Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smolařka

07.10.2012 (15:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 48× • zobrazeno 6275×

„Prosím, nedělejte to. Pusťte mě. Slibuju, že už nikdy takovou hloupost neudělám. Vážně, máte mé slovo, jen mě, prosím, nezavírejte do vězení,“ žadonila jsem zoufale snad už posté, ale to už se za mnou zavíraly dveře sestavené z mříží.

Prsty jsem omotala kolem těch chladných tyčí a opřela se o ně čelem. Zhluboka jsem oddechovala a vyděšeně se dívala na dva muže v uniformě, kteří se beze slova otočili na patě a odcházeli dlouhou chodbou zase pryč. Žaludek jsem měla jako ve svěráku.

 „Hej, kam to jdete? Nemůžete mě tady nechat!“ řvala jsem za nimi, můj hlas se vracel zpátky ve formě ozvěny, nikdo jiný se neozval.

Se srdcem v krku jsem naslouchala těžkým krokům. Když pak třískly dveře, kterými mě sem dovedli, rozhostilo se všude okolo ticho, jež narušoval můj hlasitý dech. Nešťastně jsem si povzdechla. Charlie mě zabije…

„Otevřete ty dveře někdo, prosím…“ hlesla jsem do ticha. Snažila jsem se zatřást mřížemi, možná jsem si myslela, že bych tím mohla někoho přivolat, ale to by se ty dveře musely aspoň o trochu pohnout. Levou polovinou tváře jsem se o ně opřela a pokoušela se nahlédnout na konec chodby. „Haló, slyší mě někdo?“

„Neřvi…“ Leknutím jsem vyjekla a nadskočila zároveň, když jsem za sebou zaslechla někoho promluvit. Automaticky jsem se otočila na patě a spatřila mladíka. Ležel natažený na lavici kousek ode mě s rukama založenýma pod hlavou a zrakem upřeným na strop. Ztuhla jsem. Jak jsem si ho mohla nevšimnout? „Kromě nás dvou tu nikdo není, takže se namáháš zbytečně.“

Nejprve ke mně natočil tvář a až poté se líně zvedl do sedu. Jedno obočí mu vystřelilo výš, když mě svým tmavým zrakem přejel od hlavy k patě. Na sucho jsem polkla a neklidně přešlápla z jedné nohy na druhou, přesto jsem já udělala to samé.

Letmo jsem přelétla černou košili, jejíž rukávy měl vyhrnuté až k loktům, pár knoflíků u krku měl nedopnutých a kalhoty stejné barvy. Pozorně jsem si pak prohlédla jeho pohledný obličej. Měděné vlasy mu trčely do všech stran a vytvářely tak vzhled nedbalé elegance, měl ostře řezané rysy a uhrančivě černé oči lemované hustými řasami kontrastovaly s bledou pokožkou. Hlas, který jsem nemohla dostat z hlavy, a neustále mi zněl v uších, se nemohl vyrovnat ani tomu nejjemnějšímu sametu.

Potkala jsem už spoustu mužů, ale s jistotou jsem mohla říct, že tenhle byl zatím ten nejhezčí.

Nepatrně jsem zatřásla hlavou, abych se vrátila zpátky na zem. Teď zrovna nebyl ten nejvhodnější čas se rozplývat nad nějakým hezounem, teď jsem musela vyřešit, jak se dostat z téhle zapeklité situace. Otázka ale byl jak? Znovu jsem se přitiskla na mříže a zírala před sebe. Zuby nehty jsem se bránila nutkání zkusit ty mříže roztáhnout, nebo se mezi nimi jen protáhnout ven. Kdybych tu byla sama, jistě bych se o jedno nebo druhé už dávno pokusila, ale takhle bych se před ním akorát ztrapnila.

Bylo mi do breku. V očích mě zaštípaly slzy, když jsem si představila, jak se bude táta tvářit, až se to k němu donese. Možná se to už stalo, zauvažovala jsem. Přece se jeden z těch chlápků, co mě sem dotáhl, zmínil o tom, že budou muset kontaktovat rodiče… A to, že byl Charlie policajt, mi moc k vidině šťastného konce nepřálo. Když budu mít štěstí, tak dostanu doživotní domácí vězení a když ne tak… Radši jsem nad tím nechtěla přemýšlet. Ani bych se nedivila, kdyby se na mě vykašlal a za trest mě tu nějakou dobu nechal. Udělalo se mi zle od žaludku, když jsem si představila, že bych tu měla strávit i pouhou noc. Mezi těmi čtyřmi stěnami jsem si připadala jako vězeň. Moment, já byla vězeň!

Pevně jsem stiskla víčka k sobě a mírně se předklonila. Přitiskla jsem si dlaň na břicho a zhluboka oddechovala. S každou uběhlou vteřinou ve mně sílil pocit, že se co nevidět podlaha seznámí s obsahem mého žaludku. Dnešní den se jistě zařadí na seznam mých nejhorších dnů v životě a to rovnou někam nahoru.

„Je ti blbě?“ zeptal se ten kluk a v jeho hlase jsem zaslechla náznak obav. Jen jsem nedokázala určit, zda o mou osobu nebo o to, že bych se tu před ním pozvracela. V duchu jsem se nad tím musela zasmát, ale ve skutečnosti mi do smíchu vůbec nebylo. Vyřčenou otázku jsem ignorovala a modlila se, aby se mě na nic už dál neptal, ale to už se znovu nadechoval. „Z tvých reakcí soudím, že v podobné situaci jsi poprvé.“

Možná čekal na odezvu z mé strany, ale já mu ji nehodlala poskytnout. Odvrátila jsem se od něj a se sklopenou hlavou zírala na zem. Překvapilo mě, jak všímavý byl. Měl pravdu, nikdy jsem ještě zavřená nebyla a slíbila si, že pokud se odsud dostanu živá, udělám vše proto, aby se to už neopakovalo.

Trhla jsem sebou, když znovu promluvil. „Neuraž se, ale nevypadáš na někoho, kdo by problémy vyhledával. Prozradíš mi, za co tě sem zavřeli?“

Za naprostou debilitu, odpověděla jsem, ale jen v myšlenkách. Nejhorší na tom bylo, že jsem si za to mohla sama. Aniž bych něco řekla, přemístila jsem se do rohu, kde se sbíhala zděná stěna s mřížemi. Posadila jsem se na chladnou podlahu a kolena si přitáhla k sobě.

„Fajn, chápu, nechceš se mnou mluvit,“ rezignoval ten mladík a já koutkem oka zahlédla, že se znovu natáhl na dřevěnou lavici.

Měla jsem být ráda, ale nebyla. To ticho, které se následně rozhostilo, bylo k zbláznění.

„Falešné doklady,“ hlesla jsem tiše a váhavě se na něj podívala. Srdce mi vynechalo úder, když jsem si všimla, že i on mě pozoruje. Zachvěla jsem se. Měla jsem pocit, jako by se mi do tváře snažil vypálit díru, proto jsem se zase odvrátila. „Kamarády napadlo udělat si výlet do Las Vegas, ale protože nikomu ještě nebylo jednadvacet, museli jsme si nechat udělat falešné papíry, jenže…“ Odmlčela jsem se, abych nabrala odvahu pokračovat. „Jenže mě chytili a já místo toho, abych zalhala, pověděla pravdu.“ Na konci jsem už šeptala, ani bych se nedivila, kdyby mě neslyšel.

Ani jsem nevěděla, proč to vyprávím cizímu klukovi, asi jsem jen měla potřebu se někomu svěřit. Čekala jsem, kdy se mi začne smát a řekne mi, že jsem totální husa, ale nic z toho se nestalo. Zaujatě mě sledoval a sem tam chápavě zakýval hlavou.

„Proč jsi tady ty?“ zeptala jsem se a opravdu mě to zajímalo.

Kluk se usmál a posadil se. Rukou si projel vlasy a následně si ji zamyšleně prohlédl.

„Napadl jsem jednoho ze zaměstnanců,“ pronesl a lhostejně u toho pokrčil rameny. Vykulila jsem oči, ale on si z toho, že musel dřepět zavřený v cele, očividně nic nedělal. Ten jeho klid jsem mu z celé duše záviděla. No, na něj nejspíš nečekali rodiče rudí vzteky. 

„To je… blbý,“ usmála jsem se nesměle a z neznámého důvodu u toho zčervenala. Hloupá, Bella, hloupá.

„Už jsem dělal i horší věci a ve vězení rozhodně nejsem poprvé… a nejspíš ani naposledy,“ zamumlal si spíš pro sebe, přesto jsem ho slyšela. Přemýšlela jsem, co je horší, než někomu ublížit. Možná bych se měla začít bát, napadlo mě při pohledu na něj. Nenápadně jsem se víc přimáčkla k mřížím. Taky jsem se podívala, jestli nikdo nejde, jenže všude ticho a prázdno. Mami, přijď si pro mě! Anebo ne. Jistě teď řádila jak černá ruka, takže bude nejlepší, když setkání s ní odložím na později.

„Jak dlouho tu budeme, nevíš?“ pípla jsem, ale odpovědi se bála. Co když to budou dny? Zhrozila jsem se.

Kluk ale jen pokrčil rameny, tudíž taky nevěděl. „Já osobně tu jsem už kolem pěti hodin,“ zasmál se pobaveně, jako by šlo o něco hrozně vtipného. S tím jsem já ale nesouhlasila. Potřeba vyzvracet se se jako bumerang vrátila. „Ale neboj, ty se odsud určitě dostaneš dřív,“ ujišťoval mě rychle, když viděl, jak vypadám. Jistě se mě snažil jen uchlácholit, nutno podotknout, že se mu to nepodařilo. „Uvidíš, že sem pro tebe jistě brzo někdo přijde a odvede tě.“

Oceňovala jsem jeho snahu, ale bylo to marné. Zoufalost nade mnou svůj boj vyhrávala a celou mě postupně pohlcovala. Roztřásla jsem se.

 „Já jsem tak pitomá,“ fňukla jsem najednou a složila obličej do dlaní. „Neměla jsem sem vůbec jezdit. Jsem fakt pitomá,“ zopakovala jsem a z očí už se mi kutálely slzy jako hrachy.

„Nejsi pitomá,“ konejšil mě trochu zaraženě ten neznámý.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale jsem,“ zakvičela jsem a ještě víc se rozeřvala. Proč jsem stále netušila. „Kdybych nebyla pitomá, tak nesedím ve vězení. Bože, vždyť já ani nevím, jestli se tomu tady říká vězení!“

„Tohle mi chybělo,“ zaslechla jsem beznadějné zabručení. Popotáhla jsem a zvedla konečně hlavu. Překvapilo mě, když jsem zahlédla, že ten kluk už neleží, nýbrž stojí na nohou. Nervózně přešlapoval na místě a zdálo se, jako by se pral sám se sebou. Zachmuřeně na mě hleděl s pažemi zastrčenými v kapsách u kalhot a obočím svraštěným tak, že se mu na čele tvořila hluboká vráska.

Žasla jsem, když se pak váhavým krokem vydal ke mně. Náhle byl fakt, že jsem byla zavřená ve vězení, to poslední, co mě zajímalo. Za své předchozí chování jsem se zastyděla. Určitě si o mně musel myslet, že jsem slaboch. 

„Hele, jsem tu dýl než ty a vidíš snad, že bych bulel?“ Nepatrně jsem zavrtěla hlavou a jeho rty se zkroutily do úsměvu. „Tak vidíš.“ Viditelně si oddychl.

Skoro jsem ani nedýchala, když se vedle mě z pravé strany posadil. Cizinec se rukama opřel o kolena a zamyšleně se zadíval před sebe. Nedokázala jsem od jeho tváře odtrhnout pohled. Na všechno jsem jakoby rázem zapomněla. Teď jsem netoužila po ničem jiném, než natáhnout ruku a dotknout se ho. Málem bych to taky udělala, kdybych se v čas neprobrala. Zrudla jsem až na zadku a doufala, že si toho on nevšiml.

„Musíš se na to taky podívat z té lepší stránky,“ uchechtl se a natočil ke mně tvář. Srdce mi zvláštně poskočilo, když mě do nosu uhodila jeho vůně a obličej ovál jeho dech. Byl blízko, moc blízko. Zrakem jsem zašilhala k těm krásně vykrojeným rtům, které přímo vybízely k polibku. „Měla bys co vyprávět vnoučatům,“ řekl trochu chraptivě.

Zmateně jsem zamrkala a přejela si prsty po bradě. To je pro jistotu, že by mi po ní tekly sliny. Úlevně jsem vydechla, když jsem tam žádné nenašla, ale i tak jsem se neubránila horkosti, která zachvátila mé tělo.

„Nejsem si tak úplně jistá, jestli bych se tímhle chtěla někde chlubit,“ zamumlala jsem a pousmála se nad tím. Bohužel, jak rychle úsměv přišel, tak i odešel. Smutně jsem si povzdechla a zaklonila hlavu. „Jsem mrtvá žena.“ 

„Jen už žádné slzy, prosím,“ vyhrkl zhrozeně. Ztuhla jsem, když jsem na tváři pocítila chladný dotek. Automaticky jsem spokojeně přivřela oči a užívala si tu chvilku, kdy mi svými prsty z lící stíral slané cestičky. „Jsem si jistý, že všechno bude v naprostém pořádku,“ šeptal mi do ucha a já se nezmohla na nic jiného, než na slastné zamručení. Co na tom, že jsem jeho slovům vůbec nerozuměla…

Zklamaně jsem otevřela oči, když bylo všem. Po slzách nebylo ani památky a po jeho doteku jakbysmet. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Nikdy se mi nestalo, že bych byla vedle z nějakého kluka, kterého jsem znala sotva hodinu. Svět se zbláznil a já s ním.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zachraptěla jsem. Usoudila jsem, že bychom navzájem měli znát svá jména, když tu spolu máme strávit nějaký čas.

„Edward,“ usmál se na mě kouzelně a natáhl mým směrem pravou ruku, kterou jsem s neskrývanou radostí stiskla. Možná jsem ji i dokonce držela o něco déle, než bylo nutno.

„Ráda tě poznávám, Edwarde. Jsem Bella.“

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsme na té zemi společně seděli, ale Edward se nakonec ukázal jako skvělý spoluvězeň. Ochotně mi vyprávěl, jak hrál black jack, když na něj přišla ochranka a pokoušela se mu nařídit, aby odešel, neboť se jim nezamlouvalo, že neustále vyhrával. Taky jsem se pak dozvěděla, jak za použití trochu větší síly strčil do jednoho muže, který spadl a rozrazil si hlavu o stůl, ocitnul se tady na tom místě. Já mu zase na oplátku vylíčila, jak jsem souhlasila s výletem do Las Vegas jen proto, abych líp zapadla do kolektivu a zbavila se nálepky podivína roku.

Něco mi našeptávalo, že možná už nebudu podivín, ale to, že se Swanová dostala za mříže, taky určitě nezůstane bez odezvy. Otřásla jsem se hrůzou, když jsem si představila, jak po tomhle všem nakráčím do jídelny plné studentů, všechny pohledy se stočí na mě a až se se sklopenou hlavou došourám na své místo, dolehne k mým uším nezastavitelné šeptání. Bude trvat přinejmenším měsíc, než prvotní vlna pomine.

To jsem byla opravdu taková smolařka? Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Proč nemohli chytit třeba někoho jinýho? Ovšem, že jsem nikomu nepřála nic špatného, ale jen už jsem to nechtěla být já, komu se neštěstí neustále lepilo na paty.

Objala jsem se kolem holých ramen a tiše nad sebou samou vzdychla.

„Je ti chladno?“ optal se ustaraně Edward, když zaznamenal husí kůži, která mi naskočila po celém těle. Popleteně jsem zamrkala, než mi to došlo. Rozechvěle jsem se nad jeho starostlivostí pousmála, a protože se mi nechtělo říkat pravý důvod, rozpačitě jsem přikývla. Určitě by si Edward zaklepal na čelo, kdybych se mu svěřila, jak mě stresuje pomyšlení, co bude, až se odsud dostanu.

„Tak vydrž, půjčím ti své sako.“ zvolal s ochotou zničehonic Edward a já sebou vylekaně cukla, když neočekávaně vyskočil na nohy.

Už jsem chtěla namítnout, kde ho chce vzít, když žádné nemá, ale pohledem jsem čirou náhodou zabrousila za jeho záda a na dřevěné lavici spatřila černou látku. Usoudila jsem, že to bude ono. Dech se mi zadrhl v plicích a kolena se mi rozklepala, když jsem pomyslela na to, že za okamžik to budu mít na sobě a tím získám neustálý přístup k té jeho nenahraditelné vůni.

Nedočkavě jsem pozorovala Edwarda, jak míří k protější stěně, když se náhle všechno ponořilo do husté tmy. Srdce se mi na okamžik zastavilo, pak zase nabralo na rychlosti a snažilo se mi vyskočit z hrudi. Zrychleně jsem mrkala, jako bych si myslela, že tímto pouhým gestem tu černotu dokážu rozehnat, jenže se nic nedělo. Naopak mi přišlo, jako by tma ještě víc zhoustla, neviděla jsem si ani na špičku nosu. Stresovalo mě to. Rukou jsem pátrala kolem sebe, potřebovala jsem najít nějaký záchytný bod, protože jsem byla čím dál tím víc dezorientovaná.

Potřebovala jsem Edwarda.

Nepamatovala jsem si, kdy přesně se místností začaly ozývat vystrašené výkřiky, které s sebou nesly právě jeho jméno. Až po nějaké době jsem si uvědomila, že ten strašlivý jekot nepatří nikomu jinému než mně. Nedožadovala jsem se Edwardovy přítomnosti pouze v duchu, ale rovnou nahlas. Vylekala jsem se, když se něco chladného z nenadání dotklo mého ramene.

„Bello, to jsem já,“ zaznělo konejšivým tónem kousek od mého ucha, proti kterému jsem podle všeho byla imunní, neboť jsem dál panikařila. Neustále jsem se klepala a pod nos si mumlala něco, čemu jsem ani já sama nerozuměla. „Už se nemusíš bát, jsem u tebe. Chyť se mě za ruku,“ navrhnul odhodlaně.

„Do-dobře,“ vykoktala jsem souhlasně, ale převést do praxe to bylo o dost těžší, když jsem nic neviděla. Mohla jsem se jen domnívat, kde se jeho zmiňovaná končetina nachází, a tak jsem to riskla. Poslepu jsem přes sebe natáhla svou pravou ruku. Zahořel ve mně plamínek naděje, když jsem pod prsty ucítila látku. Vítězně jsem se pousmála, neboť jsem usuzovala, že jsem nahmatala Edwardovo nadloktí.  

„Bello…“ vyslovil přiškrceně Edward mé jméno a na vteřinu se odmlčel, „to… to není… má ruka,“ dostával ze sebe trhaně. Chvilku mi trvalo, než jsem jeho slova pochopila. 

„Panebože,“ vypískla jsem a téměř ihned stáhla paži zase zpátky k sobě. „Já-já… omlouvám se,“ zamumlala jsem rozpačitě a snad poprvé za celou dobu děkovala bohu, že je tma jako v pytli. Takhle jsem se nemusela trápit nad tím, že má tvář nabrala barvu přezrálých malin.

Swanová, ty jsi vážně idiot. Víc ztrapnit ses už opravdu nemohla…

Zajíkla jsem se, když mě Edward chytil za zápěstí, aspoň jsem tedy doufala, že je to on. Jako hadrová panenka jsem se jím nechala vytáhnout na nohy. Zády jsem stále setrvávala opřená o zeď a ani nedutala, když mi dlaněmi začal zlehka přejíždět po celé délce paží. Pokud to měl být pokus o to, abych zůstala v klidu, tak se to minulo účinkem, protože právě ten fakt, že se mě dotýkal, měl na svědomí můj zvýšený tep. Naše hrudníky se o sebe otíraly a kdykoliv jsem na tváři pocítila jeho dech, měla jsem co dělat, abych sebou nešvihla o zem. Podvědomě jsem tušila, že až se ocitnu na svobodě, pravděpodobně se s Edwardem už nikdy víc nepotkám a už jen proto jsem byla rozhodná si tuhle chvíli do poslední minuty maximálně užít.  

Možná jsem nebyla taková smolařka, za jakou jsem se zprvu považovala, možná jsem naopak byla klikařka. Kdybych nejela do Las Vegas, nedostala bych se za mříže a už vůbec bych právě nebyla nalepená na tom nejlepším neznámém klukovi. Jo, určitě jsem byla klikařka.

Ale mé dosavadní nadšení a klid poslalo do kytek jedno neidentifikovatelné zapištění.

„Slyšels to?“ zašeptala jsem strachem bez sebe a automaticky se k Edwardovi ještě víc natiskla. Pevně jsem se ho držela jako klíště a odmítala se pohnout. „Co to bylo?“

Poznala jsem, že Edward nevědomky pokrčil rameny. „Nejspíš nějaká krysa,“ hádal a podle tónu ho to nijak zvlášť nevzrušovalo. Já zase tak v klidu nebyla.

„Cože?“ hlesla jsem o oktávu vyšším hlasem a vytřeštila oči do té tmy. „Tady jsou krysy?“ Otáčela jsem hlavu doprava a doleva a zase doprava a doleva, jako bych se chtěla ujistit, zda Edwardova domněnka o té chlupaté, odporné potvoře byla pravdivá a to, že jsem viděla akorát tak velký kulový, mi nezabránilo v tom, zopakovat to ještě několikrát.

Zatínala jsem Edwardovi nehty do ramen, protože jiný způsob, kterým bych si zachovala zbytek své hrdosti a zároveň dala najevo svůj strach, mě nenapadal. Tedy první nápad byl vlézt mu za krk, ale nebyla jsem si zcela jistá, zda by se mu zrovna tohle zamlouvalo.

„Neříkej, že se bojíš krys,“ zasmál se Edward a ani se neobtěžoval své pobavení skrýt.

„Jasně, že se jich bojím, nebo si snad myslíš, že se ptám proto, abych si je mohla pohladit?“ vyjela jsem na něj rozčíleně a chtěla se od něho vzdálit, ale v ústupu mi bránila zeď za mnou. Tak jsem si aspoň na důkaz toho, že mě to urazilo, založila ruce na prsou.

„Pokud po tom opravdu toužíš, tak máš jedinečnou možnost, protože jedna taková veliká ti zrovna teď proběhla kolem nohy.“

Neměla jsem čas rozmýšlet nad tím, zda si ze mě jen střílel, místo toho jsem hystericky zaječela a vrhla se kupředu. Neřešila jsem, že nic nevidím a že ve skutečnosti nemůžu utéct nikam daleko, mně jen stačilo, že budu dál od místa, kde jsem do této chvíle stála. Jenže jsem jaksi zapomněla, že přede mnou stojí Edward, takže jsem mu vlítla rovnou náruče.

„Pusť mě,“ prskla jsem, „já už tady nemůžu zůstat. Je tady tma a krysy a… tma, chci odsud pryč,“ jančila jsem a málem se tváří potkala se zemí, když jsem zakopla o Edwardovu nohu. Díky jeho rychlému zásahu se tak ale nestalo. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že on v té tmě snad vidí nebo co…

„Bello, klídek, všechno se už brzo vyřeší,“ upokojoval mě už poněkolikáté Edward s dlaněmi na mých tvářích.

Momentálně jsem ale jen vrtěla hlavou ze strany na stranu. „Ne, já už nemůžu čekat. Musím odsud vypadnout, jinak se z toho brzo zblázním. Kdyby tady aspoň bylo světlo, ale tohle už je na mě vážně moc. Jestli tohle má být způsob, jak nás potrestat za to, co jsme udělali, tak se jim to -“

Nedokončila jsem to, neboť mi v tom zabránily Edwardovy rty, které mi nečekaně přitiskl na ústa. Šokovaně jsem vytřeštila oči a ani se nehnula. Myslela jsem si, že to byl jen způsob, jak mě umlčet a že se brzo zase stáhne zpátky, ale málem se mi podlomila kolena, když k mému překvapení svými rty náhle opatrně pohnul.    

Začal mě líbat.

Srdce mi naráželo do hrudi, jako by se mě snažilo přinutit, abych taky něco udělala, ale já dál stála jako solný sloup, ruce jsem měla položené na jeho ramenou a připravené k případnému zásahu, že bych ho od sebe chtěla odtrhnout, ale moc dobře jsem věděla, že to se nestane.

Když mi pak jazykem přejel po spodním rtu, zapomněla jsem na svět kolem sebe. Nevydržela jsem to a nahlas zavzdychala. Slastně jsem zavřela oči a pomalu paže přesunula za jeho krk, až jsem prsty skončila v jeho hebkých vlasech. Víc jsem pootevřela ústa, abych tak Edwardovi umožnila se jazykem dostat dovnitř. To už jsem se do toho zapojila i já. Něžnost, která vládla zpočátku, se změnila na vášnivost. Edwardovy polibky nabíraly na intenzitě a já myslela, že se samým blahem rozpustím. Dlaněmi mi jemně přejížděl po zádech od shora dolů a neustále si mě tiskl k sobě. Neprotestovala jsem.

Modlila jsem se, aby tahle chvíle nikdy neskončila, stále jsem se ještě nenabažila. Polibků. Doteků. Jeho. Znovu mi hlavou problesklo, že je tohle jediná příležitost poznat Edwarda z této stránky, proto jsem se do svých polibků vložila s co největší vervou.

Poprvé za život jsem litovala, že musím dýchat, protože to znamenalo konec. Nějakou dobu se mi tuhle potřebu dařilo ignorovat, ale když to pak začínalo být opravdu akutní, musela jsem se chtě nechtě odtáhnout.

Tiše jsem vzdychla, ale oči nechávala stále zavřené. Bála jsem se, že až je znovu otevřu, všechno zmizí. Až letmé pohlazení, mě přimělo to udělat. Rozzářila jsem se, když jsem pohlédla do těch nejkrásnějších očí. Svítilo se a je se tak mohla utápět v tekutém zlatě. Ani jeden z nás nemluvil, pouze jsme si vzájemně hleděli do očí. Pohled do očí totiž někdy dokázal říct víc než tisíc slov.

Kouzelnou atmosféru mezi námi přerušily mužské hlasy a hlasité kroky, které se přibližovaly. Edwardova tvář pohasla a mě píchlo u srdce. Proč jsem měla neblahé tušení, že je čas se rozloučit? Smutně jsem se na něj pousmála a nechala své paže spadnout podél těla.

„Isabella Swanová,“ zvolal hrubý hlas, ve kterém jsem poznala jednoho z mužů, který mě sem dovedl. Váhavě jsem se ohlédla. „Jste volná. Můžete jít.“ Sledovala jsem, jak odemyká dveře a následně je otvírá. Přikývla jsem, ale přesto mi trvalo, než jsem se opravdu rozešla směrem k nim. Těsně předtím, než jsem jimi prošla ven, jsem se dychtivě zadívala přes rameno na Edwarda.

„Těšilo mě, Bello.“

»Shrnutí«

Ani nevím, co bych sem napsala... Snad jen, že doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo a zanecháte mi nějaký ten komentář či smajlíka. Předem moc děkuju!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smolařka: