Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozhlédni se! - 3. část

16.10.2011 (15:45) • Jane006 • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2616×

Rozhlédni se - 3. část

(pohled Belly)

Probudila jsem se na něčem měkkém a zírala na bílý strop. Díkybohu, byl to jen sen.

„Konečně ses probrala,“ ozvalo se vedle mě. Ihned jsem stála na nohou a koukala na Davida. Tak to nebyl sen! Ještě měl oblečení od krve… Edwardovi krve, bože, vždyť on pil jeho krev!!!

„Kde to jsme?! Okamžitě mě vezmi domů!“

„Teď jsi doma tady. Se mnou,“ zašeptal.

„Po tom, co jsi mi udělal? To sotva, já chci domů. Musím domů. Nemůžeš mě tu držet,“ odporovala jsem a snažil se kolem něj proběhnout.

„Řekl bych, že můžu!“ zavrčel a chytl mě za ruku. Snažila jsem se ho setřást. Najednou mi byl odporný.

„Nech mě! Nenávidím tě!“ zaječela jsem.

„Měla bys být ráda, že jsem tě toho ubohého lidského červa zbavil.“

„Zabil jsi mého bratra a myslíš si, že tě za to budu milovat?“ ječela jsem dál.

„Bratr, nebo přítel. Je to jedno, nebyl pro tebe dost dobrý. Já nám vybral lepší život. Trochu se to zkomplikovalo, to připouštím, ale nakonec budeš šťastná.“

„To sotva! Můj táta je náčelník policie, bude mě hledat!“

„Tady nás nikdo nenajde,“ zachechtal se.

Rozhlédla jsem se. Vypadalo to tu na nějakou málem rozbořenou chatku někde v lesích. Jako něčí provizorní obydlí.

„Kde to jsme?“

„Někde v Kanadě, řekl bych,“ oznámil mi.

„Jsi cvok, šílenec a psychopat.“

„Ty mi máš co říkat, s těmi svými povedenými rodinnými vztahy. Bratr, nebo milenec, to je jedno, co?“

„Mezi mnou a Edwardem nikdy nic nebylo, kolikrát ti to mám opakovat?!“

„To si vyprávěj holubům, on z tebe nikdy nezpustil oči. I slepý by viděl, že tě miloval!“ ječel na mě zase on.

„Lžeš!“ křičela jsem na něj zpět. V očích jsem měla slzy. Ďábelsky se zachechtal. Někde blízko se ozvala nějaká rána. Zbystřil a šel zkontrolovat okna. Zírala jsem na něj.

„Před kým utíkáš?“ dostala jsem ze sebe.

„Před nikým. Před kým bych měl utíkat?!“ ptal se naštvaně, ale oči z oken nezpustil.

„Já nevím, ale když to děsí tebe, nebude to nikdo, nebo nic příjemného,“ zavrčela jsem.

„Ty jsi moc chytrá dívka, Bello. Proto jsem si tě vybral.“

„Vybral?“

„Ano, pomůžeš mi znovu získat respekt.“

„Respekt? O čem to mluvíš?!“

„To se brzo dozvíš!“ usadil mě.

„Já tu s tebou nebudu!“

„Ale budeš!“

„Musel bys mě zabít, abych tu s tebou zůstala!“ zavrčela jsem chladným tónem.

„To mám taky v plánu,“ potvrdil a úplně v klidu přikývl. Šly na mě mrákoty, ale vlastně už jsem si přála být mrtvá. Strašně moc mě bolelo vědomí, že Edward už tu není. Doslova, jako by mi pukalo srdce. On byl moje rodina. Vlastně jsem si přála jít za ním.

„Teď se vyspi, možná to bude naposledy!“ přikázal mi.

„Mně se spát nechce!“

„Čeká nás dlouhá cesta a nepotřebuju, abys věděla, kde jsme,“ řekl chladně a přišel až ke mně. Snad mě chtěl obejmout? Snažila jsem se ho odstrčit, když jsem ucítila ostrou bolest v zádech. Měla jsem mžitky před očima.

„Co to…?“ dostala jsem ještě ze sebe.

„Sedativum,“ zašeptal a chytil mě těsně před tím, než jsem upadla do hlubokého spánku.

*  *  *

Když jsem se probudila, byla hluboká noc. Seděla jsem v autě a David řídil. Hrálo tu rádio nějakou otřesnou písničku z bůhvíjakého století.

„Kde si vzal to auto?“ zamumlala jsem ještě rozespale.

„Štípnul,“ zamumlal. Beze slov pro něco sáhnul do jeho tašky a podal mi minerálku. Vzala jsem ji od něj a napila se. Měla už jsem pořádnou žízeň.

„Kde to jsme?“

„Na cestě do Ottawy. Zatím ještě někde na dálnici.“

„Co v Ottawě?“ zamumlala jsem bez emocí a držela se za hlavu. Vlastně už mi bylo úplně jedno, co se mnou plánuje. Chtěla už jsem to mít jen za sebou.

„Musíme chytit letadlo.“

„Letadlo kam?“

„Do Itálie,“ zavrčel už.

„Proč do Itálie?“ vyhrkla jsem. To mě chce táhnout až do Evropy?!

„Protože jedu domů.“

„Ty jsi z Itálie? A co já s tím mám společného?!“

„Všechno a nic.“

Mluvil v hádankách a já už se dál vyptávat nezkoušela. Vnímala jsem jen tlumená světla dálnice a přemýšlela, kdy někde zastaví na přespání, ale jel dál bez známek únavy. Začínal mě opravdu děsit a já měla čím dál tím větší dojem, že vím, co je zač.

„Říkal jsi, že mě zabiješ. A pomůžu ti získat respekt. Respekt u své rodiny získáš tím, že mě zabiješ?“

„Něco takového. Staneš se jednou z nás, nebudeš přímo mrtvá. Otec mi pak odpustí. Ty se staneš mojí družkou a budeme spolu šťastně žít až na věky.“

„Ty jsi blázen!“ Šíleně se zachechtal.

„Počkej, až poznáš mého stvořitele a otce Ara.“

„Nechci ho poznat.“

„Nebudeš mít na výběr.“

„Ale budu!“

Věděla jsem, že je to šílenost, ale šlápla jsem mu na nohu a stlačila brzdu. Potom jsem rychle otevřela dveře auta a vyskočila. Odpoutat jsem se stihla už před chvilkou.

Byl to tvrdý pád, ale přežila jsem to. Postavila jsem se na nohy a kulhavě se vydala pryč. Co nejrychleji jsem mířila k lesu a ani se nerozhlížela, věděla jsem, že jen co někde zaparkuje auto, bude mi hned v patách a upřímně jsem pochybovala, že mám oproti němu nějakou šanci, ale zkusit jsem to musela.

Mohla jsem upajdat tak tři sta metrů, než mě ocelová paže chytla za rameno.

„To byl špatný tah,“ řekl mi David, otočil mě k němu a vrazil mi facku. A já znova upadla do toho blaženého bezvědomí.

*   *    *

Když jsem se probudila, ležela jsem tentokrát na posteli s nebesy. Rozhlédla jsem se a David tu nikde nebyl. Jako myška a bez bot jsem se vydala ke dveřím od pokoje. Vypadalo to tu na nějaký motel u dálnice.

„To bych být tebou nedělal,“ ozvalo se z křesla, které bylo ponořeno ve stínech. Seděl tam David a měřil si mě pohledem. Nezastavila jsem se, naopak se rozběhla ke dveřím a snažila se nevnímat bolest v noze. Než jsem se nadála, znovu mou ruku sevřel do své a hodil mnou zpět. Tentokrát jsem přistála jenom na posteli.

„Neposlušnost netoleruji, zapamatuj si to, Bello!“

„Já ti nikdy nepůjdu po vůli,“ ječela jsem na něj, ale on si dal prst před pusu.

„Pššššt. Máme sousedy,“ řekl a ušklíbl se. Měřila jsem si ho zhnuseným pohledem. Přišel blíž.

„Když už je tu tak veliká a pohodlná postel, proč ji nevyužít?“ navrhl nakonec a mně se zatmělo před očima. To ne.

Přišpendlil mě k posteli a zalehl mě. Jeho rty se ocitly na mých, ale už mi nepřišly tak úžasné. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale bylo to jako snažit se dostat z návalu kamení. Nemělo to cenu.

„No tak, Bello. Já vím, že to taky chceš,“ zašeptal mi do ucha a skousl ho. Potlačila jsem slzy, chtělo se mi zvracet.

„Je mi z tebe zle!“ řekla jsem naprosto klidným hlasem. Zarazil se a zamračil. „Jednou tě ještě tahle slova budou mrzet,“ slíbil mi a slezl ze mě. Udivilo mě to, ale rozhodně neutěšilo.

Zmizel zase někam do stínů pokoje a já si pokoj začala prohlížet. Bylo tu jen pár kusů nábytku. Na nočním stolku byl budík, co ukazoval hodiny a k mému překvapení i datum. Bylo 2. června. Přesněji řečeno byla středa. Už od pátku jsem na cestě bůhvíkam. Už od pátku jsem nejedla. Můj žaludek začal protestovat. Z jednoho koutu pokoje něco vylétlo a přistálo na posteli. Byla to bageta a zase minerálka. Hladově jsem se do toho pustila. Když jsem dojídala, už svítalo.

„Musím ještě něco zařídit. Trošku se tu zdržíme. Takže bys měla být hodná.“ Ušklíbla jsem se.

„Já to věděl,“ povzdechl si, přišel ke mně, ale já odhadla jeho plány. Začala jsem se s ním rvát. Jenže on byl o tolik silnější… Pod vlivem sedativ jsem znova usnula.

Zdálo se mi, že tentokrát jsem nebyla mimo tak dlouho, ale doopravdy už se mi chtělo na záchod. Naštěstí jsme zrovna byli zase v nějakém pokoji. Byl to znovu nějaký hotel, ale tentokrát trošku lépe vybavený. Odběhla jsem si na záchod, a když jsem se vrátila, už stál u mé postele a sledoval mě.

„Dnes odpoledne nám to letí. Budeš hodná a sehraješ před lidmi divadlo, jaký jsme spokojený pár, a jak nám to klape, jasné?“ zavrčel.

„Nic hrát nebudu!“ odmítla jsem to. Najednou jsem ucítila ránu. Byla jsem přilípnutá ke zdi a uhodila se do hlavy. David mě držel pod krkem, já visela ve vzduchu.

„To nebyla žádost!“ zavrčel. Docházel mi vzduch. Skoro jsem si přála, aby to přehnal a já zemřela. Alespoň bych byla s Edwardem a měla už klid  a  -

„Pusť ji!“ Můj tok myšlenek přerušil další hlas. David mě pustil a já se svezla po zdi dolů. Vyjeveně jsem zírala na tu postavu ve dveřích. Ne, to není možné.

Než jsme stačila něco udělat, znova jsem stála na svých a David mě držel pod krkem.

„Uděláš něco a zabiju ji. Radím ti dobře, odejdi a nech nás být!“ vyhrožoval David. Edward přišel blíž. Nevěděla jsem, jak je možné, že je naživu. Byl teď stejně bledý a krásný jako David. A měl rudé oči, které na něm vypadaly podstatně jinak než na Davidovi. Říkala jsem, že David je, co se týče krásy, ten nekrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla? Tak teď by se musel jít zahrabat on. Edward tu stál ve dveřích jako bůh pomsty. Já, ač bych se měla bát o život, jsem na něj byla schopná jen němě zírat.

„Teď je to jiné, když jsou síly vyrovnané, co?!“ zavrčel Edward a přiblížil se. Ucítila jsme něco ostrého na svém krku. Hrozně to bolelo. Doslova jsem cítila, jak ze mě odchází život…

Pak ale ta ostrá věc zmizela. Už jsem se chtěla radovat, když přišla jiná bolest. Horší. Mnohem horší. Byl to oheň. Jakoby mě upalovali zaživa.

Jak dlouho to mohlo trvat? Minuty? Hodiny? Dny? Roky? Nevím, ale jediné, co jsem si přála, bylo, aby to už skončilo.

*   *   *

Po těch nekonečných mukách nastala konečně nějaká změna. Ten oheň se začal a stahovat a zamířil k mému srdci. Byla to vítaná změna, ale jen do té doby, než se v mém srdci nerozhořel dvakrát víc. Srdce mi bylo jako splašené a já tak nějak tušila, že z téhle bitvy nevyjdu jako vítěz. Co se to děje? Umírám? Tak proč se jinak cítím… tak … uvolněně?

Srdce mi vynechalo jeden úder. Dva. Pár vteřin na to bouchlo naposledy. Čekala jsem, že umřu, ale nic mi najednou nebylo. Vlastně jsem se cítila úžasně. Zmateně jsem otevřela oči a nestačila se divit. Úplně hypnotizovaně jsem zírala na bílý strop. Něco mi říkalo, že tenhle strop už jsem jednou viděla, ale to nebylo důležité. Ty barvy a maličkosti, kterých jsem si najednou všímala, to bylo neskutečné.

„Bello?“ ozval se blízko mě ten nejpříjemnější hlas, který jsem kdy slyšela. Omámeně jsem se otočila za tím nádherným hlasem a vlastně vůbec nebyla překvapená, když jsem zjistila, komu patří.

Mohl být ještě krásnější než před tím? Protože byl. Najednou mi bylo jedno, kde jsem, co se se mnou stalo, nebo proč mě zrovna pálí v krku. Rozběhla jsem se k němu a už mu visela kolem krku. Až trošku se zpožděním mi došlo, že jen co jsem na to pomyslela, vlastně už jsem ho objímala. Bylo to naivní, já vím. Měl by mě nenávidět za to, čím si kvůli mně musel projít, ale já byla tak šťastná, že je živý… nemohla jsem se od něj držet dál, to nešlo.

„Edwarde! Ty jsi naživu! A přišel jsi pro mě! Jsi v pořádku?“ ptala jsem se hned, když nereagoval. K mé radosti mě nakonec taky objal, a to dost pevně. Nemohla jsem se nadechnout. Zvláštní bylo, že jsem to ani nepotřebovala.

„Jsem v pořádku. Ten parchant už tě nebude otravovat.“

„Jak ses ho dokázal zbavit? A… co se to s námi stalo?“ ptala jsem se a neměla daleko k breku, jenže slzy se nedostavily.

„Asi to bude znít fakt šíleně. Já… ani nevím, jak to funguje. On nic nahlas neřekl, ale já… ho tak nějak slyšel. Myslel na něco… jako… že jsme… upíři, nebo co. Prošli jsme proměnou. Chtěl tě odvézt k němu domů a vzít si tě. Chtěl z tebe udělat upírku, ale to už se povedlo. Zabil jsem ho, protože jsem věděl, jaký pohyb udělá, než ho udělal. Je to strašně zvláštní… Svět je teď… jiný a přesto stejný…“

Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do smutných očí. Věřila jsem mu úplně vše, i když to znělo jako ta největší kravina. Nevím, proč jsem to udělala, svoje tělo jako bych teď neřídila já, jako by se řídilo samo, ale pohladila jsem ho po tváři.

„Jsi… jsi v pohodě?“

„Jo, jsem. A ty? Udělal… udělal ti něco? Neublížil ti nějak?“

„Ne, neublížil,“ zatřepala jsem hlavou a zaposlouchala se do svého hlasu, který zněl jako zvonkohra.

„Kam teď půjdeme?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Domů… domů asi ne, jsme teď pro rodiče nebezpeční,“ zavrtěl hlavou. Zhroutila jsem se na postel a uvědomila si, že jsem v té chatce, kde mě David držel poprvé. Edward mě sem musel donést.

„Já nechci zabíjet lidi,“ zamumlala jsem. Edward si přisedl ke mně.

„To nemusíme… když… jsem prošel proměnou… neptej se mě jak, ale nějak jsem věděl, kde vás hledat. Věděl jsem, kde jsi. Šel jsem za vámi a cestou jsem potkal stádo srnek. Ten oheň v krku byl už moc silný… nevydržel jsem to. Můžeme se živit i zvířaty,“ zašeptal a chytnul mě kolem ramen. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a brečela bez slz.

„A co bude s našima?“ vzlykla jsem.

„Sami nebudou, to víš,“ usmál se smutně.

„Alespoň tak. Jednou na nás zapomenou,“ přikývla jsem a snažila se na to nemyslet.

„Bello… jak to děláš?“ zeptal se po chvilce.

„Co?“

„Toho parchanta jsem slyšel. Každou jeho myšlenku, ale tebe neslyším.“

„Možná… možná to na mě nefunguje,“ navrhla jsem.

„Možná,“ souhlasil.

O šest let později…

(pohled Edwarda)

„Neboj, bude se jí to líbit!“ nabádal mě ten malý skřítek.

„Alice, jsi si tím jistá?“

„Edwarde, pletla už jsem se někdy v něčem?“ ptala se mě uraženě. No, to sice ne, ale nelíbilo se mi, že si dnes ta malá potvůrka kryje myšlenky. To nikdy není dobré znamení. Protočil jsem oči a vydal se na hodinu.

Nemohl jsem tomu uvěřit, že je to už pět let, co jsme se s Belou přidali ke Cullenovým. Byl to asi rok po naší přeměně. Narazili jsme na lovu na Carlislea. On  nás pozval k sobě a jeho žena, naše matka Esmé, nám nabídla přístřeší.

To až Carlisle nám doopravdy vysvětlil vše o upírech. Všichni k nám byli moc hodní, ale Esmé obzvlášť. Byla jako naše vlastní máma, i když svoje opravdové rodiče spolu občas tajně navštěvujeme. Já tam vlastně byl předevčírem, kdy měla naše sestřička páté narozeniny. Dal jsem jí do pokojíku nějaký menší dáreček a něco si doma vzal. Bella o tom neví.

No, a abych nezapomněl, taky máme ještě čtyři další nevlastní sourozence. Ti spolu chodí. Jasper a Alice a Rosalie s Emmettem. Emmett je takový cvok, Jasper zase bere všechno moc vážně. Alice je takový malý skřítek a maniak do nákupů. Rosalie mi občas leze na nervy, ale i tak ji mám docela rád.

Z myšlenek mě vytrhlo zvonění. Rychle jsem se proplétal mezi davy v chodbě, než jsem našel Bellu u své skříňky. Byla ke mně otočená zády a já neodolal. Dal jsem jí ruce na oči a řekl: „Hádej, smíš třikrát.“

„Hm… Emmett?“ smála se.

„Samá voda.“

„Tak že by Jasper?“

„Taky vedle.“

„No, možná je to ještě můj velký bráška,“ polemizovala. Slabě jsem zavrčel. Tohle oslovení si mi nelíbilo. Už jen z toho důvodu, že jsem nechtěl být jen její velký bráška.

Sundal jsem jí ruce z očí a ona se na mě otočila. Její krása mě ani po tolika letech nepřestala udivovat. Těmahle novýma očima jsem viděl naprosto každý dokonalý detail její obličeje a až moc často se utápěl v jejích zlatavých očích.

„Něco pro tebe mám. Vše nejlepší k narozeninám, Bello,“ řekl jsem a podával jí přívěsek. Okouzleně se na něj zahleděla. Ani mi nemusela děkovat, viděl jsem jí na očích, že jí moc potěšil.

„Otevři ho,“ poradil jsem jí. Poslechla. Uvnitř byly dvě fotky. První, a na té jsme byli my dva. A druhá, na té byli rodiče a s nimi i naše malá sestřička Medison. Její oči zesmutněly a pak se zase rozzářily.

„Děkuju ti, bráško,“ zašeptala a natáhla se ke mně. Chtěla mi dát pusu na tvář. A já… možná jsem to neměl dělat, ale nedokázal jsem toho litovat. Pootočil jsem tvář a on mi místo pusy na tvář dala polibek. Než stačila nějak zareagovat, chytl jsem ji za šíji a přitáhl si ji k sobě. Něžně jsem ji líbal na rty a užíval si její blízkosti, než si uvědomí, že jsem jen její velký bráška, a zavrhne mě.

Zazvonilo. Všichni kolem nás se hnali na hodiny. A Bella se neodtáhla. Místo toho sama přišla ještě o kousek blíž a chytla mě rukama za krkem. Očividně nám bylo oběma jedno, že už zvonilo.

Nakonec jsem to ukončil já sám. Ač jsem to nepotřeboval, zhluboka jsem se nadechl.

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal jsem a díval se jí přitom do očí. Tolik let jsem kolem ní chodil po špičkách, ale dneska už jsem to nevydržel.

„Já tebe taky, bráško,“ usmála se. Znovu a patrněji jsem zavrčel. Mrkla na mě, stoupla si na špičky a natáhla se pro další polibek.

„No konečně!“ ozvaly se mi v hlavě hlasy všech členů naší rodiny, co byli zrovna ve škole.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhlédni se! - 3. část: