled. Už jen kvůli tomu pohledu jsem si domyslel, že je velmi chytrá a mazaná.

„Trója je velmi daleko. Jistě jste po cestě unavení. Sulej vám ukáže vaše pokoje pro dnešní noc a uvidíme se ráno u snídaně. Přeji příjemnou noc, pánové.“ Mile se na nás usmála a pak v doprovodu několika služebných odešla ze síně. Nemohl jsem si pomoct a můj pohled ji následoval. Byla překrásná, zdála se být tak drobná a křehká, ale uvnitř se musela skrývat síla, když dokázala vybudovat tak prosperující město jako je toto.

 

Ráno mě zbudil zvuk polnice. Zase tu byl nový den. Posadil jsem se na posteli a protřel si oči. Ten sen, co se mi zdál, byl hodně divný. Nechápu, kde jsem přišel na hrdinu ze starověkého Řecka a nějakou královnu Kartága, která navíc jako by z oka vypadla mé Alice!

Další nudný den se měl opakovat, ale již po snídani jsem věděl, že bude jiný než ostatní. Vojáci konfederace se rozhodli vyklidit oblast, kde by mohlo dojít k dalším bojům a zamezit tak zbytečným ztrátám na životech. Měli jsme se tedy všichni do jednoho dostavit do té vesnice a pomoct s jejich přepravou do vzdálenější lokality, kde by boje být již neměli.

Jen co jsem posnídal nějaký ten starý chleba a probral se hrozně hořkým kafem, šel jsem k ostatním z pluku, abychom mohli společně vyrazit do vesnice.

 

Jako správný voják jsem celou noc spal jenom na jedno oko, pořád jsem si nemohl zvyknout na to, že kolem mě je klid a nehrozí nenadálý útok. Ještě dlouho před svítáním jsem byl na nohou a neměl stání na jednom místě. Zasunul jsem si meč do pochvy a vyšel ze svého pokoje. Všichni ještě spali, a tak jsem nikde nikoho nepotkal.

Kroky mě zavedly až na druhou stranu paláce, kde se mi otvíral výhled do zelenající se zahrady a zaslechl jsem bouřící moře, jehož vlny narážely na skaliska. Zhluboka jsem se nadechl a nasál slaný vzduch. Když jsem došel, až na kraj skály měl jsem výhled na přístaviště a zahlédl i naši loď. Na tu dálku jsem nepoznal, jestli je někdo na palubě nebo ne, ale teď to bylo jedno, užíval jsem si klidného rána a kochal se tou nádherou.

To kochání by mi vydrželo dlouho, kdybych si nevzpomněl, jak zbaběle jsem se svými muži uprchl z boje. Vytáhl jsem meč z pochvy a na jeho vyleštěném ostří se zaleskly první paprsky vycházejícího slunce. S mečem v ruce jsem udělal plavnou otočku a se zavřenýma očima jsem s ním začal máchat a opatrně jsem našlapoval kolem sebe. Všemi ostatními smysly jsem si dával pozor, abych včas zjistil, jestli je někde nablízko někdo, komu bych mohl ostrým mečem ublížit, ale nikdo takový se v okolí nenacházel, a tak jsem mohl dál cvičit.

Dýchal jsem zhluboka a cvičil si výpady a krytí. Přes zavřené oči jsem si představoval nepřítele a jeho případné útoky, kterým jsem se vyhýbal, nebo je odrážel. Z plného soustředění mě vytrhly až tiché kroky, našlapující po trávě. Ještě se zavřenýma očima jsem se otočil a zamířil mečem na příchozího. Když jsem je otevřel, viděl jsem, že mířím na štíhlý krček královny Dido.

„Omlouvám se, královno.“ Sklopil jsem meč a pokorně jsem se poklonil.

„Nemusíš se omlouvat. Menkaure říkal, že jsi statečný bojovník a to já jsem tě právě vyrušila z cvičení. Bylo opravdu zajímavé tě pozorovat. Máš velmi ladné pohyby,“ řekla melodickým hlasem a já se na ni podíval. Rty měla zvlněné do mírného úsměvu a usmívala se dokonce i očima. „Také bych tě chtěla požádat, Aeneasi, jestli bys mi nemohl říkat jménem. Menkaure je mým dobrým přítelem, a pokud i ty patříš mezi jeho přátele, mohu tě za přítele pokládat také.“

„Královno.“ Nevěděl jsem, co na to říct. Sklonil jsem pohled k meči a zastrčil ho do pochvy.

„Dido, pouze Dido,“ upozornila mě a já se na ni usmál.

„Tak tedy Dido,“ řekl jsem a trochu se na ni usmál.

 

Ze dvou dnů se to protáhlo už na měsíc. Nikdo si nestěžoval a já nejméně z nich. Dido se pro mě stala vším. Ta malá, křehká, ale zároveň velmi smyslná žena se stalo sluncem mých dnů a hvězdným nebem mých temných nocí.

„Miluju tě,“ zašeptala, když proplétala jednou naše ruce po společném milování.

„Já tebe taky, má královno,“ odpověděl jsem jí a políbil do vlasů. Odpovědí mi bylo tiché zachichotání a polibek na hruď. Její dlouhé černé vlasy byly rozprostřeny po polštáři a já si s nimi hrál. Byly jemné jako to nejjemnější hedvábí, které kdy v Číně vyrobili, a já jsem se ho mohl dotýkat. Miloval jsem ten dotyk a nevyměnil bych ho za nic jiného.

 

„Nemohu tu zůstat, musím se vrátit do své vlasti,“ mluvil jsem k Dido a ta na mě zmučeně koukala.

„Právě jsem ti chtěla nabídnout, že by ses mohl stát králem a pánem tohoto města a jeho přilehlých prostranství a ty mi jenom tak řekneš, že musíš odejít?“

„Dido, pochop to, já si svůj osud nezvolil. Sám Merkur si mě vyvolil, abych vybudoval město, které se stane jedním z nejslavnějších, proto musím odejít. Bohové si to žádají a já je uposlechnu, nechci, aby se tobě nebo někomu z mých blízkých něco stalo jenom proto, že jsem na sebe seslal boží hněv.“ Nevěděl jsem, jak jinak jí své rozhodnutí odejít vysvětlit. Srdce se mi jenom nad tím pomyšlením svíralo, ale nemohl jsem jinak, Merkur si mě vyvolil.

„Takže Merkur je ti víc než já?“ převrátila moje slova naruby Dido a po tváři jí stekla osamělá slza, kterou obratem ruky setřela a ještě než jsem jí stačil její tvrzení vyvrátit, vystrčila bojovně bradu a zadívala se mi do očí. „Můžeš tedy odejít, já to chápu,“ řekla a já bych si oddechl nebýt toho mrazivého tónu, jakým to řekla. Ten nevěstil nic dobrého.

Od té chvíle až do doby mého nalodění, se ke mně chovala zdvořile, ale chladně, jako by v tu chvíli pohřbila všechny své city ke mně. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomil, že už bych ji třeba nikdy nemohl políbit nebo sevřít v náručí její drobné tělo.

„Jakmile splním své poslání, vrátím se, má lásko!“ zvolal jsem, když jsem následoval své muže do přístavu, kde se naše loď chystala k vyplutí. Na Didině tváři byl však jenom zdvořilý úsměv, který mi jasně naznačoval, že mi nevěří. Za tu krátkou dobu, co jsem zde byl, mě poznala a možná, že mě v tuhle chvíli znala víc než já sám sebe a měla důvod mi nevěřit.

 

Po krajnici cesty se loudala dívka. Bylo už hodně pozdě a já jsem uzavíral průvod všech, které jsme měli doprovodit do jejich nových domovů. Matky s dětmi se vezly na povozech a muži šli podél vozů pěšky nebo na koních. Sem tam se ozval křik a pláč, ale jinak jsme postupovali klidně.

„Jsi mladý na vojáka,“ promluvila na mě ta dívka, když jsem k ní dojel na koni. Seskočil jsem a ona se na mě podívala. Vypadala opravdu pěkně, měla světlou pokožku a dlouhé černé vlasy rámující jí obličej. Barvu jejích očí jsem díky tmě nemohl poznat, ale zdály se tmavé.

„To mi tvrdí spousta lidí,“ pronesl jsem spíše pro sebe, ale jako by to slyšela. Chtěl jsem ji upozornit, že pokud se nechceme moc vzdálit od ostatních, měli bychom přidat do kroku, ale v tu chvíli se po jejím boku objevila ještě jedna dívka, tentokrát se světlými vlasy a zářivě se na mě usmála. Kůň po mém boku zatřásl hlavou a cukal se v opratích, nechápal jsem, co se s ním děje.

„Je opravdu pěkný,“ promluvila ta blondýnka k černovlásce, aniž by ze mě spustila pohled.

„Je můj,“ odpověděla jí úsečně. „Asi bych se ti měla představit, jsem Marie,“ představila se mi a doplnila smyslný úsměv.

„Jasper Witlock.“ představil jsem se Marii a když jsem se chtěl otočit na tu blondýnku, abych se dozvěděl i její jméno zjistil jsem, že už tam nestojí. Musel jsem vypadat velmi zmateně a Marii to rozesmálo. Její smích zněl jako zvonečky, ale smích mé malé Alice zněl mým uším víc jako rajská hudba, tenhle se mu rovnat nemohl.

Poté se seběhlo několik událostí na jednou. Můj kůň se vzepjal a vytrhnul uzdu z mých rukou, jakmile byl volný, dal se do zběsilého běhu někam do tmy a poté jsem ucítil Mariin chladný dotek na své tváři. Než jsem si stačil uvědomit, co se to děje, ucítil jsem ostrou bolest na svém krku a poté jsem cítil jenom plameny, které se mi začaly rozlévat po těle.

 

Ta zpráva se ke mně donesla jako boží trest. Právě jsme vyhnali všechny barbary z území, kde mělo stát mé město, a já odpočíval v přepychovém stanu, když dorazil posel s listem. Když jsem rozlomil pečeť, zjistil jsem, že mi píše Menkaure.

Neozval se od chvíle, kdy jsem opustil Kartágo a tak jsem se jeho dopisu divil, přesto jsem se bez meškání pustil do čtení. Po přátelských pozdravech mi však úsměv, se kterým jsem se dal do čtení, zamrzl na rtech a dopis mi vypadl z rukou. Stál jsem jako solný sloup a snažil se pochopit smysl těch tří slov. Nevěřícně jsem hleděl před sebe a až po notné chvíli jsem se sehnul pro ten kus papíru, který mi zničil život.

 

Alice se vrátila? To není možné! Proč si tak pozdě uvědomila, že mě miluje tak moc, že beze mě nemůže být? Proč se ze mě muselo stát tohle? Upír, který bude zase celou svou dlouho věčnost bojovat proti další upírům, aby Marie a její dvě přítelkyně získaly více moci. Znovu jsem se stal vojákem. Pomalu už začínám věřit v osud, je to snad psáno v mém osudu, že pokaždé, když se narodím, musím být vojákem, kterému není souzeno být šťastný?

Nejprve Aeneas a jeho nešťastná láska k Dido, která ztroskotala na jeho válečném postavení v budování nového města, teď já a Alice, které se nelíbilo, že neustále musím do války a nemůžeme žít poklidně v nějakém menším domku a nakonec, když se přece jen rozhodne, že to pro ni není zase tak velká překážka, objeví se jiná a tentokrát už nepřekonatelná.

 

Dido je mrtvá. Ta slova mi stále zněla v hlavě a drásala mou duši. Má křehká víla, ke které jsem se chystal vrátit jen, co dokončím své poslání a založím to město, je mrtvá. Už je to druhý den, co jsem se to dozvěděl a stále jsem ty slova plně nevstřebal. Chtěl jsem vědět, co se jí stalo, ale nikdy jsem nenašel dost odvahy dočíst dopis až do konce.

„Aeneasi!“ Proťal ticho tábora výkřik mého jména. Sebral jsem v sobě poslední zbytky sil a vyšel před stan, když v tom ke mně doběhl nějaký posel v zaprášeném oblečení a obličej brázdily potůčky potu, které se prodíraly vrstvičkou prachu. „Ty jsi Aeneas?“ otázal se, když se zastavil před mým stanem.

„Ano, kdo si to přeje vědět?“

„Posílá mě Appius Claudius se vzkazem, že Hamilkar Barkas znovu útočí a Appiasovi jednotky žádají o posily, neboť se už dlouho neudrží na svých stanovištích.“ Barkas, ten starý zlosyn si opět troufá na mocný římský národ?!

„Běž si odpočinout, my hned vyrážíme,“ odpověděl jsem mu a zavolal gestem ruky svého pobočníka. „Nechej svolat všechny muže, do západu slunce musíme vyrazit na sever, Barkas znovu zaútočil,“ rozkázal jsem a sám se vrátil do stanu, kde jsem si hodlal obléct krunýř a ostatní chrániče a celkově se připravit na boj, když jsem si znovu všimnul toho dopisu. Zvedl jsem ho do rukou, ale teď nebyl čas na to ho číst a tak jsem ho založil k ostatním dopisům a už si uvazoval pancíř a nasazoval si přilbici s ozdobným peřím.

 

Další boje a další mrtví upíři. Marii se podařilo díky daru, který jsem měl, ovládnout hodně upírů, de facto jsme je všechny zfanatizovali, a tak bojovali s námi. Většinou to byli silní novorození, jak mladým upírům Marie a její sestra říkaly. Pod naší nadvládou už bylo skoro celé Nové Mexiko, Marie se neštítila žádné praktiky, aby získala nová území a já jsem vlastně ani jiný život než válku nepoznal, tak jsem neměl potřebu přemýšlet nad tím, co by se změnilo, kdybych teď bojovat přestal. Maria a její sestra teď byly moje rodina.

To vše se však změnilo ve chvíli, kdy do našich řad vstoupil Peter. Byl asi stejně starý jako já a bojoval také dobře. Stal se mým přítelem, nikdo mě za těch pár let, co už jsme tajně bojovali, nepoznal tolik jako Peter. Když v tom jsem dostal od Marie úkol zbavit se slabých novorozených a to znamenalo i Petera, ale to já jsem nemohl udělat.

„Nemohu tě zabít, ale také nemohu utéct!“ šeptal jsem, když došla na Petera řada.

„Proč bys nemohl odejít? Brání ti v tom Marie? Jestli ano, pomůžu ti se o ni postarat a potom budeš volný, nemusíš tady zůstávat a neustále bojovat,“ odpovídal mi stejně vzrušeným hlasem, sám si už před nějakým časem uvědomil, že ty boje neskončí, dokud Marii někdo nezničí, anebo pokud se to nedozvědí Volturiovi, o kterých jsme věděli jenom já, Marie a její sestra. Žádnému z novorozených jsme o nich neřekli, nebylo proč, stejně byli do roka mrtví.

„Nejde to a teď už běž, než to bude někomu podezřelé!“ pobízel jsem ho k útěku.

„Jsi skvělý chlap, Jaspere, kdybych pro tebe mohl někdy něco udělat…“ Rychle mě poplácal po zádech a už utíkal pryč. Hned na to jsem si zavolal dalšího staršího novorozeného, kterého jsem bez problému usmrtil a hned jeho tělo spálil na popel. Všechno probíhalo tak, jak mělo a já doufal, že se o Peterovi Marie nedozví.

 

Bojovali jsme ještě několik let, dokud si Barkas nedal říct a stáhl se až úplně na sever. Uzavřeli jsme mírovou smlouvu, ale ani to nic nezaručovalo, Barkas byl nevyzpytatelný. To, co mě tížilo víc, jak nějaké boje bylo to, že jsem si za celou tu dobu nenašel čas zjistit, jak vlastně Dido zemřela.

Sám jsem se stále s táborem přesouval z jednoho místa na druhé, ale dopis zůstával stále v té ebenové truhličce. Možná teď, když je klid a lidé konečně začnou normálně žít, je na čase, se dozvědět pravdu.

Odložil jsem helmici i všechno brnění a sedl si na židli. Na malém stolku v rohu stanu jsem měl již nachystané jídlo a dva džbány. Jeden džbán s kořeněným vínem, druhý s vodou. Ještě před tím, než jsem se dal do čtení, jsem přešel stanem k těm dvou džbánům a rozlomil pečeť na tom s vínem. Nalil jsem si ho do poháru a na jeden doušek ho vypil. Bylo chladné, trochu trpké ale osvěžující. Do úst jsem si dal kuličku hroznového vína a vrátil se ke stolu s korespondencí.

„Tak, konečně se dozvím pravdu,“ řekl jsem nahlas a s povzdechem jsem otevřel dopis.

 

Peterova slova mě donutila uvažovat. Měl jsem těch bojů plné zuby, stále byl kolem mě strach a smrt. Tohle jsem znal už jako člověk a nechtěl jsem to pociťovat i jako upír, navíc jako nesmrtelný upír. Rozhodl jsem se to změnit a to hned, jakmile se najde vhodná příležitost.

Ta se naskytla hned o týden později. Bylo jen otázkou času, kdy se Volturiovi dozví o válkách mezi klany upírů a rozhodnou se nějak jednat a ten čas nastal právě teď. Nevím, kdo Marii upozornil, ale ta mi rozkázala zničit všechny upíry, kteří se neumí ovládat a chystala se z nejistého místa zmizet dřív, než dojde k jejímu zničení.

„Marie?“ Dodal jsem si odvahy a oslovil ji, když jsme byli již dost daleko od Nového Mexika a všech těch nepokojů.

„Vím, co mi chceš říct. Docela se divím, že jsi tu zůstal celý týden. Vím i o Peterovi a o tom, že jsi mu dovolil utéct. Bylo jen otázkou času, kdy mě požádáš o to, abys mohl odejít. Nemohu ti v tom bránit, ale chci, abys věděl, že stejně, jak jsi mi celou dobu pomáhal, budu moct jednou pomoci i já tobě, pokud to budeš potřebovat,“ řekla a dokonale mě tím ohromila, nevěděl jsem, že dokáže být tak chápavá.

„Děkuju, Marie.“ Objal jsem ji a už jsem byl na cestě vstříc mé budoucnosti, snad bez válek a bojů.

 

To, co jsem se dočetl v dopise, mě naprosto odrovnalo. To přece nemůže Menkaure myslet vážně, nebo snad ano?! Tohle by Dido nikdy neudělala, vždyť … Ano, ublížil jsem jí svým odchodem, ale přece jsem ji slíbil, že jakmile splním své poslání, vrátím se a vezmu si ji. Já ji přece miloval!

„Dido, proč jsi to udělala?!“ chtěl jsem se vykřičet z té bolesti, ale ani to jsem nemohl, jsem přece silný muž, který se ničeho nebojí a snad ho ani nic nezraní. Aspoň tak mě moji muži znali, ale tohle bylo něco jiného. Ten poznatek, který jsem si dnes přečetl v dopise, mě úplně zničil, dokonce snad víc než jenom to, že je Dido mrtvá.

Již k večeru jsem byl rozhodnutý jet do Kartága k jejímu hrobu, a pokud bude ten starý Menkaure živý, vyzvědět od něj více podrobností. Musím vědět, proč se rozhodla pro takový neuvážený krok, vždyť jsem jí slíbil, že se vrátím.

Ještě před rozbřeskem jsem byl na cestě k přístavu, abych se mohl vydat na cestu. Nevěděl jsem, jestli teď někdo směr Kartágo popluje, ale byl jsem rozhodnutý klidně někoho podplatit, aby mě tam dopravil, o peníze tady nešlo, tady šlo o něco jiného. Avšak k mému velkému štěstí nebylo potřeba nikoho uplácet, protože se jeden Féničan po dlouhé době v cizině vracel se svou lodí do domoviny, a tak mě jenom za malý peníz vzal na palubu, jelikož mě znal. Slyšel o mně všechny legendy jenom tu, že jsem si měl vzít královnu Dido ne.

Cesta probíhala klidně a do Kartága jsme po několika slunečných dnech dopluli opět se smrákáním.

„Fanési, konečně jsi zavítal do domoviny?“ pozdravil ho vesele jeden ze strážných, když jsme se chystali vplout do přístavu. Jednoho jsem neznal, ale ten druhý mi byl velmi povědomý. Snažil jsem se zjistit odkud ho znám a on si mě měřil stejným pohledem.

„Kdo je ten muž po tvé pravici?“ promluvil po chvíli a mně se hned rozsvítilo. To on nás tehdy pustil do města, když jsme sem poprvé přijeli. Je to už hodně dlouho, ale on se moc nezměnil.

„To je přece Aeneas!“ vykřikl nadšeně Fanés a oba strážci se zamračili.

„Fanési, ty do města smíš, ale on ne,“ řekl po chvíli opět ten starší ze strážných.

„Proč by nesměl Aeneas do města?“ divil se upřímně Fanés. Nechápal, co se tu děje a popravdě ani já ne. Proč bych nemohl do města? Kdo by mi v tom chtěl zabránit?

„Je vidět, že jsi doma nebyl již dlouho, Fanési, ale není na nás, abych tě s tímto seznamoval. Buď tady Aeneas vystoupí a počká si na nějakou loď, která by ho okamžitě odvezla do jeho země, nebo se budeš muset vrátit i ty. Je nám to líto, Fanési, ale on do města nevkročí.“

Po chvíli přemýšlení jsem se tedy na Fanése přátelsky usmál, poplácal ho po zádech a sestoupil z lodi. Nemělo cenu se hádat se strážnými. Tušil jsem, co má zákaz mého vstupu do města znamenat, ale ani to nemohlo zabránit tomu, abych se dostal k jejímu hrobu a promluvil si s Menkaurem.

 

Putoval jsem z města do města skryt pod pláštíkem tmy. Mezi lidi jsem si troufnul, jenom když pršelo. Stále mě stálo hodně sil ovládání, ale snažil jsem se a pomalu jsem začínal odolávat. Stále jsem však musel zabíjet, to jediné mi na tom všem vadilo.

Města si byla velmi podobná, všude jenom shon, neustálá rivalita a všechny ty emoce a pocity. Některé byly tak jasné a čisté a jiné temné a zkažené.

Prošel jsem napříč celými Spojenými státy a právě jsem se nacházel v Detroitu. Opět byl jeden z těch pošmourných zatažených dní, kdy jsem se mohl procházet mezi lidmi. Každý vypadal jinak než ten předchozí, co kolem mě prošel, ale všichni si byli v něčem podobní, aniž by to sami věděli. Jejich pocity a emoce je spojovali.

Prošel jsem snad už celé město, když mi na tvář dopadla první kapka deště a hned za ní další a další. Déšť se snášel po mé tváři a já znovu cítil, jak mě minulost volá. Znovu jsem viděl podobnou scénu jako je teď jenže pohledem Aenease. Snažil jsem se od té jeho minulosti oprostit, stačilo, že jsem viděl celý jeho smutný osud, ale i tak jsem věděl, že jsem se nedozvěděl všechno. Dido byla pro mě velkým tajemstvím. Něco mě s Aeneasem spojovalo, jako bychom měli stejný osud anebo byli dokonce jedna osoba jenom v jiné době, ale za stejných okolností připravena o lásku.

V podobných myšlenkách jsem vstoupil do nějakého baru. Chtěl jsem se zase na okamžik cítit jako člověk, a tak jsem si sundal kabát, přehodil si ho přes ruku a zamířil jsem si to k baru. V polovině cesty jsem se zastavil. Dívka, co tam už seděla, když jsem přišel, se ke mně otočila a přívětivě se na mě usmála.

Byla mi hrozně povědomá. Jenom jsem ji nedokázal nikam zařadit. Došel jsem až k ní a chtěl se jí zeptat, jestli se neznáme, když promluvila ona.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ řekla a já na ni zůstal zírat s dokořán otevřenýma očima.

„Alice?“ zašeptal jsem nechápavě a pak jenom zaslechl její zvonivý smích.

 

Snažili se mi sice zabránit v tom, dostat se do města, ale to ještě nevěděli, že jsem se proslavil jako skvělý stratég, a tak když jsem zvážil celou situaci, jsem se pod příkrovem noci vydal do města. Přístav od zbytku města dělila ještě jedna brána, kterou jsem musel projít, ale stráže byli již zdatně opilí, a tak když se mi jeden postavil do cesty, aby mi zabránil ve vstupu, stačila jenom jedna rána a muž se sklátil k zemi jako nějaký špalek.

Plížil jsem se městem a snažil se vybavit si, kudy mě tehdy Menkaure táhl do hradu, ale tehdy jsem byl myšlenkami úplně jinde, a tak jsem si teď připadal jako v labyrintu. Nakonec se mi však podařilo najít správnou ulici, a tak jsem se krytý tmou vydal po pěšině až k hradu.

„Je tam někdo?“ zahřměl něčí hlas, když jsem se dostal až k hradbám. Nechtěl jsem vyvolat poplach, kdyby našel někdo strážného v mdlobách, a tak jsem počkal, až se trochu uklidní a když jsem zaslechl tiché chrápání, proplížil jsem se kolem něho až do hradu.

Všechno tu bylo stejné, nic se od mého odjezdu nezměnilo. Louče napuštěné olejem ozařovaly chodby mihotavým světlem a vrhaly stíny, ve kterých jsem se mohl schovat. Připadal jsem si jako zloděj a přitom mi to tu mělo patřit.

Blížil jsem se ke královským komnatám, když v tom jsem uslyšel něčí kroky. Skryl jsem se za nejbližší sloup a čekal, dokud dotyčný neprojde, abych mohl pokračovat dál. Jen co prošel kolem sloupu, kde jsem byl schovaný, poznal jsem v té ze strany na stranu se kymácející postavy, Menkaurea. Potichu jsem k němu doběhl a přitiskl mu ruku na ústa, aby nemohl začít křičet.

„Nekřič, to jsem jenom já,“ promluvil jsem k němu šeptem a Menkaure se ke mně překvapeně a trochu zděšeně otočil.

„Co tu u všech bohů děláš?!“

„Musel jsem s tebou mluvit. Stráže v přístavu mě sice poznali a nechtěli pustit dovnitř, ale kromě jednoho, kterého bude zítra ráno trochu bolet hlava, jsem nikomu nic neudělal. Nemáš tu někde pokoj, kde bychom měli více soukromí pro rozhovor?“ zeptal jsem se a pro jistotu se ještě rozhlédl po chodbě, jestli náhodou někdo nejde.

Menkaure mě chytl za ruku a táhl k nejbližším dveřím, když je otevřel, zjistil jsem, že to knihovna.

„Co tu chceš, Aeneasi?“ zeptal se trochu naštvaně a já si sedl na židli.

„Chtěl bych si promluvit se starým přítelem, to se nesmí?“ prohodil jsem klidně.

„Mým přítelem jsi přestal být ve chvíli, kdy kvůli tobě Dido zemřela. Nikdy ti to neodpustím. Ta nebohá dívka zemřela jenom kvůli tobě, ani nevíš, jak ji tvůj odjezd zasáhl. Od chvíle, kdy tvá loď opustila tyto břehy, se úplně změnila. Co tady po tak dlouhé době děláš?“

„Ten dopis jsem si dočetl až teď. Neměl jsem k tomu odvahu. A pak jsem se dozvěděl, co se stalo, chci ale po tobě i vysvětlení. Přece se jen tak z ničeho nic nemohla probodnout? Co k tomu vedlo?!“ Snažil jsem se všechno pochopit.

„Ty se mě opovažuješ ptát, co ji k tomu vedlo? Tak dobře, řeknu ti to, ale poslouchej opravdu bedlivě. Několik týdnů po tvém odjezdu stávala Dido každé ráno na skále a vyhlížela tvou loď, když ses po dvou měsících nevrátil a nenapsal ani jeden dopis, rozhodla se na tebe zapomenout, a tak jednoho odpoledne rozkázala nanosit všechny věci, které s tebou měly nějakou spojitost na největší nádvoří, a sama je začala pálit. Po tvářích jí stékaly slzy, jak ji oheň řezal do očí. Zdála se být jako v transu a potom řekla jenom ‘Budu pomstěna, Hannibal mě pomstí’ a potom sáhla po jednom z mečů, se kterými si tu trénoval a prostě se probodla dřív, než ji v tom mohl někdo zabránit,“ vyprávěl potichu a jeho hlas byl prosycen bolestí, kterou mu způsobila smrt Dido. Ale já jsem také trpěl.

„Proč to musela udělat? Slíbil jsem jí, že se vrátím a vezmeme se. Copak mi vůbec nevěřila?“

„Možná věřila, ale často k ní chodil jeden z Merkurových kněží a dlouho spolu rozmlouvali. Nevím, co tehdy spolu řešili, tohle navždy zůstane jejich tajemstvím, protože kněz byl starý a několik dní po smrti královny zemřel i on. Možná se od něj dozvěděla něco, co ji hodně ublížilo, nevím, ale ty bys tu rozhodně neměl zůstávat, pokud nechceš zemřít a vyvolat válku,“ řekl netrpělivě a chystal se mi ukázat dveře. „Lidé věděli o tvém vztahu ke královně, i proč zemřela, nesmíš se divit, že tě tu nikdo nechce. Dido byla oblíbená mezi svým lidem.“

„Nemůžeš mě odtud jen tak vyhodit. Chci k jejímu hrobu,“ odpověděl jsem mu rozhodně.

„Chápu tě, ale nejde to. Ne, celý kraj tě proklíná za smrt královny, nemůžu tě pustit k jejímu hrobu.“

„Menkaure, příteli, musím s ní naposledy mluvit,“ prosil jsem ho a Menkaure se už začínal tát, když jsme oknem vedoucím k městu zahlédli zástup lidí s pochodněmi postupující směrem k hradu.

„Teď si spokojený?“ zeptal se trochu zděšeně Menkaure. „Musíš odtud co nejrychleji zmizet, dokud ten dav nedorazí až sem, pokud nechceš zemřít!“ Hrad byl ještě tichý a tak mě Menkaure táhl opět za ruku jako před několika lety, když jsem tu byl poprvé a vedl mě spletí chodeb a k mému překvapení mě po chvíli vyvedl až k malému přístavu kousek od skal a větší kus od hlavního přístavu.

 

Podařilo se mi utéct, ale styděl jsem se za to. Znovu jsem zbaběle utekl, ale tím, že jsem byl v paláci, jsem vyvolal nepříjemnosti mezi Kartágem a Římem, přesně jak Menkaure předpovídal. Byl jsem nezodpovědný, zamilovaný zbabělec.

Dido zemřela jenom kvůli tomu, že jsem si nenašel čas ani jednou napsat několik řádek, abych ji připomněl, jak moc ji miluji a to si nikdy neodpustím, ani do své nejdelší smrti ne.

To jsem si tehdy myslel. Smrt a vlastně možné vysvobození přišlo dřív, než jsem se odvážil někdy doufat. Vysvobození přišlo v osobě jménem Hannibal. Jen co jsem to jméno zaslechl, vzpomněl jsem si na Menkaureova slova, která ve chvíli své smrti řekla Dido, ona to věděla.

Hannibal možná ani nevěděl, že náš společný boj už byl někdy předpovězen, ale já si toho byl plně vědom a už předem jsem věděl, jak to skončí. Doufal jsem, že v místech, kam se má duše chystá, se s Dido opět setkám a nebudeme odloučeni kvůli boji.

 

„Alice? Alice! To není možné!“ překvapeně, ale rozhodně šťastně jsem ji začal objímat. Konečně jsem svou Dido opět našel. Konečně budeme moct být spolu, nikdo náš už nikdy nerozdělí, dokonce ani smrt nebude tak silná. My se vždy najdeme, i kdyby to mělo být napříč časoprostorem, i kdybych měl vybojovat další bitvy, vždy si svou malou Dido, křehkou Alice najdu.

KONEC

---

Snad se Vám povídka líbila a necháte mi tu nějaký komentář. Pokud byste měli zájem o nějaké mé další povídky podívejte se na mé shrnutí. Jinak všem přeji krásný zbytek dne, vaše Petronela

> Shnutí mých povídek <

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný bojovník:

Nádherná povídka

To byl úžasný příběh

Přidat komentář:

Nick:

Text: