Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Rozhlédni se! - 2. část

01.10.2011 (17:00) • Jane006 • FanFiction jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 3248×

Rozhlédni se – 2. část

(pohled Belly)

Probrala jsem se a nevěděla, kde to vůbec jsem. Zírala jsem na něco bílého. Odkdy je nebe ve Forks takhle bílé?! A chodník tak pohodlný?

Zaostřila jsem a zjistila, že je to strop. Vedle mě něco zapípalo. Zvedla jsem se na loktech a zjistila, že ležím na posteli. Ne na ledajaké, na té v nemocnici. Jakmile jsem se probudila, přispěchal ke mně doktor.

„Bello, jak ti je? Motá se ti hlava?“ ptal se mě doktor Charleson. Byl to známý a dobrý přítel Charlieho, mého táty.

„Jenom trošku bolí, jinak nic. Co se stalo?“

„Já u toho nebyl, ale z toho, co vím, se na tebe a ještě nějakého mládence řítilo auto, které dostalo smyk a on tě strhl na stranu. Ale spadla jsi na chodník a praštila se do hlavy. Opravdu se ti hlava nemotá?“ ptal se a začal mi svítit do očí baterkou.

„Ne, ale chci domů.“

„Bello, to by nebylo nejlepší.“

„Chci domů!“

„Jak je jí?“ vyhrkl někdo blízko a až moc nahlas. Závěs kolem mé postele zmizel a už u mé postele stál bráška.

„Bello, jak je ti? Jake je jí, pane doktore?!“ ptal se starostlivě bráška. Zírala jsem. Odkdy on má o mě strach?

„Bude očividně v pořádku. Chce domů, ale nevím, jestli je to nejlepší nápad…“

„Postarám se o ni,“ slíbil bráška. Vyvaleně jsme na něj zírala.

„Edwarde, ani ty nevypadáš nejlépe, co by tomu řekli vaši rodiče?“ ptal se doktor. Upřela jsem na něj psí oči.

„Já jsem v pohodě,“ usmál se bráška.

„Tak dobrá, ale kdyby jí bylo nějak špatně, okamžitě ji přivezeš zpátky, rozumíš?“ dával mu doktor instrukce.

„Jasně.“

„A kde je David, pane Charlesone?“ Doktor se zastavil a otočil se zpět.

„Kdo?“

„Ten kluk, co mě strhl stranou. Není mu nic?“

„Ten s tebou nepřijel, Bello.“

„Jak to, musel se uhodit víc, než já – “

„Nevím, ale žádného dalšího pacienta tu nemáme,“ řekl mi, zatáhl znovu závěs a zmizel. Unaveně jsem se svalila zase do peřin.

„Rozmyslela sis to?“ ptal se bráška. Okamžitě jsem byla na nohou, až se mi zamotala hlava.

„Ani náhodou!“ vyhrkla jsem, když mě zachytil. Vzal mě kolem pasu a podpíral mě  celou cestu skrz nemocnici.

„Moc jsem se toho od doktorů nedozvěděl, ale opravdu jsi v pořádku, Bello?“

„Jo, jsem.“

„A on tě někdo strhl stranou?“

„David.“

„To je kdo?“

„Nový kluk na naší škole.“ O tom, že je to pravděpodobně i můj přítel, jsem raději pomlčela. Stejně se mu na čele objevila starostlivá vráska.

„Tak jo, teď pojedeme domů.“

„Ne, já musím zjistit, co se stalo s Davidem!“ vyhrkla jsem a začala se drát nazpátek, než jsem znovu málem odpadla. Edward si mě k sobě přitáhl pevněji.

„Nikam se nepůjde, zjistíš to v pondělí. A teď žádné hlouposti, nechci se tu s tebou prát.“

„Můžeme to zkusit,“ zasyčela jsem. Zasmál se.

„Stejně bych tě přepral, jako vždycky.“ Radši jsem to nechala bez komentáře, položila mu hlavu na rameno a nechal se dovléct do auta. On mě dokonce i připoutal.

„Jak je vlastně tobě?“ zeptala jsem se, když nastartoval.

„Už docela fajn. Teď jsi lazar ty, budu se o tebe muset starat.“

„Ne, já nechci. Ty se musíš učit a já musím uklízet, prát.“

„To počká. Jakmile přijedeme domů, zalezeš do postele a zůstaneš v ní minimálně do zítřka, i kdybych tě k ní měl přivázat,“ řekl a podíval se mi do očí. Měla jsem chuť mu říct, že ještě pořád řídí, tak aby radši sledoval silnici.

On se jen tak v pohodě zase pomalu otočil k silnici a řídil. Vždycky jsem na něm obdivovala, jaký to byl pohodář. Nic nebral nikdy tak vážně a byla s ním sranda. Vlastně jsem chápala, co na něm moje kamarádky viděly. Kdyby to nebyl můj straší bráška, možná by se mi líbil taky. Ale on byl a já měla Davida, napomenula jsem se.

Když zaparkoval, pomohl mi vylézt z auta. Doplazila jsem se s jeho pomocí až ke schodům a s hrůzou vzhlédla nahoru. Ze schodů padám, i když jsem v pohodě, natož když mě bolí hlava. Bráška si mého pohledu všiml. Povzdechl si a já se najednou ocitla ve vzduchu.

„Co to děláš? Pusť mě!“

„Až nahoře. Nechci, aby si v tomhle stavu ještě spadla ze schodů,“ zavrtěl hlavou, která byla velice blízko té mé. Zamávala jsem nohama.

„Já chci dolů!“

„Za chvíli.“

„Já tě fakt nesnáším,“ řekla jsem a bývala bych si složila ruce na prsou, ale on se mnou za srandy trošku pohodil. Lekla jsem se a hned se ho držela kolem krku jako klíště. Začal se smát.

„Je to vidět.“ Něco jsem vztekle zamumlala a nechal se donést až do postele.

„Aby bylo jasno, jsi můj neoblíbený bratr.“

„Jiného totiž nemáš, co?“ ušklíbl se, když mě pokládal.

„Jo.“

„To jsme ale dopadli. Možná bychom mohli rozvést rodiče a měli bychom oba dva svatý klid,“ navrhl s úsměvem. Zamračila jsem se.

„Ne. Nechci mámě kazit štěstí.“

„Bello, přiznej to, chyběl bych ti,“ smál se. Naštval mě. Chytla jsem polštář za sebou a hodila ho po něm. Trefila jsem ho přímo do obličeje. V první chvíli se tvářil překvapeně a já dostala záchvat smíchu.

Než jsem se nadála, hodil ho po mně zpět, ale já se mu vyhnula i přesto, že mě bolela ta zatracená hlava. Hodila jsem po něm další a on mi je házel zpátky. Oba dva jsme se u toho smáli. Takhle jsem se nenasmála ani nepamatuju.

Když jsem po něm hodila asi půl tuctu polštářů najednou, zajiskřilo mu v očích.

„Tohle si vypiješ, sestřičko!“ řekl totálně chladným hlasem a začal se ke mně přibližovat. Snažila jsem se odhadnout jeho plány. Než jsem stačila něco udělat nebo zdrhnout, ležela jsem na posteli, on vedle mě a lochtal mě. Měla jsem už strašné křeče v břiše, to už nešlo. Už jsem se nemohla smát.

„Dost! Vzdá-vzdá-vzdávám se!“ ječela jsem s mezerami plnými záchvatů smíchu.

Naposledy mě polechtal a konečně se stáhl. On se smál pořád, ale ležel vedle mě a díval se na mě, jak se snažím to rozdýchat.

„Nemám tě ráda,“ dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Jasně. Já tebe taky ne,“ mrkl na mě. Na hlavě měl teď doopravdy vrabčí hnízdo. Docela jsem se lekla při představě, jak teď asi vypadají ty moje.

„Je ti líp?“ zeptal se po chvíli zase vážně.

„Po tomhle? Málem jsem umřela smíchy!“

„Smích lečí, Bello.“

„V tomhle případě ne.“

„Mám to zkusit znova?“ nadzvedl jedno obočí. V jeho zelených očích se rýsovaly další jiskřičky. Zařadila jsem zpátečku.

„Ne, to je dobrý.“ Tak nějak mi došlo, že ta hlava mě vážně přestala bolet.

„Jsem rád, že už v pondělí jdu do školy,“ řekl po chvíli. Stále se neměl k odchodu.

„Proč? Máš už mě plný zuby?“ zakřenila jsem se.

„To taky. Ale někdo na tebe musí dávat pozor, máma by mi dala, kdyby se ti něco stalo, zatímco byla pryč.“

„Ty jsi za to nemohl,“ zamračila jsem se.

„Jo, ale já jsem tady ten dospělý a odpovědný. Měl bych na tebe dávat pozor a místo toho zůstanu domu s chřipkou. Kdyby tě ten kluk dneska nestrhl stranou…“

„Ale strhl.“

„Kdyby ne… neměl bych se s kým hádat, a to nemůžu dopustit,“ vlažně se usmál.

„Ale já bych měla klid,“ ušklíbla jsem se.

„Dlouho ne.“ Přišlo mi, že to zašeptal opravdu moc potichu, takže jsem si nakonec ani nebyla jistá, jestli to doopravdy řekl.

„Jdu udělat večeři,“ oznámila jsem mu a dřív, než mě stačil zastavit, jsem se postavila. Asi moc prudce, protože jsem znova zavrávorala a spadla zpátky. Jemu na klín. Chytil mě za ruce.

„Bello!“

„Co?“

„Nemůžeš být alespoň chvíli v klidu? Já tu večeři taky jednou zvládnu. Jestli sem přijdu a ty budeš jinde než v posteli, doopravdy začnu shánět provaz,“ vyhrožoval mi do ucha. Běhal mi mráz po zádech, i když jsem věděla, že je to jen planá hrozba, že by to neudělal.

„Fajn!“ zamručela jsem a odkulila se vedle. Natáhla jsem se a sledovala ho, jak jde ke dveřím. Ve dveřích mi věnoval ještě jeden starostlivý a trochu zvláštní pohled a pak už jsem slyšela jen jeho dupání po schodech.

Já ho ale neposlechla a vyplížila se z pokoje. Ne k němu, ani do koupelny, ale do ložnice rodičů. Nějak se mi zastesklo po mámě. Doplazila jsem se na jejich manželskou postel a sedla si na ni. Dívala jsem se ven skrz otevřené okno, které jsem otvírala ráno. Najednou se tam zase něco mihlo. Zdálo se mi to, nebo tam venku někdo je? Přešla jsem blíž, ale už jsem tam nikoho neviděla.

Když jsem odtrhla oči od okna, zadívala jsem se na mámin noční stolek a pod postel. To, co tam leželo, mě přímo uhodilo do očí. Šla jsem k té posteli.

„Bello! Co tu děláš? A navíc u otevřeno okna, ještě nastydneš!“ spílal mi bráška, který se objevil v otevřených dveřích. Prošel kolem mě k oknu, zavřel ho a zatáhl závěsy. Potom se otočil ke mně, já už ale držela v rukou časopis, co se špatně schovával pod postelí. Byl to časopis o miminkách. Zírala jsem na to jako spadlá z višně. Máma je…

Vím, že se to nedělá, ale hodila jsem časopis na postel a otevřela šuplík nočního stolku. Našla jsem tam hřeben, šminky a ještě pár věcí, co si nezabalila sebou. Taky rodinné album. Zvědavě jsem ho otevřela, sedla si na postel a listovala jím. Edward si sedl na postel za mě a díval se mi přes rameno. Před chvílí si prohlížel ještě ten časopis stejně udiveně, jako já.

„Myslíš, že máma je…?“

„Nevím,“ odpověděla jsem a listovala dál. Listovala jsem fotkami z našeho dětství. Na poslední stránce mě čekalo překvapení. Byla tam fotka, kterou jsem nikdy neviděla. Byla to fotka z ultrazvuku. Zadívala jsem se na to malé černobílé tělíčko.

„Proč nám to, proboha, nikdo neřekl?“ zavrčel mi Edward u ucha.

„Já nevím. Až přijedou domů, zeptáme se jich.“

„Přijedou až za týden.“

„O to víc to na mámě bude vidět. Stejně by nám to už dlouho nemohli tajit, no ne?“ ptala jsem se jako v mrákotách a album zase uklidila. Potom jsem hodila časopis zase pod postel a vydala se k sobě do pokoje. Páni, budu mít dalšího brášku nebo sestřičku.

„Aspoň, že už budu mít po maturitě, až se to narodí,“ nadhodil bráška, když jsem se doplazila k sobě na postel.

„Ještě by tě to mimčo obtěžovalo, co?“ zavrčela jsem a přitáhla si nohy k sobě, hlavu si položila na kolena.

„Takhle jsem to nemyslel,“ zavrtěl hlavou.

„A jak jinak?!“

„Proč ti to tak vadí, Bello? Tak se holt báli, jak budeme reagovat. Měli bychom jim to přát.“

„Já jim to přeju… jen… přijde mi to zvláštní.“

„To mně taky.“

„Představ si, že až to dítě bude dělat maturitu, tak my už budeme ve středním věku!“ zasmál se.

„To jsou super vyhlídky, no,“ zaškaredila jsem se.

„No tak, Bello, trochu života do toho umírání.“

„Já neumírám!“

„Ale tváříš se tak,“ křenil se bráška.

„No jo, furt. Nechtěl jsi jít dělat večeři?!“

„V ledničce už nic nezbylo, tak jsem objednal pizzu.“

„Fajn.“

Zjistil, že debatovat se mnou dál asi nemá cenu, a odešel. Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stál a přemýšlela, proč mi to máma neřekla. My jsme před sebou neměly nikdy žádná tajemství. Co se změnilo? To byl ten důvod, proč odjela? Ví o tom už vůbec táta?

Z tranzu mě probral až zvonek.

„Já tam dojdu!“ křikl na mě bráška a já slyšela, jak utíká po schodech dolů. Pomalu jsem vstala a vyrazila do kuchyně. Radši jsem se dneska přidržovala zábradlí. Když jsem dorazila do kuchyně, Edward už tam servíroval pizzu na talíře. Abych tu jen tak nestála, vyndala jsem skleničky a nalila nám minerálku.

„Už se těším na mámimu kuchyni,“ ušklíbla jsem se, když jsem si ukousla pizzy. Ne že by nebyla dobrá, ale mámina kuchyně byla prostě mámina kuchyně.

„Mně chutná i ta tvoje,“ namítl bráška.

„Jo, ale kdo se s tím má furt vařit?“

„Já nevím, ty?“  navrhl a málem se zadusil při mém výrazu. Musela jsem ho párkrát bouchnout do zad.

„Já kvůli tobě jednou umřu, Bello,“ rýpl si.

„Možná je to účel,“ neodpustila jsem si ani já. Dojedla jsem, dopila a šla umýt nádobí.

„To mě už taky napadlo,“ řekl mi s úsměvem. Vyplázla jsem na něj jazyk. K mému překvapení si vzal utěrku a začal utírat. K tomu ho vždycky musela dokopat máma. Wow.

Už jsem zmiňovala, že jsem nemehlo? No, nevím, jak jsem to dokázala, ale padla mi sklenička na zem. Roztříštila se na několik desítek střepů.

„Do pr–“

„ -kýnka!“ dořekl za mě bráška. Hodila jsem houbičku do dřezu a sehnula se. Bráška dostal stejný nápad a my se praštili hlavami o sebe.

„Au!“ stěžoval si.

„Auvajs!“ vyjekla jsem. Třela jsem si hlavu a naštvaně se na něj podívala.

„Já to udělám,“ řekla jsem mu.

„Ne, já, nebo mi tu ještě omdlíš. A křísit tě tu fakt nehodlám,“ smál se a poslal mě si sednout. Odporoučela jsem se teda na židli a sledovala ho, jak zametá střepy.

„Střepy nosí štěstí,“ řekl po chvíli.

„Snad? Dneska jsem ho moc neměla.“

„Já bych řekl, že si dneska měla až moc velké štěstí,“ odvětil.

„Když to bereš takhle,“ pokrčila jsem rameny.

Jakmile to zametl, utřel zbytek nádobí a usmál se na mě.

„Tak, dneska kašlu na učení. Co si pustit nějaký film?“

„Proč ne?“

V obýváku jsem zaklekla ke skříňce, kde jsme schovávali DVD filmy. Začala jsem číst jednotlivé názvy, ale u všech něco namítl.

„Co nějaký horor?“ navrhl po chvíli, kdy už jsem byla bezradná.

„Víš, že je nemám ráda,“ zamračila jsem se. On se na mě usmál tím svým křivým úsměvem, sedl si za mě a natáhl se přese mě pro jeden film. Podal mi ho.

„Hrůza v Connecticutu?“

„Jo. Ještě jsem to neviděl, táta to kdysi koupil. Mohlo by to být dobrý,“ snažil se mě navnadit.

„Jak chceš. Ale máš mě na svědomí, pokud dostanu infarkt, jo?“

„Jasně,“ zakřenil se, zavřel skříňku a přešel k DVD přehrávači. Strčil tam DVD a já zapnula televizi. Sedla jsem si na pohovku a čekala, než to všechno nastaví. Jakmile film začal, sedl si ke mně.

Jak jsem předpokládala, nebylo to moc příjemné podívání. Zvlášť ty mrtvoly a ti červi, fuj! Zavírala jsem tam oči a krčila se strachy. On se mi smál. Asi v půlce filmu mě vzal kolem ramen. Moc to nezapůsobilo, stále jsem se klepala strachy. Najednou jsem měla pocit, že v domě nejsme sami, což byla pitomost. Ale fakt, jako by nás někdo právě teď sledoval!

„Bello, byl to jen film,“ uklidňoval mě bráška na konci, když jsem se bez něj odmítala kamkoliv hnout.

„Já vím, ale mám teď takový zvláštní pocit.“

„To přejde, mysli na něco jiného.“

„To se ti lehko řekne!“ zamumlala jsem a pomalu šla nahoru po schodech. Jakoby to nestačilo, najednou vypadl proud. Mále jsem slítla ze schodů, ještě že šel Edward za mnou. Padala jsem přímo na něj, ale on mě zachytil kolem pasu.

„Možná půjdu první. Drž se mě za ruku,“ navrhl a podával mi ruku. Chytla jsem se ho a nechal se dovést až ke svému pokoji.

„Jdu se podívat na pojistky,“ sdělil mi.

„Ty jsou na půdě, ne?“ vyhrkla jsem.

„Jo.“

„Nelez tam, prosím. Mám špatný pocit.“

„To je tím hororem, Bello.“

„Prosím, Edwarde.“

Nebyla jsem si jistá, jak se zatvářil, protože byla tma, ale snad se usmál.

„Jménem už jsi mi neřekla hodně dlouho,“ řekl prostě.

„Jo, já vím. Nedělej to, prosím.“

„Fajn, mrknu se tam ráno. Hezké sny, Bello,“ popřál mi a zaplul do vedlejších dveří. Já se ještě jednou rozhlédla po tmavé místnosti. Zalezla jsem dovnitř a zamkla se pokoji. To jsem ještě nikdy neudělala. V pokoji jsem pozavírala všechna okna a zajistila je. Zatáhla jsem i závěsy. Měla jsem prostě špatný pocit.

Zrovna jsem se převlékala, když se pohnula klika. Někdo jí zalomcoval.

„Bráško?“

„No, kdo jiný by to asi byl? Proč ses zamkla!?“

„Moment!“ křikla jsem, oblékla si košilku na spaní a otevřela mu. Co mě překvapilo, že na chodbě bylo světlo. Vešel ke mně do pokoje.

„Hele, co jsem našel,“ usmíval se a podával mi svíčku, co nesl na nějakém tácku.

„Děkuju,“ poděkovala jsem upřímně a postavila si ji na noční stolek. Hned se mi bude lépe usínat.

„Máma je kdysi koupila, pamatuješ? Ještě když jsme byli malí. Říkala, že ji máme zapálit, když se budeme bát, nebo se bude něco dít a oni třeba nebudou doma. Myslím, že to dneska přijde vhod,“ usmíval se. Potom si všiml, že já už jsem převlečená. Rychle uhnul pohledem.

„Jo, pamatuju. Máma myslí na všechno,“ pousmála jsem se.

„No, já, ehm, půjdu si lehnout, tak dobrou,“ řekl a odešel z mého pokoje. Znovu jsem se zamkla. Lehla jsem si do postele a při světle svíčky pokojně usnula. Měla jsem dojem, jakoby tu máma byla se mnou a dohlížela na mě.

*  *   *

Celý zbytek víkendu uběhl v klidu. Akorát jsem prostě pořád měla pocit, že mě někdo sleduje. Bylo to zvláštní, protože jsem nikdy nikoho neviděla. Moc se mi to nelíbilo.

Z myšlenek mě probral až bráška, když jsme parkovali před školou.

„Bello, pohni, jdeme pozdě,“ naléhal a tahal mě z auta a já neměla jinou šanci než běžet. Vzal mě pro jistotu za ruku, abych nikde nespadla a utíkal i se mnou na první hodinu. Naštěstí jsme v pondělí měli třídy ve stejných budovách.

Co mě zarazilo, že na mě na parkovišti nečekal David. Bylo mi to líto, chtěla jsem se mu omluvit za to páteční nevydařené rande a že jsem se mu neozvala, ale neměla jsem ho jak kontaktovat.

V hodinách jsem byla nesvá, čekala jsem, jestli za mnou nepřijde po hodině, ale ani pak nepřišel. Bráška na mě čekal, ale David nikde. Edward si mojí skleslé nálady všiml a snažil se ze mě vydolovat, co se to děje, ale já mu nic neřekla.

Takhle to šlo až do oběda. Neviděla jsem ho ani tam. Bráška už toho měl dost.

„Bello, sakra, co je to s tebou?“

„Nic,“ zamumlala jsem. Zakroutil hlavou.

„Sedneš si dneska se mnou ke stolu?“

„Nebudu tvým kamarádům vadit?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Ne, dneska sedíme jen my dva spolu,“ zakřenil se.

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny a nechala ho, ať mi zajde pro oběd. Mezitím jsem zabrala stůl. Sledovala jsem holky, jak se po něm všechny otočily. Bráška je ignoroval, a to statečně. Nikdy jsem ho nechápala, mohl mít každou, na kterou si ukázal, ale on toho nikdy nevyužil. Zvláštní. Jako by snad vůbec nebyl v pubertě.

„Kde máš vlastně toho Davida, co tě strhl na stranu?“ zeptal se, když mi přinesl oběd a sedl si.

„Není tu,“ řekla jsem a ještě jednou se rozhlédla.

„Možná se bál jít do školy, protože z něj teď bude hrdina,“ navrhl a zakousl se do hamburgeru.

„Možná,“ přitakala jsem nepřítomně.

„Hele, Bello, tahle jednostranná konverzace už mě moc nebaví. Co je to s tebou?“

„Nic.“

„Fajn.“

„Fajn!“

Mračili jsme se jeden na druhého a bez povídání se najedli. Ke konci přestávky se u našeho stolu stavily Jess a Angela.

„Ahoj, lidi,“ zašvitořila Jessica s pohledem vysela na bráškovi. Ten se ušklíbl.

„Ahoj, holky,“ řekli jsme unisono. Jess si přisedla. Angela jen tak postávala a nad Jessicou protočila oči.

„Říkaly jsme si, jak ti je, Bello. Ještě jsme neměly šanci s tebou mluvit,“ ptala se starostlivě Jess, ale celou dobu zírala na brášku. Ten se soustředěně věnoval svému hamburgeru.

„Jo, je mi fajn. David mě odtamtud dostal.“

„A vy spolu chodíte, že jo?“ vyzvídala dál Jess. Bráška se tak moc soustředil, že špatně spolkl sousto a málem se udusil. Okamžitě jsem ho začala poplácávat po zádech a na Jessicu hodila vražedný pohled.

„Chodit, to asi ne,“ zavrtěla jsem hlavou a zvedla prosebný pohled k Angele. Ta nakopla Jessicu pod stolem, ale ta byla snad úplně blbá.

„Bello, vždyť vás viděla celá škola, jak se líbáte!“ Bráška se neuklidnil a provrtával mě pohledem - takovým zvláštním, vyčítavým. No a co, tak mám přítele! Co je komu po tom? A hlavně jemu?!

„Jess, jestli víš, co se stalo pak, tak taky víš, že na tohle vážně nemám náladu. Od té doby jsem ho neviděla. Třeba si to rozmyslel,“ zavrčela jsem na ni, popadla batoh a svižným krokem se vydala na hodinu. Byla jsem tak naštvaná, že jsem ani nezaregistroval, že bráška kluše za mnou. Musel mě napřed dohonit.

„Co máš s tím klukem?“ ptal se a mračil se přitom. Kašel ho přešel.

„Slyšel jsi, ne?“ vyštěkla jsem.

„Ty se líbáš s klukem, kterého znáš dva dny?!“

„A co je ti, sakra, po tom? Je to moje věc, s kým se líbám!“

„Co by tomu asi řekla máma?“ ptal se naštvaně dál.

„Nevytahuj na mě mámu, laskavě! A nech mě být, vlastně to tu vůbec s tebou řešit nemusím. Nech mě na pokoji!“

„Jsem tvůj bratr, nechci, aby ti někdo ublížil! Takže to nenechám na pokoji!“ vyjel na mě i on. Nevím proč, do očí mi vyhrkly slzy. Proč je na mě tak zlý? Jo, vždycky jsme si lezli na nervy, ale v poslední době to přehání. Nakonec jsem zbaběle utekla.

Brečela jsem a bylo mi to jedno. Nešla jsem ani na hodinu. O další přestávce mě tu objevila Angela.

„Co se stalo, Bello?“

„N-nic,“ vzlykala jsem.

„Bello… já to nikomu nepovím,“ zašeptala a chytla mě kolem ramen. Otřela jsem si z očí slzy.

„Pohádala jsem se s bráchou. Byl na mě… hnusný. Vadí mu David.“

„Aha,“ řekla jenom.

„Jak jako aha?“

„Máš Davida ráda?“

„Já –“

„A máš ráda Edwarda?“

„Je to můj bratr, Ang. Jasně, že ho mám ráda, jinak bych tu nebrečela.“ Ušklíbla se.

„Dám ti radu, Bello. Rozhlédni se. Pořádně. Jsi snad slepá?“

„Jak to myslíš?“

„Ty na to přijdeš,“ mrkla na mě a konečně mě dostala z těch záchodků. Byla jsem jí moc vděčná, i když jsem ji vůbec nechápala. Doma jsem o všem ještě moc přemýšlela.

Tohle byla ta největší hádka, jakou jsme mezi sebou měli a on se mnou celý další týden nepromluvil. Nakonec se blížila neděle. Den, kdy měli přijet máma s tátou. Těšila jsem se, až budou zase doma, protože doma nevládla zrovna přátelská atmosféra. Hrozně mě naštval a já mu nehodlala odpustit, dokud se mi neomluví, k čemuž se neměl.

Navíc se David ve škole ještě neukázal. Měla jsem o něj strach, co když se mu něco stalo? Proč mi nikdo nechtěl nic říct? Proč mi ani v sekretariátu nemohli sdělit jeho adresu?

Znova byl pátek večer a já nemohla spát. Ležela jsem stále ještě oblečená na posteli, měla zavřené oči a v uších sluchátka. Snažila jsem se nevnímat svět s docela dlouho se mi to dařilo. Tedy potud, než jsem i přes hlasitou hudbu v uších uslyšela docela velkou ránu. Navíc, proč je tu najednou taková zima?

Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Na budíku bylo něco málo po jedné v noci. Můj pohled ale víc upoutalo otevřené okno, které jsem s určitostí zavírala. Sundala jsem si sluchátka a vydala se k němu. Podívala jsem s ven, ale v té tmě jsem nic podezřelého neviděla. Zakroutila jsem nad tím hlavou a zavřela okno.

Smířená s tím, že tuhle záhadu nevyřeším, jsem se otočila zpátky a vyjekla. Za mnou, nebo možná spíš přede mnou, stál nějaký chlap. Vyjekla jsem znovu a hnala se pryč. Neviděla jsem mu od obličeje. Chytl mě za ruku. Měl ocelové sevření.

„Kdo jsi?! Jak ses sem dostal? Vypadni!“ ječela jsem na neznámého a mlátila do něj. Bylo to jako mlátit do kamene, mělo to asi stejný účinek. Ta osoba mě sevřela pevněji a táhla k jedné stěně pokoje. Než mi došlo, co chce, rozsvítil.

Spadla mi brada. Přede mnou stál David v celé své kráse. Teda…

„Davide! Proboha, jak ses sem dostal? A co tu děláš? A jak to vypadáš?!“ mlela jsem páté přes deváté a koukala na něj jako na zjevení. Pod očima měl šíleně velké kruhy, jako by už týden nespal. Byl rozcuchaný a v jeho výrazu bylo něco, co se mi moc nelíbilo.

„Musíme odejít, hned,“ vyhrkl a hnal se k oknu. A stále mě držel.

„Já nikam nejdu. Pusť mě a v klidu si popovídáme,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale on se jen naštval.

„Popovídáme si až pak, ale teď půjdeš se mnou!“

„Nikam nepůjdu! Edwarde!“ zaječela jsem. Bráška byl moje poslední naděje, i když jsem pochybovala, že mně uslyší nebo i kdyby, že vůbec přijde.

„Ten ti nepomůže. Vynechej ho z toho, nebo za sebe neručím,“ vrčel na mě. Měla jsem už zase v očích slzy. Jak jsem si mohla nevšimnout, jaký je ve skutečnosti?

„Nikam s tebou nejdu, no tak, pusť mě!“

„Já tě tu s tím tvým „bratříčkem“ nenechám, Bello! Copak myslíš, že jsem slepý? Nevidím, že to s ním táhneš? Jak jsi mě mohla podvést?!“ ječel na mě už i on a zastavil se na půli cesty k oknu.

„Táhnu? S Edwardem? Hrabe ti?!“

„Nehrabe, já vás viděl. Nechováte se k sobě jako bratr se sestrou, ale to už je teď jedno. Ty jsi moje, Bello. A teď půjdeš se mnou, ostatní si vyříkáme někde jinde!“ zavrčel na mě znovu a zase pochodoval k oknu. Snažila jsem se bránit, ale byl moc silný. Zastavil se až u okna a vypadal, že chce skočit.

„Jsi šílenec, zabijeme se!“ zaječela jsem na něj už dost hystericky. Ušklíbl se.

„Nezabijeme.“

„Nech mě!“ ječela jsem. Najednou se rozrazily dveře a v nich stál Edward. Nikdy v životě jsem ho neviděla tak ráda, jako dnes.

„Okamžitě ji pusť, ty zmetku!“ zahřměl Edward a běžel k nám. David se zachechtal a odhodil mě na stěnu.

„Myslíš, že mě zvládneš?“ smál se David dál tím šíleným smíchem. Edward k němu přiběhl a pokusil se mu jednu vrazit, ale on jeho ránu zadržel a místo toho ho odhodil na stěnu jako mě. Jako hadrovou panenku. Jako by nic nevážil…

Jenže rozdíl byl v tom, že mě odhodil na stěnu u okna, Edwarda na stěnu na druhém konci pokoje. Edward zasténal, ale zvedl se a znovu se vydal za Davidem. Než se však zmohl na nějaký útok, vrazil mu David facku, až Edwardovi rozrazil ret. Z úst mu tekla krev.

To, co se ale stalo pak, si budu pamatovat do konce života, protože mi to jím otočilo o sto osmdesát stupňů. David zešílel. Najednou po Edwardovi vystartoval, přišpendlil ho na zeď a vypadal to, jako by ho snad líbal na krk, kdyby se po Edwardově bílém triku nezačala rozlévat krev. Zaječela jsem, přeběhla místnost a snažila se Davida od Edwarda odtrhnou.

Mlátila jsem do něj, ječela, ale nic nepomáhalo. Po tvářích mi tekly slzy.

„Půjdu s tebou, jen ho nech být!“ zaječela jsem poslední zoufalý pokus, abych brášku zachránila. Zafungovalo to, David se otočil. Edward se sesunul k zemi. Byl křídově bledý. Vrhla jsem se k němu, ale David mě zadržel.

„Je mrtvý!“ zasyčel, vzal mě kolem pasu a táhnul mě znovu k oknu, tentokrát mnohem rychleji a snadněji. Mlátila jsem do něj a hystericky brečela. Volala Edwardovo jméno. Už vůbec jsem se mu nedokázala bránit. U okna si mě přehodil přes rameno a skočil. V tom okamžiku jsem ztratila vědomí, protože jsem si uvědomila, jakou měl pravdu, když tenkrát prohlásil, že kvůli mně jednou umře. Bráško…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Rozhlédni se! - 2. část: